Viktorova dílnu zavřela Adéla dřív, než by si kdokoli všiml, že tam chybí hodiny. Bylo jich šest, visely na zdi nad pracovním stolem, a sundala je všechny. V krabici v garáži našla i staré leptané sklo, které mělo podle nápisu patřit do kabinetu profesora Krásy. Nechala to být.
Do bytu se vrátila s tím, že zítra ráno zajede k tchýni na kávu. Tchyně ji nečekala. Libuše otevřela dveře v županu, ale když viděla, kdo přišel, instinktivně si přitáhla límec. “Vstupte prosím,” řekla.
“Jdu se zeptat, jestli máte nějaké vzpomínky na tátu,” odpověděla Adéla. “Na tátu? Já už ti říkala, že se všechny věci skartovaly. ” “Ale možná ne úplně všechny.
” Libuše ji nechala projít do obýváku. Na stole stála sklenice s vadnoucí růží a vedle ní ležela obálka bez adresy. Adéla se po ní podívala, ale nezeptala se. Posadila se na kraj křesla a čekala.
Tchyně seděla proti ní, ruce složené v klíně. “Proč to děláš? ” zeptala se Adéla. “Co dělám?
” “Vy jste mi ten dopis neposlala. Vím to, že ho napsala ona. Ale vy jste mi ho poslala. ” Libuše se odvrátila k oknu.
“To víš, že jsem ti ho neposlala já. Já nejsem zastánce toho, aby se staré rány otevíraly. ” “Tak kdo ho poslal? Kdo znal adresu?
” “Viktor. Musel to být Viktor. On si pohrával s papíry, když jsem nebyla doma. ” Adéla polkla.
“A proč by to dělal? ” “Protože je líný. Chtěl, aby to za něj někdo dořešil. A já jsem mu do toho nesahala.
” V tu chvíli do obýváku vstoupil Viktor. Měl na sobě pracovní kalhoty, špínu pod nehty. “No nazdar,” řekl a stiskl Adéle ruku. “Překvapení.
” “Překvapení,” opakovala Adéla a ucítila vůni oleje. “Přivezls něco z dílny? ” “Ne, jen jsem si došel pro klíče. ” “To bude dobrý,” řekla, ačkoli dobrý to nebylo.
Viktor odešel do ložnice a nechal dveře pootevřené. Adéla zaslechla šoupnutí šuplíku, pak ticho. Když se vrátil, držel v ruce krabičku od hodinek. “Našels to?
” zeptala se. “Myslím, že jo. ” “A co je uvnitř? ” “Stará fotka.
Tvoje máma, můj táta a nějaká žena. Možná tvoje teta. ” “Teta nemám. ” “Tak nevím.
” Podal jí krabičku. Adéla otevřela víko. Uvnitř ležel snímek pořízený pravděpodobně v osmdesátých letech. Její máma se smála, vedle ní stál muž s rukou na jejím rameni, a za nimi žena v květinových šatech.
Nikdo z nich neměl snubní prsten. “Podívej na datum,” řekl Viktor. Vzadu byla tužkou napsaná slova: 12. června 1987.
“Letos by měli výročí,” řekla Adéla. “Kdo? ” “Máma a táta. Vzali se v červnu.
” “Podle čeho to soudíš? ” “Podle svatebních oznámení, která jsem našla v krabici. ” Viktor se zasmál. “Ty jsi pátrala po svatbě?
” “Ne, jen jsem uklízela skříň. ” Adéla položila krabičku zpět na stůl. “Díky za to, že jsi mi ukázal fotku. ” “Není zač.
Jen jsem nevěděl, jestli ti mám dát vědět. ” “A proč jsi to neřekl dřív? ” “Protože jsem si myslel, že je to moc osobní. ” “Je.
” Nadechla se. “Ale chtěla jsem to vidět. ” Následující den šla do samoobsluhy a koupila si květiny, krempovou růži, podobnou té, která stála u Libuše. Pak zamířila na hřbitov.
U hrobu svých rodičů položila větev na kamenný okraj. “Nebyl to snadný rok,” řekla do větru. “Ale zvládla jsem to. Skoro.
” Vzpomněla si na večer, kdy jí máma ukázala starou brož. Adéla jí tehdy nevěnovala pozornost, ale teď věděla přesně, kde leží. V krabici na polici v předsíni, pod zimními šátky. Vrátila se domů, otevřela krabici a vytáhla brož z modré sametové podložky.
Na rubu byla vyryta značka, kterou nikdy neviděla. Vypadala jako korunka s písmenem F. “Co to dělá? ” zeptala se do prázdna.
Nikdo neodpověděl. Zavolala do muzea, ale tam o značce nevěděli. Zavolala do antikvariátu, kde jí nabídli, že se podívají do starých katalogů. Během čekání vytřídila věci z mámina pokoje.
Většinu dala do pytlů na charitu, ale dvě krabice si nechala. V jedné z nich našla psaní od babičky, které začínalo slovy: “Jestli tohle čteš, znamená to, že jsem ti mámu vzala moc brzy. ” Adéla seděla na zemi, dopis držela v rukou a četla ho třikrát. Babička psala, že ji máma jako mladá prosila, aby ji pustila za mužem, který nebyl Adélin otec.
Že máma utekla, vrátila se, a nakonec se provdala za skutečného otce. Ale že ji celý život tížila křivda, kterou babičce nikdy neodpustila. “Ale já jí odpustila,” napsala babička v poslední větě. “Jen jsem jí to nestihla říct.
” Adéla složila dopis a uložila ho zpět do krabice. V duchu se vrátila ke svému svatebnímu dni. Bylo to za deště, v malém kostele, s pěti hosty. Před oltářem držela kytici z bílých růží, kterou jí máma poslala, ačkoli jí Adéla řekla, že na ni nezapadne.
Po obřadu jí máma stiskla ruku a řekla: “Tak, teď už ti můžu říct všechno. Ale možná ne teď. ” Došlo k tomu, že si sedly na lavičku na náměstí a máma mluvila hodinu. Prakticky otec utekl, když byla Adéla ještě malá.
Máma ho nikdy nenazvala otcem, jen “ten chlap”. Adéla nikdy nevěděla, proč. Teď věděla, že tím chlapem byl muž z fotky, ten s rukou na maminčině rameni. Muž bez snubního prstenu.
Adéla ho nikdy nepotkala. Možná po něm zůstala jen značka na broži. Týden poté jí zavolal antikvariát. “Podle značky to vypadá na práci mistra Fryče,” řekl majitel.
“To je jedno z mála jmen, která se dochovala z dílny, co dodávala šperky pro rodinu Krásových. ” “Královských? ” “Ne, uměleckých. Profesor Krása, který učil na akademii.
” Adéla polkla. “Jméno profesora Krásy jsem slyšela od tchýně. ” “Není to divné? ” “Ne, možná to má souvislost.
Tchán byl jeho žák. ” “Ale brož nese značku mistra Fryče,” řekl majitel. “Mohl bych ji vidět? ” “Přijedu.
” V antikvariátu brož zkoumal lupou. “To je vzácné,” řekl. “Kvalita zpracování odpovídá šperkům dodávaným do stříbrnického cechu. Ale tady je něco navíc.
” Ukázal na malý otvor na rubu. “Vnitřní schránka. Je prázdná, ale někdo v ní nechal kousek křídy. ” “Křídy?
” “Ano. Křída, kterou používají krejčí. ” Adéla si vzpomněla, že babička šila. Všechno do sebe začalo zapadat.
Když se vrátila domů, otevřela šatnu a vytáhla starý kufr, který máma používala jako sklad vzorků. Na dně, pod záplatou lemování, našla zašitou kapsu. V ní ležel kožený měsíček, uvnitř papír s tmavě zelenou pečetí. Rozbalila ho a četla: “Závěť profesora Krásy, sepsaná 3.
dubna 1920. ” Adéla se posadila na postel a četla jména, která tam neznala. Vedle jednoho stála poznámka: “Pokud se toto jméno objeví, nahlaste to na adresu v posledním odstavci. ” Adéla nerozuměla souvislostem, ale věděla, že to není náhoda.
Vzala si dovolenou a jela do archivu. Hledala podle značky, podle jména mistra, podle roku. Po dvou dnech narazila na záznam, že profesoru Krásovi byl v roce 1925 ukraden šperk hodný velké pozornosti. A že se po něm nikdy nenašla stopa.
Ukradený šperk byl právě ten, který držela v ruce. “Tak to je celý příběh,” řekla Adéla sama sobě a složila dokumenty do desek. Večer zavolala Viktorovi. “Potřebuju, abys mi poradil.
” “S čím? ” “S dědictvím. Není to podle zákona, ale podle psaní. ” Viktor mlčel.
Pak řekl: “Jestli je to nebezpečný, podívej se na to, než s tím někdo jiný pohne. ” Adéla mu poděkovala a položila telefon. Ráno šla na poštu a poslala doporučený dopis na adresu z posledního odstavce. Za tři dny přišla odpověď.
Byl to krátký dopis od advokátní kanceláře. Uvnitř stálo, že na základě přiloženého dokumentu byla zahájena restituce původního majetku profesora Krásy, o kterém se až dosud nevědělo. A že bude vyzvána k podpisu. Adéla seděla u stolu, obálka před ní, ruce v klíně.
“Tak proto máma schovávala tu křídu,” zašeptala. “Tak proto všichni mlčeli. ” Zavřela krabici s dopisy, vytáhla brož a otřela ji do rukávu. “Dobře.
Udělám to. ” A v tu chvíli si uvědomila, že to není konec, ale začátek.
