Došel jsem k závěru, že do téhle čtvrti nepatřím. Ale to už bylo jedno, protože jsem sem přijel kvůli jediné věci – poslední položce v aukci, která za pár minut začínala. Vrátil jsem se do auta a pár minut jen seděl, než jsem sebral odvahu. Vystoupil jsem do ticha, které trvalo sotva vteřinu.
Pak se ozvalo: „Za tohle půjdete do vězení! “ vykřikla Helena. Pouta se zakousla do zápěstí dřív, než jsem stačil cokoli říct. Dvacet let mě zastupoval, vedl mé společnosti, byl u všech důležitých rozhodnutí.
A teď stál opodál a sledoval, jak mě odvádějí. Po Alešově odchodu mě odvedli zpátky do cely, kde jsem měl dost času přemýšlet o tom, kdo z nás vlastně celou dobu lhal. „Dál už by mě dovedla jen zpátky do cely,“ řekl jsem si. Cesta byla dlouhá a každý kilometr mi připomínal, že můj dosavadní život se právě rozpadl na kusy.
„Jestli teď pojedeš do hovozdu, vrátí tě do cely,“ varoval mě policista u dveří. „Dobře, do hovozdu nepojedu,“ odpověděl jsem a zamířil do starší obchodní části Prahy, kde mě čekal poslední možný svědek. Když mě spatřil, koutky mu cukly do úsměvu. Stařec, který věděl víc, než kdy řekl – a teď mi nabídl poslední šanci.
„Do domu konečných jsem dál vstoupit nesměl,“ řekl tiše. „Ale ty… ty možná ještě můžeš. “
Do sálu jsem vstoupil těsně před aukcí. Do dražby jsem se zapojil až u poslední položky, když cena začala stoupat víc, než jsem čekal.
Z uzavřeného traktu se mezitím ozvalo bušení do dveří – někdo tam byl zamčený, někdo, kdo možná znal pravdu. „Pacienti se musí bezpečně převést do vyhovujících prostor,“ řekl správce budovy, ale já jsem věděl, že jde o víc než o přesun. Mě posadil do čekárny pod dohledem jednoho policisty, zatímco kolegové procházeli místnosti. „Mě posadili do jiného auta,“ vzpomněl jsem si na předchozí den, kdy se ze mě stal podezřelý číslo jedna.
„Do médií se nic neposílá,“ ujistil mě právník. „Jedna sada půjde okamžitě do laboratoře,“ vysvětlil a poklepal na obálku s důkazy, které měly změnit všechno. Do domu jsem vstoupil zezadu. Hluk mikrofonů a otázek doléhal až do kuchyně, kde jsem uvařil čaj a posadil se do obývacího pokoje.
Reportéři před domem skandovali: „Známý mecenáš žádá návrat snachy do léčby! “ – jenže to nebyla celá pravda. Čekal jsem asi 20 minut. Do místnosti vešel muž v tmavém kabátě.
Nože zajely do polštářů, knihy dopadaly na podlahu – než jsem stačil zareagovat, muž sáhl do kapsy. Aleš se opřel do židle a sledoval mě s klidem, který mě děsil víc než samotný útok. Cestou chodbou se mi nikdo nepodíval do očí. Video z incidentu se přesunulo do místních skupin na zpravodajské weby a nakonec do redakcí, jejichž reportéři ještě ráno přijímali Oldřichovu verzi.
Podíval jsem se do nejbližší kamery a věděl, že tahle noc změní všechno. Datová zpráva byla dodána do schránky, i když se do ní zatím nikdo nepřihlásil. „Do uzávěrky dnešního zpracování,“ řekl asistent. „Potřebujeme autorizovanou konverzi a okamžité doručení do datové schránky.
“ Jiří telefonoval do banky a z telefonu odeslal dokument do datové schránky banky. Žádost o mimořádné čerpání byla ale do ukončení kontroly pozastavena. Aleš věděl, kdy se podívat do kamery. Ještě před setměním přijel do hotelu, ale usnesení dorazilo později než Roman do školky.
Dveře domu byly otevřené do kořán – tu, která mi včera donesla drogy do obýváku, jsem našel v předsíni. „Do 2 hodin chci také auto s plnou nádrží,“ řekl Aleš do telefonu. Nechal spojení otevřené a telefon schoval do kapsy bundy. Ozvina výstřelu udeřila do plechu a betonu.
Křičel mi do hrudi: „To přijmení je teď jen do protokolu! “ Do věznice mě nakonec odvezl on – muž, kterému jsem věřil dvacet let. Soud už rozhodl o jejím zetí do vazby. Uhodila dlaní do skla.
„Roman do vězení nepůjde,“ řekla Veronika pevně. Roman hleděl do stolu, do ležal, měl pootevřená ústa. Listiny a zvukové soubory se založily do spisu. „Žádám, aby byl Matěj dočasně svěřen do mé péče a aby byl Romanův vstyk do posouzení rizik přerušen,“ pronesla Veronika u soudu.
Každý zvuk připomínal, že o dítěti rozhodují lidé, kteří ho nikdy neviděli spát, plakat, ani stavět most z kostek. „Do rozhodnutí ve věci samé bude Matěj svěřen do péče matky,“ oznámil soudce. Zapisovatelka zachycovala výrok rychlými údery do klávesnice. Roman klesl do židle.
Ta slova bolela víc než rána do ramene. „Do domu pojedeme kvůli Matějovi a kvůli věcem,“ řekla Veronika. „Do skladu, nejdřív ověřte vlastnictví,“ odpověděl úředník. „Také do soupisu?
“ zeptal se. Každý starý cylindr zapsal do předávacího protokolu a vložil do označeného sáčku. Poslední výjmutou vložku položil Veronice do dlaně. Nestačilo dostat viníky do vazby.
Každá věc byla zalepená páskou, označená a zapsaná do protokolu. Nový stav se potom promítl do obchodního rejstříku. Do smlouvy si nechala vložit pravidla. Osobní věci konečných šly do úschovy.
Na podzim nastoupil do první třídy. Stál jsem před školou, držel ho za ruku a věděl, že některé věci přežijí i ty nejhorší noci.
