Eliška plakala už skoro dvacet minut, když se dveře dětského pokoje rozletěly tak prudce, že narazily do zdi. Alena vešla dovnitř a Eliščin pláč se ještě prohloubil. Její dlaň mi přistála na levé tváři dřív, než jsem stačila cokoli říct. Pak bylo v celém domě ticho, dokud nepřijela sanitka.
Seděla jsem vedle Elišky bosá, bez kabátu, bez tašky. Ondřej odnesl dovnitř poslední krabici a Alena mi vložila klíč do dlaně, když jsme se nastěhovali do jejich domu. Tehdy mi přišla laskavá. Vozila mě na kontroly, nosila jídlo do porodnice, rozesílala fotky příbuzným.
Když jsme přivezli Elišku domů, uvařila mi silný vývar a dala jí do pokoje květiny. Třetí ráno vešla bez zaklepání do naší ložnice a zvedla Elišku z postýlky. Pak začala chodit do dětského pokoje po půlnoci se zakrytýma ušima. Jednou jsem našla chůvičku lehce pootočenou od postýlky, podruhé jsem si všimla, že se záznamy ukládají do aplikace.
Nestihla jsem to promyslet, než usnula. Ondřej odešel do práce před snídaní. Já zůstala doma s Eliškou a s Alenou, která mi toho dne řekla, že jídlo se nesmí nosit do patra. Když jsem večer vešla do dětského pokoje, našla jsem ji stát nad postýlkou.
Řekla jsem jí, ať odejde. Místo odpovědi mě udeřila. Eliška spadla. Záchranáři ji odvezli s krvácením do mozku a staršími zlomeninami, které nikdo předtím nehlásil.
V nemocnici mi komisařka řekla, že dokud nebude objasněn zdroj těch zranění, Eliška nesmí být propuštěna do žádné domácnosti, ke které má Alena přístup. Ondřej dostal zákaz vstupu do nemocnice. Mohl přijít jen za přítomnosti personálu. Pak mi komisařka ukázala záznam z chůvičky.
Na něm Alena vstupuje do dětského pokoje s Eliškou v náručí. Alena tvrdila, že toho dne do pokoje vůbec nevstoupila. Ale kamera byla aktivní až do chvíle, kdy jsem usnula. Krátké záznamy při pohybu se automaticky ukládaly do cloudu.
Ondřej přijel, umyl si ruce, posadil se do křesla a já mu Elišku položila do náruče. Zůstal asi hodinu, pak odešel do pronajatého bytu. Řekl jsem mu, že se do domu jeho matky nevrátím. V den propuštění nás Kateřina odvezla k sobě.
Vložila jsem Alenin klíč do obálky pro právníka. Když jsem šla večer do Eliščina pokoje, zaslechla jsem zvuk rozražených dveří, ránu do tváře, ticho po pádu. Ale tentokrát už nikdo nevstupoval bez zaklepání.
