Nalila jsem si hrnek a schválně do něj cákla smetanu. Muž, který mi kdysi během pracovního dne posílal srdíčka, byl teď odtažitý cizinec. Změnil se někde mezi našimi sliby a nastěhováním do jeho rodného domu. „No podívejme se na tebe, pilná jako včelička,” poznamenala Hana a její oči přelétly uklizenou kuchyni s divadelní nevěrou.
Byla to jeho matka. Zadržela jsem dech a čekala, až zasáhne, až se mě zastane, až prostě řekne, že jsem jeho manželka, ne nová posila do domácnosti. Neřekl nic. „Asi bych měla jít do práce,” řekla jsem, i když mé oznámení nebylo adresováno nikomu konkrétnímu.
Ten večer jsem se pustila do vaření. Zjistila jsem, že Jakub nesnáší, když jsou jeho košile do práce složené místo toho, aby visely na ramínku. Každé kruté zachrápání z jeho strany bylo jako bodnutí špendlíkem do mého už tak roztříštěného sebevědomí. Tu noc, když jsem zírala do tmavého stropu vedle spícího Jakuba, se ve mně utvrdilo nové odhodlání.
Následujícího rána jsem se přihlásila do svého bankovnictví. 115 000 Kč. To byla částka, kterou jsem potřebovala na svůj plán. Směs na dort z malé florentské pekárny, o které se Hana zmínila přesně jednou, když vzpomínala na výlet do Itálie před desítkami let.
Zamykala jsem se v koupelně pro hosty a šeptala do telefonu příbuzným, které jsem potkala jen letmo na svatbě. Dokonce i její bratr strýc Pavel se mrzoutsky přiznal, že se chystal na návštěvu, ale život mu do toho pořád skákal. Vždycky říkala, že ji trefa do černého. Tři noci před oslavou jsem se pustila do svého mistrovského díla.
Tiramisu. Takhle vypadala láska, když neměla kam jinam jít než do činů. Vlasy jsem měla stažené do pevného drdolu, který držel na místě pomocí gumičky. Seznam hostů se rozrostl na téměř 20 lidí.
Všechno do sebe zapadalo s bezchybnou přesností dobře promazaného stroje. Srdce mi bušilo do žeber, ale dál jsem se soustředila na svůj úkol. Představovala jsem si Haninu tvář, její překvapení a radost, až vejde do místnosti plné lidí, které miluje, obklopená vůněmi svých oblíbených jídel. „Vyspala ses dobře?
” neodpověděla hned, vešla do kuchyně. Přišourala se s mračením na tváři. Pytel se při nárazu roztrhl a do vzduchu vyletěl oblak jemného bílého prášku, který se pak usadil na všem a pokryl podlahu přízračným bílým filmem. „No, někdo se až moc snaží udělat dojem,” uchechtla se.
Do obličeje se mi nahrnulo prudké horko, ale nebyla to hanba. Tereza zívla a oznámila, že jde zpátky do pokoje, a Jakub si prostě vzal telefon a usadil se na pohovce v obýváku. Začala jsem uklízet a nabírat mouku do dlaní, pomalu, mechanicky. Počkala jsem, až dům upadne do svého typického večerního rytmu.
Pětikilová hovězí pečeně, která mě stála skoro 2 500 Kč, šla do chladicí tašky jako první. Našla jsem narozeninové svíčky, které jsem koupila, 65 kusů, a dala je do tašky. Čtyři měsíce života a všechno, co jsem skutečně vlastnila, se stále vešlo do jednoho kufru. Do tváře mě udeřil chladný noční vzduch, a když jsem nakládala auto, zhluboka jsem se nadechla.
Zahnána do úzkých davem na vlastním prahu. „No, nikdo jí o to neprosil,” odsekla Hana. Těch pár hostů, student píšící na notebooku, starší pár čtoucí noviny, žena skicující do bloku, sotva zvedlo oči. Prošel starší pár zavěšený do sebe.
Bylo to před svatbou, před zasnoubením, předtím, než jsem se začala zmenšovat, abych se vešla do prostoru, který pro mě nikdy nebyl určen.
