Bára se usmála, když procházela kolem mě do obývacího pokoje, a Michal už vytahoval svinovací metr. Řekla do telefonu, že to bere naprosto v pohodě, že jsem přece sama a že ten velký dům přece nepotřebuji. Máma stála u dveří a klidně dodala, že chtějí být jen připravení, že přece pořád říkám, jak moc pracuji. Stála jsem tam v pyžamu v 7:30 ráno a sledovala, jak si moje rodina prohlíží můj dům, jako by byl na prodej.
Zeptala jsem se jich, co se děje, a Bára jen mávla rukou, že mi přece chtějí pomoct, a pak se zeptala, jestli bych jim neukázala hlavní ložnici. Když jsem se zmínila, že musím do práce, Michal jen pokrčil rameny a řekl, že to chápe, že si to změří sami. Máma dodala, ať si s nimi nedělám starosti, ať jdu. Vyprovodila jsem je ke dveřím s tím, že se ozvu, a celý den jsem strávila v práci s tím, že se mi v hlavě pořád dokola přehrávalo, co se ráno stalo.
Večer jsem jela do Hornbachu a koupila si nové bezpečnostní zámky. Když jsem se vrátila domů, byla jsem si jistá, že mi to tu někdo prohledal, a tak jsem je hned vyměnila. Druhý den ráno jsem si vypnula telefon a místo do práce jela do Simoniny kanceláře. Zeptala jsem se jí, jestli se někdo může jen tak nastěhovat do mého domu.
Řekla mi, že pokud mám hypotéku na své jméno, pravděpodobně ne, ale že záleží na detailech. Seděla jsem v kavárně a přemýšlela o tom, co řekla. Máma ten dům nikdy nevlastnila, nikdy na něj nepřispívala. Byl můj.
Když jsem se vrátila domů, zavolala jsem mámě a řekla jí, že pokud chtějí Bářinu rodinu ubytovat, musí si najít vlastní místo. Máma se na mě obořila, že jsem bezcitná, že Bára je moje sestra a že mi přece chtěli jen pomoct, protože jsem sama a dům je pro mě moc velký. Druhý den ráno v 7:30 přijela stěhovací dodávka. Sledovala jsem z okna, jak začínají vynášet krabice z mého domu.
Vyšla jsem ven a řekla jsem jim, že se tu nezdrží. Když začali nakládat krabice zpět do dodávky, Bára se na mě naposledy otočila a řekla, že jsem si vybrala dům před rodinou. Odpověděla jsem jí, že jsem si vybrala svůj domov, který jsem si zaplatila sama, zatímco ona se rozhodla, že mám na výběr. Dodávka odjela o dvacet minut později.
O pár dní později mi Simona napsala, že máma volala do její kanceláře a ptala se na legalitu toho, co jsem udělala. Začala jsem dostávat desítky hlasových zpráv a textovek. V sobotu večer jsem jela k mámě. Připravila jsem jí večeři přesně podle receptu, který používala dvacet let.
Seděla jsem naproti ní a vysvětlila jí, že dům je jediná věc, kterou jsem si v životě zajistila. Zeptala jsem se jí, jestli si myslí, že je fér, že se Bára nastěhuje do domu, na který jsem já dřela, zatímco ona by se přestěhovala do garsonky. Máma se na mě podívala a řekla, že dcera, kterou vychovala, by se vzdala svého domu pro rodinu. Podívala jsem se na ni a zeptala se, jestli by se ona sama vzdala svého domu, kdyby jí to někdo udělal.
Řekla, že by to udělala pro svou rodinu. Odpověděla jsem jí, že to je rozdíl – ona by to udělala dobrovolně, ale já jsem k tomu nebyla postavená před hotovou věc. O pár dní později jsem zjistila, že Bára obeslala celou naši rodinu a vykreslila mě jako bezcitnou osobu. Seděla jsem ve svém obývacím pokoji a projížděla zprávy od lidí, kteří mě léta znali, a kteří mi teď psali, jak jsem je zklamala.
Druhý den ráno jsem jela do práce a cestou mi volala máma. Řekla jsem jí, že jsem v práci a že se ozvu později. Seděla jsem v prázdné místnosti a najednou se mi ulevilo, že jsem jim konečně řekla ne. Ten večer jsem jela zpátky do domu svých rodičů.
Nejdřív jsme si povídali úplně normálně. Pak jsem se zmínila, že jsem viděla leták na Bářin byt. Máma se na mě podívala a řekla, že se Bára rozhodla zůstat ve svém bytě. Seděla jsem tam a poslouchala, jak máma říká, že možná příští měsíc pojedou s tátou do Itálie.
Vstala jsem a řekla, že musím jít. Cestou domů jsem si říkala, že si příští měsíc možná udělám výlet do hor. Když jsem přišla domů, vytáhla jsem si starý deník a zapsala si do něj poslední řádek. Pak jsem se vrátila do kuchyně, uvařila si kávu a sedla si k oknu s výhledem na ulici.
Otevřela jsem Facebook a viděla jsem, že nám Bára dnes večer dává vědět, že hledá dům na předměstí. Pomalu jsem se usmála a zavřela telefon, protože jsem věděla, že to není můj problém. Šla jsem si lehnout a celou noc spala klidně.
