Zpráva o mrtvém muži v zamčeném bytě přišla pozdě večer, když už většina města spala. Byl to sedmapadesátiletý učitel dějepisu na penzi, jmenoval se Jan Kavka, a sousedé si ho pamatovali jako tichého, spořádaného člověka, který se s nikým moc nebavil, ale ani nikomu nevadil. Když ho dva dny nikdo neviděl a zvonění u dveří zůstávalo bez odpovědi, zavolali na městskou policii. Strážník, který přijel jako první, našel dveře zamčené zevnitř, okna zavřená a závěsy zatažené.

Když se konečně dostali dovnitř, ležel pan Kavka v obývacím pokoji na koberci, oblečený v běžném domácím svetru a kalhotách, s brýlemi odloženými na konferenčním stolku. Na první pohled vypadal, jako by si jen lehl a usnul, ale nikdo se ho už nikdy nedotkl živého. Pitva prokázala smrt infarktem, k němuž došlo s největší pravděpodobností dva dny před nálezem. Žádné známky násilí, žádný zápach plynu, žádné stopy po cizích lidech.

Zdálo se to jako jasný případ přirozeného úmrtí, a kdyby nebylo jedné maličkosti, celá záležitost by byla uzavřená během týdne. Jenže v den, kdy bylo tělo nalezeno, se na místo dostavil pan Kavkův mladší bratr Michal. Přijel z druhé strany republiky, kde učil na střední škole matematiku, a na pohledu do márnice se tvářil spíš zmateně než smutně. Když mu policejní úřednice nabídla kondolenci, mávl rukou a řekl, že to není možné.

Když se ho zeptala, co přesně není možné, řekl, že před dvěma týdny mluvil s bratrem po telefonu a Jan se mu svěřil, že si konečně našel přítelkyni. Poprvé po patnácti letech od smrti své ženy. Byl prý šťastný, jako už dlouho ne, a slíbil, že se za Michalem přijede podívat, hned jak to bude možné. Tak proč by si najednou lehl a umřel, a ještě s usměvavým výrazem ve tváři?

Úřednice si ten výraz nevybavovala, protože tělo bylo v té chvíli už zabalené, ale zapsala si Michalovo číslo a slíbila, že se k případu vrátí. Michal pak odjel domů, ale zůstal v kontaktu. Nejprve chtěl jen vyřídit bratrovy pozůstalosti, uklidit byt, najít nějaké dokumenty. Jenže při první návštěvě bratrova bytu objevil v šuplíku nočního stolku fotografii, kterou nikdy předtím neviděl.

Byla to žena, snad padesátiletá, s krátkými tmavými vlasy a výraznýma očima, stála na louce a smála se do objektivu. Na zadní straně bylo napsáno modrým perem: “Léto, Prachatice, s láskou, Eva. ” Žádné příjmení, žádná adresa, žádné další snímky. Michal si vzpomněl, že bratr v posledním telefonátu zmiňoval výlety do jižních Čech, ale nepřikládal tomu žádnou váhu.

Teď ale věděl, že ta Eva musela být důležitá. A jestli byla důležitá, proč o ní nikdy neslyšel? Vrátil se na policii a ukázal fotografii. Mladý kriminalista, který případ dostal přidělený, se jmenoval Radek Holub a byl z těch vyšetřovatelů, kteří věří spíš papírům než pocitům.

Prohlédl si snímek, otočil ho, položil na stůl a zeptal se, co přesně tím pan Michal chce říct. Michal vysvětlil, že jeho bratr nebyl člověk, který by si vymýšlel přítelkyně. Patnáct let žil sám, vzpomínku na zesnulou manželku si chránil skoro nábožně, a najednou by o nějaké Evě jen tak mlčel? Jenže na druhou stranu, proč by také lhal?

Možná byla ta žena jen kamarádka, možná sousedka, možná někdo z minulosti. Radek Holub navrhl, aby Michal zkusil najít nějaké další stopy. Účty, e-maily, telefon, cokoli. A Michal skutečně našel něco, co ho zarazilo ještě víc.

V bratrově telefonu, který zůstal ležet na nabíječce v kuchyni, byla historie hovorů. Za poslední dva měsíce volal na stejné číslo třináctkrát. To číslo nebylo uložené pod žádným jménem, jen jako poslední čtyři číslice 4411. Michal si to číslo opsal, a když si ho na zpáteční cestě domů vyťukal do svého telefonu, dozvěděl se, že patří někomu jménem Pavla Hejná.

Pavla Hejná bydlela na druhé straně města, ve starém činžovním domě nedaleko parku. Když jí Michal zavolal, představil se jako Janův bratr a zeptal se, jestli s Janem mluvila v posledních dnech před jeho smrtí. Na druhé straně nastalo dlouhé ticho. Pak se ozval tichý ženský hlas, který řekl, že ano, mluvila, dokonce s ním mluvila i v den, kdy zemřel.

Michal se zeptal, o čem mluvili. Pavla řekla, že o běžných věcech, o počasí, o tom, že si Jan stěžoval na bolesti na hrudi, ale že to přičítal stresu a špatnému spaní. Když se Michal zeptal, jestli bratr zmínil nějakou Evu, Pavla se zasmála, ne příjemně, spíš tak, jak se směje člověk, který je na rozpacích. Řekla, že žádnou Evu nezná, že neví, o kom je řeč, a že s Janem byla jen známá z dřívějška, z doby jeho manželství.

Pak se omluvila, že musí jít, a položila telefon. Michal na to nemohl přestat myslet. Vrátil se do bratrova bytu a začal procházet věci důkladněji. Ve skříni v ložnici narazil na krabici s dopisy, staré účty a různé dokumenty, ale nic, co by se týkalo Evy.

Pak si všiml, že na konferenčním stolku, tam, kde ležely bratrovy brýle, je malá skleněná miska s drobnými kamínky a mušlemi. Nebyly to žádné cenné věci, spíš suvenýry, ale Michal si vzpomněl, že bratr nikdy žádné takové věci nesbíral. Na dně misky našel kousek papíru, složený do malého čtverce. Rozložil ho a uviděl rukou psaný vzkaz: “Pátek, 19:00, U Kaštanu.

” Žádné jméno, žádné datum, jen to. Michal si vzpomněl, že U Kaštanu byla malá hospoda v jižní části města, kousek od řeky. Bratr tam chodíval už za svobodna. Poslal fotografii toho vzkazu Radku Holubovi.

Kriminalista odepsal, že to může být cokoli, že to nemusí nic znamenat. Ale Michal měl pocit, že to znamená všechno. Rozhodl se, že v pátek v sedm večer do té hospody zajde. Možná tam někdo bude, možná se někdo objeví, možná se stane něco, co mu dá odpověď.

Když vešel do U Kaštanu, bylo tam skoro prázdno. U pultu seděl starší pán s pivem a novinami, v zadním rohu dva mladší muži hráli šachy. Michal si sedl k oknu a objednal si čaj. Čekal.

V sedm hodin se nic nestalo. V půl osmé taky ne. Už chtěl odejít, když se zvedl pán s novinami, přešel k jeho stolu a zeptal se, jestli je náhodou příbuzný pana Kavky. Michal přikývl.

Pán se představil jako Josef Plachý, Janův bývalý spolužák a občasný spolusedící v té hospodě. Řekl, že Jana znal desítky let, že to byl dobrý člověk, skromný, ale že v posledních měsících se kolem něj děly zvláštní věci. Když se Michal zeptal, co myslí, Josef se rozhlédl a pak tiše řekl, že Jan se před třemi měsíci bál. Bál se, že ho někdo sleduje, že mu někdo chodí za zády.

Jindy zas tvrdil, že si našel ženu, se kterou je šťastný, a že se chce odstěhovat z města. A pak Josef vytáhl z kapsy složený lístek a položil ho na stůl. Byl to stejný papír, stejné písmo, jen s jiným textem: “Pátek, 21:00, lávka u mlýna. ”

Michal se zeptal, kde to vzal.

Josef řekl, že mu to Jan dal minulý měsíc, když spolu mluvili u pultu. Jan prý řekl, že kdyby se mu něco stalo, má to Josef předat policii. Ale Josef si to nechal, protože si myslel, že to Jan přehání, že má příliš bujnou fantazii. Teď, když Jan umřel, se mu to nezdá tak bláznivé.

Michal si to vzal a zeptal se, jestli Josef ví, kdo je Eva. Josef zavrtěl hlavou a řekl, že Jan o žádné Evě nemluvil. Mluvil o ženě, ale nikdy neřekl jméno. Mluvil o tom, že se s ní seznámil na výletě, že je to učitelka nebo něco podobného, a že ho požádala, aby o ní zatím nikomu neříkal.

Prý z toho měl radost, ale taky z toho měl strach. Josef si myslel, že to Janovi vadí, že tu ženu nemůže nikomu představit, že se schovávají. A pak dodal, že lávka u mlýna je kousek odsud, za deset minut pěšky, a že jestli má Michal zájem, může se tam jít podívat. Michal zaplatil, rozloučil se a vydal se k řece.

Byla už tma, lampy svítily jen občas, cesta vedla kolem opuštěných skladů. Lávka byla stará dřevěná konstrukce, která spojovala dva břehy, ale už dávno nesloužila k ničemu jinému než jako zkratka pro místní. Když na ni vystoupil, uviděl na druhém konci postavu, která seděla na zábradlí a kouřila. Přiblížil se a zjistil, že je to žena kolem padesáti, s krátkými tmavými vlasy.

Poznal ji z fotografie. Byla to Eva. Když ho spatřila, ztuhla, ale neutekla. Zeptala se, kdo je.

Michal se představil jako Janův bratr. Na chvíli ztichla, pak shasila cigaretu a zeptala se, jak Jan umřel. Když jí to řekl, jen přikývla a řekla, že to čekala. Že věděla, že se něco stane, že to nemohlo dobře dopadnout.

Michal se jí zeptal, co to znamená, kdo je, proč se schovávala, proč na ní bylo v telefonu jen číslo a proč se bratr bál. Eva se posadila na jedno z prken a začala mluvit. Řekla, že se jmenuje Eva Krásná, že je vdova a bývalá učitelka na základní škole v malém městě na jihu Čech. S Janem se seznámila loni na podzim na výstavě fotografií v Prachaticích, kam ji vzala kamarádka.

Jan tam byl sám, stál u jednoho obrazu a povídal si s cizími lidmi, což u něj bylo prý neobvyklé. Ona se k němu přidala, začali si povídat, a pak spolu zašli na kávu. Od té doby se vídali, nejdřív občas, pak častěji. Ale Eva měla problém.

Před pěti lety se jí rozpadlo manželství, manžel ji podvedl a pak jí vyhrožoval, takže se před ním musela dva roky skrývat. Když se konečně rozvedla a začala znovu žít, slíbila si, že už nikdy nepustí nikoho příliš blízko, dokud si nebude jistá, že je to ten pravý. Jan byl první člověk, kterému začala věřit. Ale po dvou měsících vztahu se u ní začal objevovat podivný muž.

Starší, asi šedesátiletý, s šedivým plnovousem, vždycky ve stejném zeleném kabátě. Stával proti jejímu domu, čekal na ni u školy, občas jel stejným autobusem. Když to řekla Janovi, Jan se nabídl, že to nahlásí na policii, ale Eva ho prosila, ať to nedělá, že nechce žádné výslechy a žádnou pozornost. Jenže muž nezmizel.

A pak se začal objevovat i před Janovým domem. Jan si ho taky všiml. Jednou za tím mužem šel, ale ten se mu ztratil v parku. Jindy muž zanechal Janovi dopis ve schránce, jen s jednou větou: “Přestaň s ní chodit, nebo toho budeš litovat.

” Jan to chtěl vzít na policii, ale Eva ho zase prosila, ať to nechá být, že muž se bojí jen jí, že se to vyřeší samo. Jan se bál, ale poslechl ji. Přestali se scházet na obvyklých místech, schovávali se, měnili časy schůzek. Přestali si psát jména do telefonů, jen čísla.

Až do té doby, než Jan řekl, že to nevydrží, že se chce s tím mužem utkat, že se chce z toho strachu vymanit. Eva mu řekla, že pokud to udělá, už se neuvidí. Ona se nemůže vrátit do té noční můry, do života, kdy se ohlíží za každým rohem. Jan jí na to odpověděl, že to pochopí, že ji miluje, že to zařídí.

A pak už se neozval. Ona mu volala, psala, ale on neodpovídal. Pak se dozvěděla, že umřel. Michal stál na lávce, poslouchal a cítil, jak mu tuhne krev.

Zeptal se, jestli ví, kdo by mohl být ten muž v zeleném kabátě. Eva zavrtěla hlavou. Nikdy ho nepoznala, nikdy ho neviděla zblízka, jen z dálky. Ale věděla jednu věc, kterou se mu teď chystala říct.

Jednou, asi měsíc před Janovou smrtí, se jí podařilo toho muže vyfotit. Měla nový telefon, a když stál opodál, zmáčkla spoušť. Snímek byl neostrý, ale dalo se na něm rozpoznat obličej. Ukázala Michalovi fotku v mobilu.

Michal se podíval a na okamžik mu došel dech. Muž na fotografii byl jeho vlastní bratr. Ale ne ten, kterého znal. Tento Jan byl o dvacet let starší, měl šedivý plnovous a nosil zelený kabát, který Michal nikdy neviděl.

A přesto byl stejný, měl stejné oči, stejnou linii čelisti, stejné držení těla. Eva si všimla jeho výrazu a zeptala se, co se děje. Michal se zmohl jen na to, že řekl, že to není možné. Ten muž vypadá jako jeho bratr.

Ale to není jeho bratr. Jeho bratr je mrtvý a leží v márnici. Eva vytřeštila oči a řekla, že to není možné, že Jan jí vždycky říkal, že nemá žádného dvojníka, že nemá žádné bratry, jen toho mladšího Michala. Ale Michal teď vzpomínal, jak mu bratr před lety vyprávěl o tom, že kdysi, ještě za studií, byl v nemocnici na operaci, a že mu doktoři říkali, že má vzácnou anomálii, že má v těle něco, co se vyskytuje jen u některých lidí.

Michal si myslel, že to byla jen historka, něco, co si bratr vymyslel, aby se vytáhl před kamarády. Ale teď si vzpomněl na jinou věc. Když byl na pohřbu své švagrové, před patnácti lety, všiml si, že v zadní řadě kostela sedí muž, který vypadal přesně jako Jan, jen starší. Myslel si, že je to některý z Janových kolegů, nebo že se mu to jen zdálo.

Nikdy se na to nezeptal. A teď, po všech těch letech, se ten muž objevil znovu. Jenže tentokrát nedával najevo jen podobnost. Tentokrát pronásledoval Janovu přítelkyni a nechával výhružné vzkazy.

Eva se zeptala, co to znamená. Michal řekl, že neví, že to musí zjistit. Rozloučil se, sebral se a šel rovnou na policii. Radek Holub už byl v tu dobu po službě, ale když mu Michal zavolal a řekl, že má důkaz, přijel na služebnu.

Michal mu ukázal fotku. Holub si ji prohlédl, pak se zeptal, kdo to je. Michal řekl, že je to muž, který pronásledoval jeho bratra a jeho přítelkyni, a že vypadá jako jeho bratr, ale že to není on. Holub se zamyslel a řekl, že to může být někdo, kdo se za Jana vydává.

Že se mohl dozvědět, že Jan má přítelkyni Evu, a rozhodl se ho vydírat nebo ho zastrašit. Ale proč by někdo dělal něco takového? Michal neměl tušení. Pak si vzpomněl na dopisy v krabici, na staré dokumenty, na bratrovy účty.

Vrátil se do bytu a začal prohledávat skříň, kde našel starou krabici od bot. Uvnitř byly fotografie z doby, kdy byl Jan na studiích. A mezi nimi byla jedna, která ho zarazila. Fotografie dvou mladých mužů, kteří stáli vedle sebe a usmívali se do objektivu.

Oba byli k nerozeznání. Stejná tvář, stejné vlasy, stejná postava. Na zadní straně bylo napsáno: “Já a brácha, 1978. ”

Michal zíral na fotografii a nemohl uvěřit.

Jeho bratr mu nikdy neřekl, že má dvojče. Ani slovo. Ale ta fotografie byla nezvratná. Sedělo to na ní jako důkaz starého tajemství, které se jeho bratr rozhodl pohřbít.

Vzal fotografii a odnesl ji Radku Holubovi. Kriminalista si ji prohlédl a řekl, že to vypadá, že Jan měl bratra, o kterém nikdo nevěděl. Michal řekl, že ano, a že ten bratr možná není mrtvý. Že je to muž z fotky, muž v zeleném kabátě, muž, který pronásledoval Evu.

Ale proč? Proč by někdo tak dlouho čekal a pak se rozhodl ničit život vlastního bratra? Holub navrhl, aby zkusili najít rodné číslo Jana Kavky a podívat se, jestli v matrice neexistuje záznam o dvojčatech. Michal souhlasil.

Trvalo to dva dny, než se jim podařilo získat přístup k matričním záznamům. A když je otevřeli, našli záznam, který jim vyrazil dech. Jan Kavka se narodil jako jedno ze dvou dvojčat. Oba chlapci se narodili ve stejné nemocnici, ve stejný den, s odstupem deseti minut.

Ale druhý chlapec, pojmenovaný Josef, zemřel tři dny po narození na srdeční vadu. Nebo alespoň to bylo zapsáno v matrice. Jenže to, co zapsané nebylo, bylo to, že Josef Kavka nezemřel. Nebo spíš, že ho rodina dala k adopci, protože v té době nebyli schopni se o dvě děti postarat.

A tak Josef vyrostl jinde, pod jiným jménem, aniž by věděl, že má bratra. Jak se ale dozvěděl o Janovi? A proč ho teď pronásledoval? Holub to začal zjišťovat přes adoptivní rodinu.

Ale když našel záznam o Josefových adoptivních rodičích, byl to starý pár, který už dávno zemřel. Ve městě, kde žili, se ale našel soused, který si Josefa pamatoval. Řekl, že Josef byl vždycky zvláštní, uzavřený, že se nikdy neoženil, že žil sám. A že před dvěma lety se začal ptát na svůj původ.

Prý si najal soukromého detektiva, který mu měl najít jeho biologickou rodinu. A detektiv našel Jana. Jenže místo toho, aby se Josef s Janem setkal a objal ho, začal k němu chovat nenávist. Proč?

Soused nevěděl. Ale řekl, že Josef byl člověk, který se cítil celý život podvedený, který si myslel, že ho rodina zahodila, že ho vyměnili. A když zjistil, že jeho bratr žil normální život, byl učitel, měl ženu, měl všechno, zatímco on prožil život v osamění, něco v něm prasklo. A rozhodl se, že Janovi vezme to jediné, co mu zbývalo, tedy štěstí.

Michal stál v té světnici a poslouchal sousedovo vyprávění a cítil, jak se mu svět hroutí. Jeho bratr žil celý život s tajemstvím, které ho možná tížilo víc, než se zdálo. A teď bylo po všem. Ale ještě nebylo úplně po všem.

Holub mezitím zjistil, že muž v zeleném kabátě byl spatřen na autobusovém nádraží ve městě, kde bydlela Eva. Vydal se tam s hlídkou. Na nádraží stál u pokladny, kupoval si lístek. Když ho Holub oslovil, otočil se.

Byl to muž s šedivým plnovousem, ale oči měl stejné jako Jan. Na chvíli se podíval na Holuba, pak řekl, že ví, proč přišel, že věděl, že to takhle skončí. Holub ho zatkl. Při výslechu muž potvrdil, že se jmenuje Josef, že je Janovo dvojče, a že za to, co se stalo, může jen Jan.

Řekl, že ho celý život nenáviděl, že ho chtěl zničit, že chtěl, aby Jan věděl, jaké to je, když vám někdo vezme všechno. A proto pronásledoval Evu, proto mu psal výhružné vzkazy. Chtěl, aby se Jan bál, aby se vzdal té ženy, aby trpěl. Ale Jan se nevzdal.

A tak Josef čekal. A když se dozvěděl, že Jan zemřel, necítil žádnou lítost. Jen prázdnotu, protože neměl koho dál nenávidět. Michal seděl na chodbě před výslechovou místností a poslouchal to všechno.

Cítil vztek, ale taky pochopení. Jeho bratr byl vinen jen tím, že se narodil a žil svůj život. Ale pro Josefa to byl důvod k ničemu. Nikdy se nesetkali, nikdy si nepromluvili.

A přesto jeden zničil život druhému, aniž by se kdy pořádně setkali. Michal šel za Josefem, když ho vyváděli ven. Zeptal se ho, proč to udělal, proč nedal Janovi šanci, proč ho neoslovil, proč mu neřekl, kdo je. Josef se na něj podíval a řekl jen jedno slovo: “Nezasloužil si to.

” A pak ho odvedli. Eva se s Michalem sešla ještě jednou, na stejném místě, na lávce u mlýna. Stáli vedle sebe, dívali se na řeku, a Eva řekla, že se jí ulevilo, že už se nemusí bát. Ale že ji mrzí, že Jana nikdy pořádně nepoznala, že se nikdy nedozvěděla, kdo doopravdy je.

Michal jí řekl, že Jan byl dobrý člověk, že měl rád dějepis, že uměl vyprávět o starých bitvách jako nikdo jiný, a že ji měl rád. Eva se usmála, spíš smutně, a řekla, že to ví, že cítila, že to byl někdo, s kým mohla zestárnout. Pak se rozešli. Michal se vrátil do bratrova bytu, aby ho uklidil.

Vzal fotografii Evy, tu z šuplíku, a rozhodl se, že ji nechá být, že ji uloží do krabice s ostatními věcmi. Když krabici zavíral, všiml si, že na zadní straně fotografie je ještě jedna věc, kterou si dřív nevšiml. Bylo tam připsané drobným písmem: “Jediná, která mi dala naději. ” Michal se na to chvíli díval, pak fotografii uložil a krabici zavřel.

Jan Kavka už neměl žádná tajemství. Až na to jedno jediné, o kterém nevěděl ani on sám, a to, že celý život nosil v srdci místo pro bratra, kterého nikdy nepoznal.