Tři roky. Přesně tolik času uplynulo ode dne, kdy Tadeáš Krejčí zmizel. A právě dnes ráno, na výročí jeho zmizení, čekal na Romanu Konečnou u hodinové věže jiný muž. Náhoda jí připadala skoro nechutná.
Tadeáš byl jednoho dne doma a druhý už ne. Bez varování, bez vysvětlení. Papírek, který po něm zůstal na kuchyňském stole, jí tehdy večer nic neobjasnil. Jen z obyčejného listu udělal předmět, k němuž se celé roky v duchu vracela, protože v něm pořád hledala větu, která tam nebyla.
Měla se na něj zlobit a zlobila se. Jenže vedle zlosti přežil i stesk, mnohem méně rozumný a mnohem vytrvalejší. Pořád si v sobě nechávala místo pro člověka, který si podle všeho právo na čekání sám zrušil. Teď měla za sebou služební cestu a deset dní v cizím velkém městě.
K hodinové věži zbývalo jen pár minut chůze. Tam čekal Karel Dostál. Pozorný, vytrvalý a přesvědčený, že tentokrát už mezi nimi nestojí nic podstatného. Romana při každém kroku cítila, že Karlovu jistotu nesdílí.
Telefon měla v kapse a ani jednou nezavibroval. Přesto ho na okamžik nahmatala přes látku kabátu, jako by se starý zvyk čekat na jedinou zprávu uměl ozvat i po třech letech. Karlův zájem začal dávno předtím, ještě v době, kdy byla Tadeášovou ženou a jejich manželství zvenčí nevypadalo jako něco, co by se mohlo rozpadnout. Tehdy jí Karlova pozornost lichotila a současně ji zneklidňovala.
Ten dávný květnový večer šla z práce pěšky. Květen byl v plném proudu, podél ulic kvetly šeříky a střemchy. Slunce se sklánělo za střechy a světlo měnilo obyčejné fasády v něco téměř slavnostního. Jedinou kaňkou na té náladě byl Karel.
Byl o pět šest let starší a do jejich firmy přijížděl za partnerskou společnost. Zpočátku nic neřekl. Díval se jen o několik vteřin déle, než bývá běžné. Nikdy nepřekročil hranici slušnosti, ale jeho pohled byl výmluvnější než slova.
Romana nemohla předstírat, že jí to není příjemné. Karel byl úspěšný, působil jistě, měl peníze a dobré postavení. Jenže se k lidem, které nepovažoval za sobě rovné, choval, jako by mu překáželi. Jednoho dne ji zastavil na chodbě.
„Romano, počkej. Potřeboval bych s tebou něco probrat. “ Byl skoro rozpačitý. „Mohl bych tě po práci někam vzít?
“ Romana zavrtěla hlavou. Sednout si rovnou do jeho auta jí připadalo příliš. „Tak bez okolků. Líbíš se mi už nějakou dobu.
“ Přiznání ji zaskočilo. Očekávala ho, ale něco jiného je něco tušit a něco jiného slyšet to nahlas. Zpráva přišla skoro hned. Odepsala mu.
Z několika zpráv se stal delší rozhovor a brzy si psali pravidelně. Rozhodla se, že mu dá šanci. Nakonec spolu opravdu vyšli ven. Stačil jeden společný večer, aby Romana přestala pochybovat.
S Karlem by žít nechtěla. Od začátku seděla napjatá. Karel vyprávěl dlouze o věcech, které zajímaly jeho samotného. Nepěkně se vyjadřoval o lidech, které označoval za své známé.
V restauraci objednal, jako by přesně věděl, co jí bude chutnat. Směr procházky určil bez jediné otázky. Před domem se k ní naklonil. Romana uhnula stranou.
„Promiň. Z mé strany pokračování nebude. “ Odpověď dorazila až za hodinu. „Dobře.
“ Jediné slovo. Karel se ale nevzdal. Čekal na ni před areálem firmy. „Snažil jsem se to pustit z hlavy.
Nejde mi to. Řekni mi aspoň, co ti vadilo. “ Romana hledala větu, která by ho zastavila, a pak jí z úst vyšlo něco úplně jiného. „Někoho mám.
Nejsem volná. “ Věděla, že lhát není správné. Přesto se jí s každým krokem ulevovalo. Karel neměl důvody přesvědčovat.
Byla zadaná. Tečka. Z té lži se o několik hodin později stala pravda. Cestou domů ji zastavil vysoký dětský hlas.
„Pomůžete mi, prosím? “ Kousek od ní stála holčička, snad osmiletá, s rozpleteným copem a šmouhami od prachu na tváři. Ukázala přes rameno. „Je tam můj bratr.
Vylezl na strom a dolů už nemůže. “ Romana následovala dívku, protáhla se dírou v plotě a zastavila se u vysokého topolu. Vysoko nad zemí seděl chlapec přitisknutý ke kmeni. Radomír Knotek tam vylezl kvůli sázce.
Zbytek kluků odešel domů. On zůstal. Strach se snažil ukrýt tak usilovně, až byl vidět ještě víc. Romana nevěděla, co dělat.
Z výšky jí došlo, že jediný špatný pohyb může mít strašné následky. Rozhlédla se a zahlédla mladého muže na chodníku. Štíhlý, šedé pomačkané tričko, modré džíny. Zpomalil a podíval se k plotu.
„Je něco špatně? “ zavolal. Romana ukázala ke stromu. Mladík neváhal.
Protáhl se plotem a za okamžik stál vedle nich. „Počkej, kamaráde, držíš se? “ Chlapec odpověděl, že ho bolí ruce. „Vydrž ještě chvíli.
Dostaneme tě dolů. “ Pak se chytil nejnižší větve. „Neměli bychom radši zavolat hasiče? “ zeptala se Romana.
„Je to strom,“ odpověděl a krátce se pousmál. Jako kluk lezl po horších. A vyrazil vzhůru. Romana čekala, že se strach zhorší.
Stalo se něco opačného. Mladík se pohyboval bez zbytečných gest. Pokaždé si nejdřív našel oporu a teprve potom přenesl váhu. Byl lehký, jistý a překvapivě obratný.
Tomu neznámému muži věřila. Když oba konečně seskočili z poslední větve na zem, vydechla tak prudce, až se jí zatočila hlava. Mladík chlapci rozcuchal vlasy. „Tak co, horolezče?
Zem je docela dobrá věc, viď? “ Sourozenci se chytili za ruce a rozběhli se k díře v plotě. Ani jeden se neohlédl. U stromu zůstali sami.
„Tadeáš Krejčí,“ natáhl k ní ruku. „A vy? “ „Romana Konečná. “ „Pěkné jméno.
“ Romana se pousmála. „To je úplně normální jméno. “ „Mně nezní normálně. “ „A vy jste tedy nenormální?
“ Tadeáš se zasmál. „Možná trochu. “ Pak kývl směrem k ulici. „Nechcete se projít?
“ „Proč vlastně ne? “
Tak začalo jejich seznámení. Už během první společné procházky Romana zjistila, že vedle Tadeáše nemusí nic předstírat. Mluvili, pak na chvíli oba zmlkli a ani ticho nebylo nepříjemné.
Telefonní čísla si vyměnili ještě před rozloučením. Od té chvíle spolu trávili téměř všechen volný čas. Tadeáš pocházel z vesnice, do města se přestěhoval kvůli studiu informatiky. Dospívat musel rychleji než většina vrstevníků.
Po škole nastoupil do technologické firmy, ale po čase zjistil, že mu pevně daný způsob práce nevyhovuje. Začal pracovat na volné noze. Vydělával dobře a hlavně měl pocit, že se posouvá podle vlastních schopností. Byl jen o dva roky starší.
Přesto si už dokázal pořídit vlastní byt. Netrvalo dlouho a Romaniny věci se v něm začaly objevovat. Nakonec se k němu přestěhovala. Kamarádky varovaly, že zamilovanost nevydrží věčně.
S Tadeášem jí ale vyhovovaly právě ty obyčejné věci. Usínat vedle něj, ráno se potkat v kuchyni, v sobotu řešit nákup a pak se jen tak projít. Karel je později několikrát viděl spolu. Jednou na ně čekal před vchodem do kanceláře, jindy je zahlédl v kavárně.
Karel seděl u jiného stolu s vysokou blondýnkou, ale od chvíle, kdy spatřil Romanu, se k ní opakovaně otáčel. Tadeáš položil příbor. „Děje se něco? “ Romana mu vysvětlila, kdo Karel je.
„Tak pojď, půjdeme jinam. “ „Ale už jsme objednali. “ „To nevadí. Zaplatíme, co bude potřeba.
Nechci večeřet někde, kde se necítíš dobře. “ Tadeáš prostě bez řečí postavil její klid nad peníze i nad svůj původní plán. Vzali se asi půl roku po seznámení. „To snad nemyslíte vážně.
Vždyť se skoro neznáte,“ slýchali. Jim ale rychlost nepřipadala jako problém. Mluvili i o dětech. Romana si představovala dvě.
Tadeáš měl větší ambice. „Čtyři. Aspoň. “ Nakonec se shodli na něčem střízlivějším.
Ještě chvíli počkat. Nejdřív dokončit pracovní věci. Proto si zpočátku ani nevšimla, že se doma mění atmosféra. Tadeášův pracovní režim znala.
Když dostal těžkou zakázku, dokázal se na několik dní uzavřít do úkolu. Obvykle se to zlomilo ve chvíli, kdy projekt dostal jasný tvar. Tentokrát se nic nevracelo do normálu. Jeho vážnost se s každým dnem prohlubovala.
Přibyly služební cesty. Dřív se něco podobného stávalo jen výjimečně. Jedné noci Romanu probudilo světlo pronikající škvírou ve dveřích. Tadeáše našla v kuchyni u okna.
Mluvil potichu do telefonu. Zaslechla větu, která ji okamžitě probrala. „Ne, doma o tom nikdo neví. “ Když ji uviděl, hovor ukončil.
„S kým jsi mluvil? “ „S někým kvůli projektu. “ „Uprostřed noci? “ „Některé věci se neřídí hodinami.
“ Romana se nechtěla hádat. „Chci vědět, jestli se děje něco, co ti ubližuje. “ „Jsem v pořádku. “ Romana se na něj dlouze podívala.
„Nejsi. “ Po chvíli řekl: „Dokud to nedokončím, nechci tě do ničeho zatahovat. “ „Do čeho mě nechceš zatahovat? “ Tadeáš sevřel rty.
„Ještě chvíli mi věř. “ Telefon mu v ruce zavibroval. Tvář mu stuhla. „Musím to vzít.
“
Ráno našla v kuchyni hrnek s trochou studeného čaje. Všechno bylo na svém místě. Jen Tadeáš jakoby pomalu přestával být součástí stejného života. Poprvé od chvíle, kdy se poznali, cítila, že ji k sobě nepouští.
Při večeři řekla: „Nemusíš vydělat všechno, co se vydělat dá. Máme z čeho žít. Nech toho. “ Tadeáš zavrtěl hlavou.
„Už nemůžu. “ „Nemůžeš, nebo nechceš? “ „Chtěl bych. Jenže teď už z toho nejde vystoupit a dělat, že se nic nestalo.
“
Za dva dny odjížděl. „Vzala bych si pár dní volna. Mohla bych jet s tebou. “ Odpověď přišla příliš rychle a ostře.
„Nebudu mít čas. Fakt ne. “
Večer, když odemkla byt, nevítal jí Tadeášův hlas. Na stole ležel papír.
Později by nedokázala říct, kolikrát ho přečetla. Po prvním přečtení začala znovu. Pak ještě jednou. Na papíře stálo:
„Romano, odpusť mi, jinak to nejde.
Nehledej mě. Nehledej důvod u sebe a neobviňuj se. Ty za to nemůžeš. Patříš k nejdůležitějším lidem, které jsem v životě měl.
Věř mi, že nedělám nic z toho lehce. Přesto to udělat musím. Podal jsem návrh na rozvod k příslušnému okresnímu soudu. Věci, které bylo možné připravit dopředu, jsem připravil.
Jsem vděčný za každý rok, který jsme spolu měli. Všechno, co jsem udělal, jsem udělal kvůli tobě. Žij naplno a buď šťastná. “
Nejhorší nebylo nic z toho, co napsal.
Nejhorší bylo všechno, co mezi větami nechal prázdné. Telefon se nehlásil. Zkusila to znovu. Poslala zprávu.
Displej zůstal bez odpovědi. Zavolala jeho kolegům, jeho rodičům. Nikdo nevěděl, kde je. Tadeášova matka dostala vlastní vzkaz, stejně stručný.
„Nevím, co se mezi vámi stalo, ale tohle mi nepřipadá normální,“ řekla. „Spíš mě to děsí. “
Pak se Romana dozvěděla o notářské kanceláři. Notářka před ní rozložila listiny.
Tadeáš před zmizením začal připravovat převod majetku na ni. U bytu, který měl už před svatbou, ležela připravená smlouva. Romana přejela prstem po podpisu. Poznala každý tah.
Stejný podpis býval na přáních i papírech, které spolu vyplňovali u kuchyňského stolu. Právě ta známá podoba jí vyděsila víc než úřední formulace. „Takže to plánoval. “ „Jak dlouho?
To vám z těchto dokumentů říct nedokážu,“ odpověděla notářka. „Osobní důvody vašeho manžela vám vysvětlit neumím. Ale nemusíte nic podepisovat jen proto, abyste to měla za sebou. “ Romana si odnesla kopie.
Na okraj jedné si napsala dvě slova: Dnes nepodepisovat. Tadeáš neodešel v náhlém pohnutí. Předem se pokusil uspořádat majetkové věci. Mohla to být chladná příprava člověka, který se rozhodl začít někde jinde.
Stejně dobře to mohla být příprava člověka, který počítal s tím, že se nebude moci vrátit. Romana nedokázala rozhodnout, která možnost je horší. První týdny jen fungovala. Ráno vstát, dojít do práce, vrátit se domů.
Zlom přišel až jednoho večera. Položila talíř na stůl a pak se bez zjevného spouštěče rozplakala. Křičela do polštáře, shazovala věci, které měla po ruce. Když to přešlo, začala hledat vysvětlení.
Jedna možnost střídala druhou a skoro všechny se svedly k jediné. Jiná žena. Proto byl tak vzdálený. Proto ji uhýbal očima.
Proto chtěl být s telefonem sám. Neměla jediný důkaz. Přesto rozum dokázal za několik nocí vystavit celý příběh. Tadeáš odjížděl za milenkou.
Dvojí život ho vyčerpával. Pak se rozhodl. Nechal po sobě nesmyslné rozloučení a začal znovu po boku jiné ženy. V některých dnech tu neznámou ženu nenáviděla s takovou jistotou, jako by ji osobně znala.
Tadeáše nenávidět nedokázala. Pod vztekem zůstával stesk a malá, nepříjemně vytrvalá naděje, která se odmítala chovat rozumně. Sešla se s jeho rodiči. Tadeášova matka natáhla ruku přes stůl a zakryla Romaniny prsty.
„Jestli před tebou něco schovával, tak chtěl, abys to nevěděla. “ Poprvé Romana připustila, že odpovědnost za jeho tajemství nemusí ležet na ní. Začali společně probírat možnosti. Pracovní problém, dluh, nevěra, konflikt s někým.
Každé vysvětlení dávalo smysl jen do určitého bodu. Kdyby měl milenku, proč se odřízl i od rodičů? A proč oba dopisy působily spíš jako pečlivě připravené definitivní rozloučení? Tadeáš jim nezanechal nic, co by mohli udělat správně.
Pouze příkaz nic nedělat. Po roce Romana musela uznat, že čas některé věci otupil. Jednoho dne se dokonce u kávy s kamarádkou několikrát upřímně zasmála. Cestou domů si uvědomila, že se jí dýchá normálně.
Nedokázala ale přestat čekat. Večer se někdy dlouho převalovala v posteli a vracela se k dopisu slovo po slově. Co když mu hrozí něco skutečného? Pak se neznámá žena stávala téměř milosrdnou možností.
Ať je s někým jiným, ať žije jinde. Jen ať je naživu, hlavně ať je v bezpečí. Mezitím se kalendář posouval dál. Romana dostala pozici vedoucí oddělení.
Kdysi si ten okamžik představovala jako velkou výhru. Když přišel, radost byla mnohem tižší. Přesto si ji nechtěla sama zakázat. Krátce po převzetí oddělení se zkomplikovala zakázka s těsným termínem.
Jeden podklad dorazil pozdě, v rozpočtu se objevila nesrovnalost. Všichni se otočili k ní. Romana zakázala cokoli odeslat, dokud nebude jasné, která verze je správná. Když klient zavolal a chtěl vědět, jestli bude výsledek včas, odpověděla: „Pošleme vám až verzi, u které víme, že je správná.
“ Chybu našli právě při té výměně. Opravy zabraly celé odpoledne. Když soubor konečně odeslala, většina kanceláře byla prázdná. Uvědomila si, že několik hodin Tadeášovi nevěnovala jedinou myšlenku.
Práce jí nenahradila život, ale připomněla jí, že existuje i něco mimo čekání. Kamarádky mezitím přešly k praktičtější radě. Měla by někoho poznat. Romana dlouho nemohla.
A pak se po dlouhé době ozval Karel Dostál. Napsal jí. Přes společné známé se dozvěděl, že je rozvedená. Romanu překvapilo, že jeho zprávu nesmazala bez emocí.
Po Tadeášově odchodu sama poznala, co znamená chtít odpověď od člověka, který vám ji nedává. Odpověděla. Následující měsíc si psali. Karel byl na dosah, ale nespěchal.
Krátce před další služební cestou se s ním sešla. Zvenčí to vypadalo jako běžné rande. Karel přišel s květinami. Romana cítila stejné sevření, které si pamatovala.
V jeho blízkosti jí nebylo útulně. Neustále jako by seděla v cizím obývacím pokoji a měla se přesvědčit, že je doma. Při loučení se naklonil, aby ji políbil. Ustoupila.
„Ještě ne, nebo možná vůbec. Sama nevím. “ „Dobře. Nemusíme to hnát.
“ Ta reakce jí zneklidnila. Nezeptal se, co cítila. Její ústup si automaticky přeložil jako odklad. „Zítra tě vyzvednu.
“ „Zítra nebudu ve městě. Odjíždím služebně. “
Odvezla si tu otázku i na služební cestu. Karel jí psal, několikrát zavolal.
Zdálo se, že si hlídá, aby nepůsobil dotěrně. Z jeho tónu bylo jasné, že věří, že tentokrát už jim nic zásadního nestojí v cestě. Kdyby rozhodovala podle seznamu faktů, prošel by bez větších výhrad. Jenže pokaždé, když stál příliš blízko, její tělo odpovídalo dřív než ten seznam.
Do svého města dorazila za svítání. Přešla z nástupiště na prostranství před nádražím a věděla, že u hodinové věže čeká Karel. Minutová ručička na věži se posunula. Čím méně metrů zbývalo, tím méně byla schopná rozhodnout.
„Slečno, hezká slečno, počkejte chvíli. “ Ženský hlas za ní byl jasný a naléhavý. Stála tam velmi mladá romská dívka s tmavší pletí, výraznýma černýma očima a dlouhým copem přehozeným přes rameno. Usmívala se otevřeně.
„Máte toho v hlavě moc. Zastavte se aspoň na chvíli. Někoho jste ztratila. Někoho, kdo vám byl opravdu blízký a od té chvíle nevíte, kam se sebou.
“ Romana přestala odcházet. „A teď je poblíž jiný muž, jenže ten k vám nepatří. S ním šťastná nebudete. Když za ním teď půjdete, přinese vám to trápení a dalších deset let byste vedle něj štěstí hledala marně.
“ „A co mám podle vás udělat? “ „Od toho člověka odejít, ne k němu. “
Romana se chytila možnosti, že dívka jen zkoušela obecnou větu. Přesto jedna věc nešla obejít.
Cizí žena během několika vteřin pojmenovala to, co si Romana celé dny odmítala říct sama. Za Karlem nepůjde. „Děkuju. Asi vůbec netušíte, jak moc jste mi teď pomohla.
“ Sáhla po peněžence. Dívka dlaň zastavila gestem. „Tohle nebylo za peníze. Berte to jako něco, co jsem vám měla říct.
“ Pak jí ztvrdl výraz. „Počkejte, je tu ještě něco. Vím, kde je váš muž. “ Zvuky nádraží najednou zmizely.
„Vy víte, kde je? Kde je Tadeáš? “ „Jméno nevidím. Ale je daleko, na druhém konci země.
Žije pod jiným jménem. Skrývá se. Ne proto, že by se tak rozhodl pro pohodlí. Chrání sebe a lidi, kteří jsou mu blízcí.
Vás taky. “ „Je v pořádku? “ „Je živý a zdravý. “ Romaně změkla kolena.
„Chybíte mu. Hodně. Teď se s vámi ještě nesmí vidět a on to ví. Ale nebude to trvat věčně.
Setkáte se. A nebude to za dlouho. Hlavně si teď nezkomplikujte cestu sama. Nechoďte za mužem, který na vás čeká.
“ Pak se ohlédla, kývla a rychle se vydala pryč. Za několik vteřin už téměř běžela. Romana zůstala stát, dokud tmavý cop nezmizel mezi cestujícími. Udělala přesně to, co si před chvílí vymyslela.
U kavárny změnila směr, prošla k druhému východu a objednala si taxi. Teprve když seděla v autě, vytočila Karlovo číslo. „Karle, nebudeme spolu. “ Na druhé straně zavládlo ticho.
„Co se stalo? “ „Nic. A právě to je asi ta odpověď. “ „Já tomu nerozumím.
“ „Vím. “ Karel nejdřív zvýšil hlas, pak se zarazil a začal se ptát, co má změnit. Romana mu neuměla dát seznam chyb. Problém nebyl v jedné vlastnosti.
Jen se vedle něj necítila doma. To bylo celé. Karel se ale neobjevil jen v telefonu. Následující den za ní přijel osobně.
„Tak mi aspoň řekni, proč. Co dělám špatně? Co mám dělat jinak? “ „Karle, to není pracovní problém.
Když ti řeknu, že s tebou nechci být, slyšíš v tom seznam věcí, které máš opravit? “ Karel ztuhl. „Takže se nemám snažit? “ „Nemáš mě přesvědčovat, že moje vlastní odpověď není správná.
“ „Tlačil jsem na tebe. Dobře, to beru. Můžu přestat. Nemusíme nic uspěchat.
“ Romana zavřela oči. Stejná věta. Po tolika letech skoro stejná věta. „Říkáš, že nic neuspěcháme, jako by už bylo rozhodnuté, že někam společně dojdeme, jen pomaleji.
“ Poprvé si dovolila pojmenovat, co celou dobu cítila. Možná Karel nemiluje ji takovou, jaká je. Možná miluje hlavně myšlenku, že právě ona mu stále uniká. „Mrzí mě to, ale moje ne není začátek vyjednávání.
“ Karel sevřel stonky květin, pak ruku uvolnil. „Dobře. “ Tentokrát to slovo neznělo jako slib, že počká. S takovou myšlenkou se vracela domů.
Před domem někdo seděl. Muž. Postava se zvedla. V prvním okamžiku viděla jen tmavší vlasy a známý způsob, jakým muž přenesl váhu z jedné nohy na druhou.
Ten nepatrný pohyb znal z vlastního bytu. Tadeáš takhle stával u dveří, když si rozvazoval boty. Kabelka sklouzla z ramene. Před domem stál Tadeáš.
Ne muž, kterého si za ty roky několikrát spletla v davu s někým jiným. Dřív měl světlejší vlasy, teď byly obarvené na tmavě hnědo. Romaně to bylo úplně jedno. Nepřišla žádná otázka.
Nejdřív se objali. Stáli tak dlouho, až se z objetí vytratilo první překvapení a zůstal jen pocit, že si navzájem ověřují něco základního. Je tady, dýchá, je teplý, nezmizí, když zavře oči. V bytě zamířili do kuchyně.
Romana dala vařit vodu na čaj. Vyndala dva hrnky, zalila čaj a položila je na stůl. Dva hrnky, Tadeáš naproti ní. Jen mezi jedním takovým večerem a druhým ležely tři roky ticha.
„Romano, neodešel jsem proto, že jsem chtěl. “ Pomalu přikývla. „Jedna dívka na nádraží mi řekla něco podobného. “ „Howá dívka?
“ „To ti vysvětlím potom. Nejdřív chci slyšet tebe. “
Tadeáš položil předloktí na stůl. „Pracoval jsem pro velkou společnost zabývající se těžbou a zpracováním surovin.
Honorář byl vyšší, než jaký běžně dostával. Říkal jsem si, že jim nemůžu odevzdat něco odfláknutého. Tak jsem začal ověřovat věci, které po mně ani nikdo nechtěl. A něco nesedělo.
Nejdřív pár čísel. Pak dokumenty, které si odporovaly. Ta společnost dělala věci, které mohly vážně poškodit životní prostředí v celé oblasti. Kdyby to pokračovalo, následky by dopadly na desítky tisíc lidí.
“ „Tak jsi šel na policii? “ „Ano. Od té chvíle už nešlo jednoduše zavřít soubory a vrátit se k běžné zakázce. Vyšetřovatelé potřebovali ověřit původ dokumentů.
Řekli mi, že nesmím nic napravovat po svém. Nejdřív jsem si myslel, že nejtěžší bude vydržet vyšetřování. Pak se ukázalo, že někdo ví, odkud informace přišly. Začaly výhrůžky.
Nejdřív takové, které se daly vykládat různě. Pak už ne. Tobě. Nejen mě.
Začali mluvit o rodičích a o tobě. “
Romaně se vracel celý obraz. Zavřené dveře pracovny, telefon uprostřed noci, Tadeášův pohled přes kuchyňský stůl. „Proto ten rozvod.
“ Tadeáš přikývl. „A proto jsem připravil převod majetku na tebe. Chtěl jsem, abys nemusela řešit byt a peníze, kdyby se mi něco stalo. Rozvedl jsem se s tebou, rozloučil jsem se s rodiči a zmizel jsem.
Potom mi byla poskytnuta zvláštní ochrana. Přestěhovali mě na druhý konec Česka. Vystupoval jsem pod krycí totožností. Musel jsem souhlasit s podmínkami a dodržovat je.
Nesměl jsem si vytvářet kontakt, který by jejich opatření znehodnotil. “ Romana sevřela jeho prsty. „Tohle celé zní šíleně. “ „Taky mi tak připadalo.
Nečekal jsem, že na mě budeš čekat. Spíš jsem počítal s tím, že mě budeš nenávidět. “ „Několikrát jsem se o to opravdu snažila. “ „Měla jsi na to právo.
“ „Myslela jsem, že máš někoho jiného. “ Tadeáš na několik vteřin znehybněl. „Že mám jinou ženu? “ „Co jiného jsem si měla složit?
Přestal jsi se mnou mluvit, jezdil jsi pryč. Pak jsem našla dopis, dozvěděla se o rozvodu a ty ses vypařil. “ „Jo, když to řekneš takhle. “ Pak ztišil hlas.
„Potřeboval jsem vypadat jako chlap, který tě prostě nechal být. Čím uvěřitelnější to bude pro tebe i pro okolí, tím menší šance, že si někdo řekne, že přes tebe může dostat mě. “ Romana natáhla ruku přes stůl. Její dlaň spočinula na jeho ruce.
„Takže jsi odešel kvůli mně, kvůli rodičům, kvůli každému, koho by mohli použít. “ Tadeáš přikývl. „Nevím, jestli jsem všechna rozhodnutí udělal správně. “ „To nevím ani já.
“
V kuchyni bylo slyšet jen tiché bzučení lednice. Ani jeden nespěchal, aby ticho zaplnil. Byly v něm ztracené roky, vztek i věci, které si ještě budou muset říct. „Teď už se situace změnila.
Podařilo se zajistit potřebné důkazy. Hlavní lidé z té skupiny už nejsou na svobodě. Riziko se vyhodnotilo znovu a důvody pro dosavadní zvláštní ochranu pominuly. “ „Kdy ses dozvěděl, že se můžeš vrátit?
“ „Před několika dny. Dřív bych sem nepřišel. Nechtěl jsem udělat poslední chybu právě ve chvíli, kdy už nebyla nutná. “ Odmlčel se.
„Můžu se vrátit? “ Romana sevřela jeho prsty o něco pevněji. „Do stejného života. “ Tadeáš zavrtěl hlavou.
„Ne, ten už neexistuje. Přišel jsem o část práce, o klienty a o tři roky s vámi. Ale můžu zase žít pod svým jménem a být s tebou. “ Romana tu větu nechala chvíli mezi nimi.
Tři roky si představovala velké vysvětlení. Okamžik, kdy pochopí každou souvislost. Teď věděla, že vysvětlení samo nic nevrací. Nevrátí noci, kdy čekala na zvuk klíče, ani vztek, s nímž se učila žít bez odpovědi.
Přesto poprvé měla vedle bolesti i něco, co nebylo domněnkou. „To je dobře. “ Stiskl jí ruku. „Přišli jsme o tolik času.
“ Romana přikývla. „Ten čas jednou větou nevrátíme. “ „Já vím. A nechci dělat, že se nic nestalo.
“ „Ani já. “ Chvíli se na sebe dívali. „Ale můžeme začít tím, že už přede mnou nebudeš mizet beze slova. “ Tadeášovi se v obličeji objevil známý, trochu unavený úsměv.
„To dokážu slíbit. “ „A zbytek? “ „Ten budeme muset udělat, ne slíbit. “ Romana se přes slzy usmála.
Tadeáš její ruku nepustil. „Uvidíš. Slibuju.
“
