V luxusní galerii nebylo slyšet křik ani tříštící se sklo. Sára se naučila, že moc vypadá mnohem tišší. Stačilo, aby se na ruce krátce zaleskl snubní prsten, a lidé uhýbali sami. Tomáš o tom zatím neměl tušení.
Když ji kopl do nohy jen proto, že mu stála v cestě před výlohou se šperky, čekal přesně to, co znal z minulosti. Že sebou trhne, že se omluví, možná, že se rozpláče. Netušil, koho si před třemi lety nechal za zády. A už vůbec netušil, čí manželku právě srazil na mramorovou podlahu.
Sára stála u vchodu do drahého butiku a konečky prstů se dotýkala studeného skla vitríny. Uvnitř ležel pár rodiovaných manžetových knoflíčků. Žádné kameny, žádný nápadný znak, jen čistý tvar a matný kov. Přesně Romanův styl.
Nebo spíš styl, který by mu vybrala ona. Měla na sobě volné džíny a objemný kašmírový svetr. Na první pohled obyčejný, bez loga, bez nápisu. Právě takové věci si vybírala nejraději.
Ten svetr stál víc než kdysi nájem za její byt na celý rok, a přesto ještě někdy automaticky kontrolovala cedulku u potravin, jestli vedle není levnější balení. Šestadvacet let se nedalo odložit v šatně společně se starou bundou. Šestadvacet let počítala každou korunu. Několikrát spala v autě, protože na kauci za pokoj prostě neměla.
Nosila bundy se zasekávajícími se zipy tak dlouho, až se jezdec úplně utrhl. Člověk, který dlouho neměl peníze, se jich nepřestane bát jen proto, že mu jednoho dne přestanou chybět. „Uhni! “ Hlas zazněl přímo za jejími zády.
Sára zůstala bez pohybu. Nepotřebovala se otočit. Některé hlasy člověk nezapomene, i kdyby je tři roky neslyšel. Tomáš.
Do pravého lýtka jí zasáhla tvrdá špička pánské boty. Nebyla to nešťastná srážka ani náhodné postrčení v davu. Kopnutí přišlo z boku, přesně ve chvíli, kdy měla váhu na pravé noze. Koleno povolilo.
Sára ramenem narazila do skleněné vitríny a dopadla na mramor. „Proboha, ty jsi hluchá. “ Tomáš stál nad ní. V hlase měl podráždění člověka, kterému někdo překazil cestu.
„Lidi tudy normálně chodí. Ještě aby se tu nějaké socky pletly pod nohy. “
Sára se opřela dlaní o mramor a pomalu se zvedla. Nechtěla mu dopřát ani prudké gesto.
Odhrnula si z očí pramen tmavých vlasů a zvedla hlavu. Tomáš stál dva kroky od ní. Po třech letech byl podivně známý a zároveň cizí. Tmavomodrý oblek, drahý na pohled, ale v ramenou až příliš těsný.
Vlasy uhlazené dozadu, na zápěstí velké hodinky. Za paži se ho držela mladá blondýnka v hedvábných šatech. Tomáš se díval dolů na Sáru. První vteřinu v něm zůstávala samolibá jistota.
Potom ji poznal. Obličej se mu změnil tak rychle, že to šlo sledovat po jednotlivých krocích. Údiv, nepříjemné překvapení a hned na to obranná zloba. „Sáro,“ vyslovil její jméno způsobem, jako by ho obtěžovalo už to, že ho musí mít v ústech.
Sára mu neodpověděla. Postavila se a oprášila si z džínů drobné smítko. Koleno jí tepalo. Kdysi kvůli tomuhle muži brala dvě směny v bistru za sebou.
Kvůli němu si nechávala peníze z propitného v obálce nadepsané škola. A právě tenhle muž před třemi lety uprostřed noci sbalil dva kufry, vybral z plechovky v kuchyni posledních patnáct tisíc korun a nechal na stole papírek potřísněný od něčeho sladkého. Potřebuju najít vlastní cestu. „Co tady děláš?
“ vyštěkl. Hlas mu vyskočil o trochu výš. Pustil blondýnčinu paži a udělal krok k Sáře. „Ty mě sleduješ?
“
Sára krátce vydechla nosem. „Sleduju tebe. Nedělej ze sebe blbce. “
Tomáš si ji přeměřil od hlavy k patě.
Džíny, bílé tenisky, volný svetr. Neuměl poznat dobrý materiál, pokud na něm nebyl dost velký znak značky. Viděl to, co vidět potřeboval. Tu Sáru, kterou kdysi opustil v levném bytě.
„Moje kancelář je dvě ulice odsud. Myslíš si, že je náhoda, že se uprostřed pracovního dne potuluješ po nejdražší nákupní galerii ve městě? “
„Tomáši, kdo to je? “ ozvala se blondýnka.
„Nikdo, Kláro. “ Tomáš lehce vypjal hruď. „Jen stará chyba. Viděla jsi oznámení o zásnubách ve společenské rubrice, viděla jsi, že jsem se stal partnerem.
Ale tohle už je úbohé. Sledovat mě, házet sebou na zem a dělat scénu. “
Sára na něj několik vteřin jen hleděla. Před třemi lety by už začala vysvětlovat, že ho nesleduje, že se omlouvá, že nic nechtěla.
Dnes jí připadalo zvláštní, kolik práce člověk dokáže vynaložit jen na to, aby přesvědčil někoho jiného, že smí existovat ve stejné místnosti. „Kopl jsi mě, Tomáši,“ řekla. Její hlas zůstal klidný. „Jen jsem do tebe šťouchl, abys uhnula.
Zakopla jsi o vlastní neohrabané nohy. “ Na rtech se mu objevil úšklebek. „Vždycky jsi žebrala o almužny. Co je tentokrát za plán?
Chceš mi žalovat? Nikdo ti tu neuvěří. Podívej se na sebe. Ty do téhle budovy ani nepatříš.
“
Sára nesvírala pěsti ani nezvýšila hlas. Podívala se přes jeho rameno směrem k hlavnímu vstupu do butiku. Přibližně devět metrů od nich se zastavili dva muži v tmavě antracitových oblecích. Běžnému zákazníkovi by připadali jako další návštěvníci galerie.
Jenže nestudovali výlohy. Dívali se na Sáru. Muž vlevo měl zlomený nos, který mu kdysi srostl trochu nakřivo. Artur zachytil její pohled a hlava se mu sotva znatelně pohnula stranou.
Sára mu rozuměla. Máme zasáhnout? Pohnula hlavou o milimetr. Ne.
„Nemáš co říct? “ Tomáš přistoupil ještě blíž. Jeho kolínská jí udeřila do nosu. Ostrá, štiplavá vůně, která se snažila působit luxusně a byla příliš silná, než aby to dokázala.
„Pořád stejná. Tichá, ubohá myška. “
„Tomáši, pojď už,“ řekla Klára a zatahala ho za rukáv. „Děsí mě to.
Vedoucí se dívá. “
Tomáš se krátce ohlédl k pultu. Vedoucí butiku skutečně stál opodál a nerozhodně se díval na Sáru, Tomáše a dva muže u vstupu. Tomáš se narovnal.
Přítomnost svědků ho nebrzdila. Naopak. „Ať se dívá,“ prohlásil hlasitěji. Sára ten tón znala.
Když si Tomáš nebyl jistý sám sebou, potřeboval publikum. „Je to veřejná služba. Takové obchody by měly vědět, že sem nemají pouštět kohokoli z ulice. Kazí to atmosféru.
“
Pak se k ní naklonil a ztišil hlas. „Už tehdy, když jsem odcházel, byla jsi kotva, Sáro. Táhla jsi mě ke dnu. Neměla jsi žádné ambice, žádný cíl.
Tobě ta bída vlastně vyhovovala. “ Pousmál se. „A podívej se na sebe teď. Pořád jsi přesně tam, kde jsem tě nechal.
Pytlovité oblečení. Stojíš před výlohou a koukáš na věci, které si nekoupíš ani za tisíc životů. Je to smutné. “
Sára obrátila oči k vitríně.
Rodiované manžetové knoflíčky ležely stále na stejném místě. „Já jsem sem vlastně přišla pro dárek,“ řekla. Tomáš se rozesmál. Nebyl to vlídný smích, spíš krátké ostré štěknutí.
„Dárek. Za co ho koupíš? Za sociální dávky? “ Natáhl ruku a klouby zaklepal na skleněnou vitrínu.
„Máš vůbec ponětí, kolik to stojí? Pár takových knoflíčků je měsíční nájem normálního člověka. Pro tebe roční plat. “
„Nesahej na to sklo,“ řekla Sára.
Tomáš zamrkal. Na zlomek vteřiny se tvářil, jako by si nebyl jistý, zda slyšel správně. Nebyl zvyklý, že mu Sára něco nařizuje. Čelist mu ztvrdla.
Pod kůží spánku mu zacukal sval. „S kým si vůbec myslíš, že mluvíš? “ zasyčel a zvedl ukazovák přímo před její obličej. „Tak mě poslouchej, ty kuse odpadu.
Otočíš se, vyjdeš těmi dveřmi a vrátíš se do té krysí díry, odkud jsi vylezla. “
Klára něco tiše řekla, ale Tomáš ji přeslechl. „A jestli tě ještě jednou uvidím poblíž sebe, své kanceláře nebo své snoubenky, zařídím, aby tě policie řešila za pronásledování. Rozuměla jsi mi?
Zničím všechno, co zbylo z té tvojí žalostné parodie na život. “
Sára se na ten prst dívala a skoro nemrkala. Vybavila si kávu. Ne velkou hádku, jen obyčejnou kávu.
Tomáš kdysi chtěl konkrétní druh. Sára po směně vzala jiný, protože ten jeho neměli. Doma se podíval na balíček a začal křičet, že nedokáže udělat jedinou jednoduchou věc správně. Pak sáček mrštil o zeď.
Obal praskl a tmavá zrnka se vysypala po linoleu. Sára tehdy hodinu klečela na zemi a sbírala je rukama. Plakala tak tiše, aby ho to znovu nerozčílilo. Teď před ní stál stejný muž, o tři roky starší, v lepším obleku, se stejným prstem před jejím obličejem.
Jen Sára už neklečela. „Děláš chybu, Tomáši,“ řekla. Tomášovi se zkřivil obličej. „Jediná chyba, kterou jsem kdy udělal, byla, že jsem s tebou zůstal tak dlouho.
“ Trhl ramenem a natáhl ruku, aby ji odstrčil. Jeho dlaň se k jejímu rameni nedostala. Na osvětlenou vitrínu dopadl stín. Tomášovo zápěstí sevřela velká ruka.
Prsty se kolem něj zavřely tak rychle, že Tomáš nestačil ani ucuknout. Ozvalo se krátké nepříjemné křupnutí. Tomáš zalapal po dechu. „Nedotýkej se jí.
“
Hlas nebyl hlasitý. Právě proto se několik lidí v butiku přestalo hýbat. Sára zvedla oči. Roman byl vysoký téměř devadesát.
Antracitový oblek mu seděl přes ramena bez jediné viditelné chyby. Tmavé vlasy měl upravené jako vždy, na čelisti krátké strniště. Jeho bledě modré oči se nezastavily na muži, jehož zápěstí svíral. Díval se na Sáru.
„Bolí tě něco? “
„Jsem v pořádku. “
Roman sjel pohledem k jejímu pravému lýtku a potom ke kolenu. „Kopl tě.
“ Nebyla to otázka. Sára položila dlaň na rukáv jeho saka. „Romane, je to v pořádku. Nestojí za to.
“
Tomáš se pokusil vytrhnout. Nešlo to. Romanova ruka se ani nepohnula. „Hej, pusť mě!
“ Tomášovi zbělal obličej a na čele mu vystoupily drobné kapky potu. „Kdo vůbec jsi? Tohle je napadení, slyšíš? Kláro, zavolej ochranku!
“
Klára stála několik kroků od něj. Kabelku tiskla oběma rukama k hrudi. Oči měla rozšířené. Nepohnula se.
Za jejími zády mezitím stáli Artur a druhý muž Matěj. Roman teprve teď obrátil hlavu k Tomášovi a dlouhou chvíli si ho prohlížel. „Na člověka, který má každou chvíli přijít o jazyk, mluvíš nějak moc,“ řekl tiše. Tomáš polkl.
„Já– já jsem partner v advokátní kanceláři Dvořák, Šanda a Stránský. Znám vysoké vedení pražské policie. Okamžitě mě pusť, nebo tě dostanu do vězení tak rychle, že–“
Roman sevření o něco zesílil. Tomášovi se podlomila kolena.
Vyrazil ze sebe vysoký zvuk, který se vůbec nepodobal jeho předchozímu hlasu, a zřítil se na kolena. Na stejné místo na mramoru, kde před několika minutami ležela Sára. „Zůstaň, kde jsi. Jakmile přestaneš zkoušet sahat na moji ženu, pustím tě úplně.
“
Tomáš těžce dýchal. Vedoucí butiku konečně sebral odvahu a přispěchal zpoza pultu. „Promiňte, pane, tohle tady nemůžete dělat. Volám další ochranku.
“
Artur mu zastoupil cestu. Bez výhružek sáhl do vnitřní kapsy saka a vytáhl pevnou černou kartu bez viditelného označení. Položil ji na skleněný pult. Vedoucí na ni sklopil oči a jeho výraz se změnil.
Udělal dva kroky dozadu a rychle odešel do zázemí. Tomáš to sledoval z podlahy. Poprvé se v jeho tváři objevilo něco jiného než bolest. Pochopení, že telefonát na správného člověka tentokrát nemusí stačit.
„Sáro,“ vydechl a podíval se k ní. „Sáro, řekni mu to. Řekni mu, ať mě pustí. “
Sára mlčela.
„Řekl jsi, že mě neznáš,“ odpověděla konečně. „Že jsem nějaká socka. A teď mě prosíš? “
„Já jsem žertoval.
Chodili jsme spolu, bydleli jsme spolu! “ Obrátil se i k Romanovi. „Byli jsme spolu. Řekni mu to, Sáro.
“
„Ty jsi žil s mojí ženou? “ zeptal se Roman. Tomáš zůstal bez hnutí. „S tvojí– s tvojí čím?
“
Roman neodpověděl. Tomáš se podíval na Sáru, potom na Romanovu ruku a konečně na platinový prsten na její levé ruce, kterého si do té chvíle nevšiml. „Manželka,“ vypravil ze sebe. „Ona nemá nic.
Je nula. Pracuje v bistru. “
Roman se na okamžik podíval k Sáře, jako by si kontroloval, že stále stojí pevně na nohou, a pak vrátil pohled k Tomášovi. „Ano, je to moje žena.
Před několika minutami jsi ji kopl. Teď jsi se jí pokusil odstrčit. To je všechno, co potřebuješ vědět o tom, proč tu stojím. “
Pustil Tomášovo zápěstí.
Tomáš přepadl dozadu na ruce a okamžitě si poraněné zápěstí přitiskl k hrudi. „Kdo– kdo jsi? “
Roman si bez spěchu upravil manžetu saka. „Jsem člověk, kterému patří budova, v níž si tvoje advokátní kancelář pronajímá prostory.
Jsem člověk, který financuje vlivné lidi, na jejichž přízni závisí tvoje kontakty u policie. A držím dluh rozpadající se technologické firmy tvého budoucího tchána. “
Klára sebou trhla. Tomáš zbledl ještě víc.
„A ty jsi Tomáš? “ pokračoval Roman. „Ten, který vzal patnáct tisíc korun holce, jež tehdy neměla ani na vlastní jistotu bydlení? “
Tomáš na něj zíral.
„Odkud to víš? “
Roman se ani neobtěžoval odpovědět. Sára odpověď znala. V den, kdy ji Roman poznal, si ji nechal prověřit svými lidmi.
Roman prostě nevstupoval do blízkého vztahu s nikým, o kom nic nevěděl. Sára ho za to tehdy nenáviděla. Pak viděla tu složku. Roman věděl už dva roky, co jí Tomáš udělal.
Sára ho požádala, aby to nechal být. Roman její přání respektoval. Do dneška. „Byla to chyba,“ vyhrkl Tomáš.
„Byl jsem mladý. “
Roman se podíval k Sářině lýtku. „Kopl jsi ji. “
„Zakopl jsem!
Byla to nehoda. Kláro, řekni mu to! “
Klára udělala krok dozadu a pomalu zavrtěla hlavou. „Ne.
“ Bylo to první slovo, které Tomášovi řekla od chvíle, kdy Roman přišel. Roman se rozhlédl po butiku a pak obrátil hlavu k Arturovi. „Arture, zjisti, kdo drží butik. Chci ho koupit.
“ Artur jednou přikývl a vytáhl telefon. „Cože? “ Tomáš se na něj díval. „Tenhle butik kupuju.
“ Roman sklopil oči k němu. „Až bude převod dokončený, bude to soukromý prostor nového vlastníka. Ty ale na dokončení čekat nemusíš. Máš dvacet minut, Tomáši.
Za dvacet minut začnu řešit nájem tvé kanceláře v této budově. A budu požadovat okamžité splacení dluhu tvého budoucího tchána. Jestli se k ní ještě jednou přiblížíš, příště to neskončí jen bolavým zápěstím. “
Tomáš už nic neřekl.
Seděl opřený o sloup a lapal po dechu. Pak se podíval na Sáru. Byla v tom prosba. Stejný muž, který jí před několika minutami tvrdil, že do budovy nepatří, teď čekal, že právě ona vysloví větu, která ho zachrání.
Sára se na něj dívala. Vybavila si večery, kdy šla spát hladová, protože bylo třeba zaplatit splátku. Zimu v autě. Rozbitý zip.
Kávová zrnka ve spárách levného linolea. Ráno po jeho odchodu, kdy otevřela plechovku a zjistila, že v ní nezůstala ani koruna. Natáhla levou ruku. Nevzala Tomáše za paži.
Vzala Romana za dlaň. Jeho prsty se okamžitě sevřely kolem jejích. „Pojďme domů, Romane,“ řekla. „Tady to páchne odpadky.
“
Romanovi oči při pohledu na ni trochu změkly. Zvedl její ruku a krátce jí políbil na klouby. „Pojď. “
Sára se otočila k východu.
Při prvním kroku ji v pravém lýtku znovu ostře zabolelo, ale nezastavila se. Roman šel vedle ní. Artur zasunul telefon zpátky do kapsy a s Matějem se beze slova zařadili za ně. Tomáš zůstal u ozdobného sloupu na mramorové podlaze, jednu ruku přitisknutou k bolavému zápěstí.
Na pultu před ním stále ležela Arturova černá karta a vedle ní začal vibrovat telefon. Přechod z jasně osvětlené haly obchodní galerie do těžkého pancéřovaného interiéru Romanova vozu působil, jako by někdo zavřel dveře nejen před ulicí, ale i před tím, co se odehrálo před několika minutami. Mohutné dveře zapadly tupým tlumeným bouchnutím. Hluk pražského odpoledne zmizel tak náhle, až si Sára uvědomila vlastní dech.
První tři minuty nepromluvil ani jeden. Sára se dívala na své ruce složené v klíně. Prsty se jí sotva znatelně třásly. Nebylo to strachem.
Tomáš už nebyl vedle ní. Jenže tělo se řídilo jinými pravidly než rozum. Teprve teď, když bylo po všem, z ní začínalo opadávat napětí, které jí v obchodě drželo rovně. Přes její ruku se položila velká teplá dlaň.
Roman nic neřekl. Nezeptal se, jestli je v pořádku. Oba věděli, že není. Místo toho jí pomalu rozevřel sevřené prsty a propletl je se svými.
Jeho palec jí začal po hřbetu ruky kreslit malé pravidelné kruhy. „Nechtěla jsem, abys to viděl,“ řekla nakonec. „Co přesně? “
„Jak mě polkla takovou malou.
“
Roman se k ní otočil celým tělem. Volnou rukou se natáhl k její bradě a lehkým dotykem ji přiměl, aby se přestala schovávat za pohled z okna. „Nebyla jsi malá, Sáro. Stála jsi v jedné místnosti s člověkem, který ti vzal roky života.
Pokoušel se tě zastrašit a pak tě fyzicky napadl. A tys před ním nespadla. “
„Jen jsem tam ztuhla. “
„Ano.
Ztuhla jsi a sledovala, co udělá. Nevrhla ses na něj. Nezačala jsi křičet. Vyhodnocovala jsi situaci.
“
„To zní mnohem lépe, když to říkáš ty. “
Roman pustil její bradu. Ruka mu sklouzla na stehno těsně nad koleno. „Můžu?
“ Sára věděla, na co se ptá. Přikývla. Roman jí opatrně vyhrnul nohavici. Na bledé kůži, těsně pod lýtkovým svalem, se rozlévala fialová modřina s červenými okraji.
Střed byl nateklý. V jednom místě se dal rozeznat otisk ostré špičky Tomášovy boty. Roman znehybněl. Sára sledovala, jak se mu napjala čelist.
Sval pod uchem jednou škubl. Nic neřekl. „Romane. “ Sára mu stiskla ruku.
„Nechám v domě čekat lékaře. “
„Je to modřina. Ani nepotřebuje prohlídku. “
„Sáhal na tebe.
Kopl do tebe. A nechal na tobě stopu. “ Jeho hlas byl klidnější, než by měl být. „Už sis odpověděl,“ řekla.
„Vzal jsi mu všechno. “
„Vzal jsem mu peníze a postavení. To jsou věci, které lze znovu získat. Ne tak, jak je ničíš ty.
“
Romanovi se pohnul koutek úst. „To je pravda. “ Opřel se zpátky do sedadla a lehce ji přitáhl k sobě. Sára si položila hlavu na jeho rameno.
„Arture,“ řekl Roman bez zvýšení hlasu. Artur okamžitě naklonil hlavu. „Kancelář, kde pracuje ten advokát, Horák, Vávra a Partners. “
„Sídlí v kancelářské věži v centru Prahy, kterou vlastníme.
Nájemní smlouva je vedená přes jednu z našich dceřiných holdingových společností. “
„Vypovědět. S okamžitou účinností. Odvolej se na ustanovení o reputačních a etických povinnostech ve čtvrtém článku smlouvy.
Chci, aby budovu opustili do půlnoci. A nech od šesti večer odstavit nákladní výtahy. Jestli chtějí zachránit kartotéky, ať si je snesou po schodech. “
„Rozumím, pane.
“
„Arture? “ ozvala se Sára tlumeně. „Je to nutné? Ti ostatní mu přece nepomáhali.
Potopíš celou kancelář kvůli jednomu člověku? “
Roman chvíli mlčel. „Firma si vybírá, koho nechá jednat svým jménem. A oni si vybrali jeho.
“ Objal ji kolem pasu a přitáhl si ji blíž. „Drželi si krysu na palubě. Teď budou řešit, co po ní zůstalo. “
Sára si znovu položila hlavu na jeho rameno.
Nesouhlasila se vším, co dělal, ale tentokrát už neměla sílu s ním vést spor. Tomáš se vyřítil z výtahu ve dvaačtyřicátém patře a první dva kroky téměř zakopl. Dech se mu dral z hrudi po krátkých nepravidelných dávkách. Pravé zápěstí mu pulzovalo v odporně přesném rytmu.
V taxíku volal Kláře pětkrát. Poprvé si ještě namlouval, že nemůže telefon zvednout. Potřetí už věděl, že ho blokuje. Při šestém pokusu se ozvalo automatické sdělení operátora, že volané číslo není dostupné.
Během necelých dvaceti minut si skutečně změnila číslo. Skleněné dveře kanceláře Horák, Vávra a Partners byly dokořán. Recepce, která bývala dokonale upraveným prostorem z tmavého dřeva a tlumených hlasů, byla prázdná. Na telefonech blikaly linky, nikdo je nezvedal.
Tomáš se protlačil dovnitř. Otevřená kancelář připomínala stěhování po povodni. Asistenti cpali spisy do kartonových krabic bez ohledu na pořadí. Advokáti sundávali ze zdí diplomy.
Z rohové kanceláře se ozvalo tříštění skla. Chytil za rukáv mladšího advokáta. „Hej, co se tady sakra děje? “
Advokát se zastavil, podíval se na Tomášovu ruku a pak mu do obličeje.
V očích měl paniku i vztek. „Ty ses úplně zbláznil. Zničil jsi nás. Všechny.
Vávra tě hledá. Běž tam hned. “
Tomáš prošel chodbou kolem vlastní kanceláře. Dveře byly otevřené.
Uvnitř stáli dva mohutní muži v šedých pracovních uniformách a jeho knihy, spisy a drobnosti házeli do černých pytlů na odpad. Jeden právě sáhl po drahé křišťálové karafě na whisky. „Hej! To je moje!
“ Tomáš vpadl o krok dovnitř. Muž se zastavil, podíval se na něj a potom na karafu. Pustil ji do pytle. Ozvalo se tupé křupnutí.
Richard Vávra seděl za masivním dubovým stolem. Obvykle stačilo, aby se v zasedací místnosti odkašlal a lidé přestali mluvit. Teď před ním ležel jediný list silného krémového papíru. Nic nebalil, jen na něj hleděl.
Od rána jako by zestárl o deset let. „Před dvaceti minutami mi volali z holdingové společnosti, které patří tahle budova. Uplatnili ustanovení o reputačních a etických povinnostech v naší nájemní smlouvě. Přesně to ustanovení, které jsem se před pěti lety pokoušel vyškrtnout.
Dává jim právo jednostranně ukončit nájem bez výpovědní lhůty, pokud někdo z pracovníků kanceláře svým jednáním způsobí závažnou újmu vlastníkovi budovy. “
„To je nezákonné. Máme práva nájemce. Požádáme soud o předběžné opatření.
“
„Proti komu? “ Vávra se předklonil. „Holdingová společnost je jen schránka, vlastní ji zahraniční svěřenská struktura spravovaná fiduciární společností ve Švýcarsku. Než rozpleteme všechny vrstvy, budeme platit právníky a náhradní prostory.
A od půlnoci drží naše fyzické věci v budově. Proto všichni balí. Deset minut po tom hovoru nám zavolali tři největší klienti. Tři.
Dohromady tvoří čtyřicet procent našich fakturovaných hodin. Všichni tři ukončili smlouvy o právním zastoupení s okamžitou účinností. “
Na Tomášově čele se objevil studený pot. „Obvolám je, znám jejich vedení, to napravíme.
“
Vávra pokračoval, jako by ho neslyšel. „Pak mi osobně zavolal jeden muž. Nepředstavil se. Jen mi oznámil, že jeden z mých mladších partnerů dnes v klenotnictví kopl jeho manželku.
A že jestli po skončení hovoru zůstaneš na naší výplatní listině, kancelář od něj nedostane klid. Žádná dlouhá řeč. Jenže nám bude znemožňovat normálně fungovat tak dlouho, dokud tě budeme zaměstnávat. Tohle je tvoje okamžité ukončení spolupráce.
Je účinné od chvíle před hodinou. Odstupné nula korun. Tvůj podíl připadne kanceláři na úhradu škody, kterou jsi jí dnes způsobil. Ostraha už deaktivovala tvoji vstupní kartu.
“
„Richarde, nemůžeš to udělat! Přivedl jsem sem Klářin účet. Technologická firma jejího otce přinese téhle kanceláři miliony korun! “
Vávra se na něj dlouze podíval a pak se krátce zasmál.
Nebyl v tom humor, jen únava. „Tvůj budoucí tchán přešel k monitoru. Ty ses nedíval na zprávy? “ Otočil obrazovku k Tomášovi.
Běželo živé vysílání ekonomického zpravodajství. Ve spodní části obrazovky blikl červený titulek: Velká technologická společnost podává insolvenční návrh poté, co hlavní věřitel požadoval okamžité splacení významné části dluhu. „Jeho firma se zhroutila před dvaceti minutami. Ty jsi zruinovaný.
“ Vávra ukázal na list s ukončením spolupráce. „A kvůli tomu, že ses nedokázal ovládnout, jsi s sebou stáhl i tuhle kancelář. Vypadni. A jdi po schodech.
Nákladní výtahy nefungují. “
Tomáš zůstal stát. Před několika hodinami měl kancelář, partnerství, budoucí milionový účet a ženu, jejíž rodinu považoval za cestu k ještě vyššímu postavení. Teď před ním ležel jeden list papíru.
Nešel si sbalit věci. Otočil se a zamířil přímo k nouzovému východu. Zatlačil do těžkých kovových dveří. Za nimi se otevřelo betonové schodiště.
Tomáš se chytil zábradlí levou rukou a začal sestupovat dvaačtyřicet pater do tmy. Penthouse se nacházel v šedesátém patře vysoko nad městem mezi sklem, leštěnou ocelí a tichem. Sára seděla na okraji masivní manželské postele a měla na sobě jen jednu z Romanových odložených košil. Úplně se v ní ztrácela.
Pražské panorama proudilo dovnitř panoramatickými okny v měkkých odlescích. Roman před ní klečel na měkkém koberci, sako a kravatu odložil. Zůstal v bílé naškrobené košili a kalhotách. V rukou držel pružný gelový chladivý obklad zabalený do tenkého lněného ručníku.
„Řekni, kdyby to bylo moc studené. “ Přitiskl obklad na tmavě fialovou modřinu. Sára se zašklebila. Roman okamžitě odtáhl ruku.
„Promiň. Můžu zavolat lékaře? Dá ti něco proti bolesti. “
„Romane, dost.
“ Sára k němu natáhla ruku a zabořila prsty do jeho tmavých vlasů. Byly husté a překvapivě měkké. Ten rozpor ji na něm vždycky pobavil. „Bolí to, ale pořád je to jen modřina.
Není to konec světa. “
Roman zvedl oči. Modré duhovky zachytily světla města. Na okamžik se opřel hlavou do její dlaně.
Ten nepatrný pohyb dovoloval jen jí. „Je to konec jeho světa,“ řekl tiše. Sára se na nic dalšího neptala. Po dnešku měla jedinou skutečnou potřebu, aby Tomáš přestal být člověkem, který může z ničeho nic vstoupit do místnosti a rozhodnout, jak se v ní bude cítit.
Ozvalo se tiché zaklepání. Vstoupil Artur a pohled držel zdvořile nad úrovní Romanovy hlavy. „Omlouvám se, že ruším, pane. Dokumenty k převodu butiku jsou vyřízené.
Vlastnické právo bylo převedeno na osobní holdingový účet paní Sáry. “
Roman krátce přikývl. „A ta věc? “
Artur sáhl do kapsy saka a vytáhl malou čtvercovou krabičku potaženou tmavomodrým sametem.
Položil ji na okraj nočního stolku. „Zajištěno, pane. Personál byl velmi ochotný spolupracovat. Na dnešní večer vás nechám o samotě.
Noční ostraha je zajištěná. “
„Děkuju, Arture,“ řekla Sára. Jeho výraz nepatrně změkl. „Hezký večer, paní.
“ Odešel a dveře za sebou zavřel tak tiše, že téměř nebylo slyšet zaklapnutí zámku. Roman se podíval na modrou sametovou krabičku, pak na Sáru. „Koupil jsi obchod, aby ses něco dokázal. “
Sára se natáhla ke stolku a vzala krabičku do ruky.
Byla těžší, než vypadala. Roman před ní stále klečel a pořád jí držel chladivý obklad u lýtka. Člověk, který dokázal několika telefonáty připravit někoho o práci, kancelář i obchodní vazby, teď klečel na koberci v rozepnuté košili, protože jí nechtěl nechat modřinu bez studeného obkladu. „Dnes jsem do galerie jela kvůli tobě.
Chtěla jsem ti něco koupit. “
Roman zvedl obočí. „Mně? “
„Ano.
Tobě. Ty kupuješ všechno mně. Koupil jsi mi tenhle byt, dal jsi mi možnost začít jinak a dnes jsi mi mimochodem koupil celé klenotnictví. Ale tohle jsem nechtěla zaplatit z tvých peněz.
Použila jsem peníze, které jsem vydělala vlastními investicemi. Ty, se kterými jsi mě naučil zacházet. “ Na okamžik se odmlčela. „Chtěla jsem ti dát něco, u čeho budu vědět, že je to opravdu ode mě.
“
Sára otevřela víčko. Na bílém hedvábí ležely rodiované manžetové knoflíčky. Jednoduché, střídmé, elegantní. Roman se na ně zadíval a dlouho nic neříkal.
Pak pomalu odložil chladivý obklad na kraj postele a posadil se na paty. Vzal krabičku do rukou a palcem přejel po hladkém kovu jednoho knoflíčku. Muž, který každý den rozhodoval o milionech korun, držel ty dva malé kousky rodiu opatrněji než některé dokumenty, které Sáře kdy ukazoval. „Jsou nádherné.
“ Hlas měl chraplavější než před chvílí. „Nevěděla jsem, jestli je vůbec budeš nosit. Protože jsi příšerně vybíravý, pokud jde o oblečení. “
„Nejsem.
“
Sára se zasmála nosem. „Romane, jsi. “
Chvíli se na sebe dívali. Pak Roman položil krabičku na postel, rozepnul obyčejné perleťové knoflíčky na manžetách bílé košile a rozevřel levou manžetu.
Vzal jeden rodiovaný knoflíček, obratně ho protáhl poutky a zacvakl. Totéž udělal na pravém rukávu. Potom natáhl obě ruce před sebe. Rodium zachytilo světla za panoramatickými okny a chladně se zalesklo.
„Nikdy je nesundám. “
„Nemůžeš v nich spát, Romane. “
„Proč ne? “
Tentokrát se rozesmála naplno.
Roman se naklonil dopředu a opřel ruce o matraci po obou stranách jejích stehen. Jeho rty se dotkly jejích. Polibek byl pomalý, hluboký a překvapivě něžný. Sára si uvědomila, že poprvé po dlouhé době se při něčí blízkosti nemusela hlídat, jestli neřekla něco špatně nebo jestli se za chvíli nezmění tón hlasu.
„Já si stanovuji vlastní pravidla,“ zamumlal Roman těsně u jejích rtů. O dvaačtyřicet pater níž začínala úplně jiná cesta. Prvních deset pater scházel Tomáš s prudkou, téměř horečnatou energií. Hlavou mu běžela jména, telefonní čísla, klienti, které by ještě mohl přetáhnout na svou stranu, konkurenční kanceláře, které by možná s radostí přijaly mladšího partnera od Horák, Vávra a Partners.
Byl přece Tomáš Evans. Nosil hodinky za sto padesát tisíc. Jezdil pronajatým Porsche. Uměl jednat s lidmi.
Kolem dvacátého patra se ten vnitřní seznam možností začal rozpadat. Pravé zápěstí už nebylo jen bolavé, proměnilo se v těžkou pulzující hmotu. Ve třicátém patře kulhal. Těžké protipožární dveře na každé podestě byly ze strany schodiště zamčené.
Nemohl vystoupit do chodby a přivolat výtah. Zůstával uvnitř betonové šachty, kde se jeho vlastní přerývaný dech vracel od stěn jako cizí hlas. Když konečně vytlačil dveře v přízemí a s klopýtáním se vyvalil do uličky za budovou, slunce už klesalo za střechy. Praha přecházela do večerního rytmu.
Lidé v drahých kabátech mířili do restaurací, kde na ně čekaly rezervované stoly. Vyšel na chodník a na okamžik se zastavil. Po tomhle úseku chodníku prošel snad stokrát, vždycky se vztyčenou hlavou. Teď měl pocit, že každý kolemjdoucí vidí jeho zpocenou tvář, zmačkanou košili i způsob, jakým si tiskne pravou ruku k hrudi.
Levou rukou zastavil taxi. O dvacet minut později vůz zastavil před prosklenou halou obytné věže, kde Tomáš bydlel. Přiložil kartu k terminálu na zadním sedadle. Na displeji se rozsvítil červený nápis.
Zamítnuto. Řidič se otočil. „Máte vůbec hotovost? “
Tomáš našel zmačkanou tisícikorunu mezi účtenkou a vizitkou a protlačil ji přepážkou.
Došel k těžkým skleněným dveřím. Ven vyšel dveřník v naškrobené šedé uniformě a postavil se mu do cesty. „Promiňte, pane Evanci. Nemohu vás pustit dovnitř.
“
„Co to sakra povídáte? Bydlím v penthousu číslo čtyři! “
„Bydlel jste v penthousu číslo čtyři. Nájem byl firemní, vedený přes Horák, Vávra a Partners.
Před hodinou nám volalo jejich účetní oddělení. Nájem byl ukončen. Váš přístupový čip je deaktivovaný. Vaše věci balí a převážejí do zabezpečeného skladu.
Podle instrukcí mají být zadrženy v souvislosti se škodou, kterou jste údajně způsobil ve své kanceláři. Oficiálně se nyní nacházíte na cizím pozemku, pane Evanci. Musím vás požádat, abyste nemovitost opustil. Jinak budu muset zavolat policii.
“
Tomáš zůstal stát na chodníku. Vítr od Vltavy se mu dostal skrz tenkou vlnu obleku. Zvedl hlavu k prosklené fasádě, která mizela vysoko nad ním. V jeho bytě už bylo zhasnuto.
Telefon mu zavibroval v dlani. Osm procent baterie. Zastavil se u jména Řehoř, nejbližší přítel. Alespoň tak ho Tomáš dosud označoval.
„Hoři, chlape. Díky bohu! Potřebuju obrovskou laskavost. Zablokovali mi karty–“
„Tomáši.
“ Řehořův hlas ho zastavil. Nebyl přátelský, nebyl ani podrážděný. Byl vystrašený. „Už na tohle číslo nevolej.
Před patnácti minutami si mě můj ředitel zavolal na uzavřenou schůzku. Ptal se mě, jaký s tebou mám vztah. Řekl jsem, že spolu hrajeme squash. A řekl mi, že jestli s tebou ještě jednou promluvím, můžu se v pražských finančních kruzích rozloučit s kariérou.
Tomáši, ať jsi udělal cokoli a naštval kohokoli, tihle lidé mají dosah úplně všude. Mažou tě z mapy. Zapomeň moje číslo. “
Spojení se přerušilo.
Tomáš pomalu spustil telefon. Šest procent baterie. Rozhlédl se po ulici. Luxusní výškové budovy, elegantní restaurace, černá auta projíždějící večerním provozem tak tiše, že člověk skoro neslyšel jejich motory.
Tohle byl jeho svět. Roky se do něj škrábal. A během jediného večera mu někdo, koho ani pořádně neznal, vypnul dveře, účty, byt i lidi, o kterých si myslel, že jsou jeho přátelé. Noc strávil na betonové lavičce ve stanici pražského metra.
Seděl mezi lidmi, kteří se mu vyhýbali nebo si od něj odsedali. Ani na minutu neusnul. Bolest v zápěstí ho držela vzhůru. Ve tři ráno proběhla kolem špiček jeho značkových kožených bot krysa velká skoro jako menší bota.
Tomáš se po ní ani neohnal. Ještě před čtyřiadvaceti hodinami by nesnesl představu podobného zvířete ani kilometr od svého bydliště. Když začalo svítat a zhora přes mříže proniklo matné ranní světlo, podíval se na sebe. Tmavomodrý oblek byl zmačkaný a umazaný.
Byl přesně tím slovem, které kdysi použil proti Sáře. Bezdomovec. Celé dopoledne chodil po Praze. Nevěděl, kde Sára bydlí, ale věděl, kde byl včera zničen on.
Zamířil zpátky do obchodní čtvrti a zaujal místo poblíž vchodu do budovy, v níž sídlila Horák, Vávra a Partners. Roman tu budovu vlastnil. Byl to risk, ale Tomáš už žádnou jinou stopu neměl. Čekal čtyři hodiny.
Za poslední drobné v kapse si koupil černou kávu. Přesně ve 13:15 připlul k obrubníku hladký obrněný vůz. Tomáš ztuhl. Jako první vystoupil mohutný muž v tmavém obleku, Felix.
Jeho pohled okamžitě přejel chodník, vstup do budovy, zaparkovaná auta i lidi kolem. Pak vystoupila Sára. Tomášovi se na okamžik zastavil dech. Přes tmavé hedvábné šaty měla dokonale střižený břidlicově šedý vlněný kabát.
Vlasy měla uhlazené dozadu, elegantní, ale ne přehnaně upravené. V rukou nesla malou bílou krabičku z drahé pražské cukrárny. Nevypadala triumfálně. Vypadala klidně.
A právě to Tomáše znepokojilo nejvíc. „Sáro! “ Jeho hlas prořízl ruch ulice. Felix ani nevypadal překvapeně.
Jediným krokem se postavil mezi Sáru a Tomáše. Ruka mu sklouzla pod sako. Z předního sedadla vystoupil Artur a zaujal místo z druhé strany. Tomáš okamžitě zvedl ruku.
„Ne, nic nechci udělat. Prosím, Sáro, jen nech s tebou promluvit. “
Sára se zastavila a podívala se na něj zpoza Felixova širokého ramene. Tomáš čekal, že uvidí šok nebo ten známý krátký záblesk strachu.
Nebylo tam ani jedno. Jen ho chvíli pozorovala, pak zvedla jeden prst. „Nech ho mluvit. “
Tomáš těžce polkl.
„Sáro, podívej se na mě. Podívej se, co mi udělal. Přišel jsem o práci, přišel jsem o byt. Moje snoubenka si změnila číslo.
Spal jsem v metru. Vůbec nic mi nezbylo. Promiň. Byl jsem idiot, byl jsem namyšlený.
Vím, že jsem ti ublížil, vím, že jsem byl krutý. Ale tohle už je příliš. Znáš mě, žili jsme spolu, sdíleli jsme život. Ty přece nejsi krutý člověk.
Řekni mu, ať přestane. Prostě mi vrať můj život. “
Sára sklopila na okamžik oči k jeho potrhanému obleku, k oteklému zápěstí a pak se mu znovu podívala do tváře. „My jsme nesdíleli život, Tomáši.
Já jsem ti sloužila. Já jsem tě financovala. A když jsi mě přestal potřebovat, vzal jsi mých posledních patnáct tisíc korun, abys mohl vzít Kláru do drahého steakhousu a oslavit svoje povýšení. “ Tomáš sebou nepatrně trhl.
„Dva týdny jsem v listopadu spala v autě, protože jsem neměla na nájem. Sprchovala jsem se ve veřejném fitness centru. Jedla jsem prošlé pečivo z bistra. Kde byl tehdy tvůj soucit?
“
„Já jsem nevěděl. “
„Bylo ti to jedno. Zajímá tě to až teď, protože následky dopadly na tebe. Nepřišel ses omluvit.
Přišel ses zachránit. Tohle ti nedělám já a není potřeba, abych za tebe Romana o něco prosila. Do téhle situace ses dostal ve chvíli, kdy ses rozhodl, že můžeš nakládat s mými penězi, mým časem i se mnou, jak se ti zachce. Včera jsi udělal totéž znovu.
“
„Sáro, ne–“
„Ne. “
Pak se otočila k Arturovi a lehce mu kývla. „Sáro, prosím! “ Tomáš vykročil.
„Nemůžeš mě prostě nechat takhle. Umírám hlady! “ Natáhl se po rukávu jejího kabátu. Felixova ruka vystřelila vpřed, sevřela límec Tomášova zničeného obleku a prudce ho zastavila.
Bodyguard neřekl jediné slovo, jen ho držel mimo Sáru. Sára se neohlédla a vešla do prosklené haly věže. Těžké dveře se za ní zavřely. Tomáš zůstal ve Felixově sevření a přes sklo ještě několik vteřin viděl Sářina záda, dokud nezmizela za recepcí.
Tentokrát mu neodpustila. Ani se nevrátila. Felix ho odtáhl od skleněných dveří směrem k obrubníku, kde stále běžel motor vozu. Za ním tiše zastavilo druhé auto, černé SUV.
Felix strčil Tomáše k jeho zadním dveřím. Tomáš narazil bokem do studeného kovu a poraněné zápěstí mu vystřelilo bolest až do ramene. Tónované okno SUV sjelo dolů s tichým elektrickým zabzučením. Roman seděl na zadním sedadle.
Měl na sobě tmavý kašmírový kabát a v ruce tablet. Ještě několik vteřin dočetl řádek na displeji. Pak zhasl obrazovku a otočil hlavu. „Bylo ti naprosto jasně řečeno, že už se nemáš vracet,“ řekl tiše.
„Já– já jsem musel. “
„Čtyři hodiny jsi čekal před mojí budovou, až přijede Sára. Počítal sis s tím, že tě vyslechne a ustoupí, stejně jako dřív. Tentokrát neustoupila.
“
Roman sáhl vedle sebe na kožené sedadlo a vzal silnou hnědou obálku. Podal ji z okna. Tomáš na ni chvíli zíral, pak ji levou rukou převzal. Byla těžká.
„Otevři ji. “
Uvnitř byla jednosměrná autobusová jízdenka do Chebu. Odjezd za devadesát minut. Pod jízdenkou ležel malý svazek pětisetkorunových bankovek.
„Dvanáct tisíc pět set. Přesně o dva tisíce pět set méně, než jsi si před třemi lety vzal ty. Poplatek za inflaci. Uvnitř je i nový průkaz totožnosti, s novým jménem a novým datem narození.
Ve chvíli, kdy nastoupíš do toho autobusu, Tomáš Evans přestane existovat pro svět, který sis tady vybudoval. Nebudeš kontaktovat Kláru. Nebudeš kontaktovat svou bývalou kancelář. Už se nikdy nevrátíš do Prahy a nebudeš se pokoušet přiblížit k Sáře.
“
„A kde mám žít? “
„To už si zařídíš sám. Někde, kde nikoho nezajímá, jaké hodinky nosíš. “
„A když odmítnu?
“
Romanův výraz se nezměnil. „Pak tu obálku necháš Felixovi a půjdeš svou cestou bez ní. Ale jestli se ještě jednou pokusíš dostat k Sáře, nebudeme to řešit takhle u auta. “
Tomáš pomalu přikývl.
Roman stiskl ovládání okna. Tónované sklo vyjelo nahoru a odřízlo ho od interiéru vozu. Felix ustoupil, otevřel dveře druhého auta a nasedl. Během několika vteřin obě auta splynula s odpolední pražskou dopravou.
Tomáš zůstal stát sám. Podíval se na obálku v ruce, pak zvedl oči k vysokým skleněným budovám, které ještě včera považoval za důkaz vlastního úspěchu. Tentokrát se před nimi nezastavil. Přitiskl poraněné zápěstí k žebrům, otočil se a pomalým krokem vyrazil směrem k autobusovému nádraží.
Nešel rychle. Každých pár desítek metrů musel zpomalit. Obálku ale nepustil. Vysoko nad městem stála Sára u panoramatických oken penthousu.
V obou rukou držela hrnek čaje a dívala se dolů na auta, která se z té výšky měnila v malé pohybující se body. Za jejími zády se otevřely těžké dveře bytu. Roman k ní přišel zezadu a bez jediného slova ji objal kolem pasu a přitáhl k sobě. „Vzal si obálku.
Jde na Florence,“ řekl. Sára se podívala dál z okna. „Přijal podmínky. “ Neptala se, co přesně Roman Tomášovi řekl u auta, ani co všechno bylo uvnitř hnědé obálky.
Věděla to podstatné. Tomáš odchází a souhlasil, že už se k ní nebude vracet. Tři roky se přistihovala, jak při nečekaném zazvonění telefonu kontroluje displej dvakrát, jak se na ulici otáčí za mužem podobné postavy. Teď se podívala dolů na čaj.
Hladina se ani nepohnula. Natáhla jednu ruku vzhůru a dotkla se Romanovy manžety. Palcem přejela po chladném hladkém kovu rodiovaného manžetového knoflíčku. „Děkuju,“ zašeptala.
Roman sklonil hlavu a políbil ji do vlasů u spánku. Sára se v jeho náruči otočila, opřela si čelo o jeho hruď a konečně dovolila ramenům klesnout.
