Romana Konečná přešla prostranství před nádražím rychleji, než měla v úmyslu. Na displeji telefonu svítilo datum, které si nemusela připomínat. Přesně před třemi lety Tadeáš Krejčí zmizel a právě dnes na ni u hodinové věže čekal jiný muž. Na okamžik se jí ta náhoda zdála až nevkusná.
Výročí Tadeášova zmizení a schůzka s Karlem Dostálem připadly na stejné ráno. Tadeáš byl jednoho dne doma a druhý už ne. Bez varování, bez rozhovoru, téměř bez vysvětlení. Papírek, který po něm tehdy večer zůstal na kuchyňském stole, nic neobjasnil.
Spíš z obyčejného listu udělal předmět, k němuž se Romana celé roky v duchu vracela, protože v něm pořád hledala větu, která tam nebyla. Měla se na něj zlobit a zlobila se. Jenže vedle zlosti přežil i stesk, mnohem méně rozumný a mnohem vytrvalejší. Pořád v sobě nechávala místo člověku, který si podle všeho právo na čekání sám zrušil.
Teď měla za sebou služební cestu a téměř deset dní v cizím velkém městě. K hodinové věži zbývalo jen pár minut chůze. Tam čekal Karel Dostál. Pozorný, vytrvalý a přesvědčený, že tentokrát už mezi nimi nestojí nic podstatného.
Romana při každém kroku k věži cítila, že Karlovu jistotu nesdílí. Telefon měla v kapse a ani jednou nezavibroval. Přesto ho na okamžik nahmatala přes látku kabátu, jako by se starý zvyk čekat na jedinou zprávu uměl ozvat i po třech letech. Karlův zájem začal dávno předtím, ještě v době, kdy byla Tadeášovou ženou a jejich manželství zvenčí nevypadalo jako něco, co by se mohlo rozpadnout.
Tehdy jí Karlova pozornost lichotila a současně ji zneklidňovala. Po třech letech samoty se ten rozpor vrátil v jiné podobě. Část z ní chtěla konečně přestat čekat. Druhá se při každém kroku k věži bránila.
Stačilo pomyslet na Tadeáše a vracely se dny, kdy dokázala celé hodiny sedět a plakat, dokud jí nebolelo celé tělo. Tři roky tu bolest otupily, ne však vyřešily. Některé otázky pořád neměly odpověď. A právě proto se její mysl navzdory nádraží, Karlovi i dnešnímu ránu vrátila k jednomu dávnému květnovému večeru.
Ten večer před lety šla z práce pěšky. Květen byl v plném proudu. Podél ulic kvetly šeříky i střemchy a jejich vůně se mísila s teplým vzduchem. Lidé se nikam netvářili tak zachmuřeně jako v zimě.
Na chodnících bylo víc barev, lehčích kabátů, smíchu. Právě takové dny Romana milovala. Město se zbavovalo posledního zimního šera a ona měla pocit, že spolu s ním odkládá i vlastní únavu. Navíc si toho večera připadala hezká.
Nové šaty jí seděly lépe, než čekala, a konečně mohla nechat bundu doma. Teplé tenisky vyměnila za sandály a už jen ten drobný rozdíl jí připadal jako svátek. Následující den jí čekalo volno a víkend s kamarádkou, která měla narozeniny. Práce jí nedávala mnoho důvodů ke stížnostem.
Univerzitu měla za sebou necelý rok a pracovala jako ekonomka ve firmě zaměřené na montáž plastových oken. Výplata nebyla nijak oslnivá, zato získávala praxi. Postupně rozuměla věcem, které ještě před pár měsíci znala jen z učebnic, a kolegové byli většinou příjemní. Jedinou kaňkou na té náladě byl Karel Dostál.
Byl přibližně o pět či šest let starší a do jejich firmy přijížděl za partnerskou společnost. Jeho návštěvy měly téměř vždy stejný průběh. Prošel kolem Romany, zamířil za ředitelem a zavřenými dveřmi spolu dlouho probírali pracovní věci. Zpočátku Karel nic neřekl.
Díval se jen o několik vteřin déle, než bývá běžné. Romana nemusela mít mnoho zkušeností, aby poznala zájem muže, kterého zaujala nová zaměstnankyně. Nikdy nepřekročil hranici slušnosti. Žádnou poznámku si nedovolil, ale jeho pohled byl výmluvnější než slova.
Nemohla předstírat, že jí to není příjemné. Karel byl úspěšný, působil jistě a rozhodně a vzhledem rozhodně nezaostával. Vysoký tmavovlasý muž s modrýma očima by upoutal pozornost leckde. Romaně však někdy připadal až příliš dokonale upravený.
Jako člověk, který před odchodem z domu kontroluje každý vlas a každý záhyb košile. Občas jí připomínal figurínu, na níž se nic nikdy neposune z místa. A nebyl to jediný detail, který v ní vyvolával nejasný neklid. Tehdy by ho ještě neuměla přesně pojmenovat.
Některé kolegyně naopak Karlovu přítomnost vítaly. Hovor u kávovaru býval najednou hlasitější, úsměvy výraznější a cest kolem jeho dveří podivně přibývalo. Karel buď nic z toho neviděl, nebo se rozhodl, že to vidět nebude. K ostatním zůstával věcný a soustředěný.
Jen když se podíval na Romanu, jeho chladná maska trochu povolila. Čím jistější si byla, že se k ní chystá promluvit, tím méně věděla, co udělá, až ten okamžik skutečně přijde. Část jí lichotila už samotná představa, že si muž jako Karel všímá právě jí. Současně se v ní pokaždé něco stáhlo.
Neuměla to obhájit. Neměla seznam výhrad, jen vnitřní odpor, který se ozýval dřív než rozum. Jednu věc přece jen viděla jasně. Vadilo jí, jak Karel zachází s lidmi, které nepovažuje za sobě rovné.
Uklízečka ho zdravívala pokaždé, když se potkali. On kolem ní často prošel, jako by nic neslyšel. Když se s ním některý z řadových zaměstnanců pokusil dát do řeči, odpověděl stroze nebo vůbec. Přesto Romana jednoho dne zastavil právě na chodbě kancelářské budovy.
Byli tam sami. V tu chvíli pocítila známé sevření v hrudi. „Romano, počkej. “ Zastavila se a otočila.
Karel si na okamžik přejel dlaní po rukávu saka. „Potřeboval bych s tebou něco probrat. Můžu? “
„Můžeš.
“
Bylo téměř komické vidět ho takhle. Muž, který před ředitelem mluvil bez zaváhání, najednou hledal nejjednodušší větu. Romanu jeho rozpačitost překvapila. Poprvé nepůsobil jako dokonale sestavený obraz, ale jako obyčejný člověk.
„Na chodbě se mi to říká dost hloupě. Mohl bych tě po práci někam vzít? “
Romana bez dlouhého přemýšlení zavrtěla hlavou. Znala ho z návštěv ve firmě, ne ze života.
Sednout si rovnou do jeho auta a odjet někam o samotě jí připadalo příliš. Karel z její tváře pochopil víc, než mu řekla. „Jasně, to jsem uspěchal. Tak bez okolků.
Líbíš se mi, Romano, už nějakou dobu. Asi sis toho všimla, protože v tomhle nejsem zrovna mistr. “
Přikývla. Přímé přiznání ji i tak zaskočilo.
Očekávala ho. Ale něco jiného je něco tušit a něco jiného slyšet to nahlas. „Hezkých žen potká člověk spoustu. Ty máš něco, kvůli čemu se za tebou podívám znovu.
Jestli bys chtěla, mohli bychom se poznat i jinak než tady mezi kancelářemi. Můžu ti večer napsat. Nemusíš mi odpovídat teď. “
Z druhého konce chodby se ozvaly kroky.
Karel se na Romanu ještě jednou podíval, tentokrát bez své obvyklé jistoty. Při loučení jí konečky prstů lehce přejel po rameni. Gesto bylo krátké, ale překvapivě něžné. Zpráva přišla skoro hned.
Pár obyčejných vět, nic nátlakového. Romana mu odepsala. Z několika zpráv se stal delší rozhovor a brzy si psali pravidelně. Část z ní byla zvědavá, druhá zůstávala ve střehu.
Muž z chodby se vůbec nepodobal chladnému návštěvníkovi, kterého vídala v kanceláři. Možná jsi ho zařadila příliš rychle, napadlo ji. Rozhodla se, že mu dá šanci. Stačil však jeden společný večer, aby Romana přestala pochybovat.
S Karlem by žít nechtěla. Od začátku seděla napjatá. Karel vyprávěl dlouze, s chutí a především o věcech, které zajímaly jeho samotného. Ona poslouchala a čím dál víc měla pocit, že jsou u jednoho stolu, ale každý v úplně jiném večeru.
Nepěkně se vyjadřoval o lidech, které označoval za své známé. Nevynechal ani ředitele Romaniny firmy, přestože právě s ním se v kanceláři tvářil skoro přátelsky. A pak to byl jeho zvyk rozhodnout dřív, než se druhého vůbec zeptá. V restauraci objednal, jako by přesně věděl, co jí bude chutnat.
Směr procházky určil bez jediné otázky. V jeho světě zkrátka vždycky existovala správná varianta a shodou okolností to byla ta jeho. Při loučení se Karel naklonil, aby ji políbil. Romana okamžitě uhnula stranou.
„Promiň. “ Dívala se na něj přímo a doufala, že tentokrát nebude třeba nic vysvětlovat. „To je v pořádku,“ řekl po krátké pauze. „Je brzy.
Počkám. Není důvod něco hnát. “
Na povrchu zněla jeho věta ohleduplně, ale Romaně se po ní spíš stáhl žaludek. Její úhybný pohyb Karel nevzal jako odpověď.
Uložil si ho jen jako překážku, kterou lze časem obejít. Doma mu napsala jasně, že z její strany pokračování nebude. Odpověď dorazila až za hodinu. „Dobře.
“ Jediné slovo, z něhož se nedalo poznat, co si o tom myslí. Celý následující týden Karel do firmy nepřijel. Další týden se jeho auto znovu objevilo na parkovišti. Romana vzala tašku a odešla do archivu ve třetím patře.
Bylo jí jasné, jak absurdně se chová, ale večer zjistila, že Karel neodjel tak daleko, jak si myslela. Auto nechal stranou za vjezdem do areálu a čekal venku. „Romano, ahoj. Snažil jsem se to pustit z hlavy.
Říkal jsem si, že na tebe přestanu myslet. Nejde mi to. Řekni mi aspoň, co ti na tom večeru vadilo. “
Romana zavrtěla hlavou.
Jak mu měla vysvětlit, že jí neodradila jedna věta ani jedno gesto, že jí vadil celý způsob, jakým jí zabíral prostor? A pak jí z úst vyšlo něco úplně jiného. „Někoho mám. Nejsem volná.
Promiň. “
Karel se zarazil. „Cože? Tak proč jsi se mnou šla ven?
“
„Byli jsme rozhádaní. Teď jsme se dali znovu dohromady a mně došlo, že právě s ním chci být. Není to tvoje vina. Mrzí mě, že jsem to nevyřešila dřív.
“
Nečekala na odpověď. Otočila se a odešla tak rychle, že se musela hlídat, aby se nerozběhla. Věděla, že lhát nebylo správné. Přesto se jí s každým krokem ulevovalo.
U Karla si přestávala být jistá, jestli by prosté odmítnutí skutečně slyšel. Z té úvahy ji vytrhl vysoký dětský hlas. Romana se otočila. Kousek od ní stála holčička, mohlo jí být kolem osmi.
Jeden cop měla napůl rozpletený, na nose i tvářích šmouhy od prachu. „Pomůžete mi, prosím? Je tam můj bratr. “ Ukázala přes rameno k opuštěným dvorům nedaleko historického centra.
Romana se dál nevyptávala. Následovala ji, protáhla se dírou v plotě a po několika desítkách kroků se zastavila u vysokého topolu. Tam dívka zaklonila hlavu. Romana chvíli neviděla nic než větve.
Teprve pak rozeznala chlapce, snad devítiletého nebo desetiletého, přitisknutého ke kmeni vysoko nad zemí. „Radomír Knotek tam vylezl kvůli sázce. Kluci tvrdili, že to nezvládne, a on říkal, že je obratný jako opice. Chtěl se dostat až nahoru, aby viděl náš dům.
Jenže dolů už nemůže. Ostatní kluci odešli, protože museli domů. On tam zůstal. “
Romana zvedla ruce k ústům.
„Radomíre, slyšíš mě? Jak ti je? “
„Dobrý,“ ozvalo se shora po krátké pauze. „Jen si odpočinu a pak slezu.
“
Výška jí došla až teď. Chlapec seděl přibližně tam, kde by u domu bylo páté nebo šesté patro. Jediný špatný pohyb by mohl mít strašné následky. „Ne,“ zavolala ostřeji, než chtěla.
„Nikam nelez. Drž se a nehýbej se. My něco vymyslíme. “
Rozhlédla se kolem.
V jednu chvíli se její pohled zachytil o mladého muže na chodníku. Štíhlý, šedé pomačkané tričko, modré džíny. On zpomalil. „Je něco špatně?
“ zavolal. Romana místo odpovědi ukázala směrem ke stromu. Mladík neváhal. Protáhl se plotem a za okamžik stál vedle nich.
Chytil se nejnižší větve. „Neměli bychom radši zavolat hasiče? “ zeptala se Romana. „Je strašně vysoko.
“
„Je to strom,“ odpověděl a krátce se pousmál. „Jako kluk jsem lezl po horších. “ A vyrazil vzhůru. Romana čekala, že se jí strach ještě zhorší.
Stalo se něco opačného. Mladík se pohyboval bez zbytečných gest. Pokaždé si nejdřív našel oporu a teprve potom přenesl váhu. Byl lehký, jistý a překvapivě obratný.
Po několika metrech přestala očima hledat jinou možnost. Tomu neznámému muži věřila. Dostal se téměř k Radomírovi a něco mu trpělivě vysvětloval. Pak se otočil směrem dolů a začala část, která Romaně připadala mnohem horší než výstup.
Lezl první. Pokaždé ukázal Radomírovi, kam položit chodidlo a kterých větví se chytit. Když chlapec zaváhal, zůstal na místě a čekal. Když oba konečně seskočili z poslední nízké větve na zem, Romana vydechla tak prudce, až se jí zatočila hlava.
Holčička radostí vykřikla, vrhla se na bratra a objala ho kolem krku. Sourozenci se chytili za ruce a rozběhli se k díře v plotě. Ani jeden se neohlédl. Po chvíli zůstali u topolu sami a dívali se na sebe s lehce rozpačitým pobavením.
Romana si všimla, že má na předloktí škrábanec. On se na něj ani nepodíval. Mladík ten nedostatek napravil jako první. „Tadeáš Krejčí.
“ Natáhl k ní ruku. „Romana Konečná. “
„Pěkné jméno. Úplně normální.
“
Romana se pousmála. „Moje nezní normálně? A vy jste tedy nenormální? “
Tadeáš se zasmál.
„Možná trochu. “ Pak kývl směrem k ulici. „Nechcete se projít? “
„Proč vlastně ne?
“
Tak začalo jejich seznámení. Už během první společné procházky Romana zjistila, že vedle Tadeáše nepotřebuje nic předstírat. Mluvili, pak na chvíli oba zmlkli, a ani ticho nebylo nepříjemné. Telefonní čísla si vyměnili ještě před rozloučením.
Od té chvíle spolu trávili téměř všechen volný čas. Tadeáš se postupně stal člověkem, bez něhož si neuměla představit běžný den. Byl pozorný v drobnostech, nejen ve velkých gestech. Poznal, kdy chce mluvit a kdy potřebuje klid.
Dokázal se podívat a pochopit, že něco není v pořádku, ještě než to vyslovila. Tadeáš pocházel z vesnice. Do města se přestěhoval kvůli studiu informatiky. Po škole nastoupil do místní technologické firmy, ale po čase zjistil, že mu pevně daný způsob práce nevyhovuje.
Začal pracovat na volné noze. Postupně si mohl vybírat, co přijme, a dokonce si pořídil vlastní byt. Netrvalo dlouho a Romana se k němu přestěhovala. Společné bydlení působilo spíš jako logické pokračování než velký skok.
Kamarádky jí samozřejmě varovaly. Romana jejich poznámky brala s úsměvem. S Tadeášem jí vyhovovaly právě ty obyčejné věci. Usínat vedle něj, ráno se potkat v kuchyni, strávit večer doma bez programu.
Nikdy by dřív nevěřila, že může člověk tak rychle získat pocit, že někdo cizí patří do jeho života odjakživa. Krátce před tím setkáním přitom Romaně přišlo, že Karlovi zalhala o příteli. Ve skutečnosti jen předběhla realitu o několik hodin. Karel je později několikrát viděl spolu.
Jednou čekal Tadeáš před vstupem do její kancelářské budovy a Karel je zahlédl, jak se objímají. Podruhé se potkali náhodou v kavárně. Karel tam seděl s vysokou blondýnkou, ale od okamžiku, kdy zahlédl Romanu, jako by žena naproti němu přestala být hlavní osobou u jeho stolu. „Děje se něco?
“ zeptal se Tadeáš, který si vždy všiml drobné změny v jejím výrazu. Romana mu vysvětlila, kdo Karel je a co mezi nimi před časem proběhlo. Tadeáš se rozhlédl po místnosti. „Tak pojď, půjdeme jinam.
“
„Ale už jsme objednali. “
„To nevadí. Zaplatíme, co bude potřeba. Jsi tady stažená a hlídáš, odkud se na tebe dívá.
Nechci večeřet někde, kde se necítíš dobře. “
Vstali a odešli dřív, než jídlo přinesli. Tadeáš prostě bez řečí postavil její klid nad peníze, které už za večer vydal. Později jí pomohl i s hledáním jiné práce.
Setkávání s Karlem v kanceláři bylo čím dál nepříjemnější. Jednou za čas se znovu pokusil přiblížit, vždy dost nenápadně na to, aby mohl tvrdit, že o nic nejde. Romana měla dojem, že Karlovy city živí právě odmítnutí. S Tadeášem se vzali asi půl roku po seznámení.
„To snad nemyslíte vážně, vždyť se skoro neznáte,“ slýchali. Jim ale rychlost nepřipadala jako problém. Chodili na výlety, cestovali, dlouho si povídali a postupně si vytvořili způsob, jak jeden druhého držet nad vodou, když přišlo horší období. Mluvili i o dětech.
Romana si představovala dvě, kluka a holku. Tadeáš měl větší ambice. „Čtyři, aspoň čtyři. “ Nakonec se shodli na něčem střízlivějším.
Ještě chvíli počkat. Oba chtěli nejdřív dokončit několik důležitých pracovních věcí. Romana měla vlastní cíl: než odejde na mateřskou, chtěla se posunout na vedoucí pozici. Proto si zpočátku ani nevšimla, že se doma mění atmosféra.
Byli manželé tři roky a Romana dobře znala Tadeášův pracovní režim. Dokázal se na několik dní uzavřít do úkolu tak dokonale, že okolní svět téměř přestal existovat. Obvykle se to zlomilo ve chvíli, kdy projekt dostal jasný tvar. Romana čekala, že se stejný obrat dostaví i teď.
Jenže dny ubíhaly a tentokrát se nic nevracelo do normálu. Tadeášova vážnost se s každým dnem prohlubovala. Seděl s Romanou u jednoho stolu, spal vedle ní, ale stále častěji měla pocit, že skutečně přítomná je jen jeho postava. K tomu přibyly služební cesty.
Během krátkého období několikrát odjel na pár dnů, někdy skoro na týden. Nejdřív se zeptala jednou, potom počkala na večer, kdy vypadal méně vyčerpaně. Výsledek byl pokaždé stejný. Z rozhovoru odcházela s pocitem, že odpovědi neleží v tom, co Tadeáš řekl, ale v tom, čemu se vyhnul.
„Všechno je v pořádku,“ uzavíral to. Čím častěji tu větu slyšela, tím méně zněla jako uklidnění. Jedné noci Romanu probudilo světlo pronikající škvírou ve dveřích. V kuchyni našla Tadeáše u okna s telefonem u ucha.
Mluvil tak potichu, že většině slov nerozuměla. Zaslechla jen několik krátkých odpovědí a nakonec větu, která ji okamžitě probrala. „Ne, doma o tom nikdo neví. “
Tadeáš se otočil.
Když ji uviděl ve dveřích, na okamžik přestal reagovat na člověka na druhém konci linky. Hovor ukončil. „S kým jsi mluvil? “
„S někým kvůli projektu.
Některé věci se bohužel neřídí hodinami. “
Romana došla ke kuchyňské lince a položila na ni obě ruce. „Tadeáši, nepotřebuju vědět, co máš ve smlouvě. Chci vědět, jestli se děje něco, co ti ubližuje.
“
„Jsem v pořádku. “
„Nejsi. “
Po chvíli řekl: „Dokud to nedokončím, nechci tě do ničeho zatahovat. “
„Do čeho mě nechceš zatahovat?
“ Romana zůstala na místě. „Kolik času je podle tebe chvíle? “
Tadeáš neodpověděl. Telefon mu v ruce zavibroval, podíval se na displej a tvář mu ztuhla.
„Musím to vzít. “
Romana ustoupila. Ne proto, že by jí odpověď přestala zajímat, naopak. Cítila, že kdyby tam zůstala, přejdou od otázek ke křiku.
Ráno našla v kuchyni hrnek s trochou studeného čaje a vedle něj utěrku složenou do přesného obdélníku. Tadeáš to dělal vždycky stejně. Romaně se při pohledu na tu drobnost sevřelo hrdlo. Poprvé od chvíle, kdy se poznali, cítila, že ji k sobě nepouští.
Jednou u večeře řekla: „Dopadne to dobře. Už ses dostal z horších pracovních problémů. “
Na rtech se mu objevil krátký unavený úsměv. „Dopadne.
Jestli tohle zvládnu, tak to bude skoro zázrak. “
„Tak mi řekni, co vlastně zvládáš. “
Tadeáš se okamžitě stáhl. „Nic zvláštního.
“ O několik minut později změnil téma. „Za dva dny zase odjíždím. “
„Kam tentokrát? “
„Do Harrachova a potom nejspíš do Prahy.
Záleží na tom, jak se to posune. “
„Vzala bych si pár dní volna. Mohla bych jet s tebou. Aspoň bychom byli chvíli spolu, ne?
“
Odpověď přišla příliš rychle a ostře. „Nebudu mít čas. Fakt ne. Budu jen pracovat.
“
Ráno jeho odjezdu působilo paradoxně normálně. Romana vstávala do práce, Tadeáš spal. Když za sebou zavírala dveře, pořád ještě počítala s jeho návratem. Večer jí ta jistota připadala jako něco z cizího života.
Když odemkla byt, nevítal jí Tadeášův hlas. Na stole ležel papír. Později by nedokázala říct, kolikrát ho přečetla. Pokaždé hledala stejnou věc.
Jedno konkrétní vysvětlení, jeden řádek, který by z těch ostatních udělal něco pochopitelného. Na papíře stálo: „Romano, odpusť mi, jinak to nejde. Nehledej mě. Nehledej důvod u sebe a neobviňuj se.
Ty za to nemůžeš. Patříš k nejdůležitějším lidem, které jsem v životě měl. Věř mi, že nedělám nic z toho lehce. Přesto to udělat musím.
Podal jsem návrh na rozvod k příslušnému okresnímu soudu. Věci, které bylo možné připravit dopředu, jsem připravil. Jsem vděčný za každý rok, který jsme spolu měli. Jsi výjimečný člověk.
S tebou jsem poprvé pochopil, co pro mě znamená skutečně někoho milovat. Žij dál. Zvládneš to. Nevím, jestli se ještě někdy potkáme.
Všechno, co jsem udělal, jsem udělal kvůli tobě. Žij naplno a buď šťastná. “
Pod poslední větou nic nebylo. Žádné místo, žádný termín, žádná odpověď na jedinou otázku, která Romaně zůstala.
Nejhorší bylo všechno, co mezi větami nechal prázdné. Romana mu zavolala. Telefon se nehlásil. Poslala zprávu: „Napiš jen, že jsi v pořádku.
“ Displej zůstal bez odpovědi. Zavolala jeho rodičům. „Je u vás? Tadeáš?
“
„Není. Proč by měl být? “
„Protože odešel. “
Ticho na druhé straně bylo okamžité.
Když se jí později ozvala Tadeášova matka, řekla, že syn jí poslal vlastní vzkaz. Stejně stručný a stejně nepoužitelný jako ten Romanin. Napsal jí, že začíná nový život a že v něm pro lidi z toho dosavadního nezůstane místo. Poslal jí větší částku peněz.
„Nevím, co se mezi vámi stalo,“ řekla matka, „ale tohle mi nepřipadá normální. Spíš mě to děsí. “
Romana přikývla. „Mě taky.
“
Místo jeho zprávy přišlo oznámení, že se má Romana dostavit do notářské kanceláře. Notářka před ni rozložila několik připravených listin. Tadeáš ještě před zmizením začal připravovat kroky, aby na Romanu mohl přejít majetek, který patřil jemu. Romana sledovala stránky a podpisy, ale význam slov k ní doléhal se zpožděním.
Na jedné z listin jí padlo do očí datum z doby, kdy ještě spolu ráno normálně snídali a řešili, co nakoupit domů. Právě to jí zasáhlo. Zatímco ona považovala jejich život za obyčejný, Tadeáš už něco připravoval beze slova. „Kdy tohle podepsal?
“
„Začal to řešit ještě před odjezdem. U části dokumentů ano, u dalších byly připraveny podklady. “
„Takže to plánoval. “ Romana položila listinu zpět.
„A když to nechci, myslím ten převod? “
Notářka odložila pero. „Paní Konečná, osobní důvody vašeho manžela vám vysvětlit neumím. Můžu vám ale přesně oddělit, co už právně nastalo, co je teprve připravené a kde je potřeba váš další krok.
“
Sáhla po peru, ale notářka položila dlaň vedle dokumentu. „Ne na něj. Jestli teď máte pocit, že nerozumíte tomu, co podepisujete, nepodepisujte nic jen proto, abyste to měla za sebou. “
„Takže můžu odejít bez podpisu?
“
„Samozřejmě. Moje práce není dostat z vás podpis za každou cenu. “
Romana teprve tehdy spustila ramena. Bylo to malé rozhodnutí, ale první od Tadeášova zmizení, které nebylo jen reakcí na další ránu.
Na okraji jedné kopie si napsala dvě slova. Dnes nepodepisovat. Když vyšla ven, nesla v rukou desky s kopiemi a svírala je tak pevně, až ji začala bolet zápěstí. Tadeáš neodešel v náhlém pohnutí, nenechal za sebou pouze dopis.
Mohla to být chladná příprava člověka, který se rozhodl začít někde jinde, ale stejně dobře to mohla být příprava člověka, který počítal s tím, že se nebude moci vrátit. Romana nedokázala rozhodnout, která možnost je horší. Další dny se jí slévaly podle pracovních směn a večerního ticha v bytě. První týdny jen fungovala.
Zlom přišel až jednoho večera, kdy se bez zjevného spouštěče rozplakala. Křičela do polštáře, shazovala věci, které měla po ruce. Když to přešlo, uvolnilo se v ní místo pro něco jiného než strnulost. Začala hledat vysvětlení.
Jedna možnost střídala druhou a skoro všechny se nakonec svedly k jediné. Jiná žena. Jakmile se v její hlavě usadila představa jiné ženy, začala zpětně přepisovat všechno, co poslední týdny viděla. Proto byl tak vzdálený.
Možná se snažil potlačit city k někomu jinému. Možná proto nedokázal s Romanou normálně mluvit. Neměla jediný důkaz. Přesto dokázal rozum během několika nocí vystavit celý příběh s takovou přesností, až začal připomínat vzpomínku.
Tadeáše nenávidět nedokázala. To jí rozčilovalo snad ještě víc. Vztek se vracel v prudkých vlnách, ale nikdy nevyplnil celý prostor. Pod ním zůstával stesk, zvyk čekat na jeho návrat a malá, nepříjemně vytrvalá naděje, která se odmítala chovat rozumně.
Romana se snažila zjistit cokoli, co by ji posunulo od domněnek k faktům. Volala lidem, s nimiž Tadeáš spolupracoval, ozývala se známým. Nakonec znovu jela za jeho rodiči. Nikdo neměl odpověď.
Seděli všichni tři v kuchyni. Mezi šálky ležela obálka. Romana poznala Tadeášův rukopis dřív, než si stačila uvědomit, že se na něj dívá. „Tohle není on,“ řekla jeho matka.
„Přesně to si opakuju. Kdyby chtěl pryč, nějak by nám to řekl. Kdyby se s tebou rozešel, možná by se styděl, ale mně by se ozval aspoň jednou. “
Tadeášův otec do té chvíle skoro nepromluvil.
Pak vstal a přešel k oknu. „Neměl v práci nějaký problém? “
„Nevím. Poslední týdny byl úplně jiný.
Telefonoval v noci, několikrát odjel a jednou řekl, že z projektu už nemůže odejít. “
„Nemůže,“ zopakoval otec. „To slovo použil a neřekl proč. “
Otázka nebyla obviňující.
Přesto Romanu zasáhla přesně do místa, které si pořád rozebírala. „Ne. A právě kvůli tomu se na sebe zlobím. Přemýšlím, jestli jsem měla naléhat víc.
“
Tadeášova matka natáhla ruku přes stůl a zakryla Romaniny prsty vlastní dlaní. „Jestli před tebou něco schovával, tak chtěl, abys to nevěděla. Žila jsi s ním. Kdyby to bylo vidět, kdo jiný by si toho všiml?
“
Poprvé Romana připustila, že odpovědnost za Tadeášovo tajemství nemusí ležet na ní. Začali společně probírat všechny možnosti. Pracovní problém, dluh, nevěra, konflikt s někým. Každé vysvětlení dávalo smysl jen do určitého bodu.
Kdyby měl milenku a chtěl nový život, proč se odřízl i od rodičů? Kdyby se mu jen nepovedla práce, proč předem připravoval převod majetku? A jestli odjížděl dobrovolně, proč oba dopisy působily spíš jako pečlivě připravené definitivní rozloučení? Romana porovnala oba texty.
Dělaly totéž. Nic nevysvětlovaly, nenechávaly prostor pro odpověď a oba nejbližší lidi žádaly, aby Tadeáše nehledali. Možná právě to bylo nejkrutější. Nezanechal jim nic, co by mohli udělat správně.
Pouze příkaz nic nedělat. Kamarádky se jí snažily vytáhnout z nejhoršího. „Prosím tě, chlapi dokážou udělat mnohem horší věci,“ rozčilovala se nejhlasitěji Bohdana Horáková. „Aspoň ti nenechal dluhy a prázdný byt.
Postaral se o majetek. “
Romana zavrtěla hlavou. „Ty ho neznáš. “
„Znala jsem ho dost.
“
„Ne tak, jak jsem ho znala já. “
Ostatní kamarádky většinou říkaly totéž jemnějšími slovy. Možná to tak mělo být. Asi nebyl ten pravý.
Časem to přebolí. Romana je poslouchala a připadalo jí, že řeší příběh úplně jiného muže. Oni znali Tadeáše ze společných návštěv. Ona s ním sdílela byt, postel, plány i ticho.
Po roce musela uznat, že čas některé věci skutečně otupil. Ne tak, aby zmizely, ale tak, že už neovládaly každou hodinu dne. Jedno sobotní dopoledne otevřela skříň a rozhodla se vytřídit věci, kterých se od Tadeášova zmizení nedotkla. Vytáhla jeho tmavou mikinu, složila ji do kartonové krabice a chvíli na ni hleděla.
Pak mikinu zase vyndala. „Tohle je směšné,“ řekla nahlas do prázdného bytu. Telefon zavibroval. Bohdana se ptala, jestli pořád platí káva.
Romana se podívala na otevřenou krabici, na mikinu přes opěradlo židle a na hodiny. Dřív by schůzku zrušila. Ten den krabici nechala otevřenou, oblékla se a odešla. U kávy se dokonce několikrát upřímně zasmála.
Kalendář se mezitím posouval dál. Romana nakonec dostala pozici vedoucí oddělení. Kdysi si ten okamžik představovala jako velkou osobní výhru. Když skutečně přišel, radost byla mnohem tišší.
Přesto si ji nechtěla sama zakázat. Navíc zjistila, že jí vedení lidí sedí. Povýšení však nečekalo v poklidné době. Krátce po převzetí oddělení se začala komplikovat zakázka s velmi těsným termínem.
Jeden důležitý podklad dorazil pozdě. V rozpočtu se objevila nesrovnalost. Před několika měsíci by Romana seděla mezi ostatními a řešila svůj díl problému. Teď se všechny pohledy otočily k ní.
Rozdělila kontrolu. Jeden člověk měl projít vstupní údaje, další porovnat změny mezi soubory. Romana si nechala rozpočet a začala ho procházet řádek po řádku. Chybu našli právě při té výměně.
Nebyla nápadná, ale promítala se do několika dalších částí. Opravy zabraly celé odpoledne. Když soubor konečně odeslala, většina kanceláře už byla prázdná. Když později zhasínala světlo, uvědomila si něco zvláštního.
Několik hodin Tadeášovi nevěnovala jedinou myšlenku. Práce jí nenahradila život, ale připomněla jí, že pořád existuje i něco mimo čekání. Kamarádky mezitím postupně přešly od soucitu k praktičtější radě. Měla by někoho poznat.
Romana se dlouho nedokázala přimět ani k představě nového vztahu. A pak se po dlouhé době ozval Karel Dostál. Napsal jí. Číslo na ni mu zůstalo z jejich někdejších pracovních kontaktů.
Přes společné známé se dozvěděl, že už je rozvedená. Romanu překvapilo, že jeho zprávu tentokrát nesmazala bez emocí. Odpověděla. Následující měsíc si psali.
Nešlo o vyznání ani o dlouhé noční hovory. Spíš krátké zprávy z běžného dne. Karel byl na dosah, ale nespěchal. Romaně ten rytmus zatím vyhovoval.
Chybělo jí, že se někdo zeptá, jestli dojela bezpečně. Chyběl společný plán na víkend. Chyběl jí vztah. Přesněji řečeno jí chybělo to, co kdysi měla s Tadeášem.
Romana věděla, že Karel jim není. Přesto si začala říkat, zda právě v té vytrvalosti není něco, na čem se dá stavět. Krátce před další služební cestou se s ním sešla. Zvenčí to vypadalo jako úplně běžné rande.
Karel přišel s květinami, stejně jako kdysi, a Romana cítila stejné sevření, které si pamatovala. Byl stále pohledný, úspěšný a dával jasně najevo, že o ni stojí. Přesto jeho blízkost nedávala pocit, který hledala. Chyběla samozřejmost, důvěrnost, teplo, které není potřeba vytvářet úsilím.
Vedle Karla pořád čekala, že se dostaví později. Při loučení se Karel naklonil, aby ji políbil. Romana ustoupila. „Ještě ne, nebo možná vůbec.
Sama nevím. “
„Dobře. “ Karel se usmál, jako by se nic nestalo. „Nemusíme to hnát.
“
Ta reakce jí znovu zneklidnila. Nezeptal se, co cítila. Její ústup si automaticky přeložil jako odklad. Stejný vzorec jako před lety.
„Zítra tě vyzvednu. V kinech má premiéru jeden thriller. “
„Zítra nebudu ve městě. Odjíždím služebně.
“
„Tak tě hodím aspoň na nádraží. “
„Jedeme s kolegy. Už jsme domluvení. “
Karel se na pár vteřin odmlčel.
„Dobře, tak pro tebe přijedu, až se vrátíš. “
Na to Romana nenašla nic, čím by větu uzavřela. Odvezla si tu otázku i na služební cestu. Karel se k ní choval dobře.
Pamatoval si, co mu řekla. Ptal se, jak se má. Po tolika letech na ni nezapomněl. Možná je nefér člověka soudit pořád podle jedné nepovedené schůzky z minulosti.
Samozřejmě s Tadeášem to nikdy nebude stejné, jenže Tadeáš odešel bez rozhovoru, bez odpovědí. Kdyby rozhodovala podle seznamu faktů, Karel by prošel bez větších výhrad. Jenže pokaždé, když stál příliš blízko, její tělo odpovídalo dřív než ten seznam. V jeho blízkosti jí nebylo útulně.
Neustále jako by seděla v cizím obývacím pokoji a měla se přesvědčit, že je doma. Služební cesta utekla rychle. Pevnou odpověď si z ní nepřivezla. Do svého města dorazila za svítání.
Přešla z nástupiště na prostranství před nádražím a věděla, že u hodinové věže čeká Karel. Minutová ručička na věži se mezitím posunula. S každou další minutou se z Romaniny nerozhodnosti stávalo rozhodnutí, které za ni dělá čas. „Slečno, hezká slečno, počkejte chvíli.
“
Ženský hlas za ní byl jasný a naléhavý. Romana se otočila. Stála tam velmi mladá romská dívka. Tmavší pleť, výrazné černé oči, dlouhý cop přehozený přes rameno.
Usmívala se otevřeně, skoro familiárně. „Mluvíte se mnou? “
„S vámi. “ Dívka si ji prohlédla.
„Máte toho v hlavě moc. Zastavte se aspoň na chvíli. “
„Na tom nemuselo být nic nadpřirozeného. Po cestě a několika dnech v práci nejspíš nevypadala jako člověk, který má v hlavě úplný klid.
Chtěla se otočit zpátky k věži. Dívka ale pokračovala. „Někoho jste ztratila. Někoho, kdo vám byl opravdu blízký, a od té chvíle nevíte, kam se sebou.
“
Romana přestala odcházet. „Co jste to řekla? “
„Ztratila jste člověka, kterého jste milovala. A teď je poblíž jiný muž, jenže ten k vám nepatří.
S ním šťastná nebudete. Když za ním teď půjdete, přinese vám to trápení a dalších deset let byste vedle něj štěstí hledala marně. “ Odmlčela se. „A potom počkejte.
“
Romana se zamračila. „Co potom? Co by bylo po těch deseti letech? “
„To teď nepotřebujete vědět.
“
„To je docela výhodná odpověď. “
Dívka se neurazila, jen nepatrně pokrčila rameny. „Můžete odejít. “
Právě ta klidná věta Romanu zastavila víc než předpověď.
„A co mám podle vás udělat? “
„Od toho člověka odejít, ne k němu. “
Romana se těhle možností chytila téměř s úlevou. Cizí žena během několika vteřin pojmenovala to, co si Romana celé dny odmítala říct sama.
Nešlo ještě o víru v předpověď, šlo o vlastní odpor, a ten už nemusela dál vydávat za nerozhodnost. Ne, za Karlem nepůjde. „Děkuju,“ řekla dívce. „Asi vůbec netušíte, jak moc jste mi teď pomohla.
“
Mladá věštkyně se usmála. Romana otevřela kabelku a sáhla po peněžence. Dívka jí však dlaň zastavila gestem. „Ne, aspoň něco vám dám.
Nechci. Tohle nebylo za peníze. Berte to jako něco, co jsem vám měla říct. Za to si nic nevezmu.
“
Romana už nevěděla, co je podivnější. Samotná předpověď, nebo odmítnutí peněz. Dívka ji chvíli pozorovala, pak jí ztvrdl výraz. „Počkejte, je tu ještě něco.
“
Romaně se sevřel žaludek. „Co? “
„Vím, kde je váš muž. “
Zvuky nádraží nezmizely, ale Romana je najednou přestala vnímat.
„Co jste řekla? “ Udělala nejistý krok a dívka ji chytila za loket. „Vy víte, kde je? Kde je Tadeáš?
“
„Jméno nevidím,“ řekla dívka a pustila ji, když zjistila, že stojí pevně. „Ale je daleko, na druhém konci země. Žije pod jiným jménem. Skrývá se.
Ne proto, že by se tak rozhodl pro pohodlí. Chrání sebe a lidi, kteří jsou mu blízcí. Vás taky. “
„Je v pořádku?
“
Dívka přikývla. „Je živý a zdravý. “
Romana se musela víc opřít do chodidel, protože jí na okamžik změkla kolena. Stačila jí zatím jediná informace.
Tadeáš žije. Všechno ostatní mohlo počkat ještě několik minut. „Chybíte mu,“ pokračovala dívka. „Hodně.
Teď se s vámi ještě nesmí vidět, a on to ví. Ale nebude to trvat věčně. Už ne. Setkáte se.
A nebude to za dlouho. “
„Za jak dlouho? “
„To nevím. Hlavně si teď nezkomplikujte cestu sama.
Nechoďte za mužem, který na vás čeká. Jinak byste si do toho přidala něco, co nepotřebujete. “
Pak se ohlédla, krátce Romaně kývla a rychle se vydala pryč. Za několik vteřin už dívka téměř běžela.
Romana zůstala stát a sledovala ji, dokud tmavý cop nezmizel mezi cestujícími. Udělala přesně to, co si před chvílí vymyslela. Prošla k druhému východu a objednala si taxi. Teprve když seděla v autě a nádraží mizelo za oknem, vytočila Karlovo číslo.
„Karle, nebudeme spolu. “
Na druhé straně zavládlo ticho. „Co se stalo? “
Romana se podívala z okna.
„Nic. A právě to je asi ta odpověď. “
„Já tomu nerozumím. “
„Vím.
“
Karel nejdřív zvýšil hlas, pak se zarazil, omluvil se a začal se ptát, co má změnit. Romana mu neuměla dát seznam chyb. Problém nebyl v jedné vlastnosti. Karel jí zůstával cizí, a ona konečně přijala, že blízkým se nejspíš nestane ani tehdy, když se oba budou snažit.
Ten den za ní přijel osobně. V ruce měl další kytici. Tentokrát si ji Romana nevzala. „Tak mi aspoň řekni proč.
Co dělám špatně? Co mám dělat jinak? “
„Karle, to není pracovní problém. “
„Já vím.
“
„Ne, právě že nevíš. Když ti řeknu, že s tebou nechci být, slyšíš v tom seznam věcí, které máš opravit? “
Karel ztuhl. „Takže se nemám snažit?
“
„Nemáš mě přesvědčovat, že moje vlastní odpověď není správná. “
Na několik vteřin bylo ticho. „Tlačil jsem na tebe. Dobře, to beru.
Můžu přestat. Nemusíme nic uspěchat. “
Romana zavřela oči. „Slyšíš se?
Říkáš, že nic neuspěcháme, jako by už bylo rozhodnuté, že někam společně dojdeme, jen pomaleji. “
Karel otevřel ústa, ale tentokrát odpověď nepřišla hned. V té nezvykle dlouhé pauze si Romana poprvé dovolila pojmenovat něco, co před lety jen cítila. Možná Karel nemiluje ji takovou, jaká je.
Možná miluje hlavně myšlenku, že právě ona mu stále uniká. Každé odmítnutí z ní dělalo obtížnější cíl, a čím obtížnější byla, tím víc potřeboval dokázat, že ji nakonec získá. „Mrzí mě to,“ řekla Romana. „Ale moje ne není začátek vyjednávání.
“
Karel sevřel stonky květin, pak ruku zase uvolnil. „Dobře. “ Tentokrát to slovo neznělo jako slib, že počká. Spíš jako něco, co ještě neumí přijmout, ale poprvé se o to musí pokusit.
Nakonec odešel. S takovou myšlenkou se vracela domů. Před domem někdo seděl. Muž.
Romana si unaveně pomyslela na Karla. Postava se zvedla. V prvním okamžiku viděla jen tmavší vlasy a známý způsob, jakým muž přenesl váhu z jedné nohy na druhou. Ten nepatrný pohyb znala.
Tadeáš takhle stával u dveří, když si rozvazoval boty. Taška jí sklouzla z ramene. Přestala vnímat ulici, auta i vlastní únavu. Před domem stál Tadeáš.
Nejdřív se objali. Tadeáš ji sevřel a Romana se do něj opřela celou vahou. Ani jeden z nich nemluvil. Stáli tak dlouho, až se z objetí vytratilo první překvapení a zůstal jen pocit, že si navzájem ověřují něco základního.
Tadeáš promluvil jako první. „Musíme si sednout a promluvit. “
„Mám otázek na několik let. “
Na jeho tváři se objevil vyčerpaný úsměv.
„Toho jsem se bál. “
V bytě zamířili do kuchyně. Romana dala vařit vodu na čaj, vyndala dva hrnky a položila je na stůl. Čaj mezi nimi pomalu chladl.
Oba po hrnku několikrát sáhli spíš z nervozity než ze žízně. Tadeáš se několikrát nadechl, pak konečně začal. „Romano, neodešel jsem proto, že jsem chtěl. “
Pomalu přikývla.
„Jedna dívka na nádraží mi řekla něco podobného. “
Tadeáš zvedl hlavu. „Jaká dívka? “
„To ti vysvětlím potom.
Nejdřív chci slyšet tebe. “
„Pamatuješ, jak jsem předtím skoro nespal? Pracoval jsem pro velkou společnost zabývající se těžbou a zpracováním surovin. Honorář byl vyšší, než jaký běžně dostával.
Ten honorář mi později začal připadat podezřelý. Řekl jsem si, že za takové peníze jim nemůžu odevzdat něco odfláknutého. Začal jsem ověřovat věci, které po mně vlastně ani nikdo ověřovat nechtěl. A něco nesedělo.
Nejdřív pár čísel. Pak jsem našel dokumenty, které si odporovaly. Čím víc jsem to porovnával, tím méně to vypadalo jako chyba. Ta společnost dělala věci, které mohly vážně poškodit životní prostředí v celé oblasti.
Nešlo o špatně vyplněný formulář. Kdyby to pokračovalo, následky mohly dopadnout na desítky tisíc lidí. “
„Tak jsi šel na policii? “
„Ano.
Od té chvíle už nešlo jednoduše zavřít soubory a vrátit se k běžné zakázce. Vyšetřovatelé potřebovali ověřit původ dokumentů, zajistit další materiály. Jeden z vyšetřovatelů mi hned na začátku řekl, že nesmím nic napravovat po svém. Chtěl jsem některé lidi konfrontovat, ale ne každé varování by mohlo zničit důkaz nebo upozornit člověka, kterého ještě neměli zmapovaného.
Musel jsem poslechnout. Nelíbilo se mi to, ale měl pravdu. “
„Nejdřív jsem si myslel, že nejtěžší bude vydržet vyšetřování. Pak se ukázalo, že někdo na druhé straně ví, odkud informace přišly.
“ Jeho hlas ztichl. „Začaly výhrůžky. Nejdřív takové, které se daly vykládat různě. Pak už ne.
“
„Tobě? “
„Nejen mě. Po té větě už nic nedodal, nemusel. Začali mluvit o rodičích a o tobě.
“
Romaně se najednou nevracely jednotlivé vzpomínky, ale celý obraz. Zavřené dveře pracovny, telefon uprostřed noci, nečekané cesty, Tadeášův pohled přes kuchyňský stůl a věta, že z projektu už nemůže prostě odejít. Tehdy ji slyšela jako výmluvu. Teď zněla jako varování, které nedokázal vyslovit celé.
„Proto ten rozvod,“ řekla nahlas. Tadeáš přikývl. „Proto. A proto jsem připravil převod majetku na tebe.
Chtěl jsem, abys nemusela řešit byt a peníze, kdyby se mi něco stalo. Potřeboval jsem omezit všechno, co by ukazovalo na náš pokračující společný život. Věděl jsem, že rozvod ani papíry minulost nevymažou. Měly ale zmenšit počet důvodů, kvůli kterým bych se k tobě musel vracet nebo tě kontaktovat.
Rozvedl jsem se s tebou, rozloučil jsem se s rodiči a zmizel jsem. “
Řekl to bez ozdob. Romaně přesto stačily ty tři věty, aby se jí vrátily celé roky čekání. „Potom mi byla poskytnuta zvláštní ochrana.
Neznamenalo to, že jsem si mohl jen vybrat nové město a zmizet. Musel jsem souhlasit s podmínkami. Přestěhovali mě na druhý konec Česka. Vystupoval jsem pod krycí totožností.
Musel jsem změnit i některé věci na vzhledu. “ Přejel si rukou po tmavých vlasech. „To už sis asi všimla. “
„A prostě ti řekli, že se mnou nesmíš mluvit?
“
„Řekli mi, že běžný kontakt se starým životem může prozradit místo, kde se pohybuju, nebo znovu otevřít cestu k lidem, které jsem chtěl chránit. Dostal jsem jasnou podmínku. Nesmím si sám vytvářet kontakt, který by jejich opatření znehodnotil. Kdybych je vědomě porušoval, mohl bych ohrozit účinnost ochrany a nakonec o ni i přijít.
“
Romana několik vteřin mlčela. „Tohle celé zní šíleně. “
„Taky mi tak připadalo. “ Tadeáš se krátce zasmál, ale v tom zvuku nebylo nic veselého.
„Nečekal jsem, že na mě budeš čekat. Spíš jsem počítal s tím, že mě budeš nenávidět. “
„Několikrát jsem se o to opravdu snažila. Myslela jsem, že máš někoho jiného.
“
Tadeáš na několik vteřin úplně znehybněl. „Že mám jinou ženu? “
Romana skoro nevěřícně rozhodila rukou. „Co jiného jsem si měla složit?
Přestal jsi se mnou mluvit, jezdil jsi pryč. Pak jsem našla dopis, dozvěděla se o rozvodu a ty ses vypařil. “
„Potřeboval jsem vypadat jako chlap, který tě prostě nechal být. Jako nikdo, za kým nepůjdeš a koho nebudeš chtít najít.
Čím uvěřitelnější to bude pro tebe a pro okolí, tím menší bude šance, že si někdo řekne, že přes tebe může dostat mě. “
Romana natáhla ruku přes stůl a její dlaň spočinula na jeho ruce. „Takže jsi odešel kvůli mně, kvůli rodičům, kvůli každému, koho by mohli použít. “
Tadeáš přikývl.
„Nevím, jestli jsem všechna rozhodnutí udělal správně. “
Romana sevřela jeho prsty. „To nevím ani já. “
V kuchyni bylo slyšet jen tiché bzučení lednice.
Ani jeden nespěchal, aby to ticho zaplnil. Byly v něm ztracené roky, vztek i věci, které si ještě budou muset říct. „Teď už se situace změnila,“ řekl Tadeáš. „Podařilo se zajistit potřebné důkazy.
Trestní věc se dostala do fáze, kdy hlavní lidé z té skupiny už nebyli na svobodě. Pak se znovu vyhodnotilo riziko a bylo rozhodnuto, že důvody pro dosavadní zvláštní ochranu pominuly. “
„Kdy ses dozvěděl, že se můžeš vrátit? “
„Před několika dny.
Dřív bych sem nepřišel. Nechtěl jsem udělat poslední chybu právě ve chvíli, kdy už nebyla nutná. “ Odmlčel se. „Můžu se vrátit?
Do stejného života? “
Romana sevřela jeho prsty o něco pevněji. „Ne, ten už neexistuje. Přišel jsem o část práce, o klienty a o tři roky s vámi.
Pod krycí totožností jsem si musel spoustu věcí vybudovat znovu. Ale můžu zase žít pod svým jménem a být s vámi. “
„To je dobře,“ řekla Romana. Stiskl jí ruku.
„Přišli jsme o tolik času. “
Romana přikývla. Tentokrát nechala slzy stéct bez snahy je setřít. „Ten čas jednou větou nevrátíme.
“
„Já vím. A nechci dělat, že se nic nestalo. “
„Ani já. “
Chvíli se na sebe dívali.
Žádný z nich nesliboval, že tři roky ticha zmizí jen proto, že tajemství dostalo vysvětlení. Romana sevřela jeho prsty. „Ale můžeme začít tím, že už přede mnou nebudeš mizet beze slova. “
Tadeášovi se v obličeji objevil ten známý, trochu unavený úsměv.
„To dokážu slíbit. A zbytek? Ten budeme muset udělat, ne slíbit. “
Romana se přes slzy usmála.
„To dobře. “
Tadeáš její ruku nepustil. „Uvidíš. Slibuju.
“
Tadeášovo vysvětlení vrátilo Romaně člověka, kterého milovala, ale tři ztracené roky za ně nikdo neodžije. Dokázali byste po takovém odchodu znovu stavět důvěru, nebo by pro vás byla hranice odpuštění jinde?
