V 2:30 ráno jsem nastoupila jako seniorní marketingová manažerka do rychle rostoucí technologické firmy Technova v Praze. Tmavomodré polo, známý úsměv jen jedním koutkem, důlek v levé tváři, pohled přímo do objektivu. Slova “tři roky” dopadla do mého nitra jako kámen. Vlasy jsem měla upravené do hladkého uzlu, tmavou rtěnku, klidný výraz.
O polední pauze mě pozvala s týmem do malé restaurace v Boční ulici. Datum odpovídalo dni, kdy mi Michal tvrdil, že letí na jednání do Ostravy. Přikývla jsem, řekla něco o únavě z prvního dne a vyjela výtahem do 20. patra.
Šedá pohovka, kterou jsem vybírala já, dubový stůl, který chtěl Michal, obraz z výletu do Českého Krumlova, společné fotografie, knihy. Zavřela jsem ji, vzala si vodu a sedla si do obýváku. Vstala jsem a šla do ložnice. Sáhla jsem do kapsy a našla účtenku z japonské restaurace na Vinohradech.
Datum bylo tři týdny staré, částka téměř 5 000 Kč. Opatrně jsem ji sundala a šla do koupelny. Když odešel do ložnice pro sako, na stole se rozsvítila obrazovka telefonu. Teprve potom jsem sedla do svého auta a místo domů zamířila k nábřeží Vltavy.
Zastavila jsem se o měsíc dřív – 37 500 Kč, další měsíc 25 000 Kč, pak 12 500 Kč, 20 000 Kč. Šli z našeho společného účtu, do kterého jsme oba ukládali příjmy a úspory. Udělala jsem screenshot každé transakce, zkopírovala výpisy do soukromé složky, odeslala si je na osobní email a zálohovala na externí disk. O několik dní později přišla Sofie do kanceláře s papírovou taškou luxusní značky a vytáhla béžové lodičky.
Vzpomněla jsem si na platbu kartou ve výši přes 12 000 Kč z předchozího večera. Cena přes 20 milionů Kč. Vyšla jsem z kanceláře dřív, sedla si do kavárny naproti a čekala. Večer jsem fotografie nahrála do zabezpečené složky a do tabulky přidala řádek.
Před odchodem do práce jsem ještě jednou otevřela složku s důkazy. Jednatel: Michal Svoboda. Společníci: Michal Svoboda 80 %, Sofie Králová 20 %. Několik sekund jsem na obrazovku jen zírala.
Řekl mi, že když se rozjede, budeme finančně zajištění a můžeme se pustit do svatby a bytu. Na recepci jsem se zeptala na firmu, vyjela do patra a před dveřmi se zastavila. Michal mluvil a ukazoval do prezentace. Sofie má 20 %.
V kabince jsem se dívala do zrcadla déle než obvykle. Když jsem se pak znovu podívala do zrcadla, viděla jsem sama sebe bez role poslušné manželky. Do hotelu jsem dorazila krátce před 8:00. Zaměstnanci ukazovali hostům cestu do konferenčního sálu.
Slovo “manželku” dopadlo do prostoru jako úder do skla. Sáhla jsem do kabelky a položila na stůl kopie. Byla to další osoba, kterou Michal uzavřel do lži. Starší investor vzal do ruky jeden výpis a položil ho zpět.
Výtah mě svezl do přízemí. Teď šlo o fakta, co patří do společného majetku, co bylo použito bez souhlasu druhého manžela a co se bude započítávat při vypořádání. Naopak jsem se do práce ponořila s intenzitou, která mi po večerech dávala pocit normálnosti. Část prostředků na Michalův druhý život a některé náklady spojené s MS Invest byly skutečně hrazeny z účtu, na němž byly prostředky spadající do společného jmění.
Michal se mezitím z našeho bytu odstěhoval do krátkodobého pronájmu. Úspory, investice a prostředky vložené do projektu měly být zohledněny. V tramvajích lidé schovávali ruce do kapes. Já jsem každé ráno chodila do Technovy a sedala si ke stejnému stolu, kde všechno začalo.
Strčila jsem fotografie zpět do krabice a dala ji na horní polici.
