Boční dveře skříply a já se ocitl v úzkém prostoru mezi šatnou a kuchyní. Renatu Veselou, Karolíninu matku, jsem do té doby potkal jen dvakrát, ale teď mi podstrčila nový list papíru, nehtem označila prostřední část programu a ustoupila přesně tak, aby mi tělem zakryla text. Všechno na ní působilo nacvičeně, i způsob, jakým se zavěsila do Ondriovy paže, jako by pózovala pro kameru. „Do čeho se to pletete?
” zeptal se Ondřej a jeho hlas byl o stupeň tvrdší než obvykle. Hrana složky mě tlačila přes látku saka do žeber. Venku už fotograf skládal hosty do řad a Karolína si upravila závoj, natočila rameno k objektivu a bokem zatlačila do Lídy. Podpatek jí sklouzl z mokrého kamene a ona se sesunula do rozmáčené hlíny, bláto se vpíjelo do perleťové látky od lemu vzhůru.
Klekl jsem si do mokra, podal jí obě ruce, ale ona se odtlačila a přitiskla papír dceři do ruky. „Jirko, spadla jsem do hlíny, ne z lešení,” řekla Lída a v hlase měla něco, co se nevešlo do žádného harmonogramu. „Natočila ses a vrazila se mi ramenem do boku,” odpověděla Karolína a v jejím tónu bylo ponížení, které se do jejího výčtu křivd nevešlo. Venku začal mikrofon skřípat a Ondřej pronášel řeč, zatímco Lída seděla v první řadě s bolavou nohou a šeptala mu text, aby neztratil řádek.
Já jsem stál u pultu, sledoval jsem zavřené dveře do zázemí a cítil jsem, jak mi telefon v kapse těžkne. Aneta se objevila u průchodu s výrazem, který neznal slitování: „Telefon vypněte, předejte mi ho a pojďte do kanceláře. ”
Pak se stalo něco, co změnilo všechno. Karolína sykla Ondřejovi něco do ucha a on se otočil k mikrofonu a řekl, že se matka lekla a uklouzla.
Že se nic nestalo. Ale já jsem viděl ten náraz, viděl jsem úmysl v jejím pohybu, a když jsem se podíval na Lídu, seděla u dveří do zázemí a neříkala nic. Jen držela ten papír, který jí Renata podstrčila, a dívala se na mě způsobem, který říkal: *Nenech se do toho zatáhnout. *
Venku začalo pršet a hosté se rozpadali do menších skupin.
Lída řekla, ať šaty nedávám do pračky, že je zkusí odnést do čistírny, ale v jejím hlase bylo něco, co jsem za dvacet let neznal. Pak vytáhla telefon a ukázala mi zprávu, kterou poslala Renata celé rodině, a já pochopil, že ten pád do bláta byl jen začátek.
