Helena Vacková se toho rána narovnala nad záhonem rajčat a ještě netušila, že ji letos nezradí sucho ani plevel, ale obyčejný klíč, který celý život svěřovala lidem s důvěrou. „Paní Heleno, zase od rána zahrabaná v záhonech? Chalupa má být na odpočinek,“ ozvalo se od plotu. Ivana Pokorná tam stála s konví a navzdory vlastním promočeným rukávům to nebyla výčitka, jen sousedské popíchnutí.
„To vidím,“ odvětila Helena a otřela si dlaň o zástěru. „Ty se v lehátku taky nevá líš. Jen mi ta radost rok od roku víc zalézá do kříže. “
Chvíli obě mlčely a hleděly na oblohu, která byla tak rozpálená, až působila nepřátelsky.
„Radek s Petrou jsou u moře,“ pokračovala Helena. „A kdo má vyštipovat rajčata? Kdo ostříhá jahody? Kdyby tu byli, stejně bych řekla, že to udělám sama.
Říkala jsem Karlovi, že tak velký pozemek nemáme brát. Jenže on chtěl, aby to bylo jako u ostatních. A výsledek? On si odpočívá na věčnosti a já se tady ohýbám k hlíně.
“
Vyznělo to tvrději, než chtěla. Kdykoli mluvila o Karlovi podobně, lidé si mysleli, že mu něco vyčítá. Ve skutečnosti se jen chránila před tím, aby se jí hlas nezlomil. „Radek sem taky nezajíždí zrovna často,“ dodala tišeji.
„Od dětí se velké pomoci nedočkáš. “
Ivana mávla rukou. „Každý má svůj život. Chcete, abych řekla Vendule, ať vám večer zalije záhony u plotu?
Sedí v podkroví, pracuje, prý tady má klid. “
„Dneska jsou možnosti,“ pousmála se Helena. „Dělat odkudkoli a nemuset ráno běžet na tramvaj. Ale dokud můžu, poradím si sama.
“
Když Helena posbírala nářadí a zamířila k boudě, uprostřed cesty se zastavila. „Ivano, nejede náhodou Vendula do města? Naložila jsem rychlokvašky a chtěla bych je poslat Radkovi. Ať je doma najdou, až se s Petrou vrátí.
“
„Řeknu jí, ať se u vás před odjezdem zastaví. “
Helena jí poděkovala a zůstala chvíli stát. Dívala se k cestě, odkud kdysi s Karlem poprvé přijeli pozemek prohlédnout. Tenkrát by ji nenapadlo, kolik věcí se jednou stočí právě sem — k chatě, k pletivu mezi sousedy a k obyčejnému klíči v kapse zástěry.
Představa vlastní zahrady se Heleny držela od čtyřicítky. Byla městská žena zvyklá na byt ve čtvrtém patře a sousedky potkávané u schránek. V práci ale poslouchala kolegyně, jak si stěžují na cukety a chlubí se rajčaty, a najednou zatoužila po vlastním kousku země. Jednoho večera položila kabelku a oznámila: „Karle, měli bychom koupit zahradu za městem.
“
Karel zvedl oči od novin. „Proč zrovna zahradu? “
„Protože tam budeme odpočívat. Představ si vzduch, ptáky, vítr v trávě a klid, ne byt, televizi a panelákovou chodbu.
“
Karel chtěl namítnout, že žádný majitel chaty nikdy neodpočívá, všichni jen sekají, natírají a kopou. Ale pohlédl na manželku a pochopil, že rozumné námitky nemají šanci. Vše se tehdy seběhlo rychle. Projeli několik prohlídek, jedna zahrada se Heleně zalíbila okamžitě, ale majitelé si prodej na poslední chvíli rozmysleli.
Ještě ten večer prohlásila, že se jí sen nejspíš nikdy nesplní. A hned druhý den přišel jejich dvacetiletý syn Radek. „Mami, rodiče jednoho kamaráda prodávají chatu se zahradou. Stěhují se na jižní Moravu a nám by udělali cenu.
“
Pozemek nebyl tak malebný jako ten první, ale byl udržovaný. Chata nebyla zatuchlá, nářadí viselo srovnané a majitelé slíbili, že nechají hrábě, rýče, konev i sklenice. Jediné, co Helenu zarazilo, byla velikost — šest a půl aru. „Co budu dělat s tolika metry?
“ šeptala Karlovi. „Když to neosadíš, udělám tu stání pro dvě auta,“ pokrčil rameny. „Pro dvě? My máme jedno a já řídit nebudu.
“
„A co Radek? Už má řidičák. Jednou bude mít svoje auto a bude za námi jezdit. “
Tím bylo rozhodnuto.
Helena tehdy netušila, že k zahradě člověk nedostane jen půdu a pár starých hrábí. Dostane i kalendář, který se začne řídit jinak — v únoru semínka, na jaře zeminu za nehty, v létě vodu v sudech, na podzim sklenice a víčka. Karel ji při prvních pokusech pozoroval s pobavením, jako by se ptal, jak dlouho jí to vydrží. Vydrželo jí to.
Každou sezónu jí něco vyšlo o něco lépe. Rajčata nepraskala, jahody se rozrůstaly a záhon před okny se proměnil v barevné místo. Karel mezitím upravoval chatu. A Radek, který přijel na konci léta, zůstal stát u záhonů s otevřenou pusou.
„Teda, mami, já nevěděl, že máš takové schopnosti. “
Další rok přivezl kamarády na grilování. Seděli u ohniště až do noci, někdo vytáhl kytaru a začaly se zpívat písničky. Karel s Helenou seděli uvnitř u okna, aby mladým nepřekáželi.
Karel ji objal kolem ramen a pošeptal: „Dobře, že jsi mě k té zahradě ukecala. “
„Dobře, že ses nechal,“ odpověděla a nespouštěla oči z ohně. V té společnosti byla i Petra, dívka, kterou Radek po letech přivedl rodičům představit jako svou snoubenku. Jenže tehdy si Petra Radka téměř nevšímala.
Zamilovala se do Viktora. Byl vyšší než ostatní, měl husté vlnité vlasy a působil dospěleji. Petrě při každém setkání zněklo srdce, ale dál se to nepohnulo. Skončilo to náhle, těsně před Vánoci.
Petřina nejlepší kamarádka Sabina oznámila, že je těhotná. Tehdy vyšlo najevo, že po Viktorovi toužila také, jen byla odvážnější. Když se Viktor dozvěděl, že čeká dítě, okamžitě couvl. Tvrdil, že rodinu mít nemůže, protože je beznadějně zamilovaný do vdané ženy.
S tím přiznáním se rozpadlo víc než přátelství. Zmizela i Petřina zamilovanost. Krásný kytarista se ukázal jako muž, který umí okouzlit, ale neumí nést následky. Po čase si Petra začala všímat Radka.
Byl stále někde poblíž, ale nikdy se nevnucoval. Nejprve byli kamarádi, pak jí jednou došlo, že jí chybí. Když ji pozval na Viktorovo vystoupení na městských slavnostech, málem odmítla. Nakonec kývla, protože s Radkem jí bylo dobře.
Program nestál za nic, po první části odešli, aniž by čekali na Viktorovo číslo. Venku se Radek rozesmál. „Aspoň vím, kdo vyhraje cenu za nejhorší výkon večera. “
Ten večer mezi nimi něco zapadlo na své místo.
Bez Viktora by možná nepoznala, jak vzácný je muž, se kterým se člověk shodne nejen v náladě, ale i v tichu. Když jí Radek později přivezl na zahradu podruhé, tentokrát jako snoubenku, byla klidnější. „Paní Heleno, paní Heleno,“ vytrhl ji ze vzpomínek hlas od plotu. Ivana mávala mezi rybízem.
„Vendula odjíždí. “
Helena zmizela v domě a hned zase vystrčila hlavu. „Jak vlastně pojede? Teď skoro žádný vlak nejede.
“
„Přítel pro ni přijel autem. “
Heleně se rozzářila tvář. „Tak to můžu poslat víc než jednu sklenici, ne? “
O deset minut později stála na Ivanině zápraží s taškou plnou sklenic.
„Vendulko, vezmeš mi tyhle sklenice a trochu jablek? Radek s Petrou se za dva dny vrátí. “
Vendula byla štíhlá, téměř křehká, krátké vlasy a vytahané tričko jí dodávaly klukovskou lehkost. Vzala tašku, ale zarazila se.
„A jak jim to předám, když se vrátí až pozítří? Nemůžu za nimi jet znovu. “
„To nemusíš. Dám ti klíče.
“ Helena sáhla do kapsy zástěry a vytáhla svazek. Kov tiše cinkl. „Tohle je horní zámek, tohle spodní. Vyjedeš do šestého patra, otevřeš, postavíš tašku za dveře a zabouchneš.
Za dva dny se tomu nic nestane. Já ty klíče nosím jen náhradní, kdyby Radek nebo Petra svoje ztratili. “
„Dobře,“ přikývla Vendula. „Stejně pojedeme kolem vašeho domu.
“
„Děkuju ti, děvče. A promiň, že tě obtěžuju. Tak šťastnou cestu. “
Vendula se ušklíbla.
„To se prý před cestou neříká. “
Helena se podivila. „My to říkali celý život. A co se říká teď?
“
„Asi nic. Nebo prostě ahoj. “
Helena se vrátila na zahradu a přes plot sledovala, jak z auta vystoupil muž, pomohl uložit tašky a nasedl. Když motor utichl za zatáčkou, zeptala se: „Ten její přítel k tobě vůbec nechodí?
“
Ivaně ztvrdla tvář. „Nemá proč. Řekla jsem, že ho v domě nechci. “
„Ale proč?
Nevypadá slušně? “
„Slušně? “ Ivana se hořce zasmála. „Je skoro v mém věku, starý lovec sukní.
Byl už několikrát ženatý a teď se zase rozvádí. Ptám se jí, jestli jí to stojí za to. A víš, co mi odpoví? Že když s ním prožije dva šťastné roky, tak jí to stačí.
“
Helena chvíli mlčela. Ze sousedčiny řeči čišela zloba, ale pod ní byl slyšet strach, který matky poznají i přes plot. „Dej jí čas. Vendula není hloupá, sama pozná, co je zač.
“
„Doufám. Už jsme se kvůli němu tolikrát pohádali, že mě z toho bolí hlava. “
Ivana si povzdechla a zamířila domů. Helena položila dlaň na kůl plotu, jako by se chtěla ujistit, že její malý svět stojí pevně.
Svazek náhradních klíčů už v kapse neměla, a přesto měla zvláštní pocit, že jí něco tíží víc než před chvílí. Helena nebyla jako někteří chalupáři, kteří si stěžovali, že děti nejezdí. Ve skutečnosti žádnou křivdu necítila. Radek měl svůj život a ona to brala jako důkaz, že ho s Karlem vychovali dobře.
Ještě když byl Karel naživu, uklidňovala ho pokaždé, když začal na syna bručet. „Karle, vzpomeň si na sebe v Radkově věku. Tobě se chtělo na zahradu? “
„Já tehdy žádnou neměl.
“
„Právě. Radek ji taky nemá. To je naše zahrada. My jsme po ní toužili, ne on.
A upřímně, tolik pomoci nepotřebujeme. Nejsme přece nemohoucí. “
„Ty jsi můj mírotvorce,“ povzdechl si Karel, přitáhl si ji a políbil do vlasů. Jednoho z těch vzácnějších dnů, kdy Radek opravdu přijel, přivezl rodičům ukázat Petru.
Byla tichá, světlovlasá a při každé pochvale se začervenala. Helena pobíhala po kuchyňce a hledala lepší příbor. „Petro, dejte si ještě. Tohle jsou naše cukety, vypěstované bez chemie, jen s mými bolavými zády.
“
Sotva se za mladými zavřela branka, Helena dodala: „Milá holka. Skromná a s Radkem jim to sluší. “
Karel se na ni podíval tak významně, až musela odložit utěrku. „Co je?
“
„Teď nám jednou poděkují. Vezmou se, přijdou děti a kam je v létě odvezou? Přece k babičce a dědovi na zahradu. “
„Svatbu mají za tři měsíce a ty už plánuješ prázdniny s vnoučaty?
“
V tom se spletl. Uběhl rok od svatby, potom tři, pět a sedm. Karel se vnoučat nedočkal. Helena se Radka ani Petry na nic neptala, věděla, že některé otázky znějí jako výčitka.
Jen jednou po Karlově pohřbu jí to uklouzlo: „Karel tolik snil o tom, jak bude vozit kočárek po zahradní cestě. Nedožil se, ale co člověk nadělá? “
Petra neodpověděla, jen na okamžik položila ruku na její rameno. První roky manželství Petra žasla, jak se s Radkem shodnou.
Měli rádi stejná jídla, stejnou hudbu, stejná místa. „Nám tohle nehrozí,“ říkala kamarádkám. „My se domluvíme dřív, než jeden z nás stačí něco navrhnout. “
Časem jí jednou večer překvapilo, když uviděla v obýváku opřenou kytaru.
„Od kdy máme doma hudební nástroj? “
Radek se tvářil jako školák přistižený u něčeho zakázaného. „Napadlo mě, že bych se mohl učit. Jen tak.
“
Petra se ohradila tak rychle, až ji to samotnou překvapilo: „Mně se vždycky líbilo, když muž hraje na kytaru. “
Radek se učil téměř dva roky. Nešlo mu to zázračně, ale trpělivost měl po otci a tvrdohlavost po matce. Zpívat se styděl a jediným publikem zůstala Petra.
Rodičům o kytaře neřekl. „Proč to mamce s tátou tajíš? “ divila se Petra. „Kdyby věděli, že hraju, chtěli by si mě poslechnout.
A já bych jim neuměl říct ne. Mamka by řekla, že jsem úžasný, táta by přikývl. Jinak by ani nemohli, jsem jejich syn. “
„Tak to bude naše rodinné tajemství.
“
V té rodině bylo ještě jedno tajemství, mnohem těžší. Petře s Radkem se nedařilo mít dítě. Naučili se tomu vyhýbat. Po deseti letech manželství o tom už nemluvili ani spolu.
Ne proto, že by přestali chtít, spíš proto, že některá přání časem ztichnou. „Necháme to být,“ řekl jednou Radek. „Když se to stane, stane se. Když ne, budeme my dva.
“
Petra si myslela, že je s tím smířená. Pak jednoho večera krátce po Karlově pohřbu přišla z práce a zastavila se mezi dveřmi obýváku. „Ty kouříš? “
„Já ne, víš přece, že ne.
“
„Ale je tu cítit kouř. “ Obešla ho, přičichla k jeho košili, ale nic necítila. Přesto v bytě visel slabý pach, který nepatřil ani k nim. „Možná od sousedů,“ řekla nejistě a šla otevřít okno.
Kličky se ani nedotkla, když se jí podlomila kolena. Tak se dozvěděli, že čekají dítě. První, komu to řekli, byla samozřejmě Helena. Nedávno pochovala muže, takže se nejdřív nadechla k úsměvu, potom si přitiskla utěrku k ústům.
„Karel,“ opakovala. „On se toho nedožil jen o kousek. Tak moc by se radoval. “
Na narození dítěte se připravovali všichni.
Helena nosila tašky s dupačkami a pokaždé tvrdila, že jde jen o maličkost. Z porodnice přivezl Radek Petru s dcerou mezi květinami a balónky. Helena stála vedle něj a držela se za kabelku, aby malé Aleně nesáhla do zavinovačky dřív, než jí to dovolí. Alenka od prvních měsíců ukazovala, kdo bude doma určovat tempo.
Jakmile se postavila na nohy, nechodila, běžela. Ke skříňkám, ke schodům, k horkému hrnci, ke všemu, co dospělým zvedalo tlak. Helena, která si myslela, že po letech práce na zahradě zvládne všechno, brzy zjistila, že jedno batole vydá za tři zarostlé záhony. První tři roky ještě návštěvy zahrady nějak šly.
Pak se z nich stala bitva, kterou nikdo nevyhrával. Alenka venkov nesnášela. Po štípancích jí otékaly ruce, kopřivy jí pálily a v trávě se prý skrývalo všechno, co kouše. Radek jednou bouchl dlaní do stolu a prohlásil, že když má dítě tolik energie, musí jí někam dát.
Přihlásil Alenu do sportovního oddílu. Bylo to nejšťastnější a zároveň nejspornější rozhodnutí. Ukázalo se, že Alena má mimořádný talent. Energie, která doma ničila nervy, se na tréninku změnila ve vytrvalost, před níž i zkušený trenér občas jen kroutil hlavou.
Na druhé straně ji rodiče i babička vídali čím dál méně. „Mám pocit, že vlastní vnučku vidím hlavně v televizi při závodech,“ postěžovala si Helena. „Mami, nebudeš tomu věřit, ale my téměř taky,“ odpověděl Radek. „Přijede na půl dne, vyhází prádlo z tašky, nahází tam nové a zase zmizí.
“
Radek se nemýlil. Treninky, soustředění, závody. Alena měla v nejlepším roce sotva pár týdnů volna. Po maturitě oznámila, že se bude věnovat výhradně profesionálnímu sportu.
„Alenko, ale takhle to přece nejde,“ řekla Petra. „Sport je krásný, dokud jsi mladá. Co budeš dělat, až tělo řekne dost? “
„Budu trenérka, nebo agentka, nebo si otevřu akademii.
Možností mám víc než dost. “
A jako by chtěla dokázat, že o svém životě rozhoduje sama, krátce na to se nečekaně vdala za španělského gymnastu, začala závodit za Španělsko a odstěhovala se z Česka. Radek zuřil. Tentokrát musely být mírotvorkyně Helena s Petrou.
Nakonec to přijal alespoň navenek, ale s Alenou i jejím mužem ještě dlouho mluvil sevřeným hlasem. Po jedné z dalších návštěv u Heleny vešli Petra s Radkem večer do bytu a Petra se hned zastavila. „Co hledáš? “ zeptal se Radek.
„Nic. Nesměj se mi, ale mně se zdá, že je tu zase něco cítit. “
Radkovi se rozšířily oči. „Jsi si jistá?
“
Petra nejdřív nechápala, pak jí došlo, na co myslí, a rozesmála se. „Radku, prosím tě, brzy nám bude padesát. Jaké těhotenství? “
„Člověk nikdy neví.
Alenu jsme taky moc nečekali. “
„Přestaň. Já to myslím vážně. Je tu cítit něco cizího.
“
„Já nic necítím. “
„Ty bys necítil ani člověka, který by ti stál za zády s otevřenou lahví kolínské. “
Byla to pravda. Radek kdysi částečně přišel o čich.
U praktické lékařky tehdy neseděl dlouho, ale každou větu si pamatoval. Lékařka nechtěla slibovat zázrak. „Může to být následek infekce, kterou jste skoro nepostřehl. Nemůžu vám slíbit, že se čich vrátí.
V bytě se nespoléhejte jen na nos. Kouř, plyn, vlhkost. To všechno se má řešit věcně. “
Po pár letech to Radek vzdal.
Nezhoršovalo se to a v běžném životě mu ten nedostatek spíš nepřekážel. Petra se Radkovu žertu smála, ale pro jistotu zašla k lékařce také. Výsledek byl jednoznačný, těhotná nebyla. Lékařka se však zeptala, jestli se pach objevuje jen doma.
Když Petra odpověděla, že ano, zarazila se. „Pak bych to nesváděla na hormony ani na fantazii. Zkuste si zapisovat, kdy se to stává. Čas, místnost, co jste dělali předtím.
“
Pach se objevoval dál, jen doma. A Petře se nechtělo přiznat, že se ke kouři míchá ještě něco jiného. Pánský parfém. Velmi příjemný pánský parfém.
Zvláštní bylo, jak moc se jí líbil. Přemýšlela, jestli se jí s čichem neděje opak toho, co Radkovi. On některé vůně necítí. Co když ona cítí i ty, které nejsou?
Až jednou procházela obchodním centrem a vedle ní prošel mladý muž s nákupní taškou. Petra se zastavila tak prudce, že do ní zezadu málem narazila paní s košíkem. Ten parfém. Stejný, ostrý a přitom teplý, s tónem, který se jí doma držel v chodbě jako otázka, na niž nikdo neodpovídá.
Rozhodla se a oslovila ho. „Promiňte, možná je to hloupá otázka, ale zajímalo by mě, jaký parfém používá tady mladý pán. Je moc příjemný a já ho nemůžu dohledat. “
Dívka vedle něj se usmála.
„Přivezla jsem ho ze Španělska jeho tátovi. Takový dárek pro budoucího tchána. Jenže Vítek mi ho nedovolil předat, zabavil ho a prohlásil, že tatínek se bez něj obejde. “ Řekla Petře značku i název a ukázala jí fotografii flakonu.
Večer Petra zavolala Aleně. „Alenko, přijedeš tátovi na narozeniny? Dobře, tak si něco zapiš. Vím přesně, jaký dárek mu máš přivést.
“
Od té doby si Petra uvědomovala, že parfém doma cítí znovu a znovu. Ne každý den, ale pokaždé, když se vrátili od Heleny z chaty. V předsíni, u dveří do obýváku, někdy i kolem Radkovy kytary. „Čerstvý vzduch člověku zostří smysly,“ říkala si.
Radkovi už o tom neříkala. Doufala, že až Alena parfém přiveze a dá ho otci, ten divný pocit zmizí. „Ivanko, moc ti děkuju a Vendulce taky,“ volala Helena přes plot o pár dní později. „Moji se vrátili a všechno tam našli.
Měli takovou radost. “
Ivana přikývla. „Ale prosím vás, od čeho jsou sousedi? Kdybyste někdy zase něco potřebovala, řekněte.
“
Helena chvíli mlčela. „A co Vendula? Chystá se za toho svého pána vdávat? “
Ivana se ušklíbla.
„Kéž by ne. On se zrovna nepřetrhne s žádostí o ruku. Věkem se hodí spíš ke mně než k mojí dceři. “
„Počkej, třeba se zlobíš zbytečně.
Dneska je takových párů spousta. “
„To je pravda. Ale Vendula není divoká. Není to žádný uragán.
To ne. To je spíš tichá voda a právě to mě děsí. “
„S naší Alenou se to srovnat nedá,“ usmála se Helena. „Ta byla uragán a tajfun v jednom od malička.
A teď pořád někde lítá. Uvidíme, jestli vůbec přijede na Radkovy padesátiny. Radkovi bude letos padesát. Kulaté narozeniny se otci neodmítají, aspoň doufám.
A ráda bych konečně poznala jejího muže. Zatím ho znám jen z fotek. “
„Vidíte,“ řekla Ivana. „Taková neposeda a už je vdaná.
A tvoje Vendula se taky dočká? Jen mi připadá, že poslední dobou sedí stále nahoře u počítače. “
„Doba je divná. Každý zaleze do své nory a klape do klávesnice.
Dřív se lidi scházeli, zpívalo se. Teď mi kamarádka říkala, že její syn s manželkou sedí každý na jednom konci gauče a posílají si zprávy. “
„Hlavně že spolu nějak mluví,“ zasmála se Helena. „To nevím.
Někdy si říkám, jestli se dnešním mladým děti taky rodí přes telefon. “ Rozesmály se obě, ale smích rychle dozněl, jako by každá myslela na něco jiného. „Půjdu,“ prohodila Ivana. „Dokud Vendula není doma, musím jí aspoň trochu poklidit v pokoji.
“
„Vidíš, v tom máš štěstí. Dcera je téměř stále s tebou. Ke mně Radek s Petrou jezdí málo a o Aleně ani nemluvím. Teď mám jedinou naději, že ji uvidím na Radkových narozeninách.
“
„Tak za ní zajeďte vy. Podívala byste se do světa. “
„Prosím tě, kdo by mě tam zval? V sezóně mám zahradu, na koho ji nechám?
A v zimě má Alena s mužem závody. Žijeme každý podle jiného kalendáře. “
Helena zůstala u plotu ještě okamžik stát. Všechno vypadalo stejně jako vždycky.
Jen ten svazek klíčů, který už měla zase doma v zásuvce, jí od té doby nepřipadal tak obyčejný jako dřív. Když později zásuvku zavírala, klíče uvnitř krátce cinkly. Helena tomu zvuku nevěnovala víc než vteřinu, a přece se jí zachytil v paměti tak ostře, jako by jí někdo už tehdy potichu varoval. Radkovy padesátiny nebyly jen další datum v kalendáři.
Byla to kulatá hranice, na kterou se člověk půl roku posmívá a ráno před oslavou se stejně podívá do zrcadla o trochu déle než obvykle. Radek podle svého prvního nápadu navrhl, že se oslava udělá u Heleny na chatě. Petra se na něj zadívala tak, že pochopil, že vstoupil na nebezpečné území. „Radku, prosím tě, padesátiny máš jednou.
Opravdu tam chceš tahat půlku příbuzenstva na zahradu, kde tvoje máma bude tři dny dopředu péct a další tři dny po nich uklízet? “
„Pomůžeme jí. “
„Samozřejmě, stejně jako vždycky. Ona řekne, že nic nepotřebuje, od rána bude na nohou a večer bude všem tvrdit, že není unavená.
Oslava bude ve městě. Najdeme restauraci, pozveme hosty, mamku přivezeme a odvezeme. Aspoň jednou bude sedět a dívat se, že si jejího syna někdo váží. “
V sobotu jeli za Helenou.
Přivítala je s radostí, jako by je neviděla několik let. Navenek stále tvrdila, že návštěvy nepotřebuje, ale na stole stál koláč, bramborový salát a omluva, že bábovku už nestihla. „Mami, nepřijeli jsme se najíst,“ řekl Radek. „To říká každý, dokud nedostane talíř.
Petro, vezmi si koláč, je s merunkami. “
„Děkuju. Ale hlavně jsme přijeli kvůli Radkovým narozeninám. “
Helena odložila nůž.
„Tak povídejte. Jen mi neříkejte, že to chcete pořádat tady. Už nemám věk na to, abych hlídala, kdo komu převrhl skleničku a kdo šlápl do záhonu. “
Petra vítězoslavně mrkla po Radkovi.
„Slyšíš? “
Nedělní dopoledne se proměnilo v poradu nad oslavou. Petra položila na stůl sešit se jmény hostů a poznámkami. Radek se na něj díval jako člověk, který by raději štípal dříví.
„Proč mám u svého jména vykřičník? “
„Protože právě u svého jména měníš názor nejčastěji. Jednou chceš pozvat kolegy, podruhé ne, potom mi připomeneš Oldu z práce, protože ti kdysi pomohl s projektem. “
„Olda mi doopravdy pomohl.
“
„Tak ho pozvi, ale dnes večer musí být seznam hotový. Restaurace chce potvrdit počet míst. Když budeme váhat, salónek dají někomu jinému a ty oslavíš narozeniny u výčepu vedle dveří na toaletu. “
„To bych přežil.
“
„Já ne,“ řekly Petra s Helenou téměř současně. U každého jména se někdo zastavil. Tenhle se s tamtím nesnáší, ona by se urazila, musí zůstat místo vedle Carlose, Heleně nesmí foukat na záda. Obyčejná oslava se měnila v malou diplomatickou konferenci.
Helena nejdřív tvrdila, že je jí jedno, kde bude sedět. Pak se zeptala, jestli nebude zády ke dveřím, vzpomněla si na horší sluch v levém uchu a nakonec prohlásila, že vedle ní nesmí sedět nikdo, kdo celý večer mluví o politice. „Mami, před chvílí ti to bylo úplně jedno. “
„Bylo.
Pak jsem si to rozmyslela. Od toho jsem matka. “
Petra se smála, ale koutkem oka hlídala telefon. Displej se rozsvěcel zprávami od provozní z restaurace.
Na kraji sešitu měla přicvaknutý papírek s poznámkou o záloze. Nebyla to částka, která by je položila, ale byla dost vysoká na to, aby Petra nesnášela neurčitost. „Petro, pořád se díváš do telefonu,“ všimla si Helena. „Hlídám termín.
“
„Termíny jsou užitečné. Bez nich člověk odkládá i to, co by měl udělat hned. “
Petra netušila proč, ale ta věta se v ní zachytila. Možná proto, že i ona poslední týdny něco odkládala.
Neurčitý pocit z cizí vůně v bytě, drobné posuny věcí. Všechno to nechávala ležet jako nezaškrtnutý řádek v sešitě. „A co Alena? Přijede?
“ zeptala se Helena. „Měla by. Psala, že letenky už řeší a možná přiveze i Carlose. “
„Konečně bych ho viděla jinak než na telefonu.
Já už o něm vyprávím sousedkám tolik, že si připadám, jako bych si ho vymyslela. “
„Alena si muže nevymyslela,“ zamumlal Radek. „Ne, jen ho odstěhovala dost daleko,“ podotkla Petra. Odpoledne Radek opravil uvolněnou dlaždici a zpevnil schod u verandy.
Helena mu chodila radit tak pečlivě, až ho Petra musela několikrát zachraňovat kávou. K večeru se Petra začala chystat na vlak. „Paní Heleno, já večer nejím a hlavně to všechno nevezmu. Radek zítra pojede autem, naložíte mu, co budete chtít.
“
„Aspoň okurky? “
„Ne, aspoň koláč. Koláč už mám. “
Helena se zatvářila dotčeně, ale bylo vidět, že ji to baví.
„Já se o vás jen bojím. Člověk si říká, že je všechno v pořádku, a pak se stane něco, co nečeká. “
Radek, který seděl v obýváku na starém gauči, se zakuckal čajem. „Mami, kromě mých narozenin a Alenina příjezdu se nic nestane.
Slibuju. “
„Tak jí pověz, že u Ivany je to teď samý pláč,“ řekla Helena tišeji. „Vendula třetí den nevylezla z pokoje. Prý ji ten muž nechal.
“
Petra si zapínala tašku, ale zpozorněla. „Kvůli komu jinému? A já říkám, dobře jí tak. Vy byste ho měli vidět.
Je starší než vy dva a chová se jako mladík, kterému patří svět. Ani jednou k Ivaně pořádně nepřišel, jen mávl od auta, jako by mu sousedská matka nestála za řeč. “
Radek se zamyslel. „Ty jsi mi říkala, že ho Ivana do domu sama nechtěla.
“
„Nechtěla. Ale když muž o ženu stojí, tak si cestu k její matce najde. Aspoň se omluví, promluví, přinese kafe. Ne, že jen stojí za plotem a tváří se důležitě.
“
„Třeba se Vendula vypláče a bude ráda, že to skončilo. Najde si někoho přiměřenějšího, věkem i povahou,“ ozvala se Helena. „Vy se mi hlavně nehádejte. Matky to s vámi mají těžší, než si myslíte.
“
„Nebojte se,“ řekla Petra měkce a položila jí ruku na rameno. „My už jsme s Radkem prošli tolika věcmi, že bychom bez sebe asi ani nevěděli, koho ráno popichovat. “
Radek se usmál. „Kdo by mi říkal, že jsem zapomněl vypnout světlo?
“
„A kdo by ti tvrdil, že neumí najít máslo v lednici, protože je schované hned vpředu,“ dodala Petra. „Bez vaší chaty bych taky nemohla žít. Takže si mě, Radku, budeš muset ještě dlouho nechat. “
Radek vstal a opřel se bokem o linku.
„Vám dvěma jde jen o to, abyste mohly muže z něčeho obvinit. Nikdo tě neopouští. Ale teď pojď, do odjezdu vlaku není moc času. Na stanici půjdeš aspoň čtvrt hodiny.
“
Petra zvedla obočí. „Ty mě neodvezeš? “
Radek se zarazil. „Samozřejmě odvezu.
Jen jsem myslel, proč jsi to neřekla rovnou? “
„Nechci odvézt. Jen jsem zkoušela, jak jsi připravený vycházet věci vstříc. A prošel jsi?
“
„Děkuju, paní komisařko. “
Petra ho políbila na tvář, objala Helenu a vzala si tašku s koláčem a okurkami, které jí Helena stejně nenápadně přibalila. „Zítra se snad uvidíme,“ řekla manželovi u branky. „Aby ses moc neuvolnil.
“
Usmála se, ale cestou ke stanici úsměv rychle přešel. Nebyla smutná, nebyla ani neklidná v pravém slova smyslu. Jen měla v sobě podivné napětí, jako když člověk odchází z domu a nemůže se zbavit dojmu, že nechal něco zapnuté. Vlak přijel s krátkým zpožděním.
Petra si našla místo u okna až po několika stanicích. Sledovala krajinu, která se za sklem měnila. Tam, kde bývala pole, stály nové domky. V duchu porovnávala, jak kdysi jezdili s Radkem ještě bez Aleny, jak pak vozili kočárek a jak se nakonec cesta vlakem vytratila z jejich života tak tiše, že si toho ani nevšimli.
Telefon jí zavibroval. Čekala Radkovu zprávu, ale místo toho tam byla připomínka z restaurace a pod ní krátká zpráva od Aleny: „Mami, letím, ozvu se z letiště. “
Petra se usmála. Dcera opravdu přijede.
Chtěla odpovědět, jenže signál zmizel. Opřela se hlavou o sklo. Na okamžik působila unavenější, než se cítila. Možná to dělalo světlo ve vagónu, možná poslední týdny, kdy se snažila vysvětlit si věci, které se vysvětlit nechtěly.
Kytara položená jinak. Otevřené okno, které prý nechal otevřené Radek, ačkoli on tvrdil, že na něj nesahal. Cizí vůně v chodbě. Všechno jednotlivě směšné, všechno dohromady nepříjemně vytrvalé.
Když se telefon znovu chytil signálu, odeslala Aleně krátkou odpověď a Radkovi napsala, že dorazí později, než čekala. Prst se jí zastavil nad displejem. Má mu napsat i o neklidu, který si nesla? Připadalo jí hloupé vyvolávat poplach kvůli pocitu.
Zprávu smazala. Tak se zabrala do změn za oknem, že málem přejela stanici. Probralo ji až hlášení. Popadla tašku, prosmýkla se uličkou a dostala se ke dveřím právě ve chvíli, kdy se začali zavírat.
„S dovolením, vystupuju. “
Na peronu se zastavila, jako by právě doběhla závod. Večer už pomalu tmavl. Ulice voněla prachem, lipami a horkým asfaltem, který se konečně ochlazoval.
Když přišla ke svému domu, udělala to, co dělala téměř vždycky. Zvedla hlavu k jejich oknům. Právě tehdy v bytě zhaslo. Petra se zastavila tak prudce, až jí taška narazila do nohy.
Nejdřív ji napadlo, že Radek zhasl. Jenže Radek zůstal u Heleny, viděla ho ještě před necelou hodinou u branky. Měl přijet až další den. „Radku,“ zašeptala, jako by ji mohl slyšet až nahoře.
Pak jí napadla Alena. Možná přiletěla dřív a chce udělat překvapení. Jenže Alena by napsala. A pokud by opravdu přijela dřív, proč by zhasínala právě ve chvíli, kdy Petra přichází?
Další myšlenka byla ještě absurdnější. Radek přijel autem dřív a chystá překvapení. Jenže proč by ji nevyzvedl na stanici? Petra otevřela domovní dveře čipem.
U schránek se bezděčně zastavila. Na jejich jmenovce nebylo nic zvláštního, jen známá písmena. Právě ta obyčejnost jí bodla víc než zhasnuté okno. Udělala několik kroků k výtahu a teprve tam jí došlo něco, co jí před domem nepřipadalo dost skutečné.
Co když jsou to zloději? Když si vzpomněla, že by měla zavolat policii, bylo už pozdě. Indikátor výtahu ukazoval šesté patro, přesně jejich patro. Petra položila tašku ke stěně a ustoupila stranou, aby nestála přímo před dveřmi.
Srdce jí tlouklo rychleji, než by čekala. V hlavě se jí střídaly obrazy. Cizí ruce v jejich skříních, Radek s kyticí. Každá možnost byla nepravděpodobná.
Výtah se rozjel dolů. Petra si v duchu řekla, že až se dveře otevřou, zůstane klidná. Nebude křičet, jen ustoupí a zavolá policii. Dveře se otevřely.
Z výtahu vystoupila mladá žena a vedle ní dospělý muž. „Teto Petro,“ vydechla dívka. Petra tu větu sotva vnímala. Nejdřív ji zasáhla vůně.
Ten parfém. Přesně ten. Byl tady živý a nepopiratelný, tak blízko, že jí na okamžik připadalo, jako by se otevřely dveře do jejich bytu. A hned potom poznala muže.
Husté vlnité vlasy už nebyly tak nápadné, ale měly stejný pohyb, stejnou nedbalou jistotu. „Viktore,“ řekla. Muž se zarazil. Nejdřív v jeho tváři proběhlo podráždění, pak nejistota a potom pomalé, neochotné poznání.
„My se známe. Počkejte, to je přece Petra. “
Jeho jméno vyslovil opatrně, s tím opožděným poznáním, které bývá urážlivější než zapomnění. Kdysi by jí to možná zabolelo.
Teď měla před sebou důležitější věc. Petra přikývla a obrátila se k dívce. „Ahoj, Vendulo. “
Vendula zbledla.
„Tvoje maminka říkala paní Heleně, že už třetí den nevycházíš z pokoje a pláčeš, protože tě opustil milovaný muž,“ pokračovala Petra tiše. „To je on. “ Kývla hlavou k Viktorovi. „Omlouváme se, spěcháme,“ řekla Vendula rychle, chytila Viktora za ruku a pokusila se Petru obejít.
Petra udělala půl kroku stranou, tak aby jim znovu stála v cestě. V té chvíli už neměla pochybnosti. Výtah sjel z jejich patra. V bytě právě zhaslo.
V chodbě stál muž s vůní, která se jí týdny objevovala doma, a dívka, která měla nedávno v rukou Heleniny klíče. „Tak dost,“ ozvala se Petra. Její hlas nezněl hlasitě, zněl hůř. Byl klidný a tvrdý.
„Teď se vrátíte nahoru a vysvětlíte mi, co jste dělali v našem bytě. Hned, nebo volám policii. “
Vendula otevřela ústa, ale nevydala ze sebe ani slovo. Viktor zvedl ruce v uklidňujícím gestu, které se k němu hodilo až příliš dobře.
Petra si najednou vybavila, jak kdysi u ohně hrál na kytaru a nechával kolem sebe vznikat ticho, v němž si každá dívka mohla domyslet, že se dívá právě na ni. „Petro, prosím, bez policie. Dá se to vysvětlit. “
„Tak vysvětluj.
Je mi úplně jedno kde. “
„Vrátíme se nahoru. Všechno vám řekneme, že ano, Vendulo? “
Dívka se na něj podívala tak nenávistně, až Petra poprvé uviděla, že mezi nimi není jen romantika.
Byla tam i panika a možná výpočet, který se jim právě rozpadl pod rukama. „Výborně,“ řekla Petra a sehnula se pro tašku. „Půjdeme. A cestou zavolám Radkovi.
“
Vendula sebou trhla a Petra v té drobné reakci pochopila, že nejhorší ještě neslyšela. Cesta výtahem nahoru trvala jen chvíli, ale připadala nepřiměřeně dlouhá. Vendula stála v rohu a dívala se na podlahu. Viktor vedle ní dýchal hlasitěji, než by chtěl.
Jeho sebejistota se zmenšila na několik uhlazených pohybů, narovnat límec, zkontrolovat telefon. „Petro, než uděláte něco unáhleného,“ začal Viktor tiše. „Ticho. “
Nepřekvapilo ji, jak snadno to slovo vyšlo.
Překvapilo ji, že poslechl. Na jejich patře bylo šero. U dveří bytu Petra ucítila vůni ještě silněji. Nebyla vymyšlená.
Držela se u prahu, na klice, v látce Viktorova kabátu. „Odemkni,“ řekla Vendule. Dívka zvedla hlavu. „Já…“
„Když jsi uměla odejít, budeš umět i vrátit se.
“
Vendula sáhla do kabelky. Nehned, neochotně. Nejdřív přehrabovala kapesník a peněženku, jako by si mohla vymodlit, že tam klíč nebude. Pak ho vytáhla.
Petra si všimla, že na kroužku není žádná jmenovka, žádná ozdoba. Jen kov. „Ten klíč jsi dostala od Heleny jen na předání věcí. A jestli mi teď řekneš, že jsi ho omylem nevrátila, tak si nejdřív dobře rozmysli, kolik omylů se vejde do jedné věty.
“
Viktor se nadechl, ale znovu se zarazil. Výtahem někdo jel nahoru. Petra nechtěla sousedy v chodbě, nechtěla pohledy a šeptání. Jejich byt, jejich hranice a jejich ponížení neměly být večerní zábavou pro dům.
„Máte chvilku. Uvnitř. A pak volám Radkovi. “
Vendula odemkla.
Než se dveře otevřely do kořán, vrátila se jí v hlavě poslední chvíle, kdy jí matka o klíčích mluvila tak samozřejmě, jako by nešlo o cizí domov, ale o vypůjčený hrnek cukru. „Doufám, že nebudeš hloupá,“ ozvala se Ivana tenkrát při neloučení. Když Vendula skládala tašku na zadní sedadlo auta, Ivana se na ni otočila s výrazem, který uměla od dětství. Napůl vzdor, napůl únava.
„O tom, že ti Helena ty klíče sama položila do dlaně. Byla by škoda dělat, že nevíš, co s nimi. “
„Mami, o čem to zase mluvíš? “
„O tom, že když si ho chceš udržet, musíš myslet dopředu.
Třeba otěhotníš a ten tvůj elegán už tak snadno neuteče. “
Vendula sevřela popruh tašky tak silně, až jí zbělely klouby. „Tohle si vyřeším sama. “
„Sama.
To říkáš pokaždé a pak brečíš do polštáře, že se ti neozval. “
„Já jsem nebrečela do polštáře. To sis vyprávěla paní Heleně, aby ses měla o čem bavit u plotu. “
Ivana se nadechla k odpovědi, ale Vendula už přibouchla dveře a obešla auto.
Viktor seděl za volantem a tvářil se, že neslyší. Jenom prsty netrpělivě poklepával o volant. Na Viktorovi se Ivaně od první chvíle něco nezdálo. Poprvé ho potkala náhodou v obchodním centru.
Zastavila se u výlohy a přímo proti ní šla Vendula. Vedle ní vysoký muž v drahém kabátu s úsměvem, který měl v sobě víc zvyku než radosti. Ivaně bylo jasné, že je starší než ona sama, i když se o sebe staral tak pečlivě, že by se za mladšího rád vydával. Měl drahé hodinky a na kabátě vůni, která zůstávala ve vzduchu ještě chvíli poté, co člověk odešel.
Doma si Ivana počkala, až Vendula sundá kabát. „Tobě nestačí chlapi ve tvém věku? “
„Mami, nezačínej. “
„Vypadá jako člověk, který má za sebou manželku, možná dvě, alimenty a hromadu slibů.
“
„To není tvoje věc. “
„Když se to týká mojí dcery, tak trochu je. “
Vendula zvedla oči. Už v nich nebyla ta polekaná holka z obchodního centra.
Byla v nich žena, která dávno pochopila, že lítost se dá vyměnit za pohodlí. „Vy s tátou jste měli taky velký věkový rozdíl. “
„Sedmnáct let není téměř třicet. “
„Mezi mnou a Viktorem není téměř třicet.
Dobře, tak pětadvacet. To ti připadá jako maličkost? A co mi nabízíš místo toho? Někoho, kdo bydlí u rodičů a půl roku přemýšlí, jestli si může koupit novou židli?
Chci život, ve kterém nebudu celé léto jezdit z pronajatého bytu na chatu, jen aby se z prázdného pokoje vyždímalo pár korun. “
Ta poznámka Ivanou šlehla silněji, než čekala. „Dělám to kvůli tobě. “
Vendula se krátce zasmála.
Smích v tom téměř nebyl. „Tu pohádku nech paní Heleně. Kvůli mně? Ne, kvůli sobě.
Ty byty jsou tvoje jistota, tak z nich děláš podnikání. Nevyčítám ti to. Jen z toho nedělej mateřskou oběť. “
Ivanu nebylo snadné urazit.
Tentokrát ji nezastavila drzost ani nevděk. Zastavila ji přesnost. Dcera nahlas vyslovila to, co obě dávno věděly. A pod uraženou ješitností se v Ivaně dokonce ozvalo tiché, nepatřičné uspokojení.
Dcera nebyla naivní. Věděla, po čem sahá. Ivaně se vybavila kuchyň v rodičovském bytě, kde seděl muž v uniformě. Vzala si Vendulu na otce mladá.
Muži v uniformách jí připadali jistější než kůci z učiliště. Rodiče sňatek nesli těžce, ale on byl slušný, s otcem mluvil bez arogance a matce přinesl kytici. Sliboval, že s dětmi počkají. Nakonec čekali téměř deset let.
Když se Vendula narodila, její otec už mladý nebyl. Nosil ji po bytě tak opatrně, jako by ji nedostal natrvalo, ale jen do dočasné péče. Ivana se tomu smála, dokud ho jednou nespatřila stát u postýlky v noci. Nedotýkal se dítěte, jen poslouchal její dech a v obličeji měl strach, který před ní přes den nepouštěl ven.
Ten strach se po jeho smrti změnil v sháňku po papírech. Ivana s ní obcházela úřady a poslouchala, že k žádosti ještě chybí potvrzení. V chodbě České správy sociálního zabezpečení držela Vendulu za ruku tak pevně, až se dítě rozplakalo dřív než ona. Vdovský důchod a sirotčí důchod nebyly přepych.
Byly to dveře, které se každý měsíc otevřely právě natolik, aby jimi protáhla nájem, jídlo a léky. Když Vendula dospěla, sirotčí důchod skončil. Dopis ležel na kuchyňském stole a Ivana ho četla tolikrát, až slova ztratila tvar. Do práce se jí nechtělo.
Ne proto, že by neuměla ráno vstávat. Jen neuměla poslouchat vedoucí a neuměla začínat od nuly mezi lidmi, kteří by klidně mohli být jejími dětmi. Proto po dohodě v rodině prodala rodičovský byt a pořídila dva menší. V létě se obě přesouvaly na chatu a městské byty pronajímaly krátkodobě.
Neříkalo se tomu podnikání. Říkalo se tomu, že byty nesmějí stát prázdné. Když hosté odjeli, Ivana přijela, vyvětrala, vydrhla koupelnu a znovu se stáhla na chatu. Někdy našla pod postelí cizí ponožku, jindy prasklý hrnek.
Vždycky si řekla, že horší by bylo prosit. Vendula po škole dokončila účetní kurz a začala pracovat z domova. Ivana neříkala, že dcera má dobré místo, protože dnes se všechno dělá přes počítač. Vendula seděla v podkroví, ťukala do klávesnice, občas odjela do města a vracela se až druhý den.
Ivana se neptala, dokud chodily peníze. A právě proto jí Vendulina přesná krutost nebolela jako urážka. Bolela jako výpis z účtu, na kterém člověk konečně vidí všechny položky najednou. Viktor do toho života zapadl jako lesklá věc položená na stůl plný účtenek.
Uměl se tvářit, že nikam nespěchá. Uměl otevřít dveře a dívat se na Vendulu tak, aby zapomněla na matku čekající doma s otázkami. Současně hned oznámil, že zahrady nesnáší. Ivaně to uklidnilo.
Až si ho Vendula přitáhne blíž, uvidí se. Jenže právě byt se stal překážkou. Oba Ivaniny městské byty byly v sezóně pronajaté. Viktor byl uprostřed rozvodu a bydlel v pronajatém pokoji ve sdíleném bytě.
Společný byt s bývalou ženou teprve řešil a podle způsobu, jak o tom mluvil, to nevypadalo rychle ani čistě. Když Vendula navrhla penzion za městem, Viktor se usmál tak útrpně, až se za vlastní nápad zastyděla. Ivana tušila, že se s Vendulou seznámil při předávání klíčů jednomu z krátkodobých nájemníků. Její dcera nosila cizím lidem klíče a přitom se naučila dívat na muže, kteří byli zvyklí, že se jim otevírá.
Potom přišlo něco, co Ivana pokládala téměř za dar. Helena Vacková sama svěřila Vendule náhradní klíče od bytu Radka a Petry s důvěrou, s rychlokvaškami a jablky. A ještě dodala, že se syn se snachou vrátí až za dva dny. Vendula svazek vrátila.
Ještě předtím si však nechala vyrobit kopii. V zámečnictví u nádraží jí muž za pultem ani nezvedl pořádně oči od práce. Klíč položil do stroje a bylo hotovo dřív, než Vendula stačila dostat strach. Nebyla tak hloupá, aby s tím hned běžela za matkou.
Ivana si přesto všimla. Vždy poznala, kdy něco tají. Prozradilo jí to, že po návratu z města zavěsila kabelku pečlivě na háček, místo aby ji pohodila na židli. „Co jsi provedla?
“ zeptala se Ivana. „Nic. “
„Ukaž kabelku. “
„Mami, nejsme ve školce.
“
Nakonec se nepohádali. Vendula se opřela o linku a vytáhla z kapsy klíč. Byl malý, obyčejný a na první pohled tak nevinný, že mohl patřit ke sklepní kóji. „Kopie,“ řekla.
Ivana se na klíč dívala dlouho, až potom pomalu přikývla. „Víš, co to znamená? “
„Znamená to klíč. “
„Ne, znamená to možnost a taky průšvih, jestli budeš hloupá.
Když tam půjdete, nesmí po vás nic zůstat. Ani vlas, ani sklenice, ani účtenka. Nikdy ne večer, kdy se můžou vrátit. Nikdy ne ve chvíli, kdy svítí v oknech.
A hlavně nikdy nepřiznat, že ten klíč existuje. “
Vendula ji poslouchala s výrazem, v němž se mísil odpor s úlevou. Možná čekala, že jí matka klíč sebere a rozhodne za ni. Ivana jí tu možnost nedala.
„Ty se na mě nezlobíš? “ zeptala se dcera tišeji. „Zlobím. Ale zlost je k ničemu, když už držíš v ruce něco, co může rozhodnout.
O tom, jestli budeš čekat, až si tě někdo vybere, nebo jestli se konečně zařídíš tak, aby tě nemohl jen odložit. “
„Ty jsi hrozná. “
„Možná, ale slepá nejsem. “
Na venek se první dny nezměnilo nic.
Jen jednou večer si Ivana všimla, že dcera přijela z města s jiným výrazem. Nebyla šťastná, spíš vyčerpaně vítězná. „Byli jste tam? “ zeptala se.
„Jen chvíli. Mají hezký byt. “
Ivanu na okamžik píchlo něco, co nebyla závist ani radost. Hezký cizí byt, bez práva, bez smlouvy, bez jména na schránce.
Přesně takové místo člověku dokáže ukázat, co nemá. „Tak si to tam neznič dřív, než z toho něco bude. “
Od té chvíle vznikl tichý řád. Kdykoli Radek s Petrou přijeli k Heleně na chatu, Vendula si našla záminku k cestě do města.
Viktor dostal zprávu. Sešli se u domu, vešli dovnitř a na pár hodin měli byt, na který by sami nedosáhli. „Na nic nesahej,“ připomínala Ivana dceři pokaždé. „Nejsme zlodějky.
“
„Tohle není krádež. “
„Právě tak ať to krádeží nezačne být. “
Jakmile se Radkovo auto pohnulo od sousedního plotu, Ivana volala Vendule. Stačilo jediné slovo: „Jedou!
“ A dcera věděla, že musí zmizet. Několikrát to vyšlo tak hladce, až se Ivana cítila téměř uražená tím, jak snadno se důvěra laskavé sousedky dá proměnit v cizí pohodlí. Jen jednou se Vendula vrátila podrážděná. Na schodech potkala správkyni domu.
Nic se nestalo, řekla, že nese dokumenty pro Petru. Od té chvíle přibylo další pravidlo. Nikdy nepoužívat schody, pokud dole slyší hlasy. Tentokrát se ale spletla.
Slyšela Radkův hlas u Heleny i Petřin. Myslela si, že oba zůstávají přes noc. Viděla světlo u sousedů a slyšela cinkání nádobí. Teprve později jí došlo, že Petra se už loučí, že jde na vlak, že Radek zůstává u matky sám.
Ivana vyběhla z domu tak rychle, až jí pantofel sjel z paty. Telefon tiskla k uchu. „Okamžitě pryč,“ sykla, když Vendula hovor přijala. „Petra jede domů.
Domů. “
Na druhém konci se rozlilo ticho. Potom zašustila látka, ozval se Viktorův hlas a Vendula tiše zaklela. Kdyby byli rychlejší, možná by se s Petrou minuli.
Kdyby Viktor nenechal sako přehozené přes židli. Kdyby Vendula ještě jednou nekontrolovala koupelnu. Kdyby výtah nepřijel tak pomalu. Jenže někdy se všechna kdyby seřadí přesně opačně, než by člověk potřeboval.
„Ivano, jak jste to mohla udělat? “ zeptala se Helena o několik dní později přes plot. Neřekla to tak nahlas, aby ji slyšela celá osada. O to horší to bylo.
Stála u pletiva v pracovních kalhotách s šátkem na hlavě a malou motyčkou v ruce. Vypadala stejně jako celé roky předtím. Jen v očích měla něco, co u ní Ivana neznala. Ne vztek.
Zklamání. Ivana se narovnala od záhonu s cibulí a otřela si ruce o stehna. „A co se vlastně stalo? “
Helena na ni chvíli jen hleděla.
„Vy se opravdu ptáte? Vaše dcera si nechala udělat kopii klíčů od bytu mého syna. “
„Nic jim nevzala. Chodila do cizího bytu, když byl prázdný.
To je podle vás omluva? “
Ivana jen nepatrně pokrčila rameny. Nechtěla ustoupit, protože by tím musela přiznat všechno. „Nikomu tam nepřekáželi.
Nic nerozbili. Kam měli jít? “
Helena povytáhla obočí. „Vy máte dva byty.
“
„Ty pronajímám. “
„Tak jste jim mohla jeden nechat. “
Ivana se zasmála. Krátce, ostře.
„To určitě. Oni ať si svůj život zařídí sami. Ty byty jsou moje. Já jsem se k nim nějak dostala.
“
„Takže na vaše se sahat nesmí, ale na naše ano? “
„Ale prosím vás, nedělejte z toho tragédii. “
Helena sklopila oči k pletivu. V jednom místě se mezi nimi protáhl šlahoun fazole a zachytil se u Ivaniny strany.
Dřív by ho Helena opatrně navedla zpátky. Teď jí jen utrhla. „Tohle není tragédie. To je hanba.
“
Chvíli to vypadalo, že ještě něco dodá. Třeba že Radek mohl jít na policii. Jenže Helena najednou pochopila, že Ivana by i z úředního zápisu udělala jen další výmluvu. Otočila se a odešla ke svým záhonům.
Ivana za ní ještě chvíli hleděla. Chtěla něco zavolat, něco o tom, že Helena vždycky přehání, že klíče jsou jen kus kovu. Ale slova jí uvázla v krku, protože poprvé po dlouhé době necítila převahu. Cítila prázdno za plotem, které se už nedalo přehlušit řečmi.
Ten večer Radek přijel do města dřív, než by si Helena stihla domyslet, co všechno se stalo. Petra ho zavolala ještě cestou od výtahu. Neplakala. Toho vyděsilo víc, než kdyby křičela.
„Přijeď. A nevolej mámě. Zatím ne. “
Vendula s Viktorem seděli v obýváku, když Radek otevřel dveře.
Vendula na kraji pohovky, bledá a tvrdohlavá. Viktor v křesle s koleny u sebe a rukama na područkách jako slušný host, který jen čeká, až mu někdo nabídne kávu. Petra stála u okna. Na stole ležel její telefon displejem dolů.
Radek si toho všiml hned. Nevěděl, jestli nahrává, nebo jen leží. „Jak jste se sem dostali? “
Vendula mlčela.
Viktor si odkašlal. „Radku, myslím, že to celé vzniklo dost nešťastně. “
Petra se krátce zasmála. „Nešťastně vznikne modřina, když člověk narazí do stolu.
Tohle vzniklo tak, že si někdo nechal udělat kopii našich klíčů. “
Radek zbledl. „Kopie. “
Vendula zavřela oči.
„Měla jsem klíče jenom na chvíli, když jsem vám nesla věci od paní Heleny. “
„Ode mé mámy,“ doplnil Radek. Ta slova dopadla do pokoje tvrději než výčitka. „Nic jsme vám nevzali.
“
„Tohle už dneska zaznělo,“ řekla Petra. „A pokaždé to zní stejně hloupě. “
Viktor se pokusil vstát, ale Radek zvedl ruku. „Sedět.
“ Nebyl to křik. Právě proto Viktor zůstal sedět. „Klíč,“ řekl Radek a nepohnul se od dveří. Vendula se podívala na Viktora.
Ten sáhl do kapsy kabátu, vytáhl klíč a položil ho na konferenční stolek. Petra se ale nepohnula. „Jediný? “
„Ano,“ řekl Viktor příliš rychle.
Petra si všimla, že Vendula sklopila zrak. „Vendulo. Můžu zavolat policii? Můžu to udělat teď?
Můžu jim říct, že jste neoprávněně vstoupili do bytu a měli kopii klíče? Nechci to dělat kvůli Heleně, protože by jí to zlomilo, ale jestli mi zalžeš ještě jednou, udělám to. “
Vendula sáhla do malé kapsy kabelky a vytáhla druhý klíč, menší, bez kroužku. Položila ho vedle prvního.
Radek se díval na oba klíče, jako by viděl něco mnohem horšího než kus kovu. Možná viděl matčiny ruce, které je kdysi s důvěrou podaly sousedčině dceři. Možná viděl Petru, která celé týdny chodila po bytě a hledala vysvětlení pro vůni, která se jí lepila na vzpomínky. „Kolikrát?
“ zeptal se Radek. Vendula nepochopila, nebo dělala, že nechápe. „Co? “
„Kolikrát jste byli v našem bytě?
“
Viktor se nadechl, ale Radek se na něj podíval tak prázdně, až zmlkl dřív, než větu dokončil. „Kolikrát? “ zopakovala Petra. Vendula si třela prsty, jako by z nich chtěla setřít kovový pach klíčů.
„Nevím…“
„To je špatná odpověď. “
„Několikrát. Když jste nebyli doma. Nikdy jsme vám nic nebrali.
Jen jsme tu byli. Chvíli. “
„Chvíli,“ zopakoval Radek. „V našem obýváku, v naší koupelně, u mojí kytary.
“
Viktor zvedl oči. „Na kytaru jsem nesahal. “
Petra se k němu pomalu otočila. „Lžeš?
“
„Nelžu. Jen jsem se podíval jednou. “
„A trsátko se podívalo s tebou? “
Viktor sevřel ústa.
Petra v té drobné křeči viděla celý jeho starý trik. Neříct všechno, nechat si prostor, předstírat, že detail není podstatný, dokud z něj někdo neudělá důkaz. Kdysi by jí ta schopnost možná okouzlila. Dnes v ní viděla jen pohodlnou zbabělost.
Radek šel ke knihovně, otevřel malou zásuvku a vytáhl krabičku s náhradními trsátky. Položil ji na stůl vedle klíčů. „Tohle je můj domov. Ne místo, kam si chodíte odpočinout od svých problémů.
“
Vendula zvedla hlavu. „My jsme neměli kam. “
„To je lež,“ ozvala se Petra. „Lidé nemají kam, když stojí venku s dítětem a taškou.
Ne, když se jim nechce platit hotel nebo nést následky vlastních vztahů. “
„Vy tomu nerozumíte. “
„Možná ne. Ale rozumím dveřím.
Ty se buď otevřou s dovolením, nebo se do nich neleze. “
Vendula se zachvěla. V té chvíli konečně přestala vypadat vzdorovitě. Byla mladá, unavená a vyděšená.
To na chvíli Petru znejistilo. Ne tolik, aby ustoupila, jen dost na to, aby její hlas nebyl krutý. „Kdo o tom věděl? “
Ticho, které následovalo, bylo odpovědí dřív než slova.
Radek zavřel oči. „Ivana. “
Vendula nepatrně přikývla. Petra si vzpomněla na Helenu u plotu, na sáček s koláči, na všechny ty roky důvěry přehazované přes pletivo jako jablka v zástěře.
A najednou věděla, že nejhorší část večera teprve přijde. Ne proto, že by měli v bytě dva cizí lidi, ale proto, že někdo zneužil matku, která ještě stále věřila, že dobrým sousedům se klíče svěřit dají. „Vypadněte,“ řekl nakonec. Viktor vstal.
„Radku, vážně mě to mrzí. “
„Mě ne. Mně je z tebe špatně. “
Viktor sklopil oči.
Možná poprvé za celý večer působil starý. Vendula prošla kolem Petry, ale u dveří se zastavila. „Řeknete to mámě? “
Petra se na ni podívala.
„Tvoje máma to ví. “
Vendula nezareagovala hned. Pak se jí ve tváři mihlo něco, co bylo téměř úlevné. Ne proto, že by vina byla menší, spíš proto, že už nemusela nic předstírat.
„To je jedno,“ zašeptala. „Není. Jen to možná pochopíš později. “
Dveře se za nimi zavřely.
V bytě zůstalo ticho a ta cizí vůně, kterou ani otevřené okno nedokázalo hned odnést. Petra se opřela o kuchyňskou linku a teprve tehdy si sundala kabelku z ramene. „Takže jsem si to nevymýšlela. Ten parfém.
Pořád jsem ho cítila v předsíni, u dveří do ložnice, jednou i u kytary. “
Radek unaveně přikývl. „Já ti něco neřekl. Občas jsem si všiml, že kytara leží jinak.
Jednou na ní byl setřený prach tak divně, jako by ji někdo vzal do ruky a pak se to snažil napravit. Myslel jsem, že jsi na ni sahala ty. “
„Já ne. “
„Já vím.
Měl jsem se zeptat. Jen jsem nechtěl, aby sis myslela, že ti vyčítám prach. “
Petra by se za jiných okolností možná zasmála. Teď jen zavřela oči.
„Takže on hrál na tvoji kytaru. “
„Asi ano. V našem bytě. “
Chvíli stáli naproti sobě.
Za oknem projelo auto a světla přejela po stropě. Byt, který měl být jejich bezpečným místem, se najednou zdál větší a cizejší. „Musíme to říct mámě,“ řekla Petra. Radek si promnul obličej.
„Ano, ale opatrně. A taky jí poprosit, aby s Ivanou přestala všechno řešit přes plot. To bude horší než vyměnit zámek. “
„Zámek vyměníme hned zítra.
“
„Samozřejmě. “
Nečekali do rána tak klidně, jak si slíbili. Petra prošla byt pokoj po pokoji. Nehledala peníze ani šperky.
Hledala doteky. Otevřenou zásuvku, hrnek postavený jinam, cizí vlas na umyvadle. Bylo ponižující, jak rychle se vlastní domov umí změnit v místo činu, i když v něm nestojí policista a na podlaze neleží žádný rozbitý zámek. „Zítra zavolám zámečníka,“ ozval se Radek.
„Hned ráno. A správkyni domu napíšeme, že měníme zámek, bez vysvětlování podrobností. Cizí kopii klíče už v domě nikdo omlouvat nebude. “
Petra přikývla a v hlavě už skládala seznam.
Občanský průkaz, doklad k bytu, zpráva správkyni, staré klíče do obálky. Pořádek v papírech jí najednou nepřipadal jako byrokracie. Byl to způsob, jak dát vlastním dveřím zpátky hranici. „A kdy zavoláme Heleně?
“
„Ráno. Dneska ne. Bude spát? “
„Nebude, pokud jí zavoláme.
“
Byla to pravda. Helena by si sedla na kraj postele a do rána by si v hlavě přehrávala každou větu, kterou kdy Ivaně řekla. Každou sklenici, každý sáček, každý svazek klíčů. A nakonec by stejně došla k tomu, že je to její vina.
„Nesmíme jí to podat tak, že za to může. “
„Já vím. Ale bude si to myslet. “
„Já vím.
“
Radek se opřel o linku vedle ní. Mezi nimi byla sklenice vody, ticho a dva klíče položené na talířku, protože se jich Petra nechtěla dotýkat holou rukou. Vypadaly směšně malé na to, kolik prostoru v jejich bytě zabraly. „Zítra máme potvrdit restauraci,“ řekla Petra najednou.
Radek se na ni podíval nejdřív nechápavě, potom smutně. „Potvrdíme. Oslava. Právě oslava.
“ Natáhl ruku a tentokrát se jí dotkl. Jen prsty na hřbetu ruky. Opatrně. „Nenecháme jim vzít ještě tohle.
“
Petra zavřela oči. Věděla, že kdyby oslavu zrušili, získali by v jejich životě místo, které jim nepatřilo. A to už stačilo. „A plot?
“ zeptala se. „Myslíš vysoký? “
„Tak vysoký, aby se přes něj nedalo mávat klíči. “
Poprvé za celý večer se Radkovi zachvěl koutek úst slabým úsměvem.
„Myslím, že máma s ní stejně bude mluvit, i kdybychom mezi ně postavili zeď. Jsou sousedky. “
„Tak ať mluví o rajčatech, ne o našich klíčích, naší dceři a našem bytě. To jí řeknu.
“
Petra vzala ze stolu oba klíče, chvíli je držela v dlani. Pak je položila do hrnku u dřezu, jako by se jich nechtěla dotknout déle, než musela. „A já vyvětrám. “
Otevřela všechna okna.
Vůně večera z ulice se mísila s parfémem, s nakládanými okurkami v tašce a s prachem, který se zvedl z parapetu. Nebyl to čistý vzduch, ale byl jejich. Helena se zprávu dozvěděla druhý den. Radek jí neřekl všechno najednou.
Seděl s ní u kuchyňského stolu a před sebou měl hrnek čaje, který mu vystydl. Helena měla ruce složené v klíně a poslouchala tiše. Jen občas se zeptala na drobnost. Kdy, jak dlouho, jestli se něco ztratilo, jestli Petra plakala, jestli Alena už o tom ví.
Když Radek domluvil, sáhla po kapesníku. „Já jsem jí ty klíče dala. “
„Mami, ne. Já vím, že za to nemůžeš.
Rozum mi to říká, ale ruce si to pamatují. “
„Vendula by si našla jiný způsob, kdyby chtěla. “
„Možná. Ale tenhle jsem jí dala já.
“
Radek přes stůl položil dlaň na její ruku. „Nechci, aby ses kvůli tomu trestala. “
Helena se smutně usmála. „To říká syn matce, která mu celý život balila jídlo navíc, protože měla strach, že cestou vyhladoví.
Právě proto. Dobře, nebudu se trestat. Ale Ivaně už žádné sklenice neposílej. “
„To jsem chtěl říct já tobě.
“
„Já vím. Jen jsem tě předběhla. “
Několik týdnů pak plot mezi zahradami působil stejně jako předtím, ale nefungoval stejně. Ivana se občas objevila u záhonů, hrábla motykou do hlíny a čekala, jestli stará sousedka přijde.
Helena nepřišla. Když bylo třeba něco vyřídit, kývla. Když Ivana pozdravila, odpověděla. Ale rozhovory o počasí, dětech a rychlokvaškách zmizely.
Pro Helenu to bylo těžší, než by přiznala. Člověk si zvykne i na sousedku, která mluví moc a do všeho strká nos. Mlčení bylo horší než hádka. Hádka alespoň něco držela pohromadě.
Jednou Helena našla u branky prázdnou sklenici od okurek. Ivana ji tam zřejmě položila beze slova, jako by vrácené sklo mohlo nahradit omluvu. Helena ji vzala dovnitř, umyla a postavila úplně dozadu do skřínky. Některé nádoby se dají vyvařit, některé vztahy ne.
Na podzim se už Ivana na zahradě ukazovala méně. Vendula přestala jezdit téměř úplně. O Viktorovi nikdo nemluvil. Petra jen jednou poznamenala, že některé vztahy skončí až ve chvíli, kdy z nich zmizí možnost pohodlně lhát.
Helena tomu rozuměla po svém. Zámek v bytě vyměnili. Radek koupil novou bezpečnostní vložku a správkyně domu dostala jiné náhradní klíče v zapečetěné obálce. Petra umyla kytaru i pouzdro, i když věděla, že dřevo se takhle neumývá.
Radek nic neříkal, jen potom večer seděl v obýváku a dlouho ladil struny, dokud byt zase nezněl jako jejich byt. První píseň nedohrál, zastavil se uprostřed akordu, položil dlaň na struny a podíval se ke dveřím. Petra neřekla nic, jen vstala a otočila klíčem v novém zámku, aby oba slyšeli to pevné zaklapnutí. Zima přišla pomalu.
Helena uklidila nářadí, zakryla jahody chvojím a několikrát si řekla, že na jaře už bude muset ubrat. Pak přišlo jaro a ona samozřejmě neubrala nic. Jednoho březnového rána se u plotu zastavila déle než obvykle. Na sousedním pozemku se pohybovala žena, kterou neznala.
Nebyla to Vendula a nebyla to Ivana. Mladší než Helena, ale ne dívka. Měla pracovní rukavice a vlasy svázané do uzlu a snažila se zvednout starý květináč, který přimrzl k zemi. Helena chvíli váhala.
Pak v sobě ucítila starý zvyk, silnější než opatrnost. „Dobrý den. Promiňte, my se asi neznáme. Jste příbuzná paní Pokorné?
“
Žena se narovnala a překvapeně zamrkala. „Paní Pokorné? Myslíte předchozí majitelku? Ne, já jsem tu chatu od ní koupila.
Říkala, že už jí nebaví hrabat se v zemi. Jmenuju se Petra. “
Helena se mimoděk zasmála. „To je zvláštní.
Moje snacha se taky jmenuje Petra. “
„Tak to si nás budete plést. “
„Kdepak, já mám na Petry dobré oko. “ Nová sousedka se usmála upřímněji.
Helena v ní nehledala náhradu za Ivanu. To by bylo hloupé a nespravedlivé. Jen si uvědomila, že hlas za plotem už nemusí patřit někomu, kdo si důvěru plete s nárokem. „Já jsem Helena Vacková.
Bydlím tady vedle už celou věčnost. Kdybyste něco potřebovala, klidně zavolejte. Tedy přes plot, ne telefonem. Ten věčně někam odkládám.
“
„Děkuju, paní Vacková. Teprve se rozkoukávám. Zahrada je pěkná, jen trochu zanedbaná. “
Helena se málem nabídla, že jí půjčí nářadí i klíč od kůlny, jak by to dřív udělala bez váhání.
Slova jí už stála na jazyku. Pak se zastavila, sáhla do kapsy zástěry a nahmatala svůj svazek. Tentokrát se jen usmála. „Ona si vzpomene.
Zahrady jsou jako lidi. Dejte jim čas, vodu a trochu trpělivosti a ukážou, co v nich zůstalo. “
Odpoledne přijel Radek s Petrou. Helena jim novinu oznámila dřív, než si stačili sundat bundy.
„Ivana prodala chatu. Nová majitelka působí mile a představte si, jmenuje se taky Petra. “
Petra zůstala stát v předsíni s taškou v ruce. „Vážně?
“
Radek se opřel o futra. „To nám ještě chybělo. Budeme muset vymyslet, jak vás rozlišit. “
„Žádná pořadová čísla,“ napomenula ho Helena.
„Řekneme Petra odvedle a naše Petra. “
„Naše Petra se mi líbí,“ ozvala se nová sousedka a konečně se usmála. „A co Ivana? “ zeptal se Radek.
Helena jen nepatrně pokrčila rameny. „Prý bude ve městě. Nevím kde, když byty pronajímá, ale možná si to zařídila. V tom byla vždycky schopná.
“
Petra položila tašku na židli. „Hlavně ať se už ona, Vendula, ani nikdo z jejich známých neobjeví v našem bytě. “
„To se nestane. A aspoň nemusíme stavět ten vysoký plot,“ dodala Petra.
Helena se trochu narovnala. „To tedy nemusíte. Nová Petra vypadá slušně a je asi tak ve vašem věku. Pojďte, dopijete čaj a půjdeme se seznámit.
“
Radek vzal hrnek, napil se a zvedl prst. „Dobře, ale domluvíme se s mámou na jedné věci. “
Helena se na něj podívala s nevinným výrazem, který jí nikdy úplně nešel. „Na jaké?
“
„Ať je nová sousedka sebelepší, sympatická, pracovitá a třeba i svatá. Klíče od našeho bytu jí dávat nebudeš. “
Helena se zatvářila zamyšleně. „Vůbec žádné.
“
Radek strnul s hrnkem u úst. „Mami…“
Petra Vacková se rozesmála dřív, než to Helena vydržela. „No dobrá,“ mávla Helena rukou. „Samozřejmě, že žádné.
Já si jen chtěla ověřit, jestli ještě dáváš pozor. “
„Dávám. Od jisté doby dávám pozor pořád. “
„Tak to je dobře.
“ Helena vstala a začala do malého sáčku skládat několik domácích koláčků, sklenici rychlokvašek a hrst jablek. „Člověk nemá přestat věřit lidem. Jen se musí naučit, komu dává klíče a komu stačí podat přes plot koláč. “
Zavázala sáček, uhladila si zástěru a kývla ke dveřím.
„Tak pojďte. Nová sousedka si zaslouží slušné přivítání. “
Radek se podíval na Petru a ona mu pohled vrátila. Nebyla v něm už ta stará lehkost, která před lety vznikala samozřejmě, bez přemýšlení.
Bylo v něm něco opatrnějšího, ale také pevnějšího. Helena vyšla první. Na cestě mezi záhony se zastavila, zvedla oči k odpolední obloze a spokojeně se nadechla. Hlína voněla po jaru.
Od sousedů se ozýval zvuk hrábí a v kapse jí cinkly jen její vlastní klíče. A tentokrát přesně věděla, kam patří.
