Prsty se mi třásly, když jsem telefon zasouvala zpátky do kabelky. Hlášení z banky už dávno zmizelo z obrazovky, ale čísla mi pořád běžela hlavou. Cesta domů do Denveru trvala skoro hodinu. Sama jsem řídila, vypnula rádio a jen jsem koukala před sebe, zatímco se dálnice táhla do dálky.
Když jsem konečně odbočila na naši ulici, vzduch v autě byl těžký jako před bouřkou. Vešla jsem dovnitř a u stolu v obýváku seděli máma s tátou. Už jsem jim chtěla povědět o tom textu, ale táta mě předběhl. „Amy, okamžitě pošli 20 000 dolarů na záchranu své sestry,“ řekl.
Jeho hlas byl plochý, jako by to byla stejná věta, kterou říkal celý den. Neptal se, jak se mám. Jen seděl s rukama v klíně a sledoval, jak si sundávám kabát. „Tati, posloucháš mě?
Vůbec neznám toho chlapa, co mi psal,“ namítla jsem. Ale on jen pokrčil rameny a zíral do stolu. Bylo mi jasné, že mi neřekne víc, než musí. Teprve večer, když jsem šla spát, mi v hlavě začaly skládat dílky.
V pondělí šla Rebeka na konkurz do toho tanečního klubu. A hned po něm přišla tahle zpráva. Ne, to nebyla náhoda. Vstala jsem a vzala si telefon.
Bez rozloučení jsem vyšla ze dveří. Obloha nad Denverem už začínala šednout, vítr byl studený, ale mně bylo jedno. Večer jsem s tím chlápkem psala dál. Řekl mi, že je z klubu, kde Rebeka dělala konkurz, a že potřebuje zaplatit za záchranu jejího místa.
Napsal, že když peníze pošlu okamžitě, tak se nic nestane. Ale já jsem pořád cítila, že to není on. Něco mi říkalo, že se mě jen snaží chytit. Druhý den ráno jsem jela do Evergreenu.
Znala jsem tam malou kancelář toho klubu, kde se konaly konkurzy. Myslela jsem si, že tam najdu odpovědi. Ale ve dveřích mě zastavila zarudlá recepční s překvapeným výrazem. Řekla, že o žádném konkurzu nikdy neslyšela a že žádný účet na 7 500 dolarů tam neexistuje.
Byla si tím naprosto jistá. Tehdy mi došlo, že mi někdo lže. A ne jen tak nějak. Odpoledne jsem zavolala své sestře.
Potřebovala jsem vědět, jestli o tom něco ví. „Ahoj, Am,“ řekla, jako by se nic nedělo. Ale v jejím hlase byla trhlina, kterou jsem znala už z dětství. Nejdřív mi řekla, že na ten konkurz šla, protože jí to poradila kamarádka z tanečního kurzu.
Jenže když jsem se jí zeptala na klub, najednou nevěděla, kde je. A když jsem zmínila ty peníze, na chvíli ztichla. „Amy, o tom nemůžu mluvit,“ řekla a položila telefon. Volala jsem jí zpátky, ale nebrala to.
Poslala jsem jí SMS, ale odpověď nepřišla. Celou noc jsem nespala a přemýšlela, co sakra dělá. Ráno mi znovu naskočil ten samý text. Ten chlap mi psal, že když ty peníze nepošle, tak to bude mít následky.
Seděla jsem v kuchyni a koukala na tu zprávu. Najednou mi přišlo, že to není o penězích. Bylo to o něčem jiném.
Ale tehdy jsem ještě nevěděla, že tahle hra teprve začíná.
