Vzduch v předsíni zhoustl, když se za námi zavřely dveře. Ledová vrstva na mých prstech byla cítit i skrz rukavice, které mi podala Eleonora. Tiše se posadila na kraj konzole a dlouhými prsty si sundala černý kabát. „Ty jsi říhová, že?
“ zeptala se, i když odpověď znala. Jen jsem kývla. Moje vlastní tchyně, žena, kterou jsem vídala jen na rodinných portrétech a při chladných večeřích, stála přede mnou s plánem, který mi zmrazil krev v žilách. V jejích očích nebyla lítost, ale klid.
„Takže ty jsi ta, co mu ukradla miliony a zničila firmu,“ řekla a pohrávala si s kovovým zapalovačem. „Musíš se mi líbit. “
„Proč mi pomáháte? “ zeptala jsem se, hlas se mi třásl víc, než jsem chtěla.
Usmála se, ale úsměv se nedostal k jejím očím. „Protože tě potřebuji. A ty potřebuješ mě. Pojď, nemáme moc času – za pár hodin dorazí hosté na oslavu a ty budeš mým překvapením.
“
O tři hodiny později jsem stála v pokoji, který vypadal jako ze starého filmu. Na posteli ležely šaty, které byly tak elegantní, že se mi tajil dech. Poprvé po měsících jsem se podívala do zrcadla a neviděla jen unavenou ženu, která přišla o všechno. Můj manžel, Vladimír Říha, seděl dole s úsměvem vytesaným do kamene, oslavoval s lidmi, které jsem nikdy nepoznala, a pil šampaňské, které jsme kdysi plánovali otevřít společně.
Ale uvnitř té velkolepé rezidence, zabalená do hedvábí, jsem ho slyšela. Ne jeho hlas, ale jeho činy. „Víš, co udělal s mým obrazem? “ řekla Eleonora, když mi pomáhala zapínat šaty.
„Zjistil, že vím o jeho obchodech. Vyhodil mě z vlastního domu, z mé vlastní vily. A teď chce, abych se přiznala k něčemu, co jsem neudělala. Ale já jsem připravila dárek.
Pro něj i pro tebe. “
Podívala se na hodinky. „Za pět minut začne show. Jen se usmívej a drž se role.
Až ti řeknu, že se jde na večeři, sáhneš do mé kabelky a vytáhneš to, co tam najdeš – modrý spis. A pak uděláš to, co jsem ti řekla. “
Sešly jsme dolů po mramorovém schodišti. Dav ztichl.
Vladimír se otočil, jeho tvář prošla změnami, které jsem znala tak dobře: překvapení, zmatek a pak vztek, který jen tak neznal hranice. „Co to proboha…? “ vyhrkl a upustil sklenici. „Vidíš?
“ řekla Eleonora, zatímco strkala do mých zad ruku, jako by mě vedla do jámy. „Myslela sis, že je to o tobě. Ale vždycky to bylo o nás dvou. A tento večer nebudou hosté mluvit o jeho oslavě, ale o jeho pádu.
“
Stála jsem tam, třicet metrů od muže, který mi zničil život, a v ruce jsem držela klíč k něčemu, co jsem ještě plně nepochopila. „Tvůj otec,“ zašeptala Eleonora tak, že to slyšela jenom já, „ví všechno. Nezradil tě. On jenom potřeboval, aby ses o tom dozvěděla takhle.
“
Vladimír vykročil k nám. Jeho tvář byla rudá, ale zachoval si ten povědomý úsměv, který jsem kdysi milovala. „Drahá,“ řekl, a jeho hlas byl hladší než samet, „vidím, že jsi si našla novou společnost. Ale pamatuj, že jsi podepsala předmanželskou smlouvu.
Všechno, co máš, je moje. “
„Ne,“ odpověděla jsem a zvedla modrý spis, o kterém jsem věděla, že obsahuje víc než jen účetní výkazy. „Ty jsi podepsal mnohem víc než jen smlouvu. “
V tu chvíli jsem spatřila v jeho očích něco, co jsem tam nikdy neviděla: strach.
A já jsem pochopila, že tahle hra možná nebyla o přežití – ale o pomstě, kterou jsem si nevybrala, ale kterou jsem musela dotáhnout do konce.
