Nejhorší na svatebních šatech bylo, že Karlu Matuškovou vlastně nezklamaly. Na ramínku vypadaly krásně a mnohé jí i slušely. Jenže pokaždé, když před zrcadlem stála déle než pár vteřin, přestala hledat chybu na šatech a začala ji hledat na sobě. Poslední zkoušený model si sundala pomalu, vrátila ho na ramínko a klesla do křesla tak těžce, jako by za sebou neměla pár převlékání, ale celodenní směnu.
Počítala s tím, že hledání svatebních šatů nebude snadné. Jen nečekala, že nejtěžší nebude vybrat mezi krajkou a brokátem, ale přesvědčit samu sebe, že v některých z nich opravdu může být nevěstou. Na papíře to vypadalo směšně jednoduše. Jeden obřad, jedna oslava, jedny šaty.
Před zrcadlem se z té jednoduchosti vytratilo všechno kromě Karly a jejího vlastního pohledu. Věděla, že první svatební šaty mají zvláštní váhu právě proto, že jsou první. Člověk se může vdát podruhé nebo potřetí, ale první obraz nevěsty už se z paměti nevygumuje. Od šatů proto nechtěla jen dobrý střih.
Potřebovala, aby se podívala do zrcadla a nemusela si hned v duchu vysvětlovat, co by měla schovat, změnit nebo omluvit. Stačilo by pár vteřin, během nichž by si řekla: Takhle je mi dobře. Takhle můžu před Lubomíra i před všechny ostatní. Jenže právě to se zatím nestalo.
Během návštěv salónu už znala ten rytmus nazpaměť. Čekání u kabinky, šustění zipu, první opatrný pohled do zrcadla, krátké rozjasnění tváře a někdy i tiché ne o pár minut později. Karla v tom nebyla sama, jen měla pocit, že každé nové zkoušení otevírá starou otázku, kterou ostatní ženy řešit nemusí. Od šatů totiž čekala víc než jen to, že zvýrazní, co je na ní hezké.
V hloubi duše po nich chtěla, aby napravily něco, co se podle ní napravit nedalo. Chtěla zázrak. Na vlastní vzhled nikdy nespoléhala. Když před ní Lubomír Langer stál a řekl: „Karlo, miluju tě.
Vezmeš si mě? “, nebyla její první reakcí čistá radost. Nejdřív přišlo překvapení, po něm nedůvěra, potom radost a hned za ní strach. Nechala ho ještě chvíli čekat.
A teprve pak souhlasila. Od té chvíle se před ní otevřel seznam bez konce. Obřad, hosté, jídlo, květiny, hudba, fotograf, šaty. Karla se do toho pustila s přesvědčením člověka, který ještě netuší, kolik rozhodnutí může být schovaných v jediné svatbě.
Zvládne to sama. Kdo jiný ví, co se jí líbí? Lubomír jí tu víru nijak nenarušoval. Naopak jí přenechal téměř všechno.
„Kájo, prosím tě,“ bránil se, když se ho pokusila zatáhnout do rozhodování. „Já ti do toho akorát vnesu chaos. Vkus mám průměrný a barvy jsou u mě ztracený případ. Víš, že mám poruchu barvocitu.
“
„To přeháníš. “
„Možná, ale jen trochu. Ty to uděláš mnohem líp. Já budu plnit finanční povinnosti ženicha, tvářit se důležitě a těšit se.
Můžu nosit krabice. “
Karla nad ním mávla rukou. Byl nepoužitelný způsobem, který jí byl vlastně docela sympatický. A tak se do příprav pustila sama.
Po několika dnech měla v telefonu tolik poznámek a otevřených odkazů, že už si nepamatovala, proč si polovinu z nich ukládala. Jedna volba vyráběla tři další a večer končila s pocitem, že celý den rozhodovala, aniž by cokoli skutečně rozhodla. Teprve tehdy se objevila Nikola Radová, koordinátorka ze svatební agentury. Neudělala nic oslnivého.
Přinesla tužku a začala škrtat. Chaos rozdělila na rozhodnutí, která měla pořadí. Nejdřív styl, potom místo, pak počet hostů, pak rozpočet. Teprve nakonec všechno, co mělo být hezké na fotografiích.
Při jedné schůzce položila před Karlu několik listů s poznámkami. Spodní vyčníval ještě jeden list. Nahoře měl jediné podtržené slovo: Rezerva. „Takže,“ řekla Nikola, „z toho, co jste mi poslala, chápu, že chcete něco neobvyklého.
“
„Ano. “
„Dobře, ale potřebuju vědět ještě jednu věc. Chcete neobvyklou svatbu, nebo svatbu, která bude fungovat i ve chvíli, kdy počasí udělá přesný opak toho, co jsme si objednali? “
Karla otevřela ústa, ale odpověď neměla.
Poprvé jí došlo, že záložní plán se netýká jen deště. „Ideálně obojí,“ řekla. „Pak musí být druhá varianta stejně skutečná jako ta první, ne věta ‚když bude pršet, něco vymyslíme‘. Bez krytého prostoru vám venkovní obřad nevezmu na starost.
Ne proto, že bych vám chtěla kazit nápad, ale protože nechci být člověk, který vám hodinu před obřadem oznámí, že hosté nemají kam jít. “
Karla na chvíli hleděla. Poprvé si uvědomila, že koordinátorka není placená za to, aby jí přikyvovala. Během několika týdnů spolu probrali nápady, které Karlu napadaly hlavně pozdě večer.
Obřad na louce mezi balíky sena, koňská farma, výletní loď, pláž a v okamžiku největšího tvůrčího nadšení dokonce horkovzdušný balón. Nikola si všechno vyslechla bez jediného posměšného úšklebku. U každého nápadu však položila stejnou otázku: Co se stane, když se pokazí právě ta věc, na které celý nápad stojí? U louky to bylo počasí.
U koní bezpečnost hostů. U lodi nevolnost a nemožnost část programu přesunout. U balónu vítr a fakt, že Lubomír bledl už při pohledu dolů z vyššího patra. „Originalita je v pořádku,“ shrnula Nikola.
„Jen bych z ní nedělala hlavní bezpečnostní riziko dne. Jako základ bych zvolila dobrou restauraci nebo menší venkovský hotel se zahradou. Když budete chtít, můžeme přidat něco osobního. Kůň se zařídit dá, balíky se taky.
Balón se dá domluvit podle podmínek. Loď bych si nechala jako záložní fantazii. “
Karla se rozesmála. „Takže mi vlastně říkáte, ať se uklidním.
“
„Říkám vám, ať si necháte prostor užít si vlastní svatbu. A sobě nechávám právo říct ne ve chvíli, kdy by nápad začal být důležitější než lidé. “
Karla si tu větu zapamatovala. Její vlastní nápady už nevypadaly tak oslnivě jako ve chvíli, kdy je zapisovala.
Loď byla krásná představa, dokud si nepředstavila vlastní příbuzenstvo na palubě, která se odmítá přestat houpat. Koňská farma ztratila část kouzla ve chvíli, kdy si Karla přiznala, že koně obdivuje nejraději z bezpečné vzdálenosti. A balón stačilo zmínit, když si vybavila Lubomírův výraz u zábradlí ve vyšším patře. Romantické představy nezmizely.
Jen vedle nich konečně stály i následky. Při každém plánování existovalo téma, které se do žádného seznamu nevešlo. Karla se k němu v myšlenkách vracela mezi telefonáty a látkami, ale nahlas o něm zatím nemluvila. Nejdřív si zakazovala dělat závěry, potom si zakazovala radost.
Teď už čekat nechtěla. Večer to Lubomírovi řekne. Jen ta představa jí pokaždé stáhla koutky do úsměvu, který musela před ostatními hlídat. Když si později doma znovu otevřela poznámky, došla s Nikolou nakonec ke klidnější podobě.
Příjemný venkovský areál s restaurací, krytá terasa pro případ deště, zahrada pro případ, že počasí bude spolupracovat. Na papíře už všechno téměř sedělo. Chyběla vlastně jen dvojice uprostřed. Lubomír se zařídil během jediné návštěvy.
Vyzkoušel několik obleků, u jednoho si přejel dlaněmi po klopách, strčil ruce do kapes a přikývl. „Tenhle. “
Karla na něj nevěřícně pohlédla. „To je celé?
“
„Co ještě potřebujeme? Sedí mi. Kapsy má. Barva je určitě nějaká vhodná.
“
„Ty ji ani nepoznáš. “
„Proto říkám určitě. “
Karla mu tehdy jeho jednoduchost skoro záviděla. Nemusel strávit hodiny přemýšlením, jestli někde něco odstává nebo přidává objem tam, kde o něj nikdo nestojí.
U Karly nebyl problém, že by neměla z čeho vybírat. Právě naopak. Ve svatebním salónu bylo krásných možností tolik, až se po několika hodinách začaly slévat. Jedny šaty byly úzké, dlouhé, z brokátu, se stříbřitým odleskem.
Karla se v nich otočila před zrcadlem a okamžitě měla pocit, že patří do starého černobílého filmu. Šaty byly nádherné, jen příliš vážné. Když se v nich zhluboka nadechla, látka kolem pasu jí připomněla ještě něco jiného. Za měsíc by v tak těsném střihu možná nechtěla strávit celý den.
Ta myšlenka jí zastavila. Ruka, kterou si upravovala brokát na boku, zůstala nehybná. Ne, o tom až doma. Další šaty byly přesný opak.
Klasický živtek posetý drobnými korálky, průsvitné rukávy a sukně tak bohatá, že z ní dělala nevěstu dřív, než se Karla stačila podívat do zrcadla. Udělala dva kroky. Sukně zašustila. Karla se zasmála.
V těch se ztratit nedá. Pak přišel model, u kterého se zdržela déle. Nebyl ani přísný, ani pohádkový. Sukně měla objem, ale nepřipomínala dekoraci na dortu.
Lehký průsvitný rukáv zakrýval paže a končil pevnou manžetou u zápěstí. Střih jí nevnucoval cizí postavu, jen klidně upravil proporce, které už měla. Karla se podívala na svou siluetu zepředu, potom z boku, pak se bezděčně usmála. Ten úsměv ji překvapil víc než šaty.
Na několik vteřin nemyslela na nos, čelo ani vlasy. Viděla jen ženu ve světlých šatech, která se za měsíc vdává. A právě v tu chvíli do kabinky přinesli další model. Po spodním lemu měl jemný stříbřitý motiv a vzdušná látka se při chůzi pohybovala jako mlha.
Karla si zakryla oči dlaní. „Tohle mi děláte schválně. “
Prodavačka se zasmála. „Chcete ho zkusit?
“
Samozřejmě, že chtěla. O chvíli později stála znovu před zrcadlem a znovu nevěděla. Čím déle vybírala, tím méně rozuměla sama sobě. Každá další návštěva salónu odsunula o několik dní chvíli, kdy už nebude co plánovat a ona se bude muset opravdu postavit před lidi jako nevěsta.
Nešlo o strach z Lubomíra. Nešlo ani o strach z manželství. Šlo o zrcadlo. Karla s vlastní tváří uzavřela příměří už před lety.
Přestala kontrolovat odrazy ve výlohách. Naučila se nepřemýšlet nad každým úhlem, pod kterým ji ostatní vidí. Jenže svatební salón jí donutil stát před velkým zrcadlem znovu a znovu. A čím krásnější byly šaty, tím častěji se vracela stará nepříjemná myšlenka: Co když vedle nich bude právě ona tím jediným prvkem, který do obrazu nezapadá?
Kdysi si totiž přesně opačný výsledek vyhodnotila jako nejpravděpodobnější. Kdo by si ji dobrovolně vybral na celý život? Nebyla to jedna z těch vět, po kterých má okolí protestovat. Karla prostě věděla, že její obličej neodpovídá tomu, čemu lidé běžně říkají hezký.
Ve škole se proto občas našel někdo, kdo si na ni vymyslel přezdívku. „Hej, nosále, necháš mě sáhnout na zobák? “ Podobné věty patřily ještě k těm méně nápaditým. Karla se uměla schovat za lavici a mlčet.
Když někdo překročil hranici, často se dočkal odpovědi, kterou pochopil velmi rychle. To ale neznamenalo, že jí slova nebolela. Doma pak stála před zrcadlem a hledala důkaz, že ostatní přehánějí. Většinou ho nenašla.
Měla vysoké čelo, úzký dlouhý obličej, tenké rty. Vlasy byly jemné, řídké a odmítaly držet objem. A nos byl kapitola sama pro sebe, dlouhý, nápadný, s hrbolkem. S věkem se její pohled na vlastní tvář nestával mírnější, spíš přesnější.
A s tím rostla stará otázka. Jak se mohlo stát, že z Julie a Kryštofa vznikla právě ona? Rodiče nebyli filmové hvězdy, ale oba byli příjemní a Julie byla podle Karly opravdu hezká. Z takových dvou lidí přece musí vzniknout někdo hezký.
A vznikla ona. Jednou stála před zrcadlem a zuřivě si prohrábla vlasy. Julie se zastavila ve dveřích. „Mami, vysvětli mi jednu věc.
Jak je možné, že se vám vůbec nepodobám? Ani tobě, ani tátovi. Podívej se na ty vlasy. Ty máš husté, táta taky.
Já mám tři prameny a každý míří jinam. “
„Znaky se nemusí projevit jen po rodičích. Něco můžeš mít po prarodičích, něco z dřívějších generací. “
„Tak bych tě chtěla poprosit, abys těm dřívějším generacím poděkovala.
“
Julie se usmála. Karla však pokračovala. „Vážně je zvláštní, že na vás skoro nejsem podobná. “
„To není pravda.
Něco máš po mně, něco po tátovi. “
„Co přesně? “
Julie otevřela ústa. Karla pozvedla obočí.
„Vidíš, Kájo, vzhled není všechno. “
„Já vím. Vnitřní krása, charakter, rozum. Slyšela jsem to už mnohokrát.
Jen bych si k tomu rozumu ráda přibalila aspoň o něco lepší obličej. “
Julie se pokusila celou věc obrátit v žert. Později ji však přestala považovat za malichernost. Karla se mezitím opravdu nezavřela do sebe.
Chodila vzpřímeně, odpovídala, studovala. V exaktních předmětech patřila mezi nejlepší. Když zvítězila v celostátním kole matematické olympiády a ředitel ji při školním vyhlášení označil za jednu z největších nadějí školy, změnilo se něco i mezi spolužáky. Posměšné poznámky nezmizely úplně, jen ztratily část cíle.
Po maturitě nastoupila na fakultu architektury. Volba jí dávala smysl. Matematika jí bavila, prostorová představivost taky. Technické prostředí se jí líbilo ještě z jednoho důvodu.
Když někdo celé odpoledne řeší konstrukci nebo statiku, zbývá mu méně energie na posuzování cizího čela. Studovala dobře, zajímalo ji to a dávala do školy hodně času. Kolem ní se odehrával běžný studentský život. Dva spolužáci se dali dohromady, jiní se rozešli tak hlasitě, že to věděl celý ročník.
Karla to většinou sledovala z bezpečné vzdálenosti. Tvrdila si, že jí to vyhovuje. „Stejně nikoho nepotřebuju. “ Větu opakovala pokaždé, když se někdo z ročníku ženil nebo vdával.
A potom se všechno změnilo. Začalo to přáním, které si Karla nosila v hlavě už od dětství. Chtěla řídit auto. Nebylo to jen o praktické dovednosti.
Ve volantu viděla svobodu, možnost rozhodnout se a odjet. Jednou budu řídit taky, řekla si tehdy. Když dosáhla věku, kdy se mohla přihlásit do autoškoly, neváhala. Teoretická část jí problémy nedělala.
Pravidla měla systém, značky měly význam. Pak si sedla za volant a první rozjezd jí během několika minut sebral jistotu. Karla měla stejné oči, ruce, nohy i mozek. Jen se zdálo, že každá část jejího těla dostává jinou verzi instrukcí.
Když hlídala značku, zapomněla na převodový stupeň. Když myslela na řazení, přestala vnímat zrcátko. A jakmile dostala strach, všechny informace se v hlavě slily do hlučné směsi. Po třetím neúspěšném pokusu v praktické jízdě už další termín nepřišel automaticky.
Musela znovu absolvovat výcvik. Karla to přijala jako další nepříjemnou cenu za vlastní tvrdohlavost. Před jedním z dalších termínů si zaplatila kondiční jízdy. Tentokrát nechtěla sednout do auta a jen doufat, že se jí všechny naučené pohyby zázračně spojí.
Instruktor se vedle ní připoutal a ještě před nastartováním řekl: „Dnes platí jiné pravidlo. Dokud nejde o bezpečnost, mlčím. “
„To je nějaká nová forma trestu? “
„Ne, kontrola.
Potřebuju zjistit, jestli řídíte vy, nebo moje věty. U zkoušky vám nikdo nebude půjčovat polovinu své pozornosti. “
Karla položila ruce na volant. Instruktor se opřel.
„Jeďte. “
Prvních několik ulic byla napjatá dvojnásob. Čekala na pokyn. Pokyn nepřicházel.
Při jedné situaci s více pruhy se do hlavy tlačil známý pocit prázdna. Tentokrát ho zastavila vlastními slovy. „Zrcátko, směrovka, prostor. “ Počkala, pak se zařadila.
Nebyl to dokonale plynulý manévr, ale zvládla ho bez zásahu. Po zastavení instruktor otevřel desky a něco napsal. „Co tam máte? “
„Poznámku.
Že jste se dnes poprvé rozhodla sama. “
Karla čekala ještě něco. Instruktor zvedl oči. „A že ten volant pořád držíte, jako by vám dlužil peníze.
“
Podívala se na bílé klouby. Začala se smát. Byl to první smích za volantem, který nepřišel z nervozity. Od té chvíle změnila způsob, jakým trénovala.
Přestala se snažit vypadat jako zkušená řidička. Když udělala chybu, neschovala ji za okamžitou omluvu. Nechala si vysvětlit, co se stalo, a pokud to šlo, stejnou situaci zopakovala. Poprvé se její neschopnost přestala tvářit jako jedna velká záhada.
Rozpadla se na jednotlivé chyby a jednotlivá chyba se dá procvičit. Doma pak vydala zákaz rodinného povzbuzování. Nikdo se mě den předem nebude ptát, jestli jsem nervózní. Nikdo mi nebude ráno říkat, že tentokrát to určitě vyjde.
Kryštof se nadechl. Karla zvedla prst. „Ani ty. “ Kryštof zavřel ústa a zdvihl obě ruce.
„Mlčím. “
Když pak přišel další termín, Karla se přestala pokoušet řídit pro komisaře. Nastavila si zrcátka, připoutala se, nastartovala a jela. Motor jí ani jednou nezhasl.
Po návratu komisař několik vteřin kontroloval záznam. Karla seděla bez hnutí. „Dnes je to v pořádku. Gratuluju.
“
Karla se ani nepohnula. „Opravdu? “
Komisař se usmál. „Opravdu.
A myslím, že to je dobrá zpráva nejen pro vás. “
Když později držela řidičský průkaz, měla chuť ukázat ho úplně každému. Zároveň věděla něco, co před autoškolou nevěděla. Doklad není dovednost.
Zkouška jen znamená, že člověk smí pokračovat v učení bez instruktora. První, koho požádala o pomoc, byl Kryštof. „Tati, naučíš mě řídit normálně? Ne na zkoušku.
“
Kryštof se rozzářil. „Samozřejmě. Uděláme z tebe řidičku, nad kterou budou instruktoři plakat dojetím. “
Karla začala mít pochybnosti už po několika minutách první společné jízdy.
Kryštof byl doma laskavý, trpělivý a klidný. Na sedadle spolujezdce se z něj stal jiný člověk. Nejdřív funěl, pak začal tisknout chodidlo do podlahy, jako by se tam mohl objevit druhý brzdový pedál. „Kam jedeš?
“ vyrazil ze sebe. „Dívej se před sebe, Kájo. “
„Ne takhle. Převodovka ti nic neudělala.
“
Karla sevřela rty. Dojela k místu, kde mohla bezpečně zastavit. Zatáhla brzdu. „Děkuju, tati.
“
Kryštof zamrkal. „Za co? “
„Za lekci. A právě proto skončíme dřív, než se přestaneme zdravit.
“
Vystoupila. Ještě slyšela jeho nevěřícné: „Kdo ti vůbec dal řidičák? “
Doma se zavřela v pokoji a několik minut ležela s obličejem zabořeným do polštáře. Po nějaké době se dveře otevřely jen o několik centimetrů.
Objevila se Kryštofova hlava. „Můžu? “
Karla neodpověděla. Otec to vzal jako nedostatečně jasný zákaz a vešel.
Posadil se na kraj postele. „Kájo, promiň. “
Karla po něm pohlédla. „Já fakt nevím, co se se mnou děje, když vedle mě řídí někdo, koho mám rád.
“
„To jsem si všimla. Lidi, které nemáš rád, učíš lépe. “
Kryštof si povzdechl. „Napadlo mě řešení.
“ V servisu měl starší ojetinu, lehkou, obratnou a mechanicky dost jednoduchou. „Dám ti ji k dispozici. Jezdi s ní sama, trénuj, kde potřebuješ. Bez mého komentáře.
“
Druhý den jí slavnostně podal klíče. Auto bylo staré, místy unavené a daleko od představy elegantní červené krásky z jejího dětství. Přesto se jí okamžitě zalíbilo. Karla si v duchu řekla, že spolu budou vycházet.
O několik dní později vyjela velmi brzy ráno. Za městem zajela na starší cvičnou plochu, kde se dalo o víkendu trénovat. Vytvořila si jednoduchý okruh. Nejdřív jí auto několikrát cuklo, jednou zastavila příliš pozdě.
Automaticky se v ní zvedl vztek. Pak si vzpomněla na kondiční jízdy. Vystoupila, došla k čáře, podívala se, o kolik přejela. Vrátila se a zkusila manévr znovu.
Po třetí zastavila přesně tam, kde chtěla. Během dne trénovala rozjezdy, couvání i parkování tak dlouho, až se některé pohyby přestaly podobat vědomému výpočtu. Telefon používala na hudbu. Na displeji se během odpoledne objevilo upozornění na slabou baterii.
Karla ho setřela palcem a pustila si další skladbu. Červený proužek v rohu displeje považovala za problém budoucí Karly, která už bude sedět v kuchyni s telefonem v nabíječce. Otcova poslední rada jí došla až ve chvíli, kdy už se nedala splnit. K večeru si sedla za volant s pocitem, který dlouho neznala.
Jistota byla ještě křehká, ale konečně existovala. Otočila klíčkem. Motor nechytil. Zkusila to znovu.
Ozvalo se jen několik unavených zvuků, pak ticho. Karla sáhla po telefonu. Displej zůstal černý. Teprve se jí stáhl žaludek.
Telefon byl vybitý. Auto nepojízdné a nikdo nevěděl, kde je. První myšlenka byla rozumná. Táta se začne bát.
Možná ho cvičiště napadne. Jenže mezi „možná“ a „najde mě“ bylo příliš mnoho času. Karla se rozhlédla. Stejná plocha, která za dne působila přehledně, teď ztratila jasné okraje.
Tráva v prasklinách asfaltu se ve větru otírala o obrubník. Rozpadlá cihlová stavba měla ve tmě černé otvory po oknech. Karla si podrážděně promnula ruce. Plán byl jednoduchý.
Zamknout auto, vzít kabelku, dojít k silnici, někoho zastavit. Karla vystoupila, zamkla, ušla několik desítek kroků. V křoví se něco pohnulo. Zastavila.
Další rychlý pohyb. Její rozum nabízel drobné zvíře. Fantazie nabídla několik horších možností současně. Karla se otočila a rozběhla zpátky.
Vklouzla do auta, zabouchla dveře a okamžitě je zamkla. Srdce jí tlouklo až bolestivě. Seděla s hlavou zklopenou a zavřenýma očima. V její představě už bylo téměř jisté, že se každou chvíli někdo objeví u okna.
Zaklepání skutečně přišlo. Karla stuhla. Bylo tiché, pak znovu. Otevřela oči a pomalu zvedla hlavu.
Za sklem byl muž. Vypadal tak normálně, že Karla několik vteřin nedokázala spojit jeho obličej s hrůzou, kterou si před chvílí vyrobila. Byl mladý, pohledný a usmíval se opatrně. Karla stáhla okno jen kousek.
„Jste v pořádku? “ zeptal se. „Chvíli tu klepu a vy se vůbec nejíbíte. “
„Auto mi nejde nastartovat.
“
„Aha. Tak ho otevřete. “
Karla na něj pohlédla podezřívavě. „Jestli tedy nechcete nocovat tady.
“
„Nechci. “
„Dobře, to máme první společný cíl. “
Cizinec se nad kapotou sklonil, chvíli poslouchal její popis, zkusil několik základních věcí a nakonec se narovnal. „No teda.
Taková kráska a skončí sama na takovém místě. “
Karla se automaticky podívala na auto. „Kráska? “
Muž zvedl oči.
„Můžu se zeptat, co je to vlastně za model? “
„To přesně nevím. “
Muž se přes okraj kapoty zadíval přímo na ni. „Já nemyslel auto.
“
Karla zamrkala. Teprve v další vteřině pochopila. Cizinec se sám lehce usmál a raději znovu sklopil hlavu k motoru. „Tohle už jsem dlouho neviděl.
Kolik jí tak může být? “
Karla, ještě pořád zahřátá komplimentem, odpověděla téměř ochotně. „Dvaadvacet. “
Muž se narovnal.
„Ani náhodou. Třicet určitě. Možná pětatřicet. Podívejte se na ni.
“
„Já mluvím o autě. “
Ticho. Muž vydržel vážný výraz sotva dvě vteřiny. Pak se rozesmál.
Karla ho propalovala pohledem. Následně jí začalo cukat v koutcích a během několika vteřin se smála také. Napětí, které v sobě držela celý večer, se z ní vytratilo tak rychle, až jí z toho rozbolelo břicho. Muž však zápětí zvážněl a vytáhl telefon.
„Než budeme řešit auto, zavolejte někomu. Jestli o vás doma nevědí, už vás nejspíš hledají v půlce kraje. “
Karla po přístroji sáhla bez protestu. Kryštof zvedl téměř okamžitě.
„Tati, jsem v pořádku. Jsem na starém cvičišti za městem. Auto nechce nastartovat a telefon se mi vybil. “
Na druhém konci bylo krátké ticho.
Pak přišel přesně ten tón, který čekala. „Kájo. Telefon měl být nabitý. “
„Já vím.
Jedu pro tebe. “
Karla se podívala na muže u otevřené kapoty. „Někdo tu zastavil a pomáhá mi. Nejdřív zkusíme auto.
“
Z kufru svého auta vytáhl startovací kabely, zapojil je a nechal chvíli běžet motor svého vozu. Na další pokus motor staré ojetiny konečně chytil. Nechali auto chvíli běžet a sedli si na okraj staré kovové rampy nedaleko od něj. Mluvili bez řádu o škole, o autech, o tom, proč Karla trávila den sama na cvičišti.
„A ty? Co jsi vůbec dělal tady? “ zeptala se. „Jel jsem kolem.
Z dálky jsem si všiml osamělého auta a přišlo mi divné, že tu stojí tak pozdě, tak jsem zastavil. “
„To děláš běžně? “
„Ne, běžně tu také nenacházím někoho, kdo se zamkne v autě a dělá, že neexistuje. “
Karla do něj lehce strčila ramenem.
Až po nějaké době si uvědomila něco nezvyklého. Nemyslela na svůj obličej. Nehlídala, jak se tváří. Nesnažila se natočit tak, aby její nos vypadal méně výrazně.
Prostě seděla vedle Lubomíra a měla zvláštní, téměř neuvěřitelný pocit, že se mu líbí. Než vyjeli, zavolala z jeho telefonu otci podruhé. Lubomír počkal, dokud hovor neskončil. „Pojedu za tebou.
“
„To není potřeba. “
„Je. Protože chci vědět, že dojedeš. A taky bych tě chtěl znovu vidět.
Stačí mi číslo. “
Karla se na něj podívala. „Ty to myslíš vážně? “
„Bohužel pro tebe.
Ano. “
Vyměnili si čísla. Před hodinou byl Lubomír Langer cizí člověk u její kapoty. Teď Karla věděla, že až se příště ozve, bude se muset rozhodnout, jestli hovor přijme.
Karla sedla za volant. Lubomír vyjel za ní a držel si bezpečný odstup. Cesta domů proběhla téměř absurdně dobře. Před domem zaparkovala napoprvé.
Lubomír zastavil za ní. „Tak moment. Ty jsi mi tam tvrdila, že neumíš řídit. “
„Neumím.
“
„Před chvílí sis sem dojela úplně normálně. Řídíš na začátečnici dobře. A to je odborný názor. Mám závodní licenci a za sebou několik sezón v amatérském autosportu.
“
Karla zvedla obočí. „Výborně. Takže moje dnešní ponížení sledoval odborník. “
„Naopak.
Podle odborníka nepotřebuješ žádné další lekce. “
„Ani tvoje? “
„Právě to mě trochu mrzí. “
Než druhý den znovu vyjela, nechala v autoservisu zkontrolovat akumulátor i dobíjení.
Na další den už byli domluvení. Původně jí slíbil, že se s ní podívá na řízení v běžném provozu. Jakmile se však dohodli, začal navrhovat kino, kavárnu nebo cokoli, kde se nebude muset dívat na palubní desku. „Aspoň pár minut budeme opravdu jezdit,“ prohlásil následující odpoledne.
„Jinak bude úplně zřejmé, že jsem tě na schůzku dostal pod falešnou záminkou. “
Než nastartovala, Lubomír se opřel zády do sedadla. „Jedno pravidlo. Když si budeš myslet, že je mezera malá, nepojedeš jen proto, že někdo za tebou troubí.
“
Karla si odfrkla. O pár minut později si na tu větu vzpomněla přesně ve chvíli, kdy se za ní ozval klakson. Celé tělo jí zareagovalo dřív než hlava. Lubomír to řekl klidně.
„Počkej si. “ O několik vteřin přišla větší mezera. Karla se zařadila bez paniky. „Vidíš.
Ten za tebou může být naštvaný, může mít zpoždění, ale rozhoduješ ty. “
Vedle něj nemusela každou minutu předem odhadovat, co si o ní kdo pomyslí. Zpočátku jí tohle připadalo skoro podezřelé. Pak zjistila, že si na ten klid zvyká.
Jednou seděli v kavárně a Karla se uprostřed rozhovoru odmlčela. Den byl dlouhý, hlava plná školy. Na několik minut jen držela šálek oběma rukama a dívala se z okna. Lubomír se nepokusil to ticho zachraňovat otázkami.
Po chvíli jí to začalo být trapné. „Promiň. “
Lubomír zvedl oči. „Za co, že nemluvíš?
A musíš? “
„Na schůzce se to tak nějak očekává. “
„Kdo přesně to kontroluje? “
Karla se pousmála.
„Nevím. “
„Výborně, tak mu to nebudeme hlásit. “
Napil se kávy a zmlkl také. Když po chvíli sama navázala na předchozí rozhovor, Lubomír pokračoval přesně tam, kde předtím skončili.
Jednou vyšli z kina do chladnějšího večera a chvíli šli vedle sebe mlčky. Karla se rozhodla zjistit, jestli si jeho pozornost jen nenamlouvá. „Lubomíre, jak ten film skončil? “
„Který?
“
„Ten, ze kterého jsme právě vyšli. “
Lubomír se ohlédl ke vchodu kina. „Dobře, tak myslím, že dobře. Všechno podstatné.
“
Karla už se usmívala. „A hlavní hrdina, ten tmavovlasý. Vzal si nakonec tu světlovlasou? “
„Ano, přesně, vzal.
Určitě. Naprosto. A oba byli strašně šťastní. “
Karla se zastavila.
„Ty jsi z toho filmu neviděl vůbec nic. “
Lubomír se přestal tvářit pobaveně. „Upřímně, v půlce filmu jsem ztratil děj. Přemýšlel jsem, jak se tě zeptat na něco jiného a pokaždé jsem si řekl, že ještě chvíli počkám.
“
Karla přestala kráčet. Lubomír si promnul zátylek. Najednou nevypadal jako muž, který má pro každou situaci připravený žert. „Karlo, je mi s tebou dobře i ve chvíli, kdy oba mlčíme, nebo když netuším, o čem byl film.
A chtěl bych, aby to tak bylo ještě hodně dlouho. Takže to řeknu normálně. Vezmeš si mě? “
Karla cítila, jak se v ní sráží radost s reflexem, který jí celý život nutil hledat skrytý háček.
„Ty to myslíš vážně? “
„Úplně. “
Nechala ho ještě několik vteřin čekat. Pak se usmála.
„Ano. “
Lubomír vydechl tak hlasitě, až se Karla rozesmála. Karlini rodiče Lubomíra přijali s takovou samozřejmostí, až jí to skoro urazilo. „Vy jste si ho nějak rychle oblíbili?
“ podívala se na oba rodiče podezřívavě. Kryštof přikývl. „Ano. “
„To ani nebudete předstírat opatrnost?
Jsem vaše jediná dcera. “
„Právě naopak. Čekali jsme celé roky, než tě někomu svěříme. “
Od té návštěvy se Lubomír v dílně objevoval častěji.
Téměř pokaždé skončil s Kryštofem u auta. Pro Karlu měla ta setkání jasný význam. Otec si Lubomíra nepustil blíž proto, že si má vzít jeho dceru. Začal ho respektovat jako člověka, který něčemu opravdu rozumí.
Zbývaly jen šaty. Karla se v salónu ještě jednou podívala na stojany a náhle jí napadlo řešení tak prosté, že nechápala, proč jí nenapadlo dřív. Vezme Lubomíra s sebou, ať ukáže, které vybere. Vyrazila do autoservisu, protože Lubomír tam v posledních týdnech trávil podezřele mnoho času.
Alexandr Slavík, otcův pomocník, uvítal Karlu u pracovního stání. „Kde jsou? “ zeptala se. Alexandr kývl hlavou ke dveřím malé kanceláře.
Dveře byly pootevřené. Karla k nim došla s rukou už zvednutou k zaklepání. Pak uslyšela Lubomírův hlas. „Pane Růžičko, potřebuju s vámi něco vyřešit.
“
Zastavila se. Nebyl to tón, kterým Lubomír běžně mluvil v dílně. „Přemýšlel jsem o tom dlouho a nakonec musím říct ne. Vím, že vás tím dostanu do nepříjemné situace a sebe taky.
Radši couvnu teď, než abych to udělal ještě později. Omlouvám se. Vážně nechápu, co mě to tehdy napadlo. Neměl jsem na to kývat.
Odstupuju. “
Kryštof odpověděl okamžitě: „Teď necelý měsíc předem. Tohle myslíš vážně? Uvědomuješ si, co tím děláš?
No teda, Zeťáku. “
To jediné slovo srovnalo všechny předchozí věty do jednoho děsivě jednoduchého významu. Zeťáku. Ne celý měsíc předem odstupuju.
Mluví o svatbě. Karla se místo zaklepání přitiskla blíž ke dveřím. Kryštof uvnitř pokračoval. „Tak mi aspoň řekni, co se změnilo.
Co ti na ní najednou vadí? No dobře, žádná krasavice to není. To si přece nemusíme namlouvat. “
Žaludek se jí stáhl tak prudce, až musela opřít druhou ruku o zeď.
Lubomír odpověděl bez zaváhání. „Právě, žádná krasavice. A to je ještě dostvořilé. Jenže nejde jen o vzhled.
Celkový stav je špatný. “
„Jaký špatný stav? “ vybuchl Kryštof. „Vždyť ještě skoro holka.
“
„Holka? Tak si s tou svojí skoro holkou poraďte sám. “
Karla zavřela oči. Každá další věta přesně zapadala do obavy, kterou v sobě nosila od školních let.
„S tou vaší krasavicí se akorát ztrapním. Na pověsti mi přece jen záleží. “
U slova pověst pustila kliku. Nepočkala na další větu.
Ustoupila od dveří, otočila se a prošla servisem ven. Dveře za sebou přivřela místo toho, aby s nimi práskla. Venku bylo teplo. Karla si sedla na lavičku.
Chvíli jen hleděla před sebe. Ani pláč nepřišel. Jen ruce jí najednou připadaly ledové. Nejhorší nebyla jednotlivá slova, ale hlasy, které je vyslovily.
Lubomírův znala jako hlas člověka, před kterým se přestala hlídat. Kryštofův patřil k domovu od chvíle, kdy si pamatovala. Nebude sedět venku a čekat, až ji najdou. Vrátí se, otevře dveře a zeptá se.
Prudce vstala. Nohy se pod ní podlomily a Karla se musela znovu posadit. „Co tady děláš? “
Lubomírův hlas přišel tak nečekaně, až jí projel tělem.
Posadil se vedle ní a bez přemýšlení vzal její ruku. Zarazil se. „Ty jsi úplně studená. Kájo, co je?
Nechci, aby ses nachladila. K čemu mi bude nevěsta s rýmou? “
Karla se krátce zasmála. Nebyl v tom ani kousek veselí.
„Přesně. K čemu? Nestačí, že nejsem žádná krasavice. Nestačí, že můj stav je celkově dost bídný.
Ještě bych měla mít rýmu. To by ti k pověsti opravdu pomohlo. “
Lubomírovi zmizel úsměv. „Karlo, co se stalo?
“
„Nic zvláštního. Jen jsem se rozhodla ti pomoct. Se mnou, se svatbou, s tím, co sis rozmyslel. Nemusíš mít strach.
Přede mnou se před lidmi stydět nebudeš, protože tam se mnou vůbec nebudeš. “
Z otevřených dveří servisu se ozval Kryštof. „Co to tady máte, generálku první manželské hádky? Trochu brzo, ne?
“
Karla se k němu otočila. „Výborně, dorazil odborník. Už jsi našel Lubomírovi náhradní variantu? Něco novějšího, zajímavějšího a reprezentativnějšího než tvoje nepovedená dcera?
“
Kryštof se podíval na Lubomíra. „Víš, co jí je? “
„Nemám tušení. “
Karla rozhodila rukama.
„Nedělejte ze mě blázna. Byla jsem tady. Slyšela jsem vás v kanceláři. “
Všechno ticho.
Kryštof zamrkal. Lubomír se podíval na něj, potom zpátky na Karlu. A oba pochopili. Lubomírovi nejdřív cukly koutky.
Kryštof vydal krátký nevěřícný zvuk. V další vteřině se oba rozesmáli, spíš z prudkého uvolnění než z veselí. Karla na ně hleděla s otevřenými ústy. Čekala, že začnou vysvětlovat.
Místo toho se před ní oba smějí. Lubomír se nadechl, podíval se na její tvář a úsměv mu okamžitě pohasl. „Kájo, promiň. Chápu, co jsi slyšela.
“
Kryštof si přejel dlaní přes obličej. „Tys to vážně pochopila takhle? Slyšela jsi nás? Ano.
Jen si začala uprostřed a odešla ještě před koncem. “
„Co jsem si podle vás měla myslet? Řekli jste, že není žádná krasavice. Ano.
Že je v bídném stavu. Ano. Že potřebuje něco novějšího. Ano.
A pořád nevidíte ten problém? “
Kryštof přikývl. „Nemluvili jsme o tobě. “
Karla mlčela.
„O závodním autě. Přemluvil jsem Lubomíra, aby jel za náš autoklub. Do závodu zbývá necelý měsíc a pan závodník dnes přišel s tím, že s tím autem nepojede. “
Lubomír si založil ruce.
„Protože to auto není připravené a dokud nebudu mít jistotu, že projde technickou přejímkou, na start s ním nepůjdu. “
Kryštof ho ignoroval. „Karoserie není žádná krasavice, to jsem řekl. A celkově už má něco za sebou.
Jenže on chce něco novějšího, zajímavějšího a tvrdí, že se s touhle károu ztrapní. “
Během několika vteřin sklouzli k motoru, převodům a technické přejímce s takovým zaujetím, že Karla málem zvýšila hlas. Pak jí ale začaly jednotlivé věty zapadat na správné místo. „Skoro holka“ označovalo staré auto.
„Viděl jsi ji od začátku“ se vztahovalo k vozu. „Přihlásil ses“ patřilo k závodu. Stejná slova, která před chvílí slyšela jako osobní rozsudek, teď patřila do rozhovoru dvou mužů o autě. Karla zavřela oči.
Nejdřív přišla úleva. Tak silná, že jí téměř zabolela. Pak stud. Ne kvůli tomu, že by si spletla auto se sebou.
V polovině cizího rozhovoru se může splést kdokoli. Styděla se kvůli tomu, jak rychle uvěřila právě té nejkrutější možné verzi. V hlavě znovu slyšela školní posměšky a věděla přesně, kam míří. Kryštof ani Lubomír o ní nic podobného neřekli.
Ten hlas, který jejich slova během několika vteřin přeložil do nejhorší možné podoby, však Karla poznala až příliš dobře. Provázel ji od školy. Lubomír k ní přistoupil a položil jí ruce na ramena. Karla je cítila přes látku, teplé a klidné.
„Lubomíre, ano, promiň. “
Lubomír se na ni chvíli díval, pak přikývl. „Omluvu beru. Ale příště se mě nejdřív zeptej, než v hlavě zrušíš svatbu kvůli půlce rozhovoru.
“
Nezvýšil hlas a nesnažil se ji zahanbit. Karla přikývla. „Jo. Tohle ti dlužím.
“
Na okamžik mezi nimi zůstalo ticho. Pak se Karla nadechla. „Mám ještě jednu věc. Ne jako výmluvu, jen něco, co jsem ti chtěla říct už večer.
“ Cítila, jak jí hoří tváře. „Ráno jsem si udělala test. A protože jsem mu nevěřila, udělala jsem ještě jeden. Oba vyšly pozitivně.
Ke gynekologovi se teprve objednám, ale jestli oba testy nelžou, budeme mít dítě. “
Lubomír ani nemrkl. „Ne. “
Karla se usmála.
„Ano. “
V další vteřině už ji držel kolem pasu. Zvedl ji ze země a roztočil se. „Budeme mít dítě!
“ křičel tak hlasitě, že se v okolních oknech objevily zvědavé tváře. „Lubomíre, postav mě dolů! “ Karla se smála. Kryštof stál několik vteřin jako přimražený.
Pak se vzpamatoval. „Tak dost. Závod končí. Tímhle autem na ten závod nepojedeš.
“
Lubomír pomalu postavil Karlu na zem. „Jak končí? Před chvíli jsem se vám právě tohle snažil vysvětlit. Auto není připravené.
“
„Dobře, připustil Kryštof neochotně. Tak máš pravdu. Poprvé dneska a nečekej, že si na to zvyknu. Dokud byl jen budoucí zeť, byl jsem ochotný tě do té blázniviny přemlouvat.
Otce svého budoucího vnoučete už přemlouvat nebudu. Jestli někdy pojedeš jiný závod, je to tvoje rozhodnutí. Ale tenhle plán s tímhle autem končí, protože sám říkáš, že mu nevěříš. “
Lubomír otevřel ústa, pak je zase zavřel.
„To je překvapivě rozumné. “
Karla si položila dlaň na břicho, i když zatím nebylo vidět vůbec nic. Pak se podívala na muže, se kterým ještě před několika minutami v duchu rušila svatbu. „Já bych se tentokrát s tátou nehádala.
“
Lubomír nevěřícně zavrtěl hlavou. „Takže jste dva proti jednomu. “
Kryštof se usmál. „Ne, za chvíli budeme tři.
“
Karla se rozesmála. Ještě před chvílí seděla na lavičce se studenými prsty a v duchu rušila svatbu. Teď se Lubomír hádal s jejím otcem o závod a Kryštof počítal budoucí rodinu po svém.
Radost, kterou od rána držela pod kontrolou, se konečně přestala ptát, jestli už smí ven.
