Marek a Helena Novotní se tiše usmívali v soudní síni a šeptali si se svým právníkem. Zářilo z nich sebevědomí a špatně skrývaná radost, jako by už v duchu utratili své jmění. Věřili, že tohle bude hračka. Pro ně ano.
Zuzana zvedla papíry a předložila je porotě. Byly to účtenky z kasina v Atlantic City a z Rozvadova z let 1995 a 1996. Řekli mi, že moje sestra Saša zemřela při tragické nehodě, ale kdykoli mluvili o penězích, které za to dostali, nebyli smutní. Jezdili na výlety, koupili si nové auto a chatu.
Zaplatili to z vyrovnání. Zuzana se podívala přímo na Marka, jehož tvář začínala rudnout. Vyrůstala jsem a sledovala, jak utrácejí peníze, které dostali za mou sestru. Zacházeli s její památkou jako s bankomatem.
A když peníze došly, jen se hádali. Říkali, že jsem moc drahá. Helena divoce kroutila hlavou a křičela, že Zuzana lže. Zuzana vytáhla deníky své matky.
Psala v nich o nečekaném bohatství a o tom, jaké štěstí, že se aerolinky tak rychle dohodly. Lukáš nechal deníky zapsat jako důkaz. Porota se na Novotné už nedívala se soucitem, ale s podezřením. Ale my jsme ještě neskončili.
Měli jsme poslední kus papíru. Lukáš vstal a požádal o znovupředvolání Marka na svědeckou lavici. Marek se posadil a nervózně si pohrával s kravatou. Lukáš se ho zeptal, zda pod přísahou vypověděl, že strávil posledních 30 let hledáním své dcery.
Marek přikývl a řekl, že se nikdy nevzdal naděje. Lukáš pak vytáhl dokument a zeptal se, zda Marek poznává svůj podpis. Marek zbledl a jeho ruce se začaly třást. Lukáš přečetl dokument soudu.
Bylo to čestné prohlášení z roku 1995, ve kterém Marek a Helena potvrdili, že jejich dcera Alexandra je považována za zesnulou. Podepsali úmrtní list a přijali odškodnění 12 milionů korun. Lukáš se naklonil k Markovi a zeptal se: Lhal jste v roce 1995, když jste bral peníze? Nebo lžete teď, abyste dostal další peníze?
Marek se zoufale podíval na svého právníka, který zíral do stolu. Věděl, že je konec. Soudkyně Králová bouchla kladívkem a zamítla žalobu. Nařídila zatknout oba pro pohrdání soudem a předala případ státnímu zastupitelství.
Když policisté odváděli Novotné, Marek začal křičet, že jsou jeho rodiče a ať jim pomůže. Podívala jsem se mu přímo do očí a řekla: Vy nemáte dceru jménem Alexandra. Podepsali jste papír, který říká, že zemřela v roce 1995. Vy jste mě neztratili.
Vy jste mě prodali. Týdny po soudu byly smrští titulků. Novotné byli odsouzeni za křivou přísahu a pojistný podvod. Přišli o všechno.
Ale já jsem se soustředila na budoucnost. Šla jsem za panem Hájkem a vrátila mu šek na 150 milionů korun. Zakládám nadaci, řekla jsem. Nazvala jsem to projekt Kotva.
Postavili jsme centra pro teenagery opouštějící pěstounskou péči. Když jsme otevřeli první centrum v Praze, vešla dívka s fialovými vlasy a černým plastovým pytlem. Vypadala přesně jako já kdysi. Šla jsem k ní a řekla: Vítej doma.
Tady peníze nepotřebuješ. Všechno, co potřebuješ, je slib, že budeš tvrdě pracovat. Ale nejlepší věc, která z toho roku vzešla, byla Zuzana. Začali jsme se vídat každou neděli.
Jednoho deštivého odpoledne mi řekla, že nosím čepici každý den. Byl to Arnoštův první dárek pro mě. Sundala jsem si ji a podala jí ji. Už brnění nepotřebuju, řekla jsem.
Je to dárek od starší sestry. Seděli jsme spolu v tichu a pozorovali déšť. Po většinu mého života bylo ticho děsivé. Ale tohle ticho bylo jiné.
Bylo hřejivé. Podívala jsem se na svou sestru a myslela na Arnošta. Už jsem nebyla ta holčička na sportovní tašce. Byla jsem Alexandra Svobodová Dvořáková.
Byla jsem soudkyně, sestra a dcera Arnošta Svobody. A konečně, poprvé po 30 letech, jsem byla svobodná.
