„Slíbil jsi mi, že to uděláš do Vánoc,“ řekla Klára tiše, ale ten tón znal přesně. Adam se otočil u dveří, ještě pořád cítil vůni jejího parfému na límci saka. Slíbil, samozřejmě že slíbil. Stejně jako slíbil, že bude víc doma, že už nevezme další projekt, že se spolu podívají na moře.
Jenže sliby byly levné a Adam zjistil, že tenhle jeden konkrétní slib ho bude stát úplně všechno. Vešel do kuchyně a zastavil se. Podlaha byla vytřená do sterilního lesku, linka prázdná, na lince ani jedna sklenice. Dveře do ložnice byly otevřené dokořán.
Do každé místnosti bylo vidět a v žádné nic nezůstalo. Adam vzal do ruky poslední list papíru, který ležel na kuchyňské lince – šedý, úřední, s hlavičkou advokátní kanceláře. Sevřel ho v pěsti, seběhl schody a zamířil rovnou do pracovny. Dveře otevřel tak prudce, až narazily do zarážky.
Hodil dokument na stůl a na chvíli se opřel o hranu. Zavřel oči. Když je otevřel, sedl si do koženého křesla a vytáhl telefon. Druhou sadu klíčů od bytu hodil do koše.
V pondělí ráno už musel být v kanceláři a tvářit se, že má všechno pod kontrolou. Zaměstnanci nastupovali do výtahů s notebooky a kelímky kávy, zdravili ho a automaticky uhýbali z cesty. Adam vešel do kanceláře a práskl dveřmi. Otevřel notebook, přihlásil se do systému a začal hledat.
Nemusel dlouho. Našel to rychle. „No pane,“ řekl do prázdné kanceláře. „Podle systémových záznamů měl tento účet pět let oprávnění hlavního administrátora.
“ Sjel níž do historie transakcí. Konto firmy bylo vybráné do poslední koruny. Věděl to dřív, než to uviděl. Klára vždycky věděla, do které kapsy saka jí odkládá účtenky.
A věděla i mnohem víc. „Obrala mě do poslední koruny. Protože je chytřejší, než jsem si myslel,“ vybuchl a udeřil pěstí do stolu. Kávový hrnek spadl a roztříštil se na koberci.
Naklonil se do křesla a zamířil k přihlášce o překlenovací úvěr. „Můžu získat peníze od soukromého věřitele, když dám do zástavy firemní podíly. “ Zvedl telefon a vytočil číslo Trnky. Hovor trval čtyři minuty.
„Jestli do zítřejšího večera nepřevedu pět milionů korun, končí to. Jsi v tom se mnou, nebo ne? “ Zeptal se Trnka a Adam cítil, jak mu tvář tuhne. Chybělo mu dvě stě tisíc.
Zbývajících dvě stě tisíc neměl a do zítřka je nesežene. Vyšel z kanceláře do šedého pražského mrholení. Mobil zavibroval. Banka.
Překročen limit společného běžného účtu. Platba v restauraci Field, dvacet tisíc korun, před hodinou. Večeře s Klárou. Vyúčtovaná na jeho účet.
Ale to už dávno nebylo společné konto. Ve firmě, kde byl deset let ředitelem, ho čekala mimořádná valná hromada. Jeden muž u tiskárny se ani neotočil a dál rovnal listy do desek. Adam si zasunul prst pod límec košile, najednou ho tlačil do krku.
Vešel do zasedací místnosti, položil před sebe vytištěnou rezignaci. „Ten text je v tuhle chvíli vedlejší,“ ozvala se členka představenstva Lenka. „Klára nám předala kompletní dokumentaci. Víte, že převáděl firemní prostředky na soukromé účty, že?
A navíc – nikdy je nepřevedl do firemních prostředků. “
Do místnosti vstoupili dva statní členové ochranky v tmavých oblecích. Adam se ohlédl. Neměl plán, neměl dům, neměl přístup do vlastní firmy.
Když se o pár hodin později snažil nastoupit do firemního výtahu, karta nefungovala. Jana prošla kolem něj a ramenem o něj zavadila, když vstoupila do kabiny sama. Adam chvíli držel klíč v ruce, pak ho sevřel v dlani a zase strčil do kapsy. Sáhl do kapsy pro telefon.
Na displeji viděl zprávu od Trnky: „Zítra. Deset ráno. Taverna U Dvou koček. “
Couvl o krok, až zády narazil do mokré cihlové stěny.
Klára mezitím seděla u dlouhého stolu v nové kanceláři, kde visela cedulka s jejím jménem. Vzala sklenku vína, opřela se do křesla a pohlédla do kamery. „Připomeňte mi, abych se nikdy nedostala do konfliktu s Vaňkovými,“ řekl Lukáš a zasmál se. Na konci prvního měsíce v nové práci měl Adam na dlaních zhrublou kůži z nošení věder a mopů.
„Napiš to večer do knihy závad,“ řekl mu správce, když Adam večer umýval schody v kancelářské budově. Někdo otevřel dveře do kuchyně a na chvíli bylo cítit teplé jídlo. Adam se podíval do koupelny, kde byla podlaha vytřená do sterilního lesku. Ale tady nikdo nečekal, že přijde domů dřív.
Ani nevěděl, kam vlastně jde.
