Podívejte se na to. Nejsou to fantastické hodiny. Je to dárek ke kolaudaci. Prosím, přijměte ho.
S těmito slovy mi Amanda podala velký zabalený předmět, který jsem spěšně přijala. I když jsem ještě nevstoupila do domu, Amanda, která mi dárek předala hned u vchodu, se na mě dívala s širokým úsměvem na tváři. Uvnitř byly skutečně hodiny. Byly to dřevěné hodiny určené k zavěšení na zeď, na jejichž ciferníku byla malá ptačí budka.
Určitě z ní v určitých chvílích vyskakovali holubi nebo malí ptáčci. Když jsem jí poděkovala a převzala dárek, najednou jsem koutkem oka zahlédla něco jiskřivého. Přitahována světlem jsem se na to pozorně zadívala a náhle se ve mně vzedmula vlna hněvu. Hnána tímto impulsem jsem oběma rukama máchla hodinami a rozbila je o zahradní kámen přímo před očima své překvapené tchyně Amandy.
Jmenuji se Jennifer, je mi 30 let a pracuji v administrativě v továrně. V továrně pracuje i můj otec a vždycky mi říkali, že výroba není jen o práci na místě, ale podporují ji lidé pracující v zákulisí. Tohle byl opravdu ten nejlepší výlet od začátku do konce. A co?
Nakonec se začala vměšovat i do našeho intimního života a říkala věci jako: „Jennifer, neměla bys to dělat takhle. ”
S Danielem jsme se rozhodli jít do nemocnice na vyšetření. A s tím Amanda odešla do svého pokoje. Vzpomínám si, jak se mi při Danielových vřelých slovech draly do očí slzy.
Zpočátku jsme hledali pronájem, do kterého bychom se mohli okamžitě nastěhovat, ale nemohli jsme najít místo, které by splňovalo naše představy. Poděkovali jsme tchánovi a nastěhovali se do našeho nového domu. Amanda se nepokoušela vniknout do domu násilím. „Pověs si ho do ložnice nebo tak něco.
Koupila jsem tyhle hodiny a prodavač mi řekl, že je dobré je dát do ložnice,” řekla Amanda. Vzala jsem si balíček a chtěla jí poděkovat, když jsem si všimla, že se mi Amanda nechce podívat do očí. Nechtěla se vměšovat do tvého domu. Beze slova jsem hodiny oběma rukama zvedla do výšky a rozbila je o kámen v nedaleké zahradě.
Tchán měl stále pusu dokořán, šokovaný mým jednáním. „Kdybychom to pověsili do ložnice, měla by plný přístup k záznamu a zvuku z naší ložnice,” řekl tchán, stále ještě v šoku. „Ale no tak, proč sis toho musela všimnout? ” vložil se do toho Danielův otec.
Když strčil Amandu do auta a odjel, Daniel se omámeně otočil ke mně. Vložila jsem se do toho. Ale taky jsem zjistila, že o pár domů dál Amanda slovně týrala snachu až do deprese a oni se před pár lety odstěhovali. „No, mám k tomu své důvody.
” „No to je. ” „A co je neuvěřitelné, přestěhoval se do bytu v docházkové vzdálenosti od našeho domu,” poznamenala Jennifer. „Tehdy se do těchto bytů přednostně dostávaly i rodiny s dětmi,” připomněl Danielův otec. „No, nečekal jsem, že to vydrží.
” Zdálo se, že Danielovu dobrosrdečnému otci stále do jisté míry záleží na Amandině blahu. „No zatím nepracuje stabilně, takže žije poněkud depresivně a zároveň pobírá sociální dávky,” dodal. „Hele, tenhle prcek se mi zrovna podíval do očí, ne?
“
