Proto jsem tehdy řekla naprosto jasně, že to byl dům pro dvě rodiny. Koupit dům bez jediné konzultace se mnou, a k tomu ještě dvojdomek, to se prostě nedá překousnout. Nebylo to proti naší dohodě? Byl to přímý útok na všechno, o čem jsme se bavili měsíce.
Vehementně jsem protestovala před svým mužem. S ničím z toho jsem nesouhlasila. A když jsem viděla, jak se tváří, jako by měl pravdu, rozhodla jsem se, že spolu dál žít nebudu. Ticho.
Jenže on si řekl, že jsem povinna mlčet, protože je prý živitel rodiny. Jenže jak jsem mohla nereagovat? I kdyby byl skutečným živitelem, tohle by ho omluvit nemohlo. Jeho roční příjem dosahoval sotva čtvrtiny mého platu.
A přesto se mnou zacházel, jako bych byla jeho otrok. Nebyl to vtip, byla to urážka. Už jsem dál nemohla snášet péči o arogantní tchyni a jednání se sobeckým tchánem. Abych znovu získala svobodu, kterou jsem kdysi ztratila, musela jsem učinit rozhodnutí, které změnilo všechno.
Jmenuji se Eby, je mi dvaatřicet let a pracuji v obchodním oddělení jedné kótované společnosti, kde denně využívám svou španělštinu. Cestování mezi zahraničními pobočkami bylo vyčerpávající, ale dělala jsem práci, která mě naplňovala a nesla ovoce v podobě platu vysoko nad průměrem mého věku. Už dva roky jsem byla vdaná za Tillera. Poznali jsme se před třemi lety přes společného kamaráda z vysoké školy.
Upřímně, nikdy jsem si nemyslela, že se vdám. Nebyla jsem si jistá sama sebou natolik, abych uvěřila, že by si mě někdo vzal. A proto jsem Tillerovi zpočátku byla vděčná, že se mu líbím dost na to, aby mě požádal o ruku. Slíbili jsme si, že společně překonáme všechny těžkosti.
Hned po svatbě jsme každý večer plánovali budoucnost. Já chtěla dům, velký dům se zahradou, a chtěla jsem psa. To znělo skvěle. Taky jsem chtěla děti, možná tři, protože jsem byla jedináček a celý život jsem snila o velké rodině.
On přikyvoval, plánoval se mnou, a já jsem věřila, že nám vyjde všechno, co jsme si předsevzali. Jenže realita byla jiná. Děti jsme mít nemohli, a ať jsem si to nechtěla přiznat, čím dál víc jsem si uvědomovala, že je to možná tak lepší. S přibývajícím časem se totiž začaly valit problémy, a ten největší se týkal jeho rodičů.
Tiller chtěl, abychom žili s nimi. Já odmítala. Pokaždé, když na to přišla řeč, skončilo to hádkou. On argumentoval tím, že jeho rodiče nakonec nebudou schopni žít sami.
Já jsem navrhovala domov důchodců. On krčil rameny, že to stojí peníze, a já jsem krčila rameny, že na něho už nezbývá trpělivost. Žít s jeho rodiči jsem nechtěla za žádnou cenu. Viděla jsem totiž, jak takové soužití dokázalo zničit mou vlastní matku.
Moje babička s námi bydlela, nebyla zlá, ale byla přísná, a matka chodila po domě s povzdechy, tiše nešťastná. Neustále mi opakovala, ať se po svatbě držím jen svého muže. A já jsem to hodlala ctít. Jenže Tiller jednoho dne přišel s návrhem, který mě zaskočil.
Vzdal se společného bydlení, ale místo toho mě požádal o laskavost. Jeho matka doma spadla ze schodů a poranila si záda, takže se nedokázala postarat o domácnost. Potřeboval, abych jí v sobotu pomohla. Víkendy byly můj jediný čas odpočinku.
Vzdát se ho kvůli tchyni, která mě nikdy nepřijala, se mi příčilo. Jenže kdybych odmítla, Tyler by se urazil, a já jsem nechtěla další konflikt. Souhlasila jsem tedy, a velmi brzy jsem toho litovala. Patřili k nejproblematičtějším lidem, jaké jsem kdy poznala.
Moje tchyně Helen milovala kasina a hrací automaty nade vše. Hazard byl její život. Celý důchod dokázala utratit v den výplaty. A když jí došly peníze, zatvářila se lítostivě a požádala mě o kapesné.
Eby, promiň, ale můžeš mi půjčit sto dolarů? Zdvojnásobím je a vrátím ti je. Nikdo mě předem neupozornil, že budu povinna jí půjčovat. Nikdo mi neřekl, že sobotní výpomoc bude znamenat celý víkend pryč.
Zůstala jsem přes noc, pomáhala jsem s domem, a volná jsem byla až v neděli odpoledne. Čas na sebe mi nezbýval vůbec. A peníze, které jsem tchyni dala, jsem samozřejmě nikdy neviděla zpět. Bylo to jako házet bankovky do kanálu.
Když jsem si stěžovala, Tyler se omluvil s výrazem přesně jako jeho matka. A pak dodal, že by bylo hrozné, kdyby si máma půjčovala od pochybných dílerů. Takže jí mám dávat peníze já? Proč to neuděláš ty?
On se jen omlouval, omlouval, a já jsem chápala, že se ode mě čeká, že budu mlčet a platit. Moje tchyně se mi nikdy neváhala vnucovat. Jednou večer se pozdě vrátila domů, já jsem koupila hotová jídla a naservírovala je, protože jsem neměla čas vařit. Ona se na mě podívala s opovržením.
Eby, ty nás chceš nutit jíst hotová jídla? Promiň, dnes jsem neměla čas vařit. Neuvěřitelné. Kdo si myslíš, že si, když nutíš příbuzné jíst tohle?
Co je na tom špatného? Jestli si chceš stěžovat, budu ti vděčná, když si aspoň uděláš vlastní porci a nejdřív ji sníš. Tchyně se na mě zamračela, povzdechla si, ale já jsem v tu chvíli pochopila, že ať udělám cokoli, nikdy to nebude dost dobré
Čím dál víc se její postoj zhoršoval. Kdykoli jsem vyslovila sebemenší názor, zvedla obočí.
Vždycky ti říkám, abys nebyla drzá. Chceš dostat pěstí? Matko, prosím, přestaň. Je to všechno tvoje vina.
Ještě chvíli mluv nesmysly a Tyler se s tebou rozvede. Myslela si, že mě tím vystraší. Jenže mě tím jen utvrzovala v tom, že tahle rodina není moje rodina a já tu nemám co dělat. Bála jsem se každého nadcházejícího víkendu.
Připadalo mi to horší než návštěva nejobtížnějšího klienta. A kdybych si myslela, že horší než tchyně už to být nemůže, stačilo počkat na tchána. Neměl absolutně žádný smysl pro morálku nebo slušné chování. Poprvé jsem zůstala v šoku, když se po koupeli potuloval po chodbě úplně nahý.
Podruhé, když používal toaletu s otevřenými dveřmi. Když jsem protestovala, že je to příliš, odsekl mi, že je to jeho dům a může si dělat, co chce. Prosila jsem, ať se aspoň ovládne, když mu tam pomáhám. V žádném případě.
Nebuď nafoukaná jen proto, že jsi moje snacha. A já jsem mlčela, protože jsem věděla, že proti němu nezmůžu nic
K tomu všemu měl tchán hrozné pitné návyky. Když se opil, dělal problémy všude. V barech rozbíjel věci, pral se s ostatními štamgasty.
A já jsem to byla, kdo ho každou sobotu večer musel vyzvednout. Musela jsem se omlouvat personálu, uklízet po něm, občas jsem ho vyzvedávala přímo z policejní stanice. Někteří policisté mě už znali jménem. Bylo to ponižující.
A když už jsem si myslela, že horší už to nebude, začalo mi mizet spodní prádlo. Jednou, dvakrát, pak pořád. Radila jsem se s manželem, ale ten mi nepomohl vůbec. A já jsem musela přijmout vlastní opatření.
Můj manžel byl totiž neuvěřitelně nespolehlivý. Nedokázal se ozvat ani otci, ani matce. A přesto se ke mně choval povýšeně. Po roce manželství se úplně změnil.
Jednoho dne mi oznámil, že dal výpověď v práci. Zeptala jsem se ho, proč dělá tak závažné rozhodnutí sám. On mi odsekl, že udělá, co bude chtít. Začal si hrát na programátora a brát zakázky z internetu.
Když jsem se ptala, kolik si vydělá, tvářil se otráveně. Zmkni. Postupně mi přibývá klientů. Měl jsi dát výpověď až po zajištění stabilního příjmu.
Jsi otravný. Nestěžuj si na všechno, o čem rozhodnu. Bylo jasné, že je závislý na mém platu. Měli jsme společný účet, peníze na něm rychle ubývaly, a když jsem se ptala, na co je používá, odpovídal jen neurčitě.
Utrácám je za setkání s kolegy. Po nějaké době se mi přestal dívat do očí. Muselo se dít něco podezřelého. A měla jsem pravdu.
Řekla mi to kamarádka, která byla na naší svatbě. Můj manžel měl milenku. Byla jsem tak rozořená, že jsem chtěla okamžitě podat žádost o rozvod. Došla mi trpělivost i s jeho rodiči.
V té době jsem měla naplánovanou měsíční služební cestu do Španělska. Byla jsem ráda, že budu konečně sama. Měsíc utekl rychle. A když jsem se vrátila domů, čekalo mě překvapení, které mi vyrazilo dech.
Koupil jsem si dům. Je to dům, o kterém jsem vždycky snil. Třípokojový dům se zahradou. Jsi šťastná, že?
A je to dvojdomek. Teď už nemusíme jezdit k mým rodičům. Zírala jsem na něj. Cože?
Počkej, já tomu nerozumím. Koupil jsi dům? Jaký dům? Říkal jsem ti, že je to dvojdomek.
S ničím z toho jsem nesouhlasila. Rozhodli jsme se, že spolu nebudeme bydlet. Skutečně jsme si povídali o tom, že bychom si chtěli koupit dům. Mluvili jsme o rodinném domě se zahradou a psovi.
Ale nikdy, nikdy jsme se nedohodli na tom, že budeme bydlet s tvými rodiči. Mnohokrát jsem to opakovala. A on mi skočil do řeči. Mlč, neodmlouvej mi, hlavě domácnosti.
Koneckonců jsem to já, kdo platil dvě stě tisíc dolarů. Jaká hlava domácnosti? Vydělávám mnohem víc než ty. Ty mě jenom vysáváš.
A pak jsem v dokumentech uviděla něco, co mě donutilo ztuhnout. Něco, čeho si ani on, ani jeho rodiče nevšimli. Na účtu, ze kterého byla částka stržena, ležely dva miliony dolarů. Ne dva tisíce, ne dvě stě tisíc.
Dva miliony. Cože? O čem to mluvíš? To snad není možné.
Je to napsané tady, přímo v kupní smlouvě. Tylerovi z tváře vyprchala všechna barva. Co to znamená? Přesně to, co to znamená.
Tyler koupil dům přes realitního agenta, o kterém tvrdil, že je známý jeho otce. Jenže žádný takový agent neexistoval. Buď na to otec zapomněl v alkoholu, nebo to byl rovnou podvod. Každopádně Tyler zaplatil za dům dva miliony dolarů.
Říct, že jste to neměli v úmyslu, asi nepomůže. Neexistuje něco jako lhůta na rozmyšlenou? Zdá se, že ne. Smlouva je závazná.
A já jsem se musela podívat na dokumenty znovu. Třípatrová železobetonová budova v klidné rezidenční čtvrti v centru města. S garáží v prvním patře, blízko nádraží, supermarketů i nemocnice. Rekonstrukce dokončena, vypadala jako novostavba.
Kdyby takový dům opravdu stál dvě stě tisíc, byla by to krádež. Ale dva miliony? To byla naprostá šílenost. Tyler se při pohledu na papíry zachvěl.
A mně došla trpělivost. Tylere, pojďme se rozvést. Už s tebou nemůžu žít. Cože?
Co to najednou říkáš? Nerozvedu se. Eby, utíkáš, protože jsem omylem koupil dům za dva miliony. Ano.
Myslíš, že můžu žít s mužem, který dělá takové směšné chyby? Sklopil pohled a kousl se do rtu. Věděl, že si za to může sám. Mluvil o společném účtu ao společné odpovědnosti.
Já jsem ho zarazila. Pak ses se mnou měl poradit, než jsi něco takového podepsal. Šel jsi dopředu, naplánoval sis to a koupil sis to bez mě. Kde je v tom společná odpovědnost?
Já no, to je pravda. Myslel jsem, že bys s bydlením u mých rodičů nesouhlasila, kdybych to neprosadil jinak. Nedohodli jsme se snad předtím, že spolu žít nebudeme? Snažil ses to prosadit lstí.
A teď jsi za to potrestán. Sám sis to zavinil. Sklonil hlavu ještě níž. Já jsem byla unavená, otrávená, a nechtělo se mi už nic řešit.
Rozhodla jsem se, že rozvod s ním proberu zítra. Jenže příští sobotu přišla do našeho bytu vzácná návštěva. Moji příbuzní. Donedávna jsem je vždycky navštěvovala já, k nám jezdili zřídka.
Tyler jim o domě za dva miliony řekl. Tchán i tchyně měli vážné výrazy. Jakmile mě uviděli, tchyně spustila. Rozvod je absolutně nepřípustný.
Právě teď vám hrozí neuvěřitelné problémy. Musíte to překonat společně. To jste pochopili. Překonat to společně?
Ten, kdo koupil dům, aniž by mi o tom řekl, kdo všechno dělal tajně, je Tyler. Já jsem v tom úplně nevině, tak mě do toho prosím nezatahuj. Ve skutečnosti se rozvádím. Nechci být zatížena žádnými splátkami.
Co to znamená? Chceš utéct, protože se ti nedaří? To nedovolím. Upřímně?
Chtěla jsem se rozvést už dávno před tím, než se objevila záležitost s dvěma miliony. Všichni tři na mě užasle zírali. A já jsem si konečně našla čas, abych jim vysvětlila, jak moc toho manželství lituji. Tchyně, uvědomuješ si vůbec, jak hrozně ses ke mně chovala?
Vzpomínáš si na ty věci, které jsi mi říkala? Hrozné věci? O čem to mluvíš? Já jsem nic takového neřekla.
Opravdu si to nepamatuješ? Nebo jsi nemyslela, že to byly hrozné věci? Chceš, aby tě někdo praštil? Nebo že jsi mi říkala, že jsem hrozná manželka.
To jsi říkala, ne? To bylo. Bylo to proto, že jsi byla hrozná. Neměl jsem jinou možnost.
Nevzpomínám si, že bych někdy byla hrozná. I když bylo těžko, zvládala jsem domácí práce řádně. A bez ohledu na důvod jsou taková slova nepřijatelná. Tchyně nechápala ani základní věci.
Říct někomu, že chceš dostat pěstí, je vyhrožování. Je to důvod k žalobě. Cože? Vždyť jsem tě jen chtěla vystrašit.
Přesně proto je to špatně. Je to výhrůžka. A taky jsi říkala, že mě donutíš k rozvodu, když budu odmlouvat. To rozhodně není přijatelné.
Dělám si poznámky o všech těch hrozných věcech, které jsi mi řekla. Helenina tvář zbledla. Najednou pochopila, že kdyby se to provalilo, prohrála by. Otočila jsem se na tchána.
A ty, otče, vzpomínáš? I ty jsi mi dělal velké starosti. To je nesmysl. Nic takového jsem neměl v úmyslu.
V první řadě, žena se má věnovat manželskému domu. Nehraj si na oběť. To je od tebe drzost. Víš vůbec, kolik peněz jsi mě stál?
Vedu si přesné záznamy o tom, kolik a kdy jsem kvůli tobě musela zaplatit. Platby? Mluvíš o alkoholu? Ne, to si nepamatuju.
Nepijte tak, abyste ztratil paměť. To už jsem ti říkala mnohokrát. Jenže on si nepamatoval nic. Často v baru rozbíjel věci, já jsem platila náhrady.
Dokonce jsem musela hradit škody na jídle a majetku. Kvůli němu jsem utratila přes tisíc dolarů. Tchán zbledl, vypadal, jako by se měl každou chvíli rozplakat. Chceš říct, že bych ti to měl vrátit?
Neříkej takové kruté věci. Nejsi snad manželka. Jak už jsem říkal, povinností manželky je věnovat se manželskému domu. Je to tak?
Ne, není. Kdo proboha rozhodl o takové věci? Jen poslouchej a oplať to. Nejde jen o peníze, otče.
Ty jsi mi několikrát ukradl spodní prádlo, že? Cože? Já že bych kradl? Ne, ne, ne, tak to není.
Žádné kalhotky jsem neukradl. V tu chvíli si spěšně zakryl ústa. Řekl jsem jen spodní prádlo, ne kalhotky. Sám si vykopal vlastní hrob.
Helenina tvář zrudla. Neuvěřitelné. To se nestydíš? Říkám ti, že jsem nic neukradl.
To musí být omyl. Není to omyl. Jsi zloděj spodního prádla. Podívejte, tady je důkaz.
Vytáhla jsem telefon a ukázala jim video. Tchán vešel do šatny, podíval se na dveře koupelny, vzal moje prádlo a zmizel. Všechno to bylo zachyceno skrytou kamerou, kterou jsem si nechala nainstalovat poté, co se ty incidenty začaly opakovat. Nebylo to jednou.
Bylo to pořád. Tchán zrudl, sklonil hlavu, a mumlal omluvy. Byl to jen chvilkový výpadek. Chvilkový výpadek nebo ne, zloděj je zloděj.
Kdybych to nahlásila policii, měl bys obvinění. Muž, který ukradl manželce svého syna spodní prádlo. Tchán se třásl, opakovaně přede mnou skláněl hlavu. A já jsem se konečně obrátila na manžela.
Tyere, chápeš, jak hrozně jsem se kvůli tvým rodičům cítila? V žádném případě bych s takovou rodinou mohla žít. Je pochopitelné, že se chci rozvést? Ne.
Je mi líto mých rodičů, ale jsem tvůj manžel a manželé si mají pomáhat. Mají si pomáhat? To říkáš ty. Když jsem se kvůli tvému otci a matce cítila hrozně, ani jednou jsi mi nepomohl.
To je, ehm, promiň. Sklopil oči. Ale ať se omlouval sebevíc, bylo pozdě. A nejen že jsi mi nepomohl, ale ještě jsi měl milenku, že?
Cože? Aha, to znamená poměr. Tyere, opravdu jsi měl poměr. Hej, hej, tohle už je moc.
Tyere, nemůžeš o nás nic říkat. Co tě to napadlo? Mít poměr? Když máš ženu jako Eby.
Tchánovci najednou obviňovali vlastního syna, zatímco své vlastní chyby ignorovali. Tyler však nedokázal ani odmlouvat. Věděl, že aféra je fakt. Najala jsem si detektivní agenturu, vysvětlila jsem jim.
Mají důkazy. Je mi líto, Eby. Je mi to opravdu líto. Na omluvu už je pozdě.
Budu požadovat náhradu škody za tu afru, Tillere. Možná bych měla přidat i poplatek detektivní agentuře. Na nějakém dalším dluhu přece nezáleží, když už teď je dluh dva miliony. Ne, to nemůže být v pořádku.
Prosím, ušetři mě. A tehdy jsem vytáhla to, co jsem měla připravené už dlouho. Rozvodový formulář. Pořídila jsem si ho na městském úřadě a schovávala ho v pokoji.
Část už byla vyplněná. Tady podepiš tenhle formulář hned teď. Já nechci. Nechci se s tebou rozvést, Eby.
Prosím, nech mě s tebou zůstat. Pokud s rozvodem souhlasíš, snížím ti odškodné. Co ty na to? Cože?
Opravdu? Díval se na mě, přemýšlel, jak minimalizovat ztráty. Povzdechl si, zavrtěl hlavou. A já jsem byla rozhodnutá to dotáhnout do konce.
Pokud by to bylo nutné, podala bych žádost o rozvodovou mediaci. Ale nebylo to nutné. Tyler přestal přemýšlet, nechal se pobídnout a dokument podepsal. Přestaň, ty hlupáku.
Jeho matka se ho snažila zastavit, ale když jsem na ni pohlédla, zmlkla. Děkuji, to jsem ráda. Teď můžu být konečně volná. Na začátku našeho manželství jsem byla šťastná, ale brzy jsem toho litovala, protože vy tři jste byli opravdu nejhorší.
Eby, je mi to opravdu líto. Záleželo mi jen na tobě. To je v pořádku. Nechci nic slyšet.
Všechno to zní jako výmluvy. Mohli byste ty a tvoji rodiče odejít? Prosím. Už nechci vidět ani jednoho z vás.
Tchán umlčel tchyni, která chtěla něco dodat. Odešli se sklopenou hlavou. A všechno ostatní se odehrálo velice rychle. Na městském úřadě jsem odevzdala rozvodové papíry.
Odpoledne jsem si našla nové bydlení, podepsala smlouvu a zahájila stěhování. Bylo to nepříjemné, ale zároveň nesmírně úlevné. Mohla jsem být konečně volná. Když jsem odcházela z bytu, Tyler se mě pokusil zastavit.
Ahoj, Eby. Opravdu musíš jít? Nemůžeme začít znovu? Kolikrát ti to mám říkat?
Je to nemožné. Žij šťastně se svou rodinou v domě za dva miliony dolarů. To nejde. Bez tebe to nejde.
Už se nemůžeš spoléhat na můj příjem. Už nikdy to nepůjde podle tvých představ. Můj bývalý manžel se rozplakal. Bylo to, jako by dostal poslední ránu.
Ale mohl si za to jen on sám. Byla to přiměřená odplata. Odešla jsem z bytu jen s posledními věcmi, a cítila jsem jen úlevu. Poté začal můj bývalý manžel bydlet v tom domě se svými rodiči.
Měli v plánu ho nakonec prodat, ale zdálo se, že v něm chtějí ještě nějakou dobu zůstat. Bývalá tchyně si navzdory bolavým zádům našla práci na částečný úvazek v obchodě s čerstvými potravinami. Možná chtěla synovi pomoct. Jenže měla osudovou vadu.
Hazard. Vydělávala peníze, ale většinu utrácela v kasinech. Bylo pro ně těžké odkládat si cokoli na živobytí. Závislost byla silnější než rozum.
Nakonec si začala půjčovat peníze na kasina, místo aby synovi pomohla, způsobila mu ještě větší potíže. V domácnosti nepracovala téměř vůbec, nový dům byl čím dál špinavější. Po měsících přetékal odpadky z bento boxů a příloh. Nikdo neuklízel, nikdo se nestaral.
Hodnota domu za dva miliony dolarů šla rapidně dolů. Bývalý tchán nebyl o nic lepší. Pil svůj oblíbený alkohol, až si zničil zdraví. Stal se z něj alkoholik, který nebyl schopen normálního života.
Nebylo možné ho nechat bez dozoru. Tyler se na volné noze snažil skloubit hlídání otce s prací. Jenže tchán se vždycky vytratil z domu, šel pro alkohol, a když mu Tyler nedal peníze, kradl v obchodech. Tyler ho musel vyzvedávat, omlouvat se vedoucím i policii.
Takové dny ho musely ničit. Nakonec tchána umístili do zařízení. Přijal to. Možná si uvědomil, že je to lepší než dál obtěžovat rodinu.
Žije ve skupinovém domově pro lidi, kteří se chtějí vyléčit ze závislosti. Jenže ani tchán, ani Tyler to zařízení nikdy nenavštívili. Nedovedu si představit, jak osaměle se tam musí cítit. Samozřejmě to byl můj bývalý manžel, kdo mi všechny ty rodinné novinky sdělil.
Pravidelně mi volá s marnými otázkami, jestli se k sobě můžeme vrátit. Prosím, Eby, začněme znovu. Neznamená ne. Kolikrát to mám říkat?
Je mi dobře, že jsem rozvedená. Jestli máš čas mě kontaktovat, měl bys víc pracovat. Copak nemáš půjčku, kterou nesplatíš? Jo, už jsem ti to říkal.
Prodal jsem ten dům za dva miliony. Teď žiju s matkou v bytě. Chtěl jsem ho prodat za co nejvíc, ale nedostal jsem ani pět set tisíc. Dům byl v hrozném stavu.
Mluvil o tom, jako by to byl problém někoho jiného, ale mohl si za to sám. Nikdo se o dům nestaral, odpadky přitahovaly hmyz a myši. Sousedé nakonec zavolali policii kvůli zápachu hniloby. Kdo by si myslel, že se takový dům prodá za dobrou cenu?
Byla to obrovská chyba. Zbývající úvěr činil milion a několik set tisíc. I já, která jsem měla vysoký příjem, jsem z té částky byla zdyšená. Nemám čas, zavěsím.
Musím se připravit na služební cestu. Aha, omlouvám se. Tak už mi nevolej, prosím. Už jen když slyším tvůj hlas, dělá se mi špatně.
Kromě toho se s někým vídám. Nechci mu dělat starosti. Rozumíš tomu? Rozumím.
Promiň. Jeho hlas byl osamělý, když se omlouval. Ale já jsem zavěsila první. Měla jsem pocit, že je konečně všemu konec.
Odlétám na služební cestu do zámoří. Můj současný přítel, stejně jako já, cestuje po světě. Respektujeme se, obdivujeme své hodnoty. Potkala jsem někoho opravdu úžasného.
A kdyby nebylo manželství s Tylerem, možná bych ho nikdy nepotkala. V tom ohledu mu možná dlužím trochu vděčnosti. Ale po těch hrozných zkušenostech chci být teď dvakrát, třikrát šťastnější.
A s tím pocitem trávím dny pozitivně.