Objednala jsem smuteční věnec za tři tisíce dvě stě korun, vložila osmdesát korun do kondolenční obálky a utěšovala naši desetiletou dceru, která kreslila anděla pro pana Martina do nebe. Tomáš, můj manžel, mi s vážnou tváří vysvětloval, že jeho nejlepší přítel Martin Dvořák náhle zemřel a že musí odjet do Brna na pohřeb. Zakázal mi jet s ním, prý aby rodina nebyla vystavena davům. Druhý den jsem sama zajela do květinářství a floristka se mě se soucitným pohledem zeptala na text stuhy.
Nechala jsem napsat „Poslední sbohem, Martine“ a zaplatila z vlastních peněz. Když jsem se vrátila domů, Tomáš už balil černý oblek a mluvil o tom, jak těžké pro něj bude stát u hrobu. V noci byl neklidný, chodil do koupelny a psal si pod peřinou zprávy. Ráno, když odešel do práce, mi něco nedalo spát.
Zavolala jsem Martinovi. Nečekala jsem, že zvedne telefon. Ale zvedl. Živý, zdravý, v pohodě.
Zeptal se mě, proč mu volám uprostřed týdne, a já jen zahlásila: „Ty nejsi mrtvý. “ Chvíli ticho, pak smích. Řekl, že je v pořádku a že nikde žádný pohřeb není. Sedla jsem si do kuchyně a položila hlavu na stůl.
Tomáš zalhal o smrti nejlepšího přítele, aby mohl odjet s milenkou na romantický víkend do Špindlerova mlýna. Koupila jsem věnec, připravila kondolenční peníze a nechala vlastní dítě kreslit obrázek pro člověka, který byl živý. V tu chvíli jsem necítila jen vztek kvůli nevěře. Cítila jsem něco mnohem horšího – použil smrt kamaráda jako vstupenku do cizí postele.
První impuls byl zavolat a křičet. Druhý sednout do auta a jet do hor. Třetí ověřit si všechno. Zavolala jsem do květinářství, jestli Tomáš věnec skutečně vyzvedl.
Paní na druhé straně potvrdila, že ano, a že se ptal, jestli by mohl být doručen později. Poděkovala jsem a položila telefon. Když se Tomáš vrátil z práce, stál jsem přede mnou s taškou plnou černého oblečení. Podívala jsem se mu do očí a řekla: „Ty jsi zorganizoval falešný pohřeb, aby ses mohl vyspat s jinou ženou.
“ Ztuhl. Zeptal se, o čem to mluvím. Řekla jsem mu o Martinovi, o telefonátu, o květinářství. Mlčel.
Pak začal koktat, že to byl jen hloupý vtip, že to přeháním. Řekla jsem mu, že naše dcera nakreslila anděla pro pana Martina do nebe. Že jsem za vlastní peníze koupila věnec a vložila peníze do obálky pro rodinu, která truchlí. Obvinil mě, že do toho zatahuju dítě.
Odpověděla jsem, že dítě do lži zatáhl on, když se jí díval do očí a vyprávěl o neexistujícím hrobu. Řekla jsem mu, že divadlo začalo ve chvíli, kdy si oblékl černý oblek, aby se dostal do hotelu s milenkou. Začala jsem ukládat důkazy do průhledných obalů. Advokátka mi vysvětlila, že kontakt s otcem je samostatná otázka, ale že je důležité nastavit jasná pravidla a zabránit tomu, aby dítě bylo zatahováno do dospělých lží.
Sedla jsem si k Elišce do pokoje a řekla: „Zlatíčko, pan Martin žije. “ Dívala se na mě nechápavě. Pak se zeptala, proč jí tatínek říkal, že umřel. Nevěděla jsem, co jí mám říct.
Jen jsem ji objala a řekla, že tatínek udělal chybu. Trvalo několik měsíců, než jsem se s Eliškou odvážila znovu do hor. Ne do stejného hotelu. Ale na jiné místo, kde nebyl žádný wellness ani černý oblek.
A v okamžiku, kdy Tomáš zapojil tuto lež do života vlastního dítěte, pro mě otázka „dá se to zachránit? “ přestala existovat. Po roce jsem vzala Elišku znovu do hor.
Tentokrát bez věnce, bez kondolenční obálky, bez lží.
