Tereza se vřítila do mého bytu dvacet minut před podáváním večeře, která byla pro deset lidí. Měla jsem připravené nádobí, svíčky, všechno. Ona stála ve dveřích s úsměvem, který jsem jí znala od dětství. „Ty jo, tys to celé zvládla sama?
“ řekla a rozhlédla se. „Beze mě bys to nikdy nestihla. Vyřiď jim, že přijdu za půl hodiny. “
Potom zmizela.
Jídlo jsem servírovala včas. Hosté jedli, chválili, bavili se. Tereza dorazila, když se už dopíjelo. Dvacáté narozeniny.
Dva roky zpátky nás táta vzal do Steakhousu. Já tehdy jen tiše seděla a poslouchala. Tereza měla fraška s novými šaty, táta mluvil o jejích plánech, o tom, jak je chytrá. Nikdo se nezeptal, co chci já.
Nikdo. Toho večera v mém bytě jsem to ale nechtěla řešit. Měla jsem narozeniny, vařila jsem, starala se o všechno. Tereza přišla pozdě, vzala si sklenku a začala mluvit o své práci, o svém bytě, o sobě.
Když jsem jí řekla, že se stěhuju do nového domu, jen se zasmála: „A na co? Tady máš místo. A hlavně tady je to zadarmo. “
Začala mi vypisovat, kolik platí za svůj loft.
Šest set tisíc ročně jen za pronájem. Řekla to tak, aby to znělo jako samozřejmost. Já jsem mlčela a sbírala talíře. Ten večer se mi vrátila vzpomínka.
Když jsem byla malá, držela jsem se vždycky v koutě s knihou. Tereza byla středem pozornosti. Táta jí kupoval dárky, vozil ji na kroužky, chválil ji před celou rodinou. Já jsem mu nikdy nepřišla tak důležitá.
Ale já jsem se snažila. Vystudovala jsem, našla si práci, šetřila. A teď jsem v devětadvaceti kupovala vlastní dům. Tereza o tom mluvila jako o hlouposti.
Pak se zeptala: „A není to moc velké? Kdo ti s tím pomůže? “
„Já sama,“ řekla jsem. Zasmála se.
„No, tak to teda budeš mít co dělat. “
Druhý den ráno mi volala do práce. Zněla udýchaně. „Zuzko, prosím tě, můžu k tobě na chvíli přijít?
Je to důležité. “
Vzala jsem si volno a přijela. Tereza seděla v mém obýváku, hrábla si do vlasů a řekla: „Potřebuju půjčit sto padesát tisíc. “
Podívala jsem se na ni.
„Já nemám sto padesát tisíc na půjčení. “
„Ale ty kupuješ dům,“ řekla, jako by to bylo jedno a totéž. „To je něco jiného. Já jsem na to šetřila roky.
Ty chceš peníze, které nemám. “
„Je to jen na pár dní,“ prosila. „Kapela mého přítele mi měla zaplatit za koncert, ale šek se vrátil. Majitel květinářství chce doplatek, jinak mi nedodá květiny na svatbu.
“
„Kterou svatbu? “ zeptala jsem se. „Mou svatbu. Za tři týdny.
Stojí to víc, než jsem čekala. “
Nechtěla jsem to slyšet. Ale nemohla jsem říct ne, když volala má sestra. „Půjčím ti šedesát tisíc,“ řekla jsem.
„To je všechno, co můžu. “
Zavřela oči a vydechla. „To bude stačit. Zbytek doplatím z karty.
“
Přepsala jsem jí peníze. Tereza mě objala, poděkovala a slíbila, že mi je vrátí do měsíce. Za měsíc mi napsala SMS: „Promiň, potřebuju ještě pár dní. “
Za dva měsíce přestala odpovídat na zprávy.
Když jsem jí volala, zvedla to jen jednou a řekla, že má schůzku. V bance mi řekli, že šek, který jsem od ní dostala jako náhradu, je neproplatitelný. Odešla jsem z banky a dlouho stála před budovou. Měla jsem vztek.
Ale taky jsem měla strach. Byla to má sestra. Co mám dělat? Volala jsem jí znovu.
Třikrát. Čtyřikrát. Nic. Pak jsem vzala telefon a napsala: „Terezo, potřebuju s tebou mluvit.
Je to důležité. Pokud mi nevrátíš peníze, budu to muset řešit jinak. “
Odpověděla za dvě hodiny: „Nechápu, proč řešíš takovou maličkost. Máš přece práci a bydlíš u mámy.
Já mám svatbu a potřebuju na to myslet. “
Seděla jsem u stolu a dlouho zírala na obrazovku. Tohle byla žena, která jednou řekla: „Já jsem tvoje rodina, na tu se vždycky můžeš spolehnout. “ A teď mi psala, že moje problémy jsou maličkost.
Rozhodla jsem se. Sebrala jsem všechny doklady, výpisy z účtu, zprávy, které jsme si psaly, a šla za právníkem. „Chci žalovat sestru o vrácení peněz,“ řekla jsem mu. Právník se podíval na papíry.
„Máte dost důkazů? ”
„Ano. ”
„Pak to půjde. Ale mějte na paměti, že to zničí váš vztah.
”
„Ten už je dávno zničený,” řekla jsem. Podala jsem žalobu. Za týden přišla předvolání. Tereza mi volala, řvala do telefonu: “Ty mě žaluješ?
Já jsem tvoje sestra! Jak to můžeš udělat? ”
“Ty jsi mi vzala peníze, které jsem potřebovala,” řekla jsem. “Nechceš mi je vrátit.
Nemám na výběr. ”
“To není pravda! Já jsem ti je chtěla vrátit, jen jsem neměla dost. ”
“Měla jsi dost na svatbu.
”
Zavěsila. Druhý den mi přišla SMS od mámy: “Tereza mi řekla, cos udělala. Jsi to opravdu ty? Co se s tebou stalo?
Bývala jsi tak hodná. ”
Nezvedla jsem to. Byla jsem unavená z toho, že musím pořád dokazovat, že mám právo na to, co je moje. Soud proběhl za tři měsíce.
Tereza přišla sama. Seděla naproti mně a tvářila se, jako bych byla ta, kdo udělal něco špatného. Soudce si přečetl důkazy. Pak řekl: ” Na základě předložených dokumentů soud nařizuje žalované vrátit žalobkyni částku 150 000 Kč s úroky do 30 dnů.
”
Tereza zbledla. “Nemám tolik,” řekla tiše. “Tak to budete muset prodat část majetku,” odpověděl soudce a vstal. Vyšla jsem ze soudní síně a neotočila se.
Venku pršelo. Stála jsem pod přístřeškem a třásla se. Nebylo mi to jedno. Přesto jsem věděla, že jsem udělala správnou věc.
O měsíc později mi přišla platba na účet. Přesně ta částka. Bez dopisu. Bez omluvy.
Jen peníze. Byla jsem v práci, když mi přišla SMS od Terezy: “Zaplatila jsem ti. Chci, aby ses mi už nikdy neozvala. ”
Chtěla jsem odpovědět.
Napsala jsem deset zpráv a všechny smazala. Nakonec jsem napsala jen: “Dobře. ”
Bylo to celé. Od té doby uplynuly tři roky.
Koupila jsem dům, bydlím v něm sama. Mám zahradu, pěstuju rajčata. Občas se mi po Tereze zasteskne. Ale vím, že už nikdy nebude taková, jako bývala, a že já už nikdy nebudu taková, jako jsem bývala.
Jednoho dne jsem stála v supermarketu a vybírala jablka. Někdo za mnou řekl: “Promiňte, můžete mi podat ta jablka vzadu? ”
Otočila jsem se. Stál tam muž, asi o pět let starší než já.
Usmál se. Podala jsem mu jablka. “Děkuju,” řekl. “Jmenuji se Martin.
”
“Zuzana,” řekla jsem. Ráda bych řekla, že jsme spolu začali mluvit a všechno bylo jinak. Ale pravda je, že jsme si jen kývli a šli každý svou cestou. Až později jsem ho potkala znovu na kávě ve městě.
A zdálo se, že konečně něco začíná. Ale to už je jiný příběh.
