V den, kdy Viktor nechal ženu s novorozeným synem v porodnici, ještě netušil, že dřív, než jeho soukromé letadlo nabere výšku, přijde o firmu, kterou roky vydával za vlastní. Alexandra to tušila. Proto se po jeho odchodu nerozplakala ani nekřičela. Jen se podívala na dítě v náručí a řekla větu, jejíž význam měl Viktor pochopit o několik hodin později.
Stála u okna porodnického oddělení a tiskla si na hruď zavinovačku. První světlo se rozlévalo nad Prahou. Za sklem ještě svítilo několik lamp a po mokrém asfaltu projížděly ranní autobusy. Na sousedním dvoře zhraboval domovník včerejší listí.
Město vstávalo jako každé jiné ráno a nikdo venku nemohl vědět, že pro Alexandru během jediné noci skončil jeden život a začal druhý. V pokoji byl cítit dezinfekční prostředek, léky a čerstvě převlečené nemocniční povlečení. Na nočním stolku stála sklenice s vychladlou vodou. Vedle ní ležel čtyřikrát přeložený ubrousek.
U čela postele pravidelně poblikávalo zelené světélko přístroje. Chlapec spal, svíral drobné prsty a občas nakrčil nos, jako by ho ve snu něco vyrušilo. Tuhle chvíli si Alexandra představovala mnohokrát. Viktor měl vejít s květinami, nejistě vzít dítě do náruče a poprvé nevědět, co říct.
Možná by se mu za chvíli roztřásly ruce, možná by se rozplakal, i když city obvykle schovával za obchodní jednání, procenta a termíny. Doufala alespoň v několik minut, během nichž nebude myslet na to, kdo ho sleduje, kdo ho obdivuje a komu má dokázat, že je nejdůležitějším člověkem v místnosti. Dveře se otevřely. Viktor vstoupil oblečený spíš na jednání než do porodnice.
Tmavý kabát neměl jediný záhyb. Drahé boty se leskly a uzel na kravatě seděl přesně uprostřed límce. Alexandra čekala, že se zastaví u postele. On však po novorozenci jen zběžně přejel pohledem, stejně jako člověk na letišti zkontroluje cizí zavazadlo.
„Je to jen dítě,
