Linda ve snu byla pokaždé dvě. Jedna zůstávala, druhou jí vždycky někdo odvedl. Dvě stejné holčičky si hrály, držely se za ruce a smály se, jako by kromě nich nikdo neexistoval. Pak se objevila vysoká žena celá v černém, sáhla po jedné z nich a odváděla ji pryč.
Obě děti se rozplakaly a natahovaly k sobě ruce, ale žena ani nezpomalila. Linda se budívala se slzami na tvářích a s vědomím, které nedokázala vysvětlit: obě holčičky byly ona. Ta, která zůstala, i ta, kterou si někdo odnesl. Když jí bylo šest, převyprávěla sen babičce.
Kateřina Vaňková ji vyslechla, promnula si kořen nosu a řekla, že dětská hlava dovede ze strachu poskládat ledacos. Od té doby Lindě před spaním chystala heřmánkový čaj. O citech nemluvila, péči převedla do hrnku na nočním stolku. Sen ale nezmizel, vracel se po měsících, skoro každý rok.
V šestnácti si Linda hledala vysvětlení v knihách o potlačeném traumatu a rozštěpeném prožívání. Jenže jedna věc do teorií nezapadala: sen ji provázel už jako velmi malé dítě. Časem si k němu přidala vlastní pověru. Po každém návratu ženy v černém následovalo něco nepříjemného.
Jednou pětka z písemky, jindy nemoc, jindy hádka s kamarádkou. Nebyly to katastrofy, ale Linda je se snem spojila natolik, že po probuzení automaticky čekala, co přijde. S babičkou žila od dětství. Rodiče ztratila krátce po druhých narozeninách.
Tamara Prouzová a Norbert Nečas byli geologové. Během horské výpravy došlo k sesuvu půdy, oba zahynuli. Linda byla tehdy u Kateřiny, která se po pohřbu dcery a zetě odstěhovala do většího města a vzala ji s sebou. Linda by se k podrobnostem nejspíš nikdy nevracela, kdyby jí je babička nepřipomínala sama.
„Nezapomeň, kdo ti zajistil všechno, co máš,“ říkávala. „Já, ne tvoje máma s tátou. “ Jako dítě Linda nechápala, proč v těch větách není smutek, jen chlad. Až kolem šestnácti jí Kateřina otevřeně řekla, že Norberta nikdy nepřijala.
Podle ní zničil vlastní život a Tamaru stáhl s sebou. Venku působila Kateřina úplně jinak. Vzdělaně, uhlazeně a jistě. Celý život učila, po přestěhování nastoupila na základní školu a vedla děti na prvním stupni.
Doma bývala tvrdá. Lindě nikdy nescházelo jídlo, oblečení ani školní potřeby. Známky kontrolovala hned, jak vnučka přišla domů, a i dvojka dokázala proměnit obyčejné odpoledne v dlouhé kárání. „Nestačí být dobrá, musíš být nejlepší.
“ Když se něco nepovedlo, Kateřina přitvrdila. Vnučka byla podle ní líná, hloupá nebo neschopná, a když chtěla zasáhnout citlivější místo, dodala, že je přesně po svém nezodpovědném otci. Linda se nehádala. Naučila se být nenápadná, mluvit málo a před každou odpovědí přemýšlet, jestli může někoho rozčílit.
Jedinou mezeru v napjatém režimu si chránila. Patřila Jitce Doubkové ze sousedního domu. Kateřina nad tím přátelstvím kroutila hlavou, Jitčiny rodiče považovala za obyčejné lidi bez úrovně. Dívkám to bylo jedno.
Kolem dvanácti let Linda Jitce poprvé popsala sen o dvou holčičkách. Jitka přestala žvýkat a chvíli na ni zírala. „A co když jsi měla sestru? Třeba se ti zdá ona.
“ „Kdybych měla sestru, tak kde je? “ namítla Linda. Otázka se jí ale usadila v hlavě. Doma se na to zeptala.
Kateřina vytřeštila oči. „Sestra? To bych snad věděla. Tvoji rodiče měli jen tebe.
“ Linda se nechala přesvědčit a připadala si hloupě, že vůbec něco takového vyslovila. Roky ubíhaly. Střední školu Linda dokončila s vyznamenáním. Kateřina prožívala slavnostní zakončení skoro víc než ona.
Linda měla pocit, že už několik let pouze plní cizí plán, a Kateřina měla připravený i jeho další bod. Nabízela pedagogickou nebo lékařskou fakultu. Linda nechtěla ani jednu. Chtěla pracovat s látkou, střihem a barvami.
Měla desky plné návrhů, kabátů, šatů i pánských sak. Jednoho dne babičce oznámila, že se chce hlásit na školu zaměřenou na textilní a oděvní design. Kateřina se na ni zadívala přes přivřené oči. „Takže módní návrhářka?
Nakonec budeš zkracovat kalhoty a přešívat košile. “ Linda neustoupila. Kateřina spustila dlouhou hádku a pak se náhle sesunula na pohovku, sevřela si hrudník a začala lapavě dýchat. Linda okamžitě zavolala záchranku.
Kateřinu odvezli na internu, ale zdravotníci nezaznamenali nic, co by odpovídalo dramatickému průběhu. Linda tehdy vnímala jen to, že babičku možná rozčílila. Při propuštění Kateřina přesně věděla, co jí řekne. „Je to z nervů.
Lékař mi zakázal rozčilovat se a ty mě nejspíš chceš dostat do hrobu. “ „Babi, tohle neříkej. Strašně jsem se bála. “ „Kdybys měla strach, nedělala bys mi to.
“ Linda sklopila oči. „Už nebudu. “ A svůj slib splnila. Nastoupila na pedagogickou fakultu, vystudovala učitelství českého jazyka a literatury.
Jen po nocích si nechávala jednu část života pro sebe. Kreslila. Naštěstí existovalo místo, kde se její tajná záliba měnila ve skutečnou práci. Jitka šla po škole na odborný obor zaměřený na oděvnictví.
Linda jí kreslila návrhy k úkolům a Jitka za ně dostávala jedničky. U Doubkových Linda poprvé dlouhé hodiny seděla u šicího stroje. Jitčini rodiče věděli, jak Kateřina jejich rodinu vnímá, a mlčeli. Kateřina byla přesvědčená, že vnučka sedí v knihovně.
Po promoci si Linda přála pedagogickou dráhu opustit, ale Kateřina znovu mluvila o jistotě a zodpovědnosti. Linda stále věřila, že babičino zdraví je křehké, a nastoupila jako učitelka na stejnou školu, kde pracovala Kateřina. Kontrola pokračovala. Kateřina chtěla vědět, jak Linda připravila hodinu, proč dala konkrétní známku, co napsala žákovi do sešitu.
Linda se usmívala, protože nevěděla, co jiného dělat, a uvnitř se pokaždé stáhla. Po roce se stalo něco, co její pozornost obrátilo jinam. Pavel Zeman. Potkala ho v parku.
Sedla si na lavičku mezi břízami, držela v ruce kávu a potřebovala pár minut, během nichž po ní nikdo nebude nic chtít. Mladý muž se slušně zeptal, jestli je vedle ní volno. Přisedl si. Jeho telefon zazvonil.
„Ano, pane Tůmo… Rozumím, svědek je důležitý. Dobře, vrátím se. “ Z několika vět pochopila, že pracuje u policie. „Pavel,“ představil se.
„Můžu vám říct něco trochu trapného? Několik dní vás tady potkávám. Pracuju kousek odsud u policie, jsem kriminalista a už párkrát jsem přemýšlel, že vás oslovím. Nikdy jsem to neudělal.
Dnes si konečně sednu vedle vás a v tu chvíli mi zavolají zpátky. “ Z kapsy vytáhl vizitku. „Kdybyste někdy měla chuť na kávu, ozvěte se. “ Linda si kartičku zasunula do kabelky.
Poprvé po dlouhé době měla v kapse něco, o čem babička nevěděla. Nezavolala hned. Po dvou dnech vytočila číslo. Pavel ji poznal podle hlasu a zněl tak potěšeně, až se Linda musela usmát.
Domluvili se na první schůzce, pak na další. Z jednotlivých večerů se nenápadně stal vztah. Linda byla šťastná a nedalo se to přehlédnout. Kateřina si všimla, že vnučka chodí domů s jiným výrazem.
Jednoho dne ji zastavila mezi dveřmi. „Kdo to je? “ „Já jsem se zamilovala,“ řekla Linda s radostí, kterou se ani nepokoušela skrýt. „Jmenuje se Pavel.
Je hodný a slušný. Je kriminalista. “ Kateřina sevřela rty. „Policista?
Směny, násilníci, hospody, ženské kolem. Ty sis opravdu vybrala. “ „Dost dlouho na to, abych věděla, že si ho chci vzít. “ Pár dní předtím ji Pavel požádal o ruku.
„To nedovolím,“ řekla Kateřina. „Je mi přes dvacet. Nemusíš nic dovolovat. “ „Nedovolím, aby sis zničila život.
“ „Já si ho nechci zničit. Chci s ním žít. “ Kateřina se krátce zasmála. „Ty nevíš, co chceš.
Tvůj otec namluvil Tamaře, jak úžasné jsou výpravy a hory. A ty chceš udělat totéž. Kriminalista jednou narazí na někoho ozbrojeného a bude konec. “ Linda věděla, že hádku nevyhraje.
„Podívej se radši na Eduarda Neumana,“ pokračovala Kateřina. „Ten o tebe stojí už dlouho. Je ředitelem školy, má kariéru. “ Linda se sevřela.
„Je na mě moc starý. “ „Moc starý vůbec ne. Je ve věku, kdy už ví, co chce. “ Linda už měla připravenou odpověď, kterou si dosud nikdy nedovolila vyslovit.
Nedostala se k ní. Kateřině nejprve vystoupila barva do tváře, o vteřinu později se z ní všechna barva vytratila. Tělo se začalo bortit k zemi. Linda ji zachytila pod pažemi a dostala na pohovku.
Telefonát na záchrannou službu, měření tlaku, otázky, léky. Tlak byl vyšší, ale ne nebezpečně. Zdravotníci neviděli důvod k okamžitému převozu. Linda schůzku zrušila.
Celou noc téměř nespala. Ráno Kateřina vstala bez známky včerejší slabosti a odešla do školy. Linda hodiny zvládla mechanicky. Po posledním vyučování před školou stál Pavel s kyticí růží.
„Půl hodiny tu mrznu. “ Linda cítila, jak z ní část únavy spadla. Pavel ji zavezl domů. V tu chvíli se otevřely dveře a Kateřina vyšla ven.
Její výraz byl skoro slavnostní. „Lindo, ty mi svého mladého muže ani nepředstavíš. “ Doma postavila vodu na čaj a vedla zdvořilou konverzaci. Pak položila hrnek na podšálek.
„Takže vy to s Lindou myslíte vážně? “ „Ano. Chceme se vzít. “ „Mně vůbec ne.
Jen mě napadá, jak to vezme Eduard. “ Pavel se přestal usmívat. „Kdo? “ „Eduard Neuman je ředitel naší školy.
Linda s ním měla vztah. Poslední dobou se spolu sice neshodli, ale Eduard ji bere pořád vážně. “ „To není pravda,“ řekla Linda. Kateřina si povzdechla.
„Lindo, neměla bys vodit za nos dva slušné chlapy najednou. “ Pavel pomalu odsunul hrnek a vstal. Linda vstala také. „Vždyť víš, že jsem kromě tebe nikoho neměla.
“ Pavel už mířil ke dveřím. Dveře se zavřely. Linda se otočila k babičce. „Ty jsi mrcha,“ řekla potichu.
Kateřina neuhnula pohledem. „Budeme předstírat, že jsem to neslyšela. Jednou mi poděkuješ. “ V noci znovu přišel sen.
Ráno Linda zkusila Pavlovo číslo. Nezvedl to. Šla přímo za ním na služebnu. „Včera jsi neměl poslouchat babičku.
Lhala ti. “ Pavel konečně odložil pero. „A odkud mám vědět, že nelžeš ty? Večer mi volal muž, který se představil jako Eduard Neuman.
Řekl mi, že vám dvěma stojím v cestě, že se pořád milujete. “ Linda nevěděla, jestli má křičet nebo se smát. „A tys mu uvěřil? Ty kriminalisto.
“ „Jenže mi vysvětli, jak Eduard ví o tvém mateřském znaménku ve tvaru srdce. “ Linda otevřela ústa. Odpověď nepřišla hned a právě ta prodleva v Pavlových očích vypadala jako další důkaz proti ní. „Babička.
Musela mu to říct ona. Domluvili se. “ Pavel odsunul pero stranou. „Slyšíš se?
Nejdřív tvoje babička, potom tvůj ředitel. Vždycky se objeví někdo další, kdo vysvětlí, proč to, co vidím, nemám brát vážně. “ „Protože to tak je. “ „Lindo, dost.
“ Linda pochopila, že Pavel už z dostupných kousků složil vlastní verzi. „Dobře. Tak ode mě už nic dalšího neuslyšíš. Sbohem.
“ Otočila se a vyšla na chodbu. Venku se město rozmazalo do světelných skvrn. Domů nechtěla. Vytáhla telefon a zavolala Eduardovi.
„Pane řediteli, volal jste včera Pavlu Zemanovi? “ Eduard se krátce zasmál. „Tvému snoubenci. My dva bychom si měli sednout a promluvit si normálně.
Kateřina má v tomhle pravdu. “ „Já už mám vás oba plné zuby. “ Hovor ukončila. Začal padat drobný sníh.
Telefon zazvonil. „Pavle… pořád jsem Jitka. Podle hlasu bych řekla, že se děje něco špatného. “ Linda se přemístila do Jitčiny dílny.
Sedla si a řekla všechno. Jitka ji nechala domluvit. „Tvoje babička tentokrát překročila úplně všechno. Ale hlavně se od ní musíš odstěhovat.
“ „Nemůžu ji jen tak nechat. Má problémy se srdcem. “ „Lindo, tvoje babička má neuvěřitelnou schopnost dostat srdeční potíže přesně ve chvíli, kdy jí řekneš ne. Celý život tě drží strachem a funguje jí to.
“ Linda se zadívala do čaje. „Já vím. “ „Přijď pracovat ke mně. A mám ještě druhou nabídku.
Pronajala jsem si kousek odsud malý byt. Je tam místo i pro tebe. Ne navždy. Tak dlouho, jak bude potřeba.
“ Linda dlouho neodpovídala. „Dobře. “ „Dobře jakože o tom budeš přemýšlet? “ „Dobře jakože půjdu.
“
Následující den požádala ve škole o ukončení pracovního poměru dohodou. Doma začala skládat věci do kufru. Kateřina nejdřív nevěřila, pak začala křičet. Když slova nestačila, přišly slzy a nakonec známý pohyb ruky k hrudi.
Linda automaticky sáhla po telefonu, ale tentokrát se zastavila. Záchranku zavolala, protože nechtěla nic riskovat. Zdravotníci Kateřinu vyšetřili a řekli, že stav je stabilní, převoz není nutný. Když odcházeli, Linda jednoho dohonila na chodbě.
„Babička pořád říká, že má nemocné srdce. “ „Teď nevidíme známky akutního stavu. Kolaps při silném stresu a potvrzené závažné srdeční onemocnění nejsou automaticky totéž. “ Linda zůstala na chodbě sama.
Poprvé si dovolila vyslovit otázku, kterou dřív zaháněla. Co když ten strach nebyl jen důsledkem babičina zdraví, ale také nástrojem? Když se vrátila dovnitř, Kateřina už znovu mluvila hlasitě. „Je mi zle a ty mě tady necháš samotnou.
“ Linda dopnula kufr. „Ano. “ Potom všem zavřela dveře. První týdny u Jitky byly mnohem méně romantické, než si Linda představovala.
Neměla pravidelný plat ani pevný rozvrh. Jitka se snažila působit klidně, ale Linda si všimla, jak pečlivě počítá náklady. Jednoho rána Jitka před ni posunula balík bílé látky. „Volala nevěsta.
Nechala si udělat šaty jinde, nesedí jí. Svatbu má krátce po svátcích. Pokud to vezmeme, začínáme dnes. “ Nevěsta dorazila odpoledne s červenýma očima.
Přes boky jí šaty táhly, životek odstával. „Prosím, řekněte mi, že se to dá zachránit. “ Linda si už klekala k lemu. „Dá.
Jen to nebude malá oprava. “ Následující dny strávili téměř celé v dílně. Kvůli šatům seděli u strojů i na Silvestra. Nevěsta si hotové šaty prohlížela v zrcadle tak dlouho, až se Jitka začala bát, že našla další problém.
Pak se žena rozplakala úlevou. Po téhle zakázce přišla další a potom další. Krejčovství se začalo zvedat z místa. Bolest kolem Pavla nezmizela, ale přestala vyplňovat každý den.
Linda pořád kontrolovala telefon. Neozval se. Později Jitka někde zaslechla, že Pavel přešel na jiné pracoviště. Ještě víc ji zasáhl jeden jarní víkend.
Šly s Jitkou po nábřeží, když se proti nim objevil Pavel. Vedle něj kráčela mladá žena a smála se. Pavel ji držel kolem ramen. Prošli těsně kolem, ani si jich nevšimli.
Linda se neotočila. Kateřinu ze svého života nevyškrtla. O víkendech za ní jezdila, přinesla nákup a pomohla s domácností. Babička se změnila, alespoň na venek.
Nekřičela, byla pozorná. Pokaždé ale nakonec přišla stejná věta. „Nemohla by ses vrátit domů? “ Linda pokaždé odpověděla stejným klidným ne.
Pak přišel telefonát z nemocnice. „Kateřina Vaňková je vaše příbuzná? Srazilo ji auto. Její stav je vážný.
Požádala, abychom vám zavolali. “ Linda sevřela telefon. Na jednotce intenzivní péče jí pustili jen na krátkou návštěvu. Kateřina ležela obklopená přístroji a hadičkami.
Byla při vědomí. „Moje holčičko. Přišla jsi? “ Linda vzala její ruku do obou dlaní.
„Samozřejmě, že jsem přišla. Teď se nevyčerpávej. Uzdravíš se. “ Kateřina nepatrně pohnula hlavou.
„Ne. Já to cítím. Musím ti něco říct. Nejsi sama.
“ Linda se naklonila blíž. „Vždyť mám tebe. Vrátím se domů. Jen se z toho dostaň.
“ Kateřina sotva znatelně pohnula hlavou. „Nejsi sama. “ Další slova už nepřišla. Monitor začal pípat jinak a pokoj se zaplnil personálem.
Lindu poslali ven. Nakonec k ní přišel lékař. Stačil jeho výraz a Linda ještě před první větou věděla, že se k lůžku nevrátí jako návštěva. Kateřina Vaňková zemřela.
Po pohřbu jako z ní někdo vypnul pohon. V hlavě jí pořád zněla stejná věta. Nejsi sama. Jenže právě tohle jí teď připadalo jako největší nesmysl.
Pavel byl pryč, Kateřina byla mrtvá, o jiné rodině nevěděla. Jitka odmítala nechat ji zmizet sama v sobě. Jednoho dne ji vytáhla do kavárny. Linda poslouchala napůl.
Pak před oknem prošel muž. Drahý kabát, upravené vlasy, jistý krok. Podíval se dovnitř a pohledy se jim na krátkou chvíli zachytily přes sklo. O několik vteřin později stál u jejich stolu.
„Dobrý den. Smím vás na chvíli vyrušit? Mám zvláštní pocit, že jsme se už někde viděli. “ Linda se pousmála.
„Tohle už někdo použil před vámi. “ Muž přijal výtku bez odporu. „Věřím. Originální to není.
Jenže když jsem vás uviděl přes sklo, hlavně oči, opravdu mě to zastavilo. Aspoň mi řekněte, jak se jmenujete. “ Linda odložila lžičku. „Jitko, půjdeme.
“ Vyšli na ulici a v tu chvíli do Lindy prudce narazilo rameno. Kabelka zmizela z ruky. Zloděj se rozběhl. Cizinec z kavárny byl už venku a bez zaváhání vyrazil za ním.
Oba zmizeli za rohem. Po několika minutách se objevil s kabelkou v ruce. „Zkontrolujte si obsah. “ Lindě se ulevilo.
„Děkuju. Já jsem úplně stuhla. “ Muž se krátce usmál. „Dostal dost důrazné vysvětlení, že by to neměl opakovat.
“ „Měl jste zavolat policii. “ „Byl to skoro ještě kluk. Nechtěl jsem mu jedním průšvihem zavřít zbytek života. “ Když už jsem se vám dneska vnutil do hovoru a pak honil kabelku, můžeme snad zkusit představování podruhé.
David Nosek. “ „Linda Dušková. “ „Jitka Doubková,“ dodala Jitka. David je zavedl k velmi drahému vozu.
Cestou vyprávěl, že žije v hlavním městě, pohybuje se ve stavebnictví a přijel kvůli projektu nového hotelu. Před domem vytáhl vizitku a podal ji Lindě. „Kdybyste někdy chtěla zavolat, budu rád. “
Linda nechala vizitku na stole.
Jitka se na ni okamžitě zadívala. „Takže mu zavoláš, ne? “ „Proč? “ „Protože je svobodný, bohatý a pořád pracuje.
Není přece povinné, aby každý zajímavý muž něco skrýval. “ Linda se na ni podívala. „Jednou jsem už věřila na lásku na první pohled. “ Davidovi ale zavolat nemusela.
Druhý den stál před domem s kyticemi. Pozval ji na večeři. Večeře byla příjemná. David se nevyptával víc, než bylo Lindě pohodlné.
Před domem ji doprovodil ke dveřím a nesnažil se získat ani polibek. Právě ta zdrženlivost jí utkvěla v paměti. Pak následovalo další setkání. Jednou se objevil v dílně krátce před koncem pracovní doby.
Zákaznice se nemohla rozhodnout, zda chce sukni zkrátit. Linda přiložila látku a řekla: „Jestli ji zkrátíme ještě jednou, už ji neprodloužíme. Rozhodněte se až po procházce. “ David se přitom usmál.
„Co bylo tak zábavné? “ „Když mluvíš o škole, zníš, jako bys celý život čekala na cizí souhlas. Tady řekneš jednu větu a všichni poslouchají. “ V autě se vrátil k tématu.
„V hlavním městě bys s tím, co umíš, měla mnohem větší prostor. Můžeš dál dělat návrhy. Můžeš sem jezdit. Třeba časem otevřete druhou dílnu.
“ Linda cítila, že David téměř každou debatu nenápadně stáčí ke stejné věci: jak rychle by byla ochotná přestavět svůj život tak, aby se vešel do jeho. O pár dní později, když se znali deset dní, ji požádal o ruku. Linda šla za Jitkou. „Deset dní.
To je opravdu rychlost. “ „Já vím. Ale s Davidem se mi dýchá lehčeji. “ Jitka ji chvíli pozorovala.
„Tak mu řekni ano. “ Linda to udělala. Za několik dní měl David odjet. Linda začala třídit věci a vytahovat kufry.
Dva dny před odjezdem se v dílně naklonila nad rozložený střih a čáry se jí před očima začaly slévat. Chytila se hrany stolu. Probrala se na zemi s Jitkou u telefonu. Záchranáři ji odvezli do nemocnice.
Hemoglobin měla nízký a některé hodnoty neodpovídaly tomu, co čekal. „Berete pravidelně nějaké léky? “ Linda zavrtěla hlavou. „Jen vitamíny.
“ Sáhla do kabelky a vytáhla lahvičku. „Jen tohle. “ Neřekla, kdo jí to koupil. David si v posledních dnech všiml, že je unavená, a navrhl, že jí vybere něco kvalitního z lékárny.
Lékař lahvičku několikrát otočil a vrátil ji. „Dokud si nebudeme jistí, berte to jen po dohodě s námi. Máte v krvi látky, které k tomu úplně nesedí. “ Když odešel, Linda lahvičku schovala.
David přicházel skoro každý den. Nosil drobnosti, sedával u postele a ujišťoval ji, že odjezd jen odloží. „Až budeš v pořádku, pojedeme. V hlavním městě ti zařídím pořádné vyšetření.
“ Byl pozorný a něžný. Linda se někdy přistihla, že při jeho návštěvě cítí vděčnost, že po všem, co se jí stalo, vedle ní někdo zůstal. V noci se po dlouhé době vrátil starý sen. Dvě holčičky, pláč, dlaně natažené přes vzdálenost.
Žena v černém odváděla jednu pryč. Jenže tentokrát se dívka, která odcházela, zastavila a otočila. Už to nebylo dítě. Linda viděla dospělou tvář, téměř vlastní a přesto cizí.
„Uteč od něj. “ Ta slova zaslechla tak jasně, až se posadila na posteli. Ráno si jí zavolal ošetřující lékař. „Přineste mi, prosím, tu lahvičku s vitamíny.
Chci nechat zkontrolovat, co je skutečně uvnitř. “ Linda zamířila zpátky do pokoje. David už seděl u její postele. Alexandra, pacientka z vedlejšího lůžka, jí věnovala zvláštní příliš dlouhý pohled.
Pak ji vylákala na chodbu. „Tvůj snoubenec se ti hrabal v kabelce. Viděla jsem, jak vytáhl lahvičku, schoval ji do své tašky a do tvojí dal jinou. “ Lindě přeběhl po zádech chlad.
Když se vrátila, David seděl přesně tam, kde ho nechala. Požádala ho, aby jí přinesl kávu. Jakmile odešel, sáhla do kabelky. Lahvička tam byla.
Na první pohled stejná. Jen na etiketě chyběla rýha, kterou si Linda udělala úplnou náhodou. Zhluboka se nadechla a otevřela Davidovu tašku. Uvnitř našla svoji lahvičku, škrábanec byl přesně tam.
Vyměnila obě balení zpátky. Už chtěla tašku zavřít, když si všimla rohu fotografie. Vytáhla ji. Na snímku stál David ve svatebním oblečení.
Vedle něj žena. Linda se nejdřív podívala na její oči, pak na nos, ústa, tvar obličeje. Ta žena vypadala jako ona. Téměř přesně.
A fotografie byla svatební. Rychle ji zasunula do své kabelky. Když se David vrátil s kávou, zeptal se, jestli je jiná. „Jsem unavená.
“ Políbil ji a odešel. Linda si lehla na bok. Co o Davidovi vlastně ví? Práci, kterou jí popsal.
Město, kde údajně žije. Restaurace, kytice, drahé auto. Nikdy nebyla u něj doma. Neviděla jeho přátele.
A přesto už balila kufr, aby si ho vzala. Vstala, odnesla skutečnou lahvičku lékaři a udělala rozhodnutí, které by jí ještě ráno připadalo absurdní. Odejde z nemocnice. Podepsala prohlášení o odmítnutí další hospitalizace.
Venku byl teplý konec května. Jitka pro ni přijela. Linda nastoupila a začala vyprávět. Když skončila, Jitka řekla: „Takže kytky, drahé auto, restaurace a teď tohle.
“ Linda vytáhla fotografii. Jitka zastavila u kraje a prohlédla si ji znovu. „Tohle není obyčejná podobnost. “ „Myslím, že je to moje sestra.
“ Jitka sebou trhla a šlápla na špatný pedál. Auto škublo. „Takové věci mi neříkej v momentě, kdy jedu. Pamatuješ na ten můj sen?
A babička před smrtí opakovala, že nejsem sama. “ „Takže chceš zjistit, co tím myslela? “ „Ano. Babička dřív žila v Chebu.
Třeba je tam někdo, kdo si pamatuje naši rodinu. “
Do Chebu jim podle provozu vycházelo několik hodin cesty. Vyjeli. Cesta se táhla přes menší silnice.
Linda se pořád necítila dobře, měla slabé nohy a při prudším pohybu se jí občas zatočila hlava. Věděla, že odejít z nemocnice bylo nezodpovědné. V Chebu je přivítala úplně obyčejná ulice. Žádný náhlý pocit poznání.
Linda nevěděla, koho oslovit jako prvního. Kolem přešla starší žena s chlupatým psem. Pes se zastavil před Lindou a zavrčel. Žena se omluvila a pak se na Lindu zadívala.
„Jste v pořádku? “ „Ano, jen jsem byla nemocná. “ „A hledáte tu někoho? “ „Potřebuju se zeptat na rodinu, která tu kdysi bydlela.
“ Žena se pousmála. „Tak to jste měla štěstí. Mě už je skoro osmdesát. Bohumila Cihlářová.
“ Linda polkla. „Znáte jméno Kateřina Vaňková? “ Bohumilin výraz se změnil. „Počkejte.
Vy jste z jejich rodiny? “ „Moje matka byla Tamara Prouzová. “ Bohumila se podívala na její oči, pak na tvář. „A která jste?
“ Linda nechápala. „Která z těch dvou? “ Jitka se přestala opírat o auto. Linda měla pocit, že špatně slyšela.
„Z jakých dvou? “ Bohumila si přiložila ruku k ústům. „Vy o té druhé nevíte? “ Linda jen vydechla.
„Nevím. “ Bohumila si ji znovu prohlédla. „Tak vy budete Linda. “ „Ano.
Jak se jmenovala ta druhá? “ Bohumila chvíli mlčela. „Ema. “
Jméno dopadlo mezi ně úplně tiše.
Linda se opřela dlaní o střechu auta. Nikdy ho neslyšela. Bohumila zklopila oči. „Vaše babička byla tvrdá ženská.
S tou druhou holčičkou udělala něco, co jí tu lidé dlouho neodpustili. “ Potom jí u sebe doma vyprávěla. Tamara si Norberta vzala navzdory matce. Kateřina ho nesnášela od začátku.
Pak přišly děti, dvojčata, dvě holčičky. Po smrti rodičů se řešila péče. Kateřina byla nejbližší příbuzná, ale opakovala, že dvě nezvládne. Do péče přijme jen jednu.
Hledalo se, jestli by obě děti nemohl převzít někdo další z rodiny. Nikdo se nenašel. „Ty jsi zůstala u Kateřiny. Ema byla umístěna do dětského domova.
Lidem tady vadilo, že sestry nakonec spolu nezůstaly. Kateřina se odstěhovala. “ „Víte, proč si nechala zrovna mě? “ Bohumila sklopila pohled.
„Zdravější, silnější. Ta druhá bývala nemocná častěji. “ Linda sevřela rty. Cestou zpátky dlouho nemluvili.
Linda měla sestru. Neví, kde je. Neví, co prožila. Neví, jestli vůbec žije.
Sen z dětství najednou vypadal úplně jinak. Dvě malé děti se k sobě natahovaly, protože se opravdu loučily. Žena v černém mohla být jen zkreslená vzpomínka, kterou mozek dítěte zachoval způsobem, jaký tehdy dokázal. Telefon zazvonil, když se blížili k jejich městu.
Lékařův hlas byl napjatý. „Paní Dušková, právě mám předběžný výsledek toxikologického rozboru toho přípravku. Je v něm látka, která v běžném vitamínovém přípravku nemá co dělat. Vy jste věděla, že to užíváte?
“ „Ne. “ „Pak mám důvodné podezření, že vám někdo podával léčivo bez vašeho vědomí. Doporučuju, aby se tím zabývala policie. “ Linda se podívala na Jitku.
„Souhlasím. Kontaktujte policii. “ Jitka sjedla na nejbližší bezpečné místo a zastavila. „Zavolej Pavlovi.
“ Linda se na ni podívala. „Potom všem? “ „Ano, potom všem. Je kriminalista a jestli je aspoň z poloviny tak dobrý v práci, jak si o sobě myslí, bude vědět, co dál.
“ Linda našla jeho číslo a zavolala. Zvedl. „Potřebuju pomoc. “ Pavel ji nepřerušil.
Linda mu popsala Davida, vitamíny, fotografii, cestu do Chebu i Bohumilino vyprávění o Emě. Když skončila, řekl: „Nejezděte domů. Přijeďte ke mně. Nadiktuju ti adresu.
“ „A tvoje přítelkyně? Nebude jí vadit, že tam přijdeme? “ Krátké ticho. „Žádnou nemám.
Žiju sám. “
O něco později seděli v Pavlově bytě. „Nejdřív nemocnice. Lékař ti řekl, že se máš vrátit.
Jestli se ti něco stane, žádné poznámky o Davidovi nám nepomůžou. “ Vrátili se do nemocnice. Lékař Lindu znovu vyšetřil a po vysazení podezřelého přípravku se její stav nezhoršoval. Teprve večer se vrátili k Pavlovi.
Pavel položil na stůl blok a kladl otázky. Chtěl svatební fotografii. Držel ji dlouho. „Pořád tvrdíš, že je to tvoje sestra?
“ „Po dnešku ano. “ Pavel zavřel blok. „Tohle už není soukromá laskavost mezi námi dvěma. Předám podklady kolegům.
Já nemůžu vyšetřovat případ, ve kterém jsem osobně zainteresovaný. “ Ráno Lindo s Jitkou sepsaly trestní oznámení s jiným kriminalistou. Pavel jim později sdělil, co se mu podařilo ověřit. „David ve stavebnictví skutečně pracuje, ale firma mu nepatří.
Podnikání i velká část majetku jsou spojené s jeho manželkou. Emou Zikmundovou. Ema ten majetek získala po smrti adoptivních rodičů. A ještě jedna věc.
Ema se už skoro rok prakticky neobjevuje na veřejnosti. David tvrdí, že se po smrti rodičů psychicky zhroutila. “ „Tak proč si našel mě? “ „To zatím nevím.
Ale po tom, co jsi mi řekla, nevěřím na náhodu. David se včera vrátil do hlavního města. Kolegové tam o něm ale vědí. Už jednou ho prověřovali v souvislosti se smrtí Eminých rodičů.
Nic mu neprokázali. Teď mají nové okolnosti. “
Zprávy přišly přibližně za týden. Kriminalista v hlavním městě přijel k domu, kde David bydlel.
Nebyl tam sám. V domě se nacházel starší muž, Emin adoptivní dědeček Bedřich Malý. Většinu roku žil v zahraničí, ale poslední měsíce se s Emou téměř nedalo mluvit. David vše vysvětloval zhroucením po smrti rodičů.
Až Bedřich přiletěl dřív. Nenašel Emu. David najednou nabídl jiné vysvětlení. „Našla si milence a odešla.
“ Právě změna příběhu Bedřichovu nedůvěru prohloubila. Kriminalista se ptal na adopci. „Emě byly tři roky, když si ji vzali z dětského domova. “ Pak položil otázku, kterou měl připravenou.
Proč David trávil čas v jiném městě, proč vystupoval jako bohatý svobodný podnikatel a proč se snažil dostat do života Lindy Duškové, ženy nápadně podobné jeho vlastní manželce. K tomu přišla informace z laboratoře o léčivu v tabletách. David nejprve všechno popíral. Bedřich seděl opodál a čím déle David mluvil, tím méně z něj spouštěl oči.
Nakonec vstal. „Kde je Ema? “ David se otočil. „Už jsem vám to říkal.
Odešla s jiným. “ Kriminalista před něj postupně položil jednotlivé podklady. Vedle sebe nutily Davida vysvětlovat jednu nesrovnalost za druhou. „Pohádali jsme se.
Strčil jsem do ní. Nechtěl jsem jí zabít. Ema po strčení upadla a dopadla tak nešťastně, že zemřela. Zpanikařil jsem.
Schoval jsem ji. “
Eminy ostatky zůstaly ukryté v uzavřené části domu. Pak přišla zpráva, že Bedřich chce přijet. David potřeboval vysvětlit, proč jeho žena není doma.
Vymyslel milence. Pak v Eminých rodinných papírech našel zmínku o dvojčeti a začal hledat. Na sociální síti narazil na Lindu. Téměř totožná tvář mu potvrdila, že nehledá náhodnou dvojnici.
Vzal Eminu svatební fotografii a jel za Lindou. Několik dní ji sledoval. Mladík, který jí vytrhl kabelku, nebyl náhodný zloděj. David si ho obstaral, aby mohl zasáhnout, vrátit jí věci a změnit roli cizince v roli člověka, který jí pomohl.
Květiny, restaurace, nabídka k sňatku. „Byla svatba skutečný plán? “ „Ne. Nikdy jsem tam s ní nechtěl skutečně podat nic, co by vedlo k uzavření manželství.
“ David potřeboval ženu na něm závislou a na první pohled zaměnitelnou s Emou. Linda měla předstírat Emu po zhroucení. Změny v chování, únava, zmatenost se měly vysvětlit traumatem. „A vážně jste si myslel, že nepoznám vlastní vnučku?
“ zeptal se Bedřich. David mlčel. Právě v tom tichu bylo vidět, kam až jeho plán sahal. K jedné návštěvě, možná k několika dnům navíc.
Do přípravku, který Lindě vydával za vitamíny, přidával léčivo. Nečekal tak silnou reakci organismu, ani kolaps. V nemocnici vyměnil lahvičky, ale nevěděl o škrábanci na etiketě. Nečekal, že ho žena z vedlejší postele uvidí.
Nečekal, že Linda najde fotografii. David byl zadržen. Na návrh soudce vydal příkaz k domovní prohlídce. V uzavřené části suterénu našli lidské ostatky patřící Emě Zikmundové.
Policie zahájila trestní stíhání. Pro Lindu tím nic neskončilo jedním razítkem. Musela znovu popsat lahvičky, fotografii i cestu do Chebu. Nejhorší byl fakt, který žádné vyšetřování změnit nemohlo: Ema byla mrtvá.
Linda našla sestru, a přesto příliš pozdě. Nikdy neslyšela její hlas, nevěděla, jak se směje. Nemohly se obejmout. Ještě několik týdnů chodila na kontroly.
Únava ustupovala pomalu. Na pohřeb Eminy přijela. Pavel nabídl, že pojede s ní. Tvrdil, že v hlavním městě stejně potřebuje něco vyřídit.
Linda mu nevěřila úplně, ale neptala se. Na pohřbu zahlédla Bedřicha. Po obřadu si spolu sedli stranou. Linda mu vyprávěla o Kateřině, o snu, o Jitčině dávné otázce, o posledních slovech babičky, o cestě do Chebu.
Bedřich poslouchal se sklopenou hlavou. „Vy dvě jste za nic nemohly. A stejně jste za cizí rozhodnutí zaplatily celý život. “ Linda se na něj podívala.
„Ema aspoň vyrůstala s lidmi, kteří ji chtěli. “ Bedřich sevřel rty. „Chtěli a milovali ji. Ano.
“ Linda chvíli držela jeho pohled. „Tak to měla. Není to málo. “ Když se loučili, řekl: „Nechci vám nahrazovat nikoho, koho jste ztratila.
Ale jestli někdy budete potřebovat pomoc, zavolejte mi. “
S Pavlem se jejich první další rozhovory týkaly případu. Potom spolu jednou vypili kávu, pak se prošli. „Tehdy jsem ti nevěřil,“ řekl Pavel.
Linda se na něj podívala. „Já zase čekala, že stačí vyslovit, že babička lže, a ty všechno pochopíš sám. “ Pavel si promnul zátylek. „Eduard mi zavolal a znal detail, který jsem považoval za soukromí.
Teď to vím. A ta žena na nábřeží…“ „Nemusíš. “ „Chci. Byla to sestřenice.
“ Linda se pousmála. „Já si tehdy taky doplnila všechno, co jsem nevěděla, aniž bych se tě zeptala. “ Začali se vídat pomalu. Když něčemu nerozuměli, ptali se dřív, než si z ticha sestavili vlastní verzi.
Linda dál pracovala s Jitkou. Ateliéru se dařilo. Bedřich na nabídku pomoci nezapomněl. Našel možnost, jak jim pomoci získat lepší prostory v centru.
Linda nejdřív odmítla. „Neplatím vám život,“ řekl. „Jen vám otevírám dveře. Co uděláte potom, je na vás.
“ Nový ateliér měl světlo a prostor. Nájem, materiál i termíny zůstaly jejich starostí. Bedřich jim odstranil jednu překážku, práci za ně neudělal. Postupně se stal součástí Lindina života.
Nikdy se nesnažil nahradit Kateřinu. Přesto Linda časem zjistila, že vedle něj může mít příbuzenský vztah, který není postavený na dluhu a poslušnosti. Později se Linda s Pavlem vzali. Tentokrát za jejich rozhodnutím nebylo několik dní známosti ani potřeba někam utéct.
Znali už slabá místa toho druhého a oba věděli, jak drahé může být mlčení, když si člověk začne místo otázky vytvářet vlastní verzi reality. Po čase se jim narodily dvě dcery, dvojčata. Když je Linda poprvé uviděla vedle sebe, nemohla několik vteřin mluvit. Dívala se na dvě malé tváře a myslela na sebe a Emu.
Její dcery nikdo nerozdělí proto, že jedna bude jednodušší než druhá. Nikdo nebude vybírat, která je zdravější nebo méně náročná. Budou vyrůstat spolu. Starý sen se Lindě občas vrací i dnes, jen už není stejný.
Dvě holčičky v něm nepláčou. Nikdo po nich nesahá, aby je od sebe odvedl. Obě spolu běhají, něco si šeptají, pak se rozesmějí a zase odběhnou. Linda nikdy neví, koho v nich vlastně vidí.
Možná sebe a Emu v dětství, které spolu nikdy nedostaly možnost prožít. Možná svoje vlastní dcery. Po takovém snu už se nebudí s bušícím srdcem a nečeká, co špatného během dne přijde.
Zůstal místem, kde už nikdo nerozhoduje, která holčička smí zůstat, a kde se dvě malé ruce konečně nemusí pustit.
