Vešla jsem do kanceláře a položila tu složku před sebe. Uvnitř byla účtenka za sedm tisíc korun z luxusní restaurace v Praze a doporučující dopisy, které měly zajistit Leošovi místo ve Sterling Corp. Jenže ty dopisy byly podepsané někým, kdo už pět let nežije. A já jsem zrovna zjistila, že za tím vším stojí můj vlastní manžel.
Všechno to začalo u večeře, kdy Blanka se sladkým úsměvem pronesla, že je zajímavé, jak rychle se někteří lidé vyšplhají, když znají ty správné lidi. Seděla jsem tam, usmívala se a polykala krev z kousnutého jazyka. Marek vedle mě tiše popíjel pivo a tvářil se, jako by se ho to netýkalo. Druhý den jsem vytáhla z archivu Leošovu osobní složku.
Chtěla jsem jen ověřit, jestli měla Blanka pravdu. Místo toho jsem našla tu účtenku za Prahu, kterou Leoš proplatil jako služební cestu, a dopisy od profesora, který už dávno odešel do důchodu. Jenže ten profesor byl před pěti lety po smrti. Seděla jsem v té kanceláři a dívala se na ty papíry, zatímco se mi v hlavě skládal obraz, kterému jsem se snažila vyhnout.
Marek znal Leoše z doby, kdy oba začínali. Marek byl ten, kdo Leoše do firmy doporučil. A když jsem porovnala podpisy na smyšlených referencích s těmi na starých interních dokumentech, které měl Marek podepsané, byla jsem si jistá. Ten večer jsem položila kopie na konferenční stolek.
Marek se podíval z papírů na mě a zeptal se, co to je. Řekla jsem mu, že to jsou reference, které pomohl Leošovi zfalšovat. Chvíli se díval do prázdna, pak řekl, že to byl jen malý skutek pro starého kamaráda, že si tím nikdo nepomohl ublížit. Jenže to nebyla pravda.
Tím, že Leoš získal místo, o které se ucházeli kvalifikovanější lidé, někdo jiný o práci přišel. A když jsem to řekla Markovi nahlas, poprvé za celou dobu našeho manželství jsem viděla, jak zbledl. Řekla jsem mu, že musím jít za vedením. Že to nemůžu nechat být.
Chytil mě za ruku a řekl, že když to udělám, zničím nejen Leoše, ale i nás. Že přijdeme o všechno. Podívala jsem se na něj a uvědomila si, že se možná dívám na člověka, kterého jsem nikdy pořádně neznala. Ráno jsem vstala dřív než on.
Najedla jsem se, oblékla a jela do práce dřív, než stačil cokoli říct. Když jsem vešla do kanceláře ředitelky, položila jsem před ni celou tu složku – účtenku, zfalšované reference i jméno svého manžela. Ředitelka se dívala na papíry dlouho a mlčky. Pak se opřela v křesle a zeptala se, jestli chápu, co tím dělám.
Odpověděla jsem, že ano. Že to dělám proto, že to byla správná věc. Leoš dostal výpověď týden nato. Marek odešel z firmy sám, ještě než se vyšetřování oficiálně rozjelo.
Když se večer vrátil domů, našel na chodbě dvě zabalené krabice. Stál tam mlčky a já jsem mu řekla, že jsem podala žádost o rozvod. Trvalo měsíce, než jsem se cítila zase v klidu. Ale když jsem vešla do nové kanceláře, do místnosti, kterou jsem si zařídila sama, věděla jsem, že jsem udělala správně.
Eliška mi poslala dopis, ve kterém mě obvinila, že jsem zničila jejímu synovci budoucnost. Hodila jsem ho do koše a šla si udělat čaj.
