„Otočte se a jděte zpátky. Tahle cesta vede pouze ke zříceninám Blackwood Grench.” Ta slova mi zněla v hlavě, když jsem stála v mokré trávě před domem, který mi zbyl po otci. Utekla jsem z…

Déšť se lil jako stěna a úzkou venkovskou cestu měnil v lepkavou hliněnou břečku. Kola starého najatého kočáru se bořila až po náboje a vůz sténal při každém výmolu. Adelína Veneová seděla uvnitř a tiskla si k hrudi malý ošoupaný cestovní vak. Slzy už vyplakala v Londýně, potají a beze svědků.

Zůstalo jí z nich jen chladné zarputilé odhodlání. Utekla z nádherného domu své nevlastní matky Lady Augusty, kde se za vyšívanými závěsy vedly rozhovory, při nichž se o Adelíně mluvilo jako o posledním prodejném kusu rodinného majetku. Augusta ve dne v noci zvažovala, kterému ze svých obstarožných věřitelů by mohla nevlastní dceru provdat nejvýhodněji. Neptala se, koho Adelína snese.

Ptala se, kdo odpustí největší část dluhů. Jediné, co Adelině po zesnulém otci skutečně zůstalo, bylo Blackwood Grench. Zchátralé, dlouho opuštěné panství na samém okraji hrabství, o němž se v rodině raději nemluvilo. Pro Adelinu však bylo posledním místem, které ještě nebylo spojeno s Augustinným hlasem, jejími věřiteli ani s připravovaným sňatkem.

Vedle ní podřimovala paní Gabblová, stará hospodyně a jediný člověk, který se nebál svou mladou paní následovat. Celou cestu bručela na kočího, počasí, stav silnic i na Adelinino rozhodnutí. Teď jí však jednotvárné bubnování deště do střechy kočáru konečně uspalo. Vůz náhle prudce škubl a zastavil s takovým skřípotem, že Adelína málem sklouzla ze sedadla.

Paní Gablová vyděšeně vykřikla a naškrobený bílý čepec jí sjel až na čelo. Nejsvětější panno, havarovali jsme, zamumlala a suchými prsty se pokřižovala. Já vám to říkala, slečno Adelíno. Tyhle bažiny nás spolknou a ani se nezašklebí.

Zůstaňte tady, paní Gabblová, řekla Adelína tiše, ale tak pevně, že hospodyně další námitku spolkla. Adelína pootevřela dřevěný rám okna. Studené těžké kapky jí okamžitě vyšlehly do tváře a promáčely tmavý pramen vlasů, který se jí uvolnil zpod cestovního kloboučku. Rozlobeně ho odfoukla z čela a přímhouřila oči, aby skrz šedou clonu vůbec něco rozeznala.

Přímo před kočárem u polorozbořené kamenné brány Blackwood Grench stál jezdec na obrovském vraném hřebci. Muž byl zahalený do těžkého černého pláště, po němž proudem stékala voda. Široká ramena mu v nečase připadala ještě mohutnější. Promoklý hřebec netrpělivě bral kopyty do země a vyhazoval kolem sebe kusy bláta.

Kočí se na kozlíku krčil promočený až na kůži a neodvažoval se ani pohnout otěžemi. Jezdec pomalu nasměroval koně k oknu kočáru. Když se přiblížil, Adelína pod krempou promoklého klobouku rozeznala jeho tvář. Ostré lícní kosti, tvrdohlavou bradu a přísné oči barvy bouřkového nebe.

Vypadal, jako by ho někdo vytesal z tmavého kamene a zapomněl mu ponechat něco měkkého. Mohlo mu být kolem třiceti let. Každý pohyb však prozrazoval člověka, který je zvyklý vydat rozkaz a nečekat na odpor. Muž zvedl ruku a začal si pomalu, prst po prstu, stahovat těžkou koženou jezdeckou rukavici.

To klidné gesto působilo výhružněji než mávání pistolí. Adelině se zrychlil dech, ale jen pevněji sevřela prsty kolem rámu okna. Otočte se a jděte zpátky, zavolal. Jeho hluboký sametový hlas dokázal přehlušit vítr.

Tahle cesta vede pouze ke zříceninám Blackwood Grench. Už deset let tam nikdo nežije a dnešek není vhodný den na výlety zahálčivých slečinek. Adelína narovnala ramena. V hrudi se jí začal zvedat horký, téměř spásný vztek, který vytlačil únavu i obavy.

Velmi dobře vím, kam tato cesta vede, pane, odpověděla. Musela mluvit pomalu, aby jí zimou nezacvakaly zuby. A nepotřebuji rady od cizince, který mi zahrazuje cestu na mé vlastní půdě. Muž přímhouřil oči.

Na vaší půdě. Krátce se pousmál, ale bez radosti. Takže pověsti nelžou. Vy jste Adelína Veneová, dcera zesnulého barona, která si usmyslela, že si zahraje na paní panství.

Znovu si ji prohlédl, tentokrát otevřeněji. Nuže, slečno Veneová, dovolte mi, abych se představil. Jsem Christian Redcliff, hrabě z Ravenhurstu. Mé pozemky sousedí s vaší bažinou, kterou vy z nějakého nedorozumění nazýváte panstvím.

A jako váš soused vám důrazně radím, abyste tuhle herku otočila a vrátila se do Londýna. Lord Ravenshurst, Adelína vyslovila jeho jméno s tak zdvořilým jedem, že paní Gablová vedle ní přestala dýchat. Slyšela jsem o vaší pohostinnosti. Musím vás však zklamat.

Přijela jsem sem, abych zůstala. A jestli se vám má přítomnost u vašich hranic nelíbí, můžete se jednoduše nedívat mým směrem. Vyklonila se o něco víc. Kočí, jeďte dál.

Kočí se ani nepohnul. Vyděšeně hleděl, jako by Adelinin rozkaz neslyšel. Christian Redcliff přijel ještě blíž. Promočený plášť se otřel od vízka kočáru.

Hrabě se naklonil ze sedla a Adelína ucítila slabou vůni drahé kůže, mokré vlny a tabákového kouře. Poslouchejte mě, hloupé děvče, řekl tiše a hleděl jí přímo do očí. V Blackwood Grench není jediná neporušená střecha. Není tam uhlí ani suché dřevo a polovina stropních trámů je shnilá.

Nevydržíte tam ani jednu noc. Adelína pootevřela ústa, ale on jí nedal příležitost odpovědět. Řekněte svou cenu. Tu půdu od vás koupím ještě dnes.

Zaplatím vám tolik, abyste mohla v hlavním městě žít bez starostí, a zbavím vás téhle noční můry. Adelína strnula. Pro kohokoli v její situaci by to byla rozumná nabídka. Měla málo peněz, jedinou stárnoucí služebnou a panství, jehož stav mohl být ještě horší než pověsti.

Stačilo říct ano, vrátit se do Londýna a několik let žít bez strachu, zda bude mít na uhlí. Jenže v jeho hlase neslyšela starost. Slyšela muže, který ji chtěl odstranit ze své blízkosti a vymazat jako nepohodlnou skvrnu z mapy. A kdyby souhlasila, přiznala by porážku nejen před ním, ale i před Lady Augustou.

Adelína sklopila oči k rukám. Na prstech měla prach z cesty a modré skvrny od inkoustu. Po celou cestu totiž znovu četla otcovy dopisy, v nichž se Blackwood Grench objevoval ne jako ruina, ale jako místo s lesy, zahradou, knihovnou a sluncem na jižní terase. Můj otec toto místo miloval, milorde, řekla, zvedla hlavu a podívala se do Christianovy přísné tváře.

A já ho neprodám ani vám, ani komukoli jinému. Ne, ani kdybych měla spát na podlaze pod širým nebem. Má tvrdohlavost má mnohem větší cenu než vaše libry. Christian jí několik vteřin mlčky zkoumal.

Čelist se mu sevřela. Potom si pomalu znovu natáhl koženou rukavici prst po prstu, jakoby tím uzavíral jejich první souboj. Nuže, řekl chladně a narovnal se v sedle. Potom mi říkejte, že jsem vás nevaroval.

Přitáhl otěže. Uvidíme, jak bude vaše pýcha zpívat, až vám noční chlad pronikne až do kostí. Prudce otočil koně a uvolnil cestu. Kočí neztratil ani vteřinu.

Pobídl koně a kočár se těžkopádně převalil přes výmoly kolem nehybného jezdce. O několik minut později kočár zastavil před hlavním vchodem Blackwood Grench. Adelína vystoupila za pomoci paní Gabblové, která při každém kroku naříkala a chránila si čepec před větrem. Když se mladá žena konečně narovnala a spatřila dům v celé jeho velikosti, sevřely se jí prsty kolem ucha cestovního vaku.

Před ní se tyčil obrovský šedý kamenný dům z poloviny porostlý divokým břečťanem. Okna v přízemí byla zatlučená prkny. Omítka opadávala v celých plátech a pod ní se ukazovaly tmavé cihly. Nad jedním křídlem se střecha skutečně propadla dovnitř.

Proti bouřkovému nebi tam zela černá díra. Christian nepřeháněl. Byly to ruiny. Studený vítr vyl v prázdných komínech.

Někde za domem se uvolněná okenice opakovaně tloukla o zeď. Bože na nebesích, zašeptala paní Gablová a přitiskla si ruce k ústům. Tady není jediné nepoškozené místo. Jak se zde zařídíme?

Adelína sevřela pěsti. Po krku jí stékaly ledové kapky a mizely pod límcem šatů. Slova zachmuřeného souseda jí stále zněla v uších. Nevydržíte tam ani jednu noc.

Představila si, jak čeká, že se druhý den ráno objeví u bran Ravenshurstu a bude ho prosit, aby její půdu koupil za pakatel. Rozděláme oheň v krbu v místnosti, která zůstala celá, paní Gabblová, řekla tiše. Udělala první krok po kluzkých kamenných schodech k těžkým dubovým dveřím. Přežijeme a ten nesnesitelný hrabě ještě bude litovat, že mi zkřížil cestu.

Opřela se do dveří oběma rukama. Dřevo zaskřípalo, panty zavrzaly a křídlo se pomalu otevřelo. Z temné haly proti nim vyrazil pach vlhkosti, starého popela a prachu. Adelína zvedla cestovní vak a vstoupila dovnitř.

Ranní slunce se následujícího dne prodíralo staletou špínou vysokých oken salónu a nemilosrdně ukazovalo všechno, co večer zakryla tma. Na podlaze ležely šedé vločky sazí. Kdysi elegantní tapety visely ze stěn v cárech. Vzduch byl tak plný prachu, že paní Gablová pokaždé zakašlala, než stačila něco říct.

Adelína si podvázala lem starých cestovních šatů, vyhrnula rukávy k loktům a klečela před krbem. Kartáčem drhla kamennou desku, která byla pokrytá mastnými sazemi. Na tváři měla širokou černou šmouhu a dlaně jí pálily od mýdlové vody. Kůže na pravém palci už praskla, ale ona kartáč nepustila.

Vedle ní paní Gablová s těžkými povzdechy utírala jediné zachovalé křeslo. Pokaždé, když se sklonila, její naškrobený bílý čepec sklouzl na stranu. Hospodyně si ho vždy prudce narovnala a dál hubovala. Slečno Adelío, to je čiré šílenství.

My dvě tuto hrobku nevyčistíme ani za rok. Bylo by zde zapotřebí nejméně deseti statných lokajů a tesař. Vyždímala šedý hadr do vědra a podívala se na Adelininy ruce. Vaše zesnulá maminka by se zhrozila, kdyby vás viděla v takovém stavu.

Moje maminka by se zhrozila ještě víc, kdyby mě viděla u stolu lorda Crawleyho jako jeho němou manželku, odpověděla Adelína, aniž přerušila práci. Z účesu jí znovu unikl tmavý pramen a spadl jí do očí. Odfoukla ho a ještě víc přitlačila na kartáč. Raději saze na tváři než cejch prodané nevěsty.

Tuto místnost dáme do pořádku, paní Gablová. Kartáč zaskřípal po kameni. Krok za krokem. Těžké dubové dveře salónu, které držely zavřené spíš silou vůle než zámkem, se náhle se skřípotem otevřely.

Ve dveřích se objevila vysoká postava. Adelína znehybněla, ale z kolen nevstala. Christian Redcliff stál v průchodu bezchybně oblečený v tmavomodrém redingotu a cestovních botách vyleštěných do vysokého lesku. Ani manžeta, ani límec, ani jediný tmavý vlas nebyly na nesprávném místě.

V té špinavé polorozbořené místnosti působil jeho vzhled téměř jako úmyslná urážka. Přejel pohledem salón, všiml si potrhaných tapet, vědra se špinavou vodou i hromádky mokrých hadrů. Nakonec se zadíval na Adelínu, zvedl ruku a začal si beze spěchu stahovat těžkou koženou rukavici prst po prstu. Jaká strhující podívaná, pronesl.

Jeho hluboký hlas se odrazil od vysokého stropu. Očekával jsem slzy lítosti a horečné balení. Místo toho jsem zastihl domácí vzpouru. Pohlédl na kartáč v její ruce.

Rozhodla jste se osobně spočítat všechna zrnka prachu v této hrobce, slečno Veneová? Adelína se pomalu postavila. Dobře věděla, jak musí vypadat. Rozcuchaná, špinavá, s mokrýma rukama a černou skvrnou přes tvář.

V londýnském salónu by takový pohled stačil k šeptání po několik týdnů. Tady však stála ve vlastním domě a odmítala se za práci stydět. Narovnala záda a podívala se mu přímo do očí se stejnou hrdostí, s jakou kdysi vítala hosty v otcově domě. Lorde Ravenshurstu, řekla a lehce sklonila hlavu.

Jaké překvapení. Odložila kartáč na okraj vědra. Předpokládám, že v tomto kraji je zvykem vstupovat do cizích domů bez zaklepání a pozvání. Nebo vás hraběcí titul osvobozuje od základních pravidel slušnosti.

Paní Gablová za ní zalapala po dechu. Spěšně si narovnala čepec a s očima rozšířenýma strachem zírala na hraběte. Nikdo v okolí se neodvažoval mluvit s pánem Ravenshurstu podobným tónem. Christian lehce pozvedl obočí.

Po jeho přísné tváři přeběhl stín zájmu. Udělal krok vpřed. Podpatky jeho bot dutě dopadly na špinavé parkety. V tomto domě nejsou žádné dveře, na které by se dalo zaklepat, slečno Veneová.

Odpověděl a rukavicí ukázal na zkřivené dveřní křídlo. Přišel ještě blíž. Jsem zde z čistého milosrdenství. Chtěl jsem se ujistit, že jste během noci nezmrzla k smrti.

Jak však vidím, našla jste způsob, jak se zahřát fyzickou prací. Na dámu ze společnosti je to velmi originální. Do mé práce vám nic není, milorde, odsekla Adelína. Vykročila mu vstříc, až mezi nimi zůstaly sotva dva yardy.

Jestli jste sem přišel pouze proto, abyste si na můj účet procvičoval svůj důvtip, obávám se, že na prázdné společenské rozhovory nemám čas. Jak jste sám poznamenal, práce je zde víc než dost. Tato práce nemá smysl. Kristian k ní náhle přistoupil o další krok.

Posměšný lesk z jeho očí zmizel. Snažíte se slepit rozbitou mísu. Tento dům je odsouzen k zániku. Za měsíc začnou skutečné mrazy a tyto stěny se promění v ledovou past.

Jeho hlas se ztišil. Vaše tvrdohlavost přestává být zábavná, Adelíno. Začíná ohrožovat váš život. Poprvé ji oslovil křestním jménem.

Znělo to téměř tak, jako by ho vyslovil bez svolení a teprve potom si uvědomil, že je to příliš osobní. Adelína cítila jeho blízkost i teplo, které přinášel z venčí v těžkém kabátě. Neodvrátila však pohled. Můj život patří mně, hrabě, odpověděla tiše.

A jestli je mi souzeno zde umrznout, bude to mé vlastní rozhodnutí. Zvedla bradu. Nedopřeji vám však potěšení sledovat, jak se vzdávám. Blackwood Grench zůstane mým.

Najdu způsob, jak ho znovu přivést k životu, i kdybych tuto špínu musela seškrabávat vlastními nehty. Stáli proti sobě. Bezchybný a mocný aristokrat a sazemi umazaná dívka bez věna, jíž z celého majetku zůstaly jen ruiny a otcovy dopisy. Kristian jí upřeně hleděl do tváře.

Posměch z jeho očí zmizel. V jeho výrazu se objevilo něco, co sám zřejmě nečekal. Byl zvyklý na ženy, které před ním skláněly hlavy, omdlévaly při nepohodlí a lichotily mu kvůli jeho bohatství. Adelína přišla téměř o všechno.

Přesto před ním stála se špinavýma rukama a hleděla na něj jako na sobě rovného. Jeho přísné rty se nepatrně pohnuly. Okamžitě však tvář opět ovládl. Pomalu si navlékl rukavici.

Jste šílená, řekl tiše. V jeho hlase poprvé zazněl respekt, který se snažil skrýt. Ale ve svém šílenství jste obdivuhodně důsledná. Otočil se a zamířil ke dveřím.

U prahu se zastavil, ale neohlédl se. Můj hajný vám dnes přiveze vůz suchého dřeva. Ne kvůli vám, slečno Veneová. Jen nechci, aby na hranicích mého panství našli zmrzlou mrtvolu.

Špatně by to působilo na pověst mých loveckých revírů. Dveře za ním zapadly. Adelína zůstala stát uprostřed zaprášené místnosti. Dlaně se jí chvěly a srdce jí tlouklo rychleji než při cestě přes bouři.

Ach, slečno Adelío, zašeptala paní Gabblová a klesla do vyčištěného křesla. Vy jste hotový střelný prach. Podívala se ke dveřím a potom na mladou paní. Zdá se však, že náš zachmuřený soused poprvé v životě nevěděl, co ženě odpovědět.

Adelína se zadívala na své špinavé ruce a potom na zavřené dveře. Kristian přišel, aby jí vysvětlil marnost jejího snažení. Odešel však poté, co jí obstaral dřevo. Než přijede hajný, musíme vyčistit krb, řekla.

Zvedla kartáč a znovu si klekla ke kamenné desce. Podzimní ráno bylo chladné, ale mraky se konečně rozestoupily a odhalily bledou průzračnou oblohu. Adelína usoudila, že je nejlepší chvíle k prohlídce hranic nových pozemků. Nechala paní Gabblovou bojovat s pavučinami v kuchyni a osedlala Clovera, starého dobromyslného hnědáka.

Podařilo se jí ho odvést z otcovy stáje dříve, než věřitelé položili ruce na zbytek majetku. Clover už neměl mladé nohy ani oslňující krok. Nebyl rychlý, ale byl klidný, spolehlivý a poslušný. Když mu Adelína utahovala podbřišník, trpělivě sklonil hlavu a hledal v její dlani zbytek ovsa.

Jela podél starobylé polorozbořené kamenné zdi, která se vinula mezi staletými duby a houštinami divokých šípků. Oddělovala půdu Blackwood Grench od majestátního panství Ravenshurst. Vzduch voněl tlejícím listím, vlhkou půdou a jehličím. Poprvé od odjezdu z Londýna Adelína několik minut na nic nemyslela.

Naslouchala pravidelnému klapání Cloverových kopyt a téměř se cítila šťastná. Pak valach nastražil uši a tiše zaržál. Zpoza zatáčky jim vyjel naproti. Christian Redcliff seděl na obrovském vraném hřebci s takovou jistotou, jako by se v sedle narodil.

Tentokrát měl jednoduchý lovecký kabátec z tmavého sukna. I bez hraběcích odznaků však vypadal jako muž, jehož přítomnost mění pravidla každé místnosti i cesty. Když Adelínu spatřil, přitáhl otěže. Jeho hřebec nespokojeně odfrkl a po očku si prohlédl pokojného Clovera.

Adelína si okamžitě všimla, že Kristian nejede po své straně hranice. Překročil linii rozpadlé zdi a nacházel se na zarostlé aleji, která patřila k Blackwood Grench. Zabloudil jste, lorde Ravenshurstu? Zavolala.

Narovnala se v sedle a přitáhla Cloverovi otěže. Pokud je mi známo, vaše pozemky končí na druhé straně těch malebných kamenů. Kristian si ji pomalu prohlédl. Dnes měla vlasy pečlivě upravené.

Třebaže jí po jízdě několik tmavých pramenů uniklo. Na tvářích jí hrál zdravý ruměnec. Jednoduchý tmavozelený jezdecký úbor zdůrazňoval její štíhlou postavu a působil důstojněji než všechna ozdobná roucha, v nichž Augusta vodila po londýnských návštěvách. Kristian zvedl ruku a obvyklým pomalým gestem si stáhl koženou rukavici.

Odhalil velkou dlaň s dlouhými silnými prsty. Prohlížel jsem své pozemky, slečno Veneová, odpověděl. V hlubokém hlase mu zazníval lehký posměch. A dospěl jsem k závěru, že vaše takzvaná zeď představuje hrozbu pro mé lesy.

Rozpadá se. Jestli budou tyto kameny padat dál, moji jeleni se začnou pást mezi vaším plevelem. Rozhlédl se po zarostlé aleji. Pouze jsem se chtěl ujistit, že mě nehodláte žalovat za to, že se mé stádo pase mezi vašimi vzácnými houštinami bodláčí.

V tom případě jste mohl své obavy vyslovit ze svého vlastního pozemku, odvětila Adelína. Pobídla Clovera o něco blíž k vranému hřebci. Vy jste však raději překročil hranici. Snad sláva Ravenshurstu nevybledla natolik, že jeho majitel musí pro ranní projížďky krást cizí stezky.

Kristianovi oči zableskly. Přivedl hřebce ještě blíž. Koně stáli téměř bok po boku. Adelína cítila teplo mohutného vraníka až u kolena.

Na dámu, která nemá ani slušného jezdeckého koně, jste mimořádně drzá, řekl a pohlédl na Clovera. Ten ctihodný pán pod vámi musí pamatovat ještě časy královny Anny. Jste si jistá, že se pod vámi v příští zatáčce nerozpadne? Clover je věrný a spolehlivý, lorde Redcliff, odpověděla Adelína.

Pohladila valacha po krku. Clover klidně pohnul uchem. Na rozdíl od mnoha ušlechtilých hřebců neshodí jezdce při prvním náznaku obtíží a velmi dobře ví, komu tato půda patří. Půda patří tomu, kdo ji dokáže chránit a obdělávat, odsekl Kristian.

Jeho tvář znovu získala zachmuřený výraz z jejich prvního setkání. Jednáte z pouhé pýchy, Adelíno. Pýcha nezorá pole, ani neopraví tuto zeď. O zeď se postarám sama, prohlásila.

A vaše rady nepotřebuji. Sama. Krátce se pousmál. V jeho pohledu se objevilo něco teplejšího než posměch.

Znovu vezmete do rukou kartáč a tentokrát i zednickou lžíci. Rád bych to viděl. Clovera už dlouhé stání přestalo bavit. Přešlápl a kopytem došlápl na vlhký kořen pokrytý mechem.

Noha mu sklouzla. Valach prudce uskočil stranou a ztratil rovnováhu. Adelína výpad nečekala. Vykřikla.

Sedlo se naklonilo a ona začala padat přímo na ostré kameny rozpadlé zdi. Kristian zareagoval dřív, než stačila pustit otěže. Naklonil se ze sedla. Holou rukou sevřel její zápěstí a druhou paží zachytil kolem pasu.

Přitáhl jí k sobě tak prudce, až se ramenem opřela o jeho hruď. Nad hlavami jim šuměly duby. Koně těžce oddechovali a Clover nejistě přišlapoval. Adelína slyšela vlastní dech i zrychlený tluk Christianova srdce pod drsným suknem kabátce.

Její prsty se mimovolně zaryly do jeho ramene. Kristian se na ni díval shora. Šedé oči měl stemnělé. Tentokrát v nich nebyl posměch ani chladná výtka, jen prudké soustředění člověka, který před jedinou vteřinou málem viděl dopadnout na kameny.

Jeho dech se dotkl jejich rtů. Adelína zůstala nehybná. Muž, který ji od prvního okamžiku provokoval a urážel, ji nyní držel pevně, ale zároveň opatrně, jako by se bál, že jí ublíží pouhým sevřením. Jste v pořádku?

zeptal se chraplavě. Ano, vydechla sotva slyšitelně. Děkuji vám. Kristian pomalu povolil paži kolem jejího pasu a pomohl jí znovu se usadit v sedle.

Jeho dlaň však zůstala na jejím zápěstí o několik vteřin déle, než bylo nutné. Když ji pustil, Adelína stále cítila otisk jeho teplých prstů. Kristian se prudce narovnal, přitáhl otěže a přinutil hřebce o krok ustoupit. Na jeho tvář se vrátila známá přísnost.

Jen zrychlený dech a pevně sevřené rty ho prozrazovaly. Měla byste být opatrnější, slečno Veneová, řekl. Ocel v jeho hlase tentokrát zněla nuceně. Blackwood Grench je plný skrytých pastí a ne vždy budu nablízku, abych vás zachránil před vaší vlastní nerozvážností.

Nečekal na odpověď. Prudce otočil vraníka, pobídl ho do cvalu a zmizel mezi stromy. Za ním zůstal jen dusot kopyt a oblak suchého listí. Adelína stála na stezce a držela Cloverovy otěže oběma rukama.

Srdce jí bilo tak silně, jako by sama právě cválala plnou rychlostí. Podívala se na zápěstí, kde jí ještě hřály jeho prsty. Potom pohladila Clovera po krku. Klid, zašeptala, třebaže valach už dávno klidný byl.

Bouře vypukla krátce před půlnocí s takovou zuřivostí, jako by nebe chtělo Blackwood Grench dorazit samo. Proudy vody bičovaly střešní tašky a poryvy větru nutily staré okenní rámy sténat. Adelína nespala. Seděla na posteli zabalená ve vlněné přikrývce a naslouchala každému prasknutí.

Vedle postele měla postavenou mísu, do níž v pravidelných intervalech dopadaly kapky prosakující stropem. Najednou se přímo nad její hlavou ozvalo hluboké ohlušující zapraskání. Adelína odhodila přikrývku, seskočila z postele a vrhla se ke dveřím. Těžký dubový trám se s rachotem zřítil dolů.

Strhl sebou omítku, dřevěné šindele i proud špinavé dešťové vody. Dopadl přes postel, na níž ještě před několika vteřinami seděla. Místnost zaplnil dusivý prach. Ložnice, kterou poslední dny s takovou námahou dávala do pořádku, se během několika okamžiků proměnila v hromadu trosek zalévaných lijákem.

Adelína kašlala a s rukou přes ústa vyběhla do chodby. Proti ní uspěchala paní Gablová se svíčkou v třesoucí se ruce. Noční košili měla posetou bílým prachem a čepec nasazený na křivo. Pane na nebi, smiluj se, slečno Adelíno, jste v pořádku?

naříkala. Jsem v pořádku, Gablová. Jsem v pořádku. Adelína se opřela o zeď a přinutila kolena, aby ji unesla.

Mokré vlasy se jí lepily k čelu. Rozlobeně odfoukla jeden pramen stranou. Ložnice však už neexistuje. Vody přibývá.

Utíkejte dolů do komory. Stropy jsou tam kamenné a je tam sucho. Pohlédla směrem k zadnímu schodišti. Musím zkontrolovat Clovera.

Stáj je stará a kůň se bouřky vyděsí. Ani vás nenapadne, vykřikla paní Gablová. V téhle noční košili nikam nepůjdete. Adelína už však strhávala ze zábradlí šál.

Neposlouchala další protesty. Přehodila si mokrou látku přes ramena a vyběhla ven. Déšť během několika kroků promočil noční košili až na tělo. Vítr jí bodal do kůže.

Přes dvůr se téměř brodila vodou. Sukně se jí lepily k nohám a dvakrát uklouzla v blátě. Když vtehla do stáje, ucítila pach sena, mokrého dřeva a koní. Uvnitř bylo poměrně sucho, třebaže štěrbinami mezi trámy nemilosrdně profukovalo.

Clover nervózně přecházel ve stání a stříhal ušima. Adelína k němu vstoupila, objala ho kolem teplého krku a opřela čelo o jeho měkkou tlamu. Klid, můj milý, klid, šeptala. Zuby jí přitom drkotaly.

Klesla do suchého sena v koutě stání, přitáhla si kolena k bradě a přitiskla se co nejblíž k valachovu teplému boku. Venku dál zuřila voda a vítr otřásal vraty. Adelině připadalo, že noc nemá konec. Těžká vrata stáje se náhle s rachotem otevřela.

Ve vchodu obklopeném závojem deště se objevila vysoká postava. Žluté světlo cestovní lucerny prořízlo tmu a ozářilo přísnou tvář Christiana Redcliffa. Měl na sobě těžký cestovní plášť, z něhož proudem stékala voda. Dýchal rychle a hluboce, jako by cválal bez zastavení.

Přejel pohledem stáj a spatřil Adelínu schoulenou v rohu. Ráznými kroky k ní došel a položil lucernu na dřevěnou přepážku. Potom si stáhl mokrou koženou rukavici. Tentokrát ne pomalu.

Strhl ji z ruky prudce a netrpělivě. Vy jste se definitivně zbláznila, Adelío. Zahřměl. Jeho hlas přehlušil bouři.

Vaše hospodyně sedí dole v komoře a málem propadá hysterii. Řekla mi, že se zřítila střecha. Co k čertu děláte v tomhle vlhkém stání? Adelína k němu zvedla oči.

Rty měla modré zimou a tělem jí lomcoval třes. Přesto se ještě pokusila pevněji sevřít promočený šál. Kontrolovala jsem Clovera, odpověděla chraplavě. A zůstanu tady.

Je tu sucho. Přitiskla se k senu. Odejděte, lorde Ravenshurstu. Vaši lítost nepotřebuji.

Moji lítost? Kristian udělal krok vpřed. V očích měl hněv, ale pod ním něco mnohem neklidnějšího. Sotva stojíte na nohou, modráte zimou, vaše panství se rozpadá na kusy a vy pořád mluvíte o své nezávislosti.

Tohle není hrdost, Adelíno. Tohle je hloupost. Sklonil se, aby ji vzal za ruku. Adelína se odtáhla a zavrtala se hlouběji do sena.

Tohle je můj domov, zvolala. Třebaže hlas jí na konci klesl do šepotu. Můj domov. Rozumíte?

Kristian se zarazil. Jestli teď odejdu, přiznám, že jsem prohrála. Přiznám, že nevlastní matka měla pravdu a že nejsem k ničemu. Rty se jí třásly tak silně, že musela na okamžik zmoknout.

Nepůjdu k vám na zámek jako žebračka prosící o almužnu. Kristian zůstal nehybný. Napětí v jeho tváři povolilo. V šedých očích se mu objevil bolestný výraz, který Adelína dosud neviděla.

Klesl před ní na jedno koleno přímo do špinavé slámy a vůbec nedbal na drahý plášť. Nejste žebračka, Adelíno, řekl tiše. Jeho hlas už nepřipomínal rozkaz. Byl nízký a klidný.

A nikdo to nebude nazývat porážkou. Bojovala jste jako lvice. Natáhl k ní holou ruku. Teď však musíte přežít.

Dovolte mi, abych vám pomohl. Ne jako hrabě, ne jako kupec vaší půdy, prostě jako soused. Adelína se podívala na jeho otevřenou dlaň. Potom mu pohlédla do tváře.

Tentokrát před ní neklečel pyšný muž, který jí chtěl diktovat cenu jejího majetku. Byl to člověk, který se o její život skutečně bál. Vložila mu ruku do dlaně a pokusila se vstát. Síly ji opustily dřív, než se narovnala.

Zatočila se jí hlava, před očima se objevily tmavé kruhy a kolena se podlomila. Kristian ji zachytil. Jednou paží ji podebral pod koleny, druhou kolem zad a zvedl ji do náruče tak snadno, jako by nic nevážila. Kolem jejího třesoucího se těla zapnul svůj těžký kožešinou podšitý plášť.

Uvnitř byl ještě suchý a voněl kůží, deštěm a teplem jeho těla. Klid, tvrdohlavá, zašeptal jí u ucha. Jeho dech zahřál její studenou tvář. Teď už nic nedokazujte, držte se mě.

Adelína se nebránila. Ukryla obličej u jeho ramene. Pod suknem kabátce slyšela pravidelný silný tluk jeho srdce. Po dlouhé době se nemusela rozhodovat sama, ani předstírat, že dokáže unést všechno.

Kristian ji vynesl ze stáje do nečasu. U vrat čekal uzavřený kočár s lucernami kyvajícími se ve větru. Uložil Adelínu na měkké sedadlo, zabalil ji do dalších přikrývek a poručil kočímu, aby jel plnou rychlostí do Ravenshurstu. Když se vůz rozjel, Adelína pololežela na sedadle a cítila, jak se jí do prstů pomalu vrací cit.

Kristian seděl naproti ní. Vše rukavicí mlčky pozoroval, ruce položené na kolenou. Rukavici, kterou si ve stáji strhl, stále svíral v pravé dlani. Adelína otevřela oči do jasného, nezvykle teplého světla.

Ležela na obrovské posteli pod těžkým baldachýnem z tmavomodrého sametu. Prostěradla byla měkká, téměř jako hedvábí, a voněla levandulí. V krbu praskalo dřevo. Pokoj byl suchý a tichý.

Žádné bubnování deště, žádné kapky padající ze stropu do obličeje. Nadzvedla se na loktech. V celém těle cítila slabost. Měla na sobě cizí dokonale čistou a suchou noční košili z jemného batistu s krajkovým límečkem.

Na židli vedle postele ležel vlněný župan syté vínové barvy. Adelína si ho přehodila přes ramena a spustila nohy na huňatý koberec. Ještě pořád nevěřila, že předchozí noc skutečně skončila. Dveře se tiše otevřely.

Do místnosti vstoupil Christian Redcliff. Adelína mimoděk zadržela dech. Bez těžkého cestovního pláště, tmavého redingotu a dokonale uvázaného nákrčníku vypadal jinak. Měl jednoduché tmavé kalhoty a volnou bílou košili.

Horní knoflíky zůstaly rozepnuté a odhalovaly silný krk. V rukou držel stříbrný podnos s kouřící konvicí a talířem čerstvých bochánků. Přistoupil k posteli a položil podnos na stolek. V jeho pohledu nebyl obvyklý chlad ani zkoumavý posměch.

Natáhl ruku, prsty měl nezvykle odhalené bez kožené rukavice, a hřbetem dlaně se jemně dotkl jejího čela. Adelína se ani nepohnula. Nemáte horečku, řekl tiše. Jeho hlas postrádal včerejší ostrost.

Má hospodyně, paní Bentleyová, mě ujišťovala, že se probudíte nemocná. Vaše tvrdohlavost vás však zřejmě chrání dokonce i před nachlazením. Má tvrdohlavost je všechno, co mi zůstalo, milorde, odpověděla Adelína. Blízkost jeho ruky jí zahřála tváře.

Spěšně si přitáhla župan těsněji k tělu. Kde je paní Gablová? V kuchyni. Pije čaj a poučuje mé kuchaře, jak se správně vaří heřmánek.

Na Christianových rtech se objevil sotva postřehnutelný úsměv. Byl tak nečekaně vřelý, že jeho přísnou tvář na okamžik změnil. Nemějte o ní obavy. Je v naprostém bezpečí, stejně jako vy.

Adelína natáhla ruku k šálku, ale prsty se jí po nočním otřesu ještě třásly. Kristian si toho všiml. Nalil jí čaj, přidal lžičku medu a opatrně jí šálek podal. Jejich prsty se dotkly.

Adelína rychle uchopila ouško. Děkuji, řekla a napila se. Horký sladký nápoj jí zahřál zevnitř. A děkuji, že jste mě včera zachránil.

Chovala jsem se hloupě. Kristian přišel k oknu, zastavil se u něj a zadíval se na podzimní park zalitý sluncem. Široká ramena měl napjatá. Chovala jste se jako člověk, kterému se snaží vzít to poslední, odpověděl, aniž se otočil.

Neměl jsem na vás v takové chvíli naléhat kvůli prodeji. Adelína překvapeně pohlédla na jeho záda. Muž, který ještě před několika dny nepřipouštěl odpor, právě přiznal chybu. Proč jste chtěl Blackwood Grench tak vytrvale koupit, lorde Ravenshurstu?

zeptala se. Položila šálek na podnos. Potřebuje bohatý hrabě skutečně ještě několik akrů opuštěné půdy a polorozbořený dům. Kristian dlouho mlčel.

Pokojem se ozývalo jen praskání dřeva v krbu. Nakonec se otočil a opřel se zády o okenní rám. Tvář mu zůstala ve stínu. Šedé oči se však leskly nezvyklým zastřeným světlem.

Nejde o půdu, Adelíno, řekl. Jde o samotu. Adelína znehybněla. Před pěti lety jsem byl úplně jiný člověk, pokračoval.

Žil jsem v Londýně. Věřil jsem v přátelství a chystal jsem se oženit. Na okamžik sklopil oči. Má snoubenka se jmenovala Cecílie.

Zbožňoval jsem ji a mým nejlepším přítelem byl člověk, s nímž jsem vyrůstal. Důvěřoval jsem mu víc než sobě. Prsty pravé ruky se mu sevřely v pěst. Týden před svatbou spolu utekli.

Vzali mi nejen čest, ale také značnou část majetku, kterou jsem pošetile svěřil jeho bance. Odmlčel se. Jako by musel každé další slovo přinutit, aby vyšlo ven. Celý Londýn se mi za zády smál.

Stal jsem se největším terčem posměchu celé sezóny. Lidé, kteří mi ještě předchozího dne říkali příteli, se ode mě odvrátili, předstírali soucit, ale ve skutečnosti si vychutnávali každou podrobnost mého ponížení. Adelína sevřela prsty kolem okraje županu. Dokázala si představit, co taková zrada udělala s jeho hrdostí i s důvěrou v lidi.

Londýnské salóny dovedly člověka zničit šeptem, aniž někdo zvýšil hlas. Odjel jsem sem, pokračoval Christian. Zamkl se v Ravenshurstu a přísahal si, že už žádného člověka nenechám přiblížit se ke mně natolik, aby mě mohl zradit. Pohlédl z okna k hranici panství.

Blackwood Grench jsem chtěl koupit jen proto, abych neměl sousedy, aby se nikdo neobjevoval u mých hranic a nepřipomínal mi svět, který jsem začal nenávidět. Jeho pohled se vrátil k Adelině. Myslel jsem si, že jste další rozmazlená slečinka z hlavního města, že jste přijela pro zábavu a přinesete s sebou právě ten hluk, před nímž jsem utekl. V jeho očích už nezůstávalo obvyklé brnění.

Adelína před sebou neviděla arogantního souseda, ale osamělého muže, který pět let hlídal prázdné hranice jen proto, aby mu nikdo znovu nevstoupil do života. Pomalu vstala z postele. Slabost se jí ještě ozvala v kolenou. Přesto přešla k oknu a zastavila se krok od něj.

Je mi to velice líto, Kristiáne, řekla. Poprvé vyslovila jeho jméno bez vzdoru. Já však nejsem Cecílie. Kristian se ani nepohnul.

Nepřijela jsem sem proto, abych rušila váš klid nebo se vám vysmívala. Chci jen vlastní domov, místo, kde budu svobodná od cizí vůle. V jeho šedých očích se objevil hřejivý zmatek. Udělal krok k ní.

Ruka se mu mimovolně zvedla, jako by se chtěl dotknout její tváře. Na chodbě se ozvaly rychlé těžké kroky. Christianova ruka zůstala ve vzduchu a potom pomalu klesla. Kroky se blížily příliš prudce na vyrovnané dokonale vycvičené služebnictvo Ravenshurstu.

Dveře se rozletěly. Na prahu se objevil bledý komorník. Pokusil se promluvit, ale kdosi ho bez okolků odstrčil stranou. Do místnosti vstoupila Lady Augusta Veneová.

Její cestovní šaty z drahého fialového sametu byly navzdory časnému ránu bezchybné. Na bledé tváři měla stuhlý výraz ledové nadřazenosti. V ruce držela vějíř z pštrosích per a v pravidelném rytmu jím poklepávala o dlaň. Hned za ní kráčel lord Julien Sterling.

Nedbale pohupoval holí s rukojetí ze slonoviny. Jakmile spatřil Adelínu, upravil si krajkové manžety a přejel ji rychlým hodnotícím pohledem. Jaký půvabný, dojemný výjev, protáhla Augusta. Zastavila se uprostřed místnosti.

Vějíř na okamžik znehybněl. Má nevlastní dcera, o níž služebnictvo v jejím polorozbořeném hnízdě tvrdilo, že zmizela během noční bouře, je nalezena v soukromých komnatách nejnespolečenštějšího hraběte v celém království. Přejela Adelínu pohledem od rozpuštěných vlasů až k bosým nohám na koberci. A v jakém stavu?

Adelína cítila, jak jí do tváře vystupuje krev. Stála před nimi v jemné noční košili zahalená jen do vínového vlněného županu. Tmavé vlasy jí padaly volně přes ramena. V londýnské společnosti by jediný podobný pohled stačil k tomu, aby se před ní zavřely dveře každého slušného domu.

Zhluboka se nadechla. Neposlušný pramen vlasů jí znovu spadl do čela a ona ho rozčileně odfoukla. Nevlastní matko, řekla chladně a narovnala záda. Vaše starost o mé zdraví by působila přesvědčivěji, kdybyste nevtrhla do cizího domu bez pozvání.

Ukázala ke krbu. Lord Ravenshurst mi zachránil život, když se střecha mé ložnice zřítila pod náporem bouře. Zachránil život? Jistě, že.

Augusta se tiše a jedovatě zasmála. V té chvíli vběhla do pokoje paní Gablová. Jakmile spatřila návštěvníky, vyděšeně si přitiskla ruce k hrudi. Společnost podobné příběhy miluje, má drahá, pokračovala Augusta.

Obávám se však, že tvrdá fakta hovoří sama za sebe. Svobodná dívka stráví noc v domě svobodného muže, oblečená pouze ve spodním prádle. Obrátila se ke Sterlingovi. Co myslíte, Juliane?

Kolik minut bude místním klevetnicím trvat, než tuto zprávu roznesou po celém hrabství? Lord Sterling si teatrálně vytáhl ze zadní kapsy vesty zlaté hodinky. Cvaknutím otevřel víčko, zkontroloval čas a s předstíraným zármutkem zavrtěl hlavou. Obávám se, Lady Augusto, že dopoledne bude mít pověst slečny Veneové menší cenu než loňské seno.

Hodinky schoval a znovu si upravil manžety. Jak žalostný konec pro baronovu dceru. Kristian, který až dosud mlčky stál u okna, vykročil vpřed. Jeho vysoká postava zakryla Adelínu před pohledy návštěvníků.

Na tváři neměl rozpaky ani strach, jen tlumenou zuřivost. Holá ruka se mu sevřela v pěst tak pevně, až mu zbělely klouby. Nacházíte se v mém domě, Lady Veneová, řekl. Jeho hluboký hlas byl tak tichý, že lord Sterling bezděčně o krok ustoupil a ocitl se téměř za Augustinným ramenem.

Důrazně vám doporučuji zvážit každé slovo, než ho pod mou střechou vyslovíte. Ó hrabě, můžete děsit své nájemce, ale ne mě. Augusta znovu začala vějířem poklepávat o dlaň. Hájím zájmy své rodiny.

Adelína přišla o čest a zbývá nám jediný způsob, jak skandál ututlat dříve, než dorazí do hlavního města. Otočila se k Adelině. V očích jí zableskla vítězná dravá jiskra. Okamžitě podepíšete souhlas se sňatkem s lordem Sterlingem.

Hned teď. Adelína sevřela okraje županu. Oznámíme, pokračovala Augusta, že vaše zasnoubení bylo již dávno domluveno a že jste do tohoto kraje přijela jen proto, abyste připravila své panství na spojení s Julianovými pozemky. Vějíř znovu cvakl o dlaň.

V opačném případě se osobně postarám, aby se už zítra všichni dozvěděli o vašem nočním dobrodružství. Stane se z vás vyvrhel. Žádný slušný člověk vám nepodá ruku a vaši služebníci si před vámi budou odplivovat. Adelině se stáhl žaludek.

Byla to dokonale připravená past. Augusta využila noc v Ravenshurstu tak rychle, že Adelině nezůstal téměř žádný prostor k obraně. Sňatek se Sterlingem znamenal ztrátu Blackwood Grench, svobody i naděje na vlastní život. Společenské vyhnanství by jí však znemožnilo najmout pracovníky, koupit materiál a obnovit dům.

Obchodníci by se báli poskytovat úvěr ženě se zničenou pověstí a každý tesař či zedník by dvakrát zvažoval, zda překročí její práh. Podívala se na Sterlinga. Usmíval se slizkým samolibým úsměvem. V duchu už zřejmě počítal příjmy z prodeje staletého lesa na jejich pozemcích.

Nikdy si ho nevezmu, řekla Adelína. Hlas měla pevný, třebaže se jí rty nepatrně třásly. Můžete říkat, co se vám zachce, Augusto. Raději snesu hanbu, než vaši milost.

Hloupé, pyšné děvče, zasyčela nevlastní matka. Na okamžik se jí tvář zkřivila vztekem. Myslíš si, že zde dokážeš žít, až se od tebe všichni odvrátí? V obchodě ti neprodají ani bochník chleba.

Tvé ruiny se stanou tvým hrobem. Sáhla do kabelky. Podepiš smlouvu, nebo tě ještě dnes zničím. Vytáhla složený list papíru a hodila ho na noční stolek.

Dopadl přímo vedle šálku čaje, který Christian Adelině před chvílí nalil. V místnosti zavládlo těžké ticho. Paní Gablová v rohu tiše vzlikla. Chápala, že jejich skromný nový život se hroutí ještě dřív, než se vůbec stačil vybudovat.

Adelína se podívala na Kristiana. Stál nehnutě. V šedých očích měl bolestný vnitřní boj. Věděl, co znamená společenská hanba.

Před pěti lety si tímto peklem prošel sám a podle Augustina výrazu bylo zřejmé, že neblafuje. Opravdu by Adelínu rozdrtila. Kristian pomalu přistoupil k nočnímu stolku, vzal smlouvu do ruky, ani se na ni podíval, roztrhl list napůl, potom obě poloviny znovu přeložil a přetrhl podruhé. Útržky hodil k nohám lorda Sterlinga.

Co si to dovolujete, Ravenshurstu? vykřikla Augusta. Její vějíř zůstal viset ve vzduchu. Christian se narovnal do celé své výšky, postavil se před Adelínu a pohlédl na nezvané hosty s ledovým klidem.

Dovoluji si chránit svůj vlastní majetek a svou čest, Lady Veneová, řekl. Hlas mu zazněl tak silně, až se lustr nad jejich hlavami lehce zachvěl. Adelína si totiž nemůže vzít vašeho chráněnce z jednoho prostého důvodu. Odmlčel se.

Adelína zadržela dech. Pod bosými chodidly cítila měkký koberec. Přesto měla dojem, že jí půda mizí pod nohama. Z jednoho prostého důvodu, zopakoval Christian.

Jeho hlas zazněl jako úder kostelního zvonu. Slečna Veneová nemůže přijmout nabídku lorda Sterlinga, protože je již zasnoubená. Se mnou. V místnosti se nikdo nepohnul.

Za oknem dopadaly na sklo velké kapky vody, které zůstaly na římsách po noční bouři. Lady Augusta znehybněla. Vějíř z pštrosích per zůstal přitisknutý k její dlani. Lord Sterling sebou škubl, jako by dostal ránu bičem.

Pěstěná ruka se mu křečovitě sevřela kolem rukojeti hole. Adelína se téměř přestala nadechovat. Pomalu otočila hlavu ke Kristianovi. Oči se jí rozšířily.

Chtěla protestovat, otevřít ústa a prohlásit, že je to lež. Pak se setkala s jeho pohledem. Nebyl v něm posměch, jen neústupné varování a prosba, kterou by před ostatními nikdy nevyslovil. Mlčte, chcete-li se zachránit.

Zasnoubená, vypravila ze sebe Augusta. Její ledový hlas vystoupal téměř do jeotu. S vámi, Ravenshurstu. To je ta nejsměšnější myšlenka, jakou jsem kdy slyšela.

Pět let jste nevytáhl paty ze svého doupěte a Adelína utekla z Londýna teprve před týdnem. Zamířila vějířem na Kristiana. Když jste se smímli se zeptat, stačili jste si domluvit. Kristian pomalu zvedl ruku a při pohledu přímo do bledé tváře nevlastní matky si nedbalým gestem upravil manžetu bílé košile.

Holá dlaň působila silněji a nebezpečněji než rukojeť Sterlingovy hole. Mé záležitosti v hlavním městě nepotřebují vaše schválení, Lady Veneová, řekl chladně. S Adelínou jsme se setkali krátce před jejím odjezdem. Vyslovil jsem svou nabídku a ona ji přijela v naprostém utajení, protože jsem nechtěl, aby se naše štěstí stalo potravou pro znuděné londýnské klepny.

Ani jednou se nezakoktal. Její příjezd do Blackwood Grench je pouze nevinným rozmarem mé snoubenky, která se chtěla podívat na své staré hnízdo, než se stane právoplatnou paní Ravenshurstu. Lord Sterling vykročil vpřed. Tvář mu pokryly červené skvrny vzteku a ponížení.

Křečovitě si upravil krajkové manžety, jako by se tím mohl znovu stát mužem, který před několika minutami počítal s jistým vítězstvím. To je lež, vykřikl. A ukázal holí na Adelínu. Podívejte se na ni.

Strachy se sotva drží na nohou. Hrabě, vy se pouze snažíte zakrýt její hanbu. Christian pomalu otočil hlavu ke Sterlingovi. Oči se mu zúžily.

Baronet pod tím pohledem bezděčně ustoupil a málem se zamotal do vlastních nohou. Lorde Sterlingu, pronesl Christian tiše téměř laskavě. Právě jste mě, hraběte z Ravenshurstu, nazval lhářem. Za dávných časů by člověka za taková slova vyzvali za úsvitu na souboj.

Kristian však stál nehybně před lordem Sterlingem a jeho klid byl hrozivější než křik. Protože však zjevně neoplýváte odvahou, nabízím vám jiné východisko. Jestli se vy nebo Lady Augusta odvážíte rozšířit byť jedinou špinavou pomluvu o mé budoucí ženě, použiji veškerý svůj vliv, všechny své peníze i styky v parlamentu, abych vaše jméno vymazal ze slušné společnosti. Skoupím všechny vaše směnky, Sterlingu, a není jich málo, a pošlu vás do vězení pro dlužníky až do konce vašich dnů.

Potom obrátil chladný pohled k Augustě. A vy, Lady Veneová, dožijete svůj život v nejlevnějším pronajatém bytě na předměstí Londýna, zapomenutá všemi svými urozenými přáteli. Dobře víte, že na to mám dost moci. Kristianova slova dopadala do místnosti jedno po druhém a nikdo se je neodvážel přerušit.

Augusta zbledla tak silně, že líčidlo na její tváři náhle vypadalo jako špinavé skvrny. Velmi dobře věděla, že Ravenshurst nemluví do větru. Jeho bohatství i vliv byly ohromné a jeho zachmuřená nekompromisní povaha vzbuzovala respekt dokonce mezi aristokraty v hlavním městě. Pomalu spustila vějíř.

Prsty se jí třásly. Přesto ze všech sil držela bradu vztyčenou. Nuže. Procedila skrz zuby a pohlédla na Adelínu s neskrývanou nenávistí.

Blahopřeji vám, drahá nevlastní dcero. Podařilo se vám najít ochránce. Pamatujte však, že společnost bude požadovat důkazy. Oznámení o zasnoubení musí být zveřejněno v londýnských novinách a budete se muset představit místní šlechtě jako hraběcí nevěsta.

Uvidíme, jak dlouho tuto roli dokážete hrát. Datum naší svatby oznámíme, až to sami uznáme za vhodné, Lady Veneová, odsekl Kristian. A teď vypadněte z mého domu. Má snoubenka je vyčerpaná po noční bouři a potřebuje klid.

Komorník vás vyprovodí. Augusta se prudce otočila. Hedvábné sukně jí zašustily kolem kotníků, když zamířila ke dveřím. Lord Sterling vrhl na Kristiana pohled plný bezmocné zloby a spěchal za ní.

Při každém druhém kroku nervózně klepl holí o parkety. Když se za nimi dveře zavřely, v místnosti znovu zavládlo ticho. Paní Gabblová, která celou dobu stála v koutě, hlasitě vydechla. Upravila si bílý čepec, jenž jí sklouzl ke straně.

Přenesla pohled z Adelíny na hraběte a bez jediného slova vyklouzla z ložnice. Dveře za sebou tentokrát zavřela opravdu pevně. Adelína zůstala stát uprostřed místnosti. Kolena se jí stále třásla.

Několik vteřin pouze poslouchala vlastní zrychlený dech. Pak se pomalu obrátila ke Kristianovi. Stál u krbu, hleděl do ohně a jeho široká ramena se při každém nádechu těžce zvedala. Co…

co jste to provedl? zašeptala a objala si pažemi ramena. Uvědomujete si, co jste právě udělal, lorde Ravenshurstu? Kristian se otočil.

Na tvář se mu už vracela jeho obvyklá přísnost. Avšak v hloubi šedých očí zůstával neklidný, téměř horečnatý lesk. Zachránil jsem vás před sňatkem s ničemou, Adelíno, odpověděl tiše. A zachránil jsem vaši pověst.

Za jakou cenu? Vykřikla a udělala k němu krok. Tmavý pramen vlasů jí spadl do tváře. Rozlobeně ho odfoukla z čela.

Prohlásil jste nás za snoubence. Teď bude celé okolí a brzy i celý Londýn očekávat naši svatbu. Jsme spojeni touhle lží. Vy, člověk, který si nade všechno cení samoty a nenávidí společenské závazky, jste se dobrovolně spoutal těmi okovy.

Kristian k ní přišel tak blízko, že cítila teplo jeho těla. Zvedl velkou teplou dlaň a opatrně, téměř bez doteku, jí zastrčil neposlušný pramen za ucho. Prsty se na její tváři zdržely sotva vteřinu, ale Adelině to stačilo, aby zapomněla, co chtěla říci dál. To nejsou okovy, Adelíno, pronesl tiše.

Je to dohoda. Uzavřeme předstíraný svazek. Vy získáte ochranu a čas na obnovu Blackwood Grench. Na okamžik se odmlčel.

A já této falešné společnosti dokážu, že mi nemůže diktovat své podmínky. Budeme svou roli hrát tak dokonale, že se nikdo neodváží zapochybovat. Ustoupil o krok. Ruka mu klesla podél těla.

Pamatujte však… v jeho očích se znovu objevil známý chlad. Je to pouze hra. Jakmile vaše nevlastní matka ustoupí a váš dům obnoven, dohodu zrušíme.

Získáte svobodu. Adelína na něj mlčky hleděla. Měla by cítit úlevu. Před Sterlingem byla zachráněna a její jméno bylo chráněno.

Přesto se jí v hrdle usadil nepříjemný hořký tlak. Od této chvíle už s Kristianem nebyli jen dva sousedé, kteří se při každém setkání přeli. Měli společné tajemství, společný plán a před lidmi měli sehrát vztah, jehož hranice už teď nebyly tak jasné, jak se Kristian snažil tvrdit. Hned následujícího rána se Adelína vrátila do Blackwood Grench.

Navzdory Christianovým protestům a nářkům paní Bentleyové, zámecké hospodyně, odmítla zůstat v Ravenshurstu byť jedinou minutu navíc. Hrdost jí nedovolovala využívat pohostinnosti muže, který ještě před dvěma dny býval jejím nejhorším nepřítelem. A především Blackwood Grench potřeboval svou paní. S paní Gabblovou se usadili v malé avšak suché místnosti v přízemí, která kdysi sloužila jako otcova pracovna.

Právě tam nyní Adelína seděla za starým psacím stolem z tmavého dubu a sestavovala seznam nejnutnějších nákupů. U okraje ležel kalamář, několik účtů a dva listy popsané částkami. Prsty měla lehce umazané od inkoustu. Když jí tmavý pramen vlasů znovu spadl na čelo, netrpělivě ho odfoukla a pokračovala v počítání.

Dusot kopyt za oknem jí přiměl zvednout hlavu. O několik okamžiků později zavrzaly těžké vstupní dveře a do pracovny vstoupil Christian Redcliff. Měl na sobě přísný černý kabát, dokonale padnoucí na široká ramena, a vysoké jezdecké boty. Tvář měl bledou a zachmuřenou, jako by celou noc nespal.

Došel ke stolu, zastavil se naproti ní a obvyklým pomalým gestem si stáhl těžkou koženou jezdeckou rukavici. Velkou teplou dlaň položil na okraj stolu těsně vedle jejího zápisníku. Jste nesnesitelná, Adelíno, řekl bez pozdravu. Utéct za úsvitu, aniž byste počkala na snídani.

Snažíte se mi dokázat svou nezávislost tím, že žijete v pracovně páchnoucí vlhkostí a myšmi? Snažím se dokázat sama sobě, lorde Ravenshurstu, že dokážu nést odpovědnost za své činy. Odpověděla klidně a zvedla k němu oči. A Blackwood Grench je můj domov.

Musím být tady. Kristian zavrtěl hlavou. Koutkem úst mu přeběhlo něco mezi podrážděním a obdivem, který by nejraději nepřiznal. Z vnitřní kapsy kabátu vytáhl složený list silného kolkovaného papíru a položil ho před ni.

Jestli hodláme tuto hru hrát, potřebujeme pravidla, řekl. Opřel se oběma rukama o stůl a naklonil se k ní. Vaše nevlastní matka a její spojenec Sterling nás nenechají na pokoji. Budou sledovat každý náš krok.

Budou hledat sebemenší náznak falše. Proto musíme uzavřít písemnou dohodu. Adelína se narovnala. Smlouva.

Přitáhla si list blíž. Smlouvu. Zopakovala. A jaké jsou její podmínky?

První podmínka. Kristian ukázal prstem na horní řádek. Ve dne budeme obnovovat váš dům. Pošlu sem své tesaře, zedníky a hajné.

Veškeré náklady na opravu Blackwood Grench vezmu na sebe. Ne, přerušila ho tak rázně, až zvedl obočí. Adelína zvedla bradu. Nepřijmu to jako dar.

Stala bych se vaší dlužnicí. Sama sobě jsem slíbila, že už nikdy nebudu závislá na mužích. Vrátím vám všechno do poslední pence, jakmile se mé záležitosti zlepší. Zapíšeme to jako bezúročnou půjčku.

Kristian si ji několik vteřin mlčky prohlížel. V šedých očích mu zahrály teplé pobavené jiskry. Dobře, tvrdohlavá ženo. Zapíšeme to jako půjčku, přestože pochybuji, že budu někdy požadovat její splacení.

Oficiálně však budou všechny práce probíhat mým jménem. Společnost musí vidět, že milující snoubenec pečuje o blaho své budoucí nevěsty. Souhlasím, pronesla tiše a nenáviděla skutečnost, že při slovech milující snoubenec její srdce udělalo jeden úder navíc. Jaká je druhá podmínka?

Druhá podmínka se týká našeho veřejného života. Kristianův hlas se ztišil. Obešel stůl a zastavil se přímo za její židlí. Adelína ucítila teplo jeho těla a slabou vůni drahého tabáku.

Musíme se společně objevovat na veřejnosti, nejméně dvakrát týdně. Výjížďky v kočáře, návštěvy místní šlechty, nedělní bohoslužby a musíme se chovat jako zamilovaní. Adelína polkla a zadívala se na papír. Co přesně máte na mysli tím, že se máme chovat jako zamilovaní?

Zeptala se co nejvěcněji. Kristian se naklonil přes její rameno. Ze stolu vzal husí brk a namočil jej do kalamáře. Jeho holá dlaň na okamžik překryla její prsty umazané inkoustem.

Adelína znehybněla. Budeme se muset jeden druhého dotýkat, Adelíno, řekl jí tiše přímo u ucha. Teplý dech se jí dotkl krku. Budu vás držet za paži.

Na veřejnosti vás obejmu kolem pasu, abych vás chránil před davem. Odmlčel se, jako by si sám uvědomoval, jak jejich pravidla znějí. Možná vám budu muset líbat ruce. Musíme se na sebe dívat, jakoby v místnosti nikdo jiný nebyl.

Jste na to připravená? Adelína otočila hlavu. Jejich tváře dělilo jen několik palců. Viděla každou tmavou řasu kolem jeho šedých očí i tvrdohlavou rýhu u rtů.

Teprve tehdy jí naplno došlo, v čem spočívá skutečné nebezpečí té dohody. Předstírat lásku před cizími lidmi nebylo totéž jako předstírat i před mužem, jehož jediný dotek ji dokázal vyvést z rovnováhy. Ustoupit však znamenalo znovu se vydat na pospas nevlastní matce. Jsem připravená, odpověděla tiše, ale pevně.

Jestli to zachrání mou svobodu. Výborně. Kristian se narovnal a Adelína si teprve potom uvědomila, že zadržovala dech. Rozmáchlým jistým rukopisem rychle připsal několik řádků.

A poslední podmínka. Platnost smlouvy trvá do konce jara. Do té doby bude Blackwood Grench zcela obnoven. Poté oznámíme, že jsme zasnoubení po vzájemné dohodě pokojně ukončili.

Vy získáte svůj dům a nezávislost. Já se vrátím ke své samotě. Podal jí brk. Adelína jej vzala.

Prsty se jí stále lehce třásly. Přesto se rychle podepsala ve spodní části stránky. Adelína Veneová. Kristian jí vzal brk a rozmáchle se podepsal vedle ní.

Ravenshurst. Inkoust ještě nestačil zaschnout, když se dveře otevřely a do pracovny vstoupila hlučně oddechující paní Gablová. Bílý čepec jí jako vždy sklouzl na stranu. Prudkým navyklým pohybem si ho napravila.

Slečno Adelíno, lorde Ravenshurstu. Spustila vzrušeně. U brány zastavil kočár Lady Pomeroyové. Náš kočí říká, že její milost osobně přivezla pozvání na čtvrteční slavnostní večeři.

Zdá se, že zvěsti o vašem zasnoubení se už šíří po okolí. Adelína a Kristian se podívali jeden na druhého. Na stole mezi nimi ještě vace zářily jejich podpisy. Jejich předstíraný svazek sotva vznikl a už je čekala první veřejná zkouška před tou nejzvědavější a nejpomlouvačnější společností v celém hrabství.

Nuže, má snoubenko, pronesl Kristian tiše. V očích se mu znovu objevil ten nebezpečný, téměř dobrodružný oheň. Zdá se, že naše hra začíná dříve, než jsme očekávali. Doufám, že jsou vaše zelené šaty připravené, protože ve čtvrtek budeme muset celému okolí dokázat, že jsme do sebe bezhlavě zamilovaní.

Pomalu si natáhl koženou rukavici. Adelína sledovala, jak si ji uhlazuje přes zápěstí, a pak sklopila oči k jejich podpisům na smlouvě. Stará oranžérie Blackwood Grench bývala kdysi pýchou panství. Nyní z ní zůstalo místo, kolem něhož většina lidí raději prošla rychleji.

Velká část skleněných tabulí byla rozbitá a zachovalými rámy prorůstaly větve břečťanu a ostružiní. Za dlouhá léta opuštění se uvnitř vytvořila téměř džungle. Přesto se tam držela vůně sluncem zahřáté půdy, suchého listí a slabá nasládlá vůně několika divokých růží, které přežily bez zahradníka. Adelína, ozbrojená těžkými zahradnickými nůžkami, se pokoušela vysvobodit z plevele starý keř bílé popínavé růže.

Dlaně měla pokryté drobnými škrábanci, lem šatů od hlíny a tmavý pramen vlasů jí zase spadl do tváře. Odfoukla jej a oběma rukama sevřela rukojeti nůžek kolem tlustého vyschlého stonku šípku. Tento keř potřebuje více slunce, nikoli vaše zuřivé útoky, slečno Veneová. Adelína sebou trhla.

Ve dveřích oranžérie stál Christian Redcliff. Dnes neměl přísný hraběcí kabát. Přes bílou košili s rukávy vyhrnutými k loktům měl jen jednoduchou šedou vestu. Bez obvyklého černého oděvu vypadal méně jako nedostupný pán Ravenshurstu a víc jako muž, který se skutečně přišel podívat na práci.

Pomalu k ní došel, stáhl si těžké kožené jezdecké rukavice a položil je na polorozbořený cihlový okraj záhonu. Neměl byste mi zde pomáhat, lorde Ravenshurstu, řekla Adelína a hřbetem ruky umazané od hlíny si otřela čelo. Naše smlouva počítá s pomocí vašich dělníků, nikoli s vaší osobní přítomností v roli zahradníka. Moji tesaři jsou právě zaměstnaní střechou hlavního domu, odpověděl a vzal jí těžké nůžky z rukou.

Jejich prsty se na okamžik dotkly. A nejsem zvyklý nečinně sedět, když se žena v mé přítomnosti pokouší provést nějakou hloupost. Odřezáváte živé pupeny spolu se suchými větvemi. Sklonil se ke keři.

Adelína sledovala jeho jisté ruce. Místo hrubého stříhání, které právě předváděla ona, opatrně odstřihl jen suchý výhonek a uvolnil cestu mladému zelenému stonku. Pak její pohled padl na jeho odhalené předloktí. Těsně nad zápěstím se táhla dlouhá nerovná bílá jizva.

Byla stará, ale stále zřetelná, hrubší než okolní kůže. Odkud máte tu jizvu, Kristiáne? zeptala se tiše dřív, než si stačila rozmyslet, zda na to má právo. Kristian znehybněl.

Ruka s nůžkami mu klesla. Pomalu se k ní otočil a na okamžik se v jeho šedých očích objevil chladný, odtažitý výraz, kterého se kdysi tolik bála. Pak mu však ramena nepatrně poklesla. Podíval se na zápěstí a prstem druhé ruky přejel po bílé stopě.

Je to památka na noc, kdy se můj svět zhroutil, řekl tiše. Hlas měl zastřenější než obvykle. Když jsem se dozvěděl, že Cecílie a můj nejlepší přítel utekli, vrátil jsem se do svého londýnského domu. Byl jsem opilý, šílený vztekem a bolestí.

Rozbíjel jsem všechno, co mi přišlo pod ruku. V salónu viselo obrovské zrcadlo v pozlaceném rámu. Její dar. Udeřil jsem do něj pěstí.

Hořce se pousmál, ale oči nezvedl. Sklo se rozletělo na tisíce střepů. Jeden z nich mi přeřízl žílu na ruce. Spadl jsem na koberec a jen se díval, jak ze mě vytéká krev.

Bylo mi to jedno. Nechtěl jsem žít, Adelíno. Chtěl jsem pouze, aby ta bolest skončila. Adelína ani nedýchala.

Můj komorník mě našel v bezvědomí a zavolal lékaře. Pokračoval. Zachránili mě. Tahle jizva mi od té doby každý den připomíná, jak hloupá a nebezpečná může být víra v lásku.

Adelína hleděla na muže, který před ostatními působil, jako by se ho nic na světě nemohlo dotknout. A před očima měla jeho vyprávění. Prázdný londýnský salón, střepy na koberci, krev a člověka, kterému bylo v tu chvíli jedno, zda ho někdo najde včas. Oči ji začaly pálit.

Udělala k němu krok. Bez velkých slov natáhla ruku a jemně položila prsty ušpiněné rostlinnou šťávou a hlínou přímo na jeho jizvu. Kristian sebou při prvním doteku nepatrně trhl, ale neodtáhl se. Jejich pohledy se setkaly.

Je mi to tak líto, Kristiáne, zašeptala. Nestáli za váš život. Žádný člověk na světě nestojí za to, aby kvůli němu někdo zemřel. Dříve jsem si myslel totéž, odpověděl.

Jeho pohled sklouzl k její mokré tváři. A teď? Teď si tím nejsem jistý. V oranžérii bylo náhle slyšet každé zašustění listu.

Kristian pomalu zvedl ruku a dotkl se její tváře. Holá dlaň na její kůži působila nezvykle opatrně. Zastrčil jí neposlušný tmavý pramen za ucho a prsty sklouzly po straně krku. Adelína se zachvěla.

Kristian se naklonil blíž. Jeho oči potemněly. Široká hruď se mu zvedala nepravidelně a Adelína zjistila, že se k němu naklání také. Pootevřela rty, prsty pevněji sevřela jeho předloktí.

Ještě okamžik a jejich rty by se setkaly. Zvenčí se ozval hlasitý štěkot psů a hned na to výkřiky dělníků, kteří u brány vykládali vůz s cihlami. Kristian prudce ucukl. Ruka mu sklouzla z její tváře.

Zbledl a několik vteřin pouze hleděl na dlaně, jako by ho vyděsilo něco, co právě udělal. Pak pohlédl na Adelínu. Tentokrát v jeho tváři nebyla přísnost, byl v ní strach. Promiňte, pronesl chraplavě, rychle sáhl po kožených rukavicích položených na cihlovém okraji.

Já musím zkontrolovat, jak pokračují práce na střeše. Otočil se a odešel z oranžérie rychlejším krokem, než jakým do ní přišel. Ani jednou se neohlédl. Adelína zůstala vedle růžového keře sama.

Srdce jí bušilo a tváře jí pálily vzpomínkou na polibek, ke kterému chyběla jediná vteřina. Přitiskla si prsty na tvář přesně tam, kde před chvílí spočívala Christianova dlaň. Před několika dny si sjednali pravidla hry. V oranžérii však žádní svědci nebyli a přesto se jí dotýkal tak, jak ve smlouvě nestálo.

Kočár lorda Ravenshurstu zastavil před jasně osvětleným průčelím Pomeroy Hall. Otevřenými okny se ven nesly tóny orchestru, šustění stovek hedvábných sukní a tlumená směs hlasů místní aristokracie. Podzimní ples lorda Pomeroye byl hlavní událostí sezóny v celém hrabství a toho večera se tam sešla téměř všechna venkovská smetánka. Uvnitř kočáru panovalo přítmí.

Adelína seděla naproti Christianovi a v prstech svírala krajkový vějíř. Měla na sobě nádherné večerní šaty z těžkého smaragdového hedvábí, které pro ni Christian tajně objednal z Londýna. Sytá barva zvýrazňovala světlou pleť a tmavé vlasy upravené do elegantního účesu. Na krku se jí leskla jemná šňůra perel, jediná ozdoba, kterou od něj na tento večer souhlasila přijmout.

Kristian seděl nehybně v bezchybném černém fraku. Tvář měl bledou a přísnou. Nenáviděl taková shromáždění. Falešné úsměvy, zdvořilé otázky, za nimiž následovalo šeptání.

Právě před tímto světem před pěti lety utekl. Dnes se do něj vracel kvůli ní. Všiml si, že se Adelině třesou prsty. Pomalu si stáhl bílou jelenicovou rukavici, jako to dělal vždy před důležitým rozhodnutím, a odhalil velkou teplou dlaň.

Položil ji přes její ruku. Teplo jeho prstů jí okamžitě uklidnilo, víc než všechna slova, která si cestou opakovala. Nádherná, Adelíno, řekl tiše. V šedých očích se mu na okamžik objevila něha, kterou v posledních dnech stále častěji nedokázal skrýt.

Nebojte se jich. Jsou jen hejnem vyděšených ptáků, kteří křičí nejhlasitěji, když ucítí sílu. Nebojím se o sebe, Kristiáne, odpověděla a podívala se na jejich spojené ruce. Bojím se o vás.

Vracíte se do společnosti, která vám způsobila tolik bolesti, a děláte to kvůli mně. Dělám to kvůli nám, opravil ji. Jeho prsty sevřely její ruku o něco pevněji. Dnes musí jednou provždy pochopit, že každý, kdo se odváží dotknout se vaší cti, bude mít co dočinění se mnou.

Držte se sebe jistě. Jste budoucí hraběnka z Ravenshurstu a nikdo v tomto sále nemá právo dívat se na vás zvrchu. Lokaj otevřel dvířka. Kristian vystoupil první a podal Adelině ruku.

Opřela se o jeho dlaň a sestoupila na štěrkem vysypanou cestu. Ve vestibulu je obklopilo světlo svící, vůně vosku a hlasy hostů. Když vystoupali po mramorovém schodišti směrem k tanečnímu sálu, hovory kolem nich začaly jeden po druhém slábnout. Komorník spatřil přicházející dvojici, narovnal se a hlasitě oznámil: Jeho milost hrabě z Ravenshurstu a slečna Adelína Veneová.

Stovky hlav se otočily. Obrovským sálem vyzdobeným zlatými girlandami a křišťálovými lustry se rozběhl šepot. Ravenshurst, ten samotář… a s ním dcera zesnulého barona Venea.

Jsou snad zvěsti o zasnoubení pravdivé? Adelína cítila na tváři, šatech i šňůře perel desítky hodnotících pohledů. Některé byly jen zvědavé, jiné zcela otevřeně nepřátelské. Mimoděk se napjala.

Kristian jí však jemně přitiskl ruku ke svému boku. Neřekl ani slovo. Nemusel. Pomalu sestoupili do sálu.

Hostitelka Lady Pomeroyová jim vyšla vstříc. Byla to postarší dáma v bohatých šeříkových šatech a tvářila se, jako by právě osobně objevila největší společenskou senzaci celé sezóny. Ó, drahý Kristiane, vykřikla a sepjala ruce. Jaká nevýslovná radost.

Pět let jsme vás neviděli na plesech a vy k nám přivádíte tak okouzlující stvoření. Kristian lehce sklonil hlavu. Způsoby měl bezchybné, i když v očích se mu už objevovala známá únava z podobných společenských výlevů. Lady Pomeroyová, pronesl dost hlasitě, aby jej slyšeli i lidé stojící kolem.

Nemohl jsem svou snoubenku připravit o potěšení navštívit váš nádherný ples. Dovolte mi představit vám slečnu Adelínu Veneovou, svou budoucí ženu. Adelína provedla bezchybnou poklonu a udržela na rtech klidný sebejistý úsměv. Právě v tu chvíli se jeden tmavý pramen vlasů vysmekl z účesu.

Adelína ho netrpělivě odfoukla z čela. Lady Pomeroyová se přitom nečekaně usmála mnohem přirozeněji. Slečno Veneová, jste skutečně okouzlující, řekla. Hrabě si zvolil nádherně.

Vaše zasnoubení nás všechny nesmírně zajímá. Děkuji vám, Lady Pomeroyová, odpověděla Adelína. Blackwood Grench byl vždy blízký mému srdci, ale nyní se díky péči lorda Ravenshurstu stal tento kraj mým skutečným domovem. Kristian k ní obrátil oči.

V tom krátkém pohledu bylo jasné uznání. Adelína nepodbízela, nežádala o soucit a nemluvila jako žena, kterou někdo zachraňuje z nouze. Stála vedle něj jako někdo, kdo přesně ví, ke kterému domu patří. Pak v davu zahlédla lady Augustu.

Stála u sloupu vedle lorda Sterlinga. Augusta svírala vějíř z pštrosích per tak pevně, až se jeho žebra prohýbala. Sterling si nervózně upravoval manžety a hleděl na Adelínu s Christianem s neskrývanou zlobou. Oba už pochopili, že jejich první plán selhal.

Jakmile Ravenshurst představil Adelínu veřejně jako svou snoubenku, málokdo v hrabství by se odvážil opakovat pomluvy, které mohly vyvolat jeho hněv. Kristian se k Adelině obrátil a nabídl jí ruku. Smím vás požádat o tento tanec, slečno Veneová. Jeho oči potemněly.

S potěšením, milorde. Vložila dlaň do jeho. Za prvních tónů valčíku vstoupili do středu sálu. Kristian položil velkou dlaň na její pas.

Přes tenké hedvábí cítila teplo jeho prstů. Roztočili se v tanci. Po několika krocích Adelína přestala vnímat šeptání kolem. Nemusela se dívat na Augustinu tvář, ani počítat, kdo je sleduje.

Kristian jí vedl jistě a bez jediného zaváhání. A ona držela jeho pohled přesně tak, jak si napsali do smlouvy. Jenže právě to byl problém. Nemusela nic předstírat.

Když hudba utichla, v sále se zvedl hlučný proud hovorů. Adelína po rychlém valčíku lehce lapala po dechu. Tváře měla rozpálené a oči jí zářily. Kristian ji stále držel za ruku a vedl ji mezi ustupujícími hosty k chladnější galerii, kde se mohli nadechnout čerstvého vzduchu.

Pak jim cestu zastoupila skupina dam v bohatých hedvábných šatech. Uprostřed stála Lady Cecílie Brandonová. Žena, která před pěti lety zlomila Kristianovi srdce a nechala je i na pospas posměchu londýnské společnosti. Na sobě měla křiklavé šaty ze šarlatového atlasu.

Její pěstěná krásná tvář nesla úsměv, jenž měl připomínat soucit, ale v očích se jí lesklo uspokojení. Adelína ucítila, jak muž vedle ní znehybněl. Kristianovo tělo ztvrdlo. Na okamžik se mu zadržel dech.

Pak zvedl ruku a pomalým navyklým gestem si stáhl bílou jelenicovou rukavici. Holá dlaň se mu sevřela v pěst. Kristiáne drahý, promluvila Cecílie s vonivým hlasem, který okamžitě přilákal další posluchače. Jaké nečekané setkání.

Všichni jsme vaším příchodem tak překvapeni. Pět let v pustině muselo být nesmírně nudných. Její pohled sklouzl k Adelině. A kdo je ta půvabná mladá dáma po vašem boku?

Prohlédla si smaragdové šaty i perlový náhrdelník, jako by odhadovala jejich cenu. To je slečna Adelína Veneová. Má snoubenka, odpověděl Christian chladně a zřetelně. Cecílie na jediný okamžik ztratila úsměv.

Pak si zakryla ústa vějířem. Ach, slečna Veneová, dcera zesnulého barona Venea, nemýlímli se? Toho, jehož majetek byl rozprodán kvůli dluhům. Jaká škoda.

Život v rozpadlém Blackwood Grench bez jediného služebníka a slušného kočáru musí být velmi… udělala malou pauzu… vyčerpávající. Kristian vždy vynikal přehnanou dobročinností.

Doufám, slečno Veneová, že chápete, že se vás hrabě jen snaží zachránit před chudobou. V Londýně se říká, že vaše panství připomíná spíše prasečí chlívek než urozené sídlo. Mezi hosty se rozběhl šepot. Některé tváře předstíraly soucit, jiné se ani nepokoušely skrýt škodolibost.

Nedaleko stojící lady Augusta se usmála. Adelína ucítila nával hněvu. Ne kvůli sobě samotné. Viděla Christianovu bledou tvář, jeho sevřenou pěst a starou jizvu těsně nad zápěstím.

Tahle žena mu jednou vzala dost. Adelína jemně vysvobodila ruku z Christianových prstů a udělala krok dopředu. Tmavý pramen vlasů jí znovu sklouzl do čela. Odfoukla jej a podívala se Cecílii přímo do očí.

Lady Cecílie, pronesla klidně a dost nahlas, aby ji slyšeli všichni kolem. Upřímně si vážím vaší starosti o mé blaho. Musím vás však ujistit, že Blackwood Grench je domovem mých předků plným historie a ušlechtilosti, které nelze koupit za žádné peníze. Cecílin úsměv ztvrdl.

Raději ho obnovím vlastníma rukama a zůstanu věrná památce svého otce, než abych své štěstí budovala na zradě a cizích slzách, jak to dělají některé dámy z hlavního města. Cecílie zbledla. Vějíř se jí křečovitě sevřel v prstech. Nikdo v kruhu kolem nich nemohl pochybovat, na co Adelína naráží.

Adelína se pak obrátila ke Kristianovi. Pokud jde o lorda Ravenshurstu, nevěnuje se dobročinnosti. Podívala se na něj s něhou, kterou už nedokázala skrýt ani sama před sebou. Dává mi svou lásku, ochranu a úctu.

Poklady, kterých jste si vy, Lady Cecílie, zjevně nikdy neuměla vážit, když jste ji vyměnila za falešný lesk salónů hlavního města. Kristian na ni hleděl. Na okamžik z jeho tváře zmizelo všechno. Chlad, ironie i obranná přísnost.

Vypadal prostě ohromeně. Potom udělal krok dopředu, objal Adelínu silnou rukou bez rukavice kolem pasu a přitiskl ji k sobě. Tentokrát v tom nebylo nic vypočítaného. Má snoubenka má pravdu.

Cecílie, řekl tiše. Hlas měl chladný, ale pod tím chladem bylo slyšet něco úplně jiného. Adelína má něco, co vy nikdy nedokážete pochopit. Skutečnou ušlechtilost duše a věrnost.

A já jsem šťastný, že mohu zasvětit svůj život tomu, abych z ní učinil nejšťastnější ženu na světě. Jeho ruka zůstala pevně kolem Adelinina pasu. Nyní nás prosím omluvte. Je nám nepříjemné pobývat ve společnosti lidí, kteří si těchto ctností neumějí vážit.

Otočil se a odvedl Adelínu pryč. Za nimi se ozval tlumený smích a další šepot. Cecílie zůstala uprostřed sálu s pootevřenými ústy. Lady Augusta zuřivě poklepávala vějířem o dlaň.

Adelína s Kristianem vyšli na terasu zalitou měsíčním světlem. Chladný noční vzduch jim ochladil rozpálené tváře. Kristian se zastavil u kamenného zábradlí. Několik vteřin mlčel.

Pak zvedl holou ruku a opatrně se dotkl Adelininy tváře. Prsty se mu třásly. Vy… vy jste se mě zastala, pronesl chraplavě.

Adelína nikdy předtím neviděla v jeho očích takovou bezbranost. Nikdo to pro mě nikdy neudělal, Adelíno. Celé ty roky jsem si myslel, že se musím bránit sám. Dnes jste však bojovala za mou čest, jako by patřila vám.

Adelína přitiskla tvář k jeho teplé dlani. Ona mi také patří, Kristiáne, odpověděla tiše. Alespoň dokud platí naše smlouva. Kristian zavrtěl hlavou.

Naklonil se tak blízko, že jeho dech zahřál její rty. K čertu se smlouvou, zašeptal. Adelína na něj mlčky hleděla. To, co měli celé týdny předvádět před společností, už v té chvíli předstírat nemuseli.

Christian po pěti letech dovolil někomu stát tak blízko, že se mohl znovu zranit. A Adelína už si nedokázala namlouvat, že jí na něm záleží jen jako na spojenci. Když o něco později nastoupila do jeho kočáru, měla stále v uších jeho slova z terasy. Pravidelný dusot kopyt po cestě rozmoklé nočním deštěm uspával, ale uvnitř luxusního kočáru hraběte z Ravenshurstu viselo tíživé ticho.

Malá lampa připevněná ke koženému čalounění vrhala chvějící se světlo na smaragdové hedvábí Adelininých šatů. Seděla u okna. V těle jí ještě dozníval večer. Valčík, Cecíliina urážka i Kristianova dlaň na tváři.

Kradmo na něj pohlédla. Seděl naproti ní ve stínu. Široká ramena měl napjatá a profil vypadal téměř nehybně. Holá dlaň spočívala na koleni a pod kůží se při každém pohybu prstů napínaly šlachy.

Adelína se slabě usmála při vzpomínce na Augustinu tvář. Dokázali jsme to, Kristiáne, řekla tiše. Viděl jste Augustinu tvář? Nečekala, že tak otevřeně prohlásíte naše práva.

A Cecílie se už neodváží proti vám jedovatě promluvit. Natáhla k němu ruku a lehce se dotkla jeho prstů. Kristian reagoval, jako by se dotkl rozpáleného kovu. Prudce ruku odtáhl.

Adelína uprostřed věty zmlkla. Kristian pomalu otočil hlavu. Ve světle kočáru byly jeho oči znovu studené. Něha z terasy zmizela.

Rty měl sevřené v tvrdé linii. Natáhl se k vedlejšímu sedadlu, vzal těžké kožené jezdecké rukavice a začal si je navlékat jeden prst po druhém. Adelína sledovala ten dobře známý pohyb a tentokrát jí připadal jiný, jako by mezi ně vracel všechno, co na terase na okamžik odložil. Máte pravdu, slečno Veneová, pronesl.

Hlas měl suchý a úřední. Představení proběhlo mimořádně úspěšně. Vaše nevlastní matka a její spojenec byli rozdrceni a místní společnost spolkla návnadu i s háčkem. Nyní nikdo nezapochybuje o pravosti našeho zasnoubení.

Adelína ucítila chlad, který neměl nic společného s nocí za oknem. Slečno Veneová, zopakovala. Hlas se jí za chvíli zadrhl, navzdory snaze ovládnout se. Ještě před půl hodinou jste mi na terase oslovoval jinak a vaše doteky, vaše slova mi nepřipadala jako představení.

Kristian se krátce hořce pousmál. Díval se přitom na rukavice, nikoli na ni. Na terase byli svědci, odsekl. Museli jsme působit přesvědčivě.

Cecílie je nebezpečná žena. Umí vycítit slabost. Adelína mlčela. Kdybych projevil byť jen kapku pochybností, zničila by nás oba.

Musel jsem sehrát roli bezhlavě zamilovaného muže a uznávám, že vy jste svou část sehrála rovněž výtečně. Vaše řeč o ušlechtilosti a věrnosti byla velmi dramatická. Adelína několik vteřin seděla. Smaragdové šaty, které jí ještě před hodinou připadaly nádherné, jí náhle připomínaly kostým půjčený pro cizí hru.

Takže to byla jen role? Zeptala se tiše. Sevřela ruce v klíně, aby se jí netřásly. A ta jizva na vaší ruce, příběh o zradě.

Vyprávěl jste ho zahradníci také jen proto, abyste působil přesvědčivě. Kristian sebou trhl. Čelist se mu sevřela. Prsty v rukavicích se zabořily do koženého sedadla tak silně, až čalounění suše zapraskalo.

Adelína viděla, jak těžce dýchá. Ještě před chvílí na terase dovolil, aby mu byla blízko. Teď se toho zjevně lekl natolik, že raději popřel i to, co se mezi nimi odehrálo bez jediného svědka. Má minulost je mou věcí, slečno Veneová, řekl ledově a konečně se jí podíval přímo do očí.

A udělal jsem chybu, když jsem si v oranžérii dovolil chvilkovou slabost. Už se to však nebude opakovat. Adelína ani nemrkla. Uzavřeli jsme obchodní dohodu.

Já obnovuji váš dům. Vy mi zajišťujete klid od pomlouvačů. Neměla byste si plést falešné objetí na veřejnosti se skutečnými city. Lásku nehledám.

Jeho hlas ještě ztvrdl. A už vůbec se nehodlám stát hračkou další dámy z hlavního města, kterou omrzeli městské zábavy. Tentokrát Adelína pochopila přesně, kam míří. Nebyla to jen opatrnost.

Přirovnal jí k Cecílii. Narovnala záda. Tmavý pramen vlasů jí sklouzl na čelo. Prudce ho odfoukla a podívala se na něj se stejným chladem, jaký jí právě nabídl on.

Děkuji vám za včasnou připomínku, lorde Ravenshurstu, řekla. Bylo ode mě skutečně pošetilé zapomenout, s kým jsem tuto dohodu uzavřela. Jste zachmuřený muž zamotaný do vlastních obav, který raději zhnije ve svém zámku, než aby podstoupil riziko. Kristian pohnul rty, ale Adelína ho nenechala promluvit.

Nemějte obavy, už nikdy nepřekročím hranice naší smlouvy. Kočár prudce zastavil. Za oknem se zvedala temná silueta Blackwood Grench. Adelína nečekala, až dveře otevře Kristian nebo lokaj.

Sama zatlačila na kliku, nadzvedla těžký smaragdový lem a vystoupila do studené mokré trávy. Kristian vystoupil za ní. Chtěl se vydat k domu, ale Adelína se prudce otočila a zvedla ruku. Není třeba, milorde.

Nejsou zde žádní svědci. Vaše představení tedy skončilo. Vraťte se ke své samotě. Kristian zůstal stát.

Až dělníci dokončí opravu a jakmile bude střecha hotová, toto směšné zasnoubení zrušíme, řekla. Poradím si sama. Otočila se a rychlými kroky zamířila k domu. Ani jednou se neohlédla.

Těžké dubové dveře Blackwood Grench za ní zapadly. Teprve v temné hale se Adelína zastavila, opřela se zády o studené dřevo. Několik vteřin stála bez hnutí. Pak si přitiskla dlaň k ústům a dovolila slzám, které celé minuty zadržovala, stékat po tvářích.

Kristian jí obvinil právě z toho, čeho se celý život nejvíc štítila. Že by využívala člověka kvůli jeho jménu, penězům nebo postavení. Otřela si tvář rukávem a narovnala se. Obnoví Blackwood Grench, získá zpět svou nezávislost a až přijde den zrušení jejich smlouvy, nebude potřebovat jeho lítost ani falešnou lásku.

Od plesu uplynuly tři dny. Blackwood Grench se naplnil chladným, téměř obchodním tichem. Dělníci a rolníci dál tloukli kladivy na střeše východního křídla. Z nádvoří se ozývalo řezání dřeva, volání mužů a skřípění vozíků s materiálem.

Samotný hrabě se však na hranicích panství ani jednou neobjevil. Adelína se stejně důsledně vyhýbala každé zmínce o svém snoubenci, aby nemusela přemýšlet o kočáře, rukavicích ani o slovech, která od té noci slyšela pokaždé, kdy zavřela oči. Pustila se do práce, na niž dosud neměla čas. Do staré otcovy knihovny v prvním patře.

Místnost utrpěla méně než ostatní části domu. Vzduch tam však byl těžký pachem staré kůže, prachu a zaschlého inkoustu. Podél stěn stály obrovské dubové skříně přeplněné svazky potemělými věkem. Adelína si přes pracovní šaty uvázala jednoduchou šedou zástěru a postupovala polici po polici.

Knihy vytahovala, čistila od prachu a znovu stavěla na místo. Prsty měla umazané sazemi a inkoustem. Tmavý pramen jí opět spadl na čelo. Odfoukla jej a natáhla se ke spodní polici nejstarší rohové skříně u vlhké stěny.

Chtěla vytáhnout těžký svazek dějin hrabství vázaný ve vepřové kůži. Kniha však nešla ven. Adelína zatáhla silněji. Ozvalo se tupé dřevěné cvaknutí.

Zadní stěna police se posunula dozadu. Adelína zůstala v podřepu a několik vteřin zírala na malý tmavý výklenek ukrytý v tloušťce zdi. Pak opatrně vsunula ruku do zaprášeného otvoru. Prsty nahmátaly hladké dřevo.

Vytáhla podlouhlou skříňku z palisandru potemnělou stářím. Na víku byl napůl setřený rodový erb Veneových. Paní Gabblová, zavolala. Její hlas se rozlehl pod vysokými klenbami.

Gabblová, pojďte rychle sem. Stará hospodyně přispěchala do místnosti. Cestou si utírala ruce do zástěry a něco si pro sebe bručela. Bílý čepec jí sklouzl ke straně.

Co se stalo, slečno Adelíno? Snad se nezřítil další trám. Pane na nebi, smiluj se. Ne, Gabblová, podívejte se na to.

Adelína položila skříňku na zaprášený otcův psací stůl a setřela z víka silnou vrstvu prachu. Zámek byl starý a jednoduchý. Adelína vzala špičku zahradnických nůžek, opatrně ji zasunula do mechanismu a vypáčila jej. Víko tiše zavrzalo.

Uvnitř leželo několik svazků starých dopisů zažloutlých časem a převázaných vybledlou hedvábnou stuhou. Vedle nich spočíval silný pergamen stočený do trubice s velkou voskovou pečetí. Adelína jej opatrně rozvinula na stole. Očima přejížděla po řádcích napsaných bezchybným kaligrafickým rukopisem z konce sedmnáctého století.

Pak se zarazila. Na spodním okraji byl osobní podpis krále Karla II. Co to je, slečno? zeptala se paní Gabblová šeptem a naklonila se nad stůl.

To je darovací listina, Gabblová. A Delině se hlas zachvěl vzrušením. Královský grant na vlastnictví nejen Blackwood Grench, ale i všech přilehlých pozemků, včetně těch, na nichž stojí zámek Ravenshurst. Paní Gabblová otevřela ústa, ale Adelína už sahala po dopisech.

To však není to hlavní. Podívejte se na ně. Rozvázala vybledlou stuhu a vzala horní dopis. Byl adresován jejímu pradědečkovi.

Četla dál a výraz její tváře se postupně měnil. Zde stojí, řekla naléhavě, že na kopcích na východní hranici našeho panství, přímo u potoka, leží jedinečné naleziště bílé hlíny nejvyšší kvality, té, z níž se vyrábí nejjemnější průsvitný královský porcelán. Prstem sledovala řádek. Můj pradědeček to udržoval v tajnosti, protože neměl prostředky na otevření lomu.

Po jeho smrti se dokumenty ztratily. Zvedla oči k hospodyni. Gabblová, chápete, co to znamená? Poprvé po několika dnech se opravdu usmála.

Ta hlína je to celé mění. Pokud zahájíme těžbu, Blackwood Grench se stane jedním z nejbohatších panství v Anglii. Paní Gabblová se chytila o kraje stolu. Adelína pokračovala stále rychleji.

Už nepotřebuji Kristianovy peníze. Už nepotřebuji jeho předstírané zasnoubení jako ochranu před nevlastní matkou. Sama si mohu najmout právníky a obnovit tento dům až do poslední cihly. Položila dlaně na pergamen.

Jsem naprosto zcela nezávislá. Paní Gabblová rozhodila rukama. Čepec jí přitom sklouzl skoro až na čelo a ona si jej prudce napravila. Nejsvětější panno!

vykřikla. To je zázrak, slečno Adelíno. Skutečný zázrak. Ale co lord Ravenshurst?

Jestli je listina pravá, část jeho pozemků ve skutečnosti patří vám. Adelinin úsměv pohasl. Kristian. Vybavila si jeho tvář v kočáře a větu o další dámě z hlavního města.

Teď měla v rukou důkaz, že její hrdost nikdy nebyla na prodej. Mohla si najmout nejlepší právníky a obnovit dům až do poslední cihly bez něj. Ještě jednou sáhla ke spodní polici té nejstarší rohové skříně, jako by chtěla ověřit, zda ve skrýši nezůstal další dokument. V hlavě se jí přitom vrátil i Kristianův hlas z kočáru, plný takového jedu a nedůvěry, že jí tehdy každé jeho slovo bolelo.

Na chodbě se ozvaly těžké sebejisté kroky. Adelína se prudce narovnala. Rychle stočila pergamen, vložila jej zpět ke skříňce a přiklopila víko. Sotva odtáhla ruce.

Dveře knihovny se otevřely. Na prahu stál lord Julien Sterling. Měl na sobě módní cestovní kabát a v ruce nedbale pohupoval holí s rukojetí ze slonoviny. Upravil si manžety a přejel zaprášenou knihovnu znechuceným pohledem.

Ten se okamžitě zastavil na palisandrové skříňce položené na stole. Dobrý den, slečno Veneová. Pronesl se samolibým úsměvem. Vidím, že si stále hrajete na hrdou paní těchto ruin.

Obávám se však, že váš čas vypršel. Adelína se ani nepohnula. Sterling udělal krok dovnitř. Moje…

tedy vaše nevlastní matka Lady Augusta se rozhodla. A žádné smyšlené zasnoubení se zachmuřeným hrabětem vám už nepomůže. Adelína narovnala záda a přitiskla si palisandrovou skříňku k hrudi tak pevně, až jí její ostrá hrana zatlačila do dlaně. Sterlingův pohled se znovu svezl ke skříňce.

Baronet bezděčně o půl kroku ustoupil, ale oči z ní nespustil. Adelína sevřela víko oběma rukama. Na Blackwood Grench se snesla noc a s ní ledový vítr, který se opíral do zatlučených okenic a v korunách starých dubů vydával dlouhé táhlé kvílení. Adelína nemohla usnout.

Seděla v provizorní pracovně v přízemí zabalená do šedého šálu a při světle jediné svíčky znovu pročítala dopisy uložené v palisandrové skříňce. Papír byl na okrajích křehký a inkoust místy vybledl. Avšak pradědečkova slova zůstávala dost jasná. Kopce za panstvím ukrývaly naleziště bílé hlíny, na něž se vztahoval starý královský grant.

Ještě před několika dny by jí takový objev naplnil radostí. Nyní jí připadal těžší než celá skříňka. Sterlingova návštěva v ní zanechala nepříjemný pocit, který nešlo setřást ani prací. Jeho příliš zdvořilé otázky, zlaté hodinky, které neustále otevíral, a pohled, jímž přeměřoval opravené části domu, se jí vracely pokaždé, kdy zavřela oči.

Ze stáje se náhle ozvalo prudké zaržání. Adelína zvedla hlavu. Clover nezaržál jako kůň, který se dožaduje krmení. V tom zvuku byla panika.

Kopyta začala bušit do dřevěné přepážky tak silně, až rány dolehly přes nádvoří i tlusté stěny domu. Štěrbinami mezi prkny na okenicích pronikalo nepravidelné světlo. Nebylo bledé jako měsíc. Chvělo se a mělo tmavě karmínový odstín.

Adelína odsunula židli tak prudce, až se převrátila. Rozběhla se k oknu a otevřela křídlo. Staré dřevěné křídlo záje usínku hořelo. Plameny už šplhaly po vyschlých trámech, olizovaly okraj střechy a s ostrým praskotem požíraly slámu.

Vítr je vháněl hlouběji do budovy a nad nádvořím vířil déšť jisker. Clover se zmítal ve svém stání a jeho vyděšené ržání trhalo noční ticho. Hoří! vykřikla Adelína.

Paní Gabblová, hoří! Vyběhla do haly právě ve chvíli, kdy se otevřely dveře hospodynina pokoje. Paní Gabblová vyrazila ven v noční košili. V běhu si přehazovala přes ramena vlněný šál.

Bílý čepec jí sjel k uchu a ona si ho prudce přitiskla zpět na hlavu. Pane Ježíši, vydechla, když uviděla rudou záři za okny. Slečno Adelíno, kam běžíte? Clover je uvnitř!

Adelína strhla závoru z hlavních dveří a vyběhla ven. Studený vítr jí okamžitě vehnal do tváře horký popel. Kouř byl štiplavý, suchý a tak hustý, že se jí sevřelo hrdlo. Přes ústa si přitiskla šál a běžela ke stáji.

Těžká vrata držela zavřená závora. Žárem se zkřivila a dřevo kolem ní už doutnalo. Adelína popadla staré páčidlo opřené o zeď a zasunula je pod trám. Zatlačila.

Závora se ani nepohnula. Zapřela se znovu, tentokrát celou vahou. Dlaně jí pálily, kouř jí vháněl slzy do očí a uvolněný pramen vlasů se jí přilepil k čelu. Rozlobeně ho odfoukla, zakašlala a znovu zabrala.

Ještě jednou, Cloverry, zachraptěla. Vydrž ještě chvíli! Z temné aleje vedoucí k Ravenshurstu se ozval rychlý dusot. Mezi stromy se vyřítil vraný hřebec.

Kristian Redcliff přitáhl otěže až před hořící budovou a seskočil dřív, než se zvíře úplně zastavilo. Neměl kabát ani klobouk. Přijel jen v bílé košili promočené potem, tmavých kalhotách a vysokých jezdeckých botách. Tvář měl bledou a v rudém světle požáru působila téměř nelidsky přísně.

Stačil mu jediný pohled na střechu. Závěje jisker a Adelínu u vrat. Přiběhl k ní a vytrhl jí páčidlo z rukou. Jeho dlaň bez rukavice byla horká, ušpiněná od otěží a sazí.

Ustupte, Adelíno, zařval. Hlas se mu v kouři zlomil do chrapotu. Střecha každou chvíli spadne. Zbláznila jste se!

Clover je uvnitř, vykřikla. Nenechám ho uhořet! Kristian se s ní nepřel. Vrazil páčidlo hlouběji pod zaklíněnou závoru, opřel se do něj ramenem a zabral.

Na spánku mu vystoupila žíla. Trám zapraskal, ale stále držel. Kristian změnil úchop, sevřel kov oběma rukama a zatlačil znovu. Závora se s rachotem vytrhla z lůžka.

Vrata se pootevřela a ven se vyvalil oblak černého kouře tak hustý, že paní Gabblová na nádvoří vykřikla. Kristian odhodil páčidlo a bez zaváhání vběhl dovnitř. Kristiáne! Adelína namočila šál ve vědru u pumpy, přitiskla si ho k ústům a vrhla se za ním.

Uvnitř stáje nebylo téměř vidět. Hořící sláma syčela pod botami. Ze stropu padaly žhavé třísky a mezi trámy se valil kouř. Clover se bil o dřevěnou přepážku.

Oči měl vypoulené hrůzou a pěna mu stékala z udidla. Kristian strhl ze stěny promočenou stájovou houni, přehodil jí koni přes hlavu a chytil uzdu těsně pod bradou. Klid, poručil. No tak, chlapče, půjdeš se mnou?

Clover se vzepjal. Kristianovi podklouzla bota, ale uzdu nepustil. Přitiskl se zvířeti k boku, druhou rukou odsunul závoru stání a trhl hlavou k Adelině. K východu!

Držte se u jeho levého boku! Adelína položila dlaň Cloverovi na krk. Srst byla mokrá potem a pokrytá popelem. Pojď, starý příteli, šeptala mu.

Už jen pár kroků. Rozběhli se k vratům. V tom se nad nimi ozvalo hluboké zapraskání. Kristian vzhlédl.

Těžká hořící krokev se utrhla ze stropu a dopadla před východ. Zatarasila cestu a zasypala je sprškou jisker. Jeden žhavý úlomek zasáhl Kristiana do levého ramene. Bílá košile okamžitě vzplanula.

Kristian krátce zasténal. Ruka mu cukla bolestí, ale Cloverovu uzdu nepustil. Ven! Zařval.

Pravou rukou strhl hořící část košile, ramenem se zapřel do koně a vytlačil Clovera přes okraj spadlého trámu. Adelína klopýtla, chytila se hřívy a společně se zvířetem vyběhla na nádvoří. Kristian udělal ještě jeden krok. Potom se zřítil do mokré trávy.

Adelína pustila Clovera, padla vedle Kristiana na kolena a strhla ze sebe mokrý šál. Začala jím dusit plameny na jeho rameni. Látka syčela, když se dotkla rozžhavené košile. Kristiáne, podívejte se na mě.

Ruce se jí třásly tak silně, že téměř nedokázala rozepnout ohořelý límec. Pod spálenou látkou zahlédla zarudlou kůži a puchýře. Kristian měl tvář zkřivenou bolestí a rty téměř bílé. Můj bože, vydechla.

Kristiáne, otevřete oči. Špinavými prsty mu setřela saze z tváře. Kristian pomalu otevřel oči. Jeho šedý pohled, jindy uzavřený a chladný, byl nyní zbavený veškeré obrany.

Byla v něm bolest, úleva a strach, který se ani nesnažil skrýt. Zvedl pravou ruku. Dlaň měl odhalenou bez kožené rukavice. Přitiskl ji k Adelině tváři a zanechal na ní teplou stopu sazí.

Ty jsi v pořádku, zašeptal. Adelína přikývla, ale nedokázala promluvit. Kristian zavřel oči a vydechl. Díky bohu.

Myslel jsem, že jsem tě ztratil. Za nimi se s rachotem propadla část střechy. Paní Gabblová křičela na dělníky, kteří přibíhali z domků, a Clover stál u pumpy, celý roztřesený, ale živý. Adelína však slyšela pouze Kristianův dech.

Jeho chladná slova z kočáru, jeho ústup po plese i všechna opatrnost, kterou kolem sebe budoval, najednou dostaly jiný význam. Nešlo o lhostejnost. Byl to strach člověka, který už jednou uvěřil nesprávné ženě a pět let pak trestal celý svět za vlastní omyl. Tentokrát se však vrhl do ohně bez jediného zaváhání kvůli ní, kvůli jejímu starému koni.

Adelína sklonila hlavu k jeho ruce a sevřela ji mezi svými dlaněmi. Jsem tady, řekla tiše. A vy také zůstanete. V zachovalé pracovně Blackwood Grench se mísila vůně levandulového oleje, mátového odvaru a kouře, který stále stoupal ze spáleniště na nádvoří.

Za oknem bledl šedý úsvit. Kristian ležel na malém koženém divanu přikrytý vlněnou přikrývkou. Levé rameno a předloktí měl obvázané čistým batistem. Látkou prosakovaly nažloutlé skvrny léčivé masti.

Adelína seděla vedle něj na samém okraji židle. Tvář měla bledou, pod očima tmavé kruhy a prsty stále umazané sazemi a mastí. V rukou držela šálek mátového čaje, který už dávno vychladl. Uvolněný tmavý pramen vlasů jí znovu padal do čela, ale tentokrát neměla sílu jej odfouknout.

Kristian se neklidně pohnul. Čelo měl pokryté potem a prsty pravé ruky křečovitě svíraly okraj přikrývky. Cecílie, zamumlal. Adelína se naklonila blíž.

Nedělej to, vypravil ze sebe Kristian zastřeně. Věřil jsem ti. Jeho hlas byl tak zlomený, že Adelínu zabolelo u srdce. Staré ponížení ho neopouštělo ani v horečce.

Cecílie nebyla v místnosti už pět let a přesto mu stále dokázala sevřít ruku a připomenout, co se stane, když člověk odloží svou ochranu příliš brzy. Adelína položila šálek na stolek. Opatrně překryla Christianovu odhalenou dlaň oběma rukama. Bez obvyklé rukavice působila jeho ruka podivně bezbraně.

Klid, Kristiáne, zašeptala. Cecílie tu není. Přiblížila se ještě víc. Jste v Blackwood Grench.

Clover je v bezpečí. Paní Gabblová už poroučí dělníkům, jako by sama řídila celý pluk. A já jsem tady s vámi. Kristianův dech se postupně zklidnil.

Prsty povolily a po chvíli se slabě propletly s jejími. Otevřel oči. Horečka je kalila, ale když rozeznal její tvář, objevila se v nich vědomá úleva. Adelíno, pronesl chraplavě.

Neodešla jsi. Nikam nejdu, natáhla se pro šálek. Musíte se napít. Paní Gabblová tvrdí, že ten odvar srazí horečku, a obávám se, že by vám ho jinak nalila do krku násilím.

Na jeho rtech se objevil sotva patrný úsměv. Adelína mu podepřela hlavu a přiložila šálek k ústům. Kristian poslušně vypil několik doužků, aniž by z ní spustil oči. Když jej položila zpět na poštář, zadržel její zápěstí.

Odpusť mi, řekl. Adelína zůstala sedět bez hnutí. Kristian sklopil pohled k jejím prstům ušpiněným od mastí a popela. Odpusť mi všechno, co jsem řekl v kočáře.

Jsem zbabělec. Adelíno. Vy… vydechla.

Před několika hodinami jste vběhl do hořící stáje. Oheň mě neděsí. Hořce zavrtěl hlavou a přitom pohybu mu bolest stáhla ústa. Fyzická bolest je prostá.

Člověk ví, odkud přichází. Ví, kde je rána. To, co se stalo na plese, bylo horší. Adelína mlčela.

Když ses mě zastala před Cecílií, měl jsem být vděčný, pokračoval. Místo toho jsem se vyděsil. Při tanci jsem tě držel kolem pasu a pochopil jsem, že už nedokážu předstírat, že všechno, co jsem pět let udržoval zamrzlé, roztálo během několika dnů. Sevřel její ruku pevněji.

Miluji tě, Adelíno. V místnosti zapraskal knot svíčky. Miluji tě tak, že mě jediná myšlenka na to, že bys mě mohla jednoho dne zradit jako Cecílie, připravuje o rozum. Proto jsem tě odstrčil.

Chtěl jsem odejít první dřív, než bys mohla odejít ty. Adelína se ani nepohnula. Srdce jí nejprve vynechalo úder a pak se rozběhlo tak prudce, až jí v uších zahučelo. Nebyla to veřejná věta pronesená kvůli ochraně její pověsti.

Nebyla to součást jejich dohody. Ležel před ní zraněný, bez rukavice, bez své obvyklé jistoty a pojmenoval přesně to, co se snažil skrýt. Naklonila se k němu. Konečky tmavých vlasů se dotkly jeho zdravého ramene.

Nikdy tě nezradím, Kristiáne, zašeptala. Hlas se jí zachvěl. Cecílie neviděla člověka, kterého měla vedle sebe. Viděla titul, zámek a to, co jí mohlo otevřít dveře.

Já vidím vás. Po tvářích jí stekly slzy a v sazích zanechaly světlé čáry. Miluji vás s vaší tvrdohlavostí, s tím vaším nesnesitelným poroučením, s hrubostí, jizvami i rukavicemi. Miluji svého zachmuřeného souseda.

Kristian se na ni zadíval, jako by si nebyl jistý, zda znovu neblouzní. Potom se mu tvář proměnila. Nebyl to zdvořilý úsměv pro společnost, ani krátký pobavený záblesk, který jí občas dovolil zahlédnout. Byla v něm tak čistá úleva, až se jí stáhlo hrdlo.

Zvedl zdravou ruku, položil ji na její zátylek a přitáhl ji k sobě. Jejich rty se setkaly. Tentokrát v polibku nebylo nic pro diváky. Žádná společenská povinnost, žádná hra přetvářky, ani důkaz falešného zasnoubení.

Kristian jí držel, jako by se stále bál, že zmizí, a Adelína cítila teplo jeho dechu, slabou chuť mátového odvaru a třes ruky na svém zátylku. Když se od sebe konečně odtáhli, Christian jí palcem setřel slzu z tváře. Teď už mezi námi žádná lež nebude, řekl tiše. K čertu s tou smlouvou.

Budeš mou ženou, skutečnou hraběnkou z Ravenshurstu. Dveře pracovny se prudce otevřely. Na prahu stála paní Gabblová, bílý čepec sklouzlý až na zátylek. Tvář měla bledou jako čerstvě vyprané plátno a jednou rukou se přidržovala zárubně.

Slečno Adelíno, lorde Ravenshurstu. Adelína rychle vstala. Co se stalo? U brány je Lady Augusta, vypravila ze sebe hospodyně.

Přijela s lordem Sterlingem, soudním vykonavatelem a jakýmsi pánem v černém taláru. Požadují všechny dokumenty k panství. Hned. Adelína pohlédla na Kristiana.

Měžnost v jeho očích nezmizela, ale pod ní se znovu objevila tvrdá, chladná pozornost muže, zvyklého čelit nebezpečí. Pokusil se posadit. Vy zůstanete ležet, přikázala Adelína. Ani náhodou.

Kristian, máte popálené rameno a vy máte před dveřmi Augustu se soudním vykonavatelem. Odhodil přikrývku, postavil nohy na podlahu a na okamžik zavřel oči, když mu bolest projela tělem. Adelína jej chytila za zdravou paži. Jestli omdlíte v hale, budu se na vás zlobit až do konce života.

V tom případě budu mít alespoň jistotu, že se mnou dlouhý život plánujete. Navzdory strachu jí unikl krátký nevěřícný výdech. Kristian se opřel o hůl a společně vyšli do haly. Studený ranní vzduch vnikal do polorozbořeného domu s každým otevřením dveří.

Mísil se zápachem mokrého dřeva, kouře a drahé kolínské. Adelína si za chůze upravovala šedou pracovní zástěru. Srdce jí tlouklo rychle, ale zvedla bradu a odfoukla si tmavý pramen vlasů z čela. Kristian kráčel vedle ní.

Levou ruku měl pevně ovázanou, čelo pokryté studeným potem a tvář téměř bez barvy. Přesto jeho vysoká postava a široká ramena zaplnily chodbu tak, že pan Grimstone bezděčně ustoupil, když jej spatřil. Uprostřed haly stála Lady Augusta. Pod cestovním kloboukem a jemným závojem měla tvář upravenou s obvyklou pečlivostí.

Vějířem si pravidelně poklepávala o dlaň, jako by přišla na pozdní snídani, nikoli do domu, z jehož nádvoří stále stoupal kouř. Vedle ní přišlapoval lord Julien Sterling a upravoval si krajkové manžety. Před nimi stál drobný, mimořádně hubený právník v přísném černém kabátě ataláru. V rukou držel těžkou koženou aktovku, ze které vyčnívaly rohy listin.

Augusta se rozhlédla po začouzených zdech. Jak žalostná podívaná, protáhla. Požár, saze, dělníci pobíhající po nádvoří. Blackwood Grench se pod vaším citlivým vedením doslova rozpadá, Adelíno.

Vějíř znovu tiše klepl do její dlaně. Dnes však vaše svévolé skončí. Adelína vykročila vpřed. Postavila se tak, aby částečně zakryla Kristiana a cizí hosté neviděli, jak těžce přenáší váhu na hůl.

Lady Augusto, vtrhla jste na můj soukromý pozemek bez pozvání. Jestli jej okamžitě neopustíte, nařídím dělníkům, aby vás vyvedli. Váš pozemek? Augusta se tiše zasmála.

Paní Gabblová u schodiště si při tom zvuku nervózně napravila čepec. Ó ne, drahá nevlastní dcero, tento dům už vám nepatří. Ukázala zavřeným vějířem na muže s aktovkou. Dovolte mi představit pana Grimstonea, jednoho z nejváženějších právníků hlavního města.

Přijel obnovit spravedlnost. Pan Grimstone postoupil o krok dopředu. Suše se uklonil a vytáhl z aktovky silný list papíru opatřený úřední pečetí. Slečno Veneová, pronesl skřípavým hlasem.

Zastupuji zájmy lady Augusty Veneové a jejího syna. Byl nám předán nově nalezený dokument. Závěť vašeho zesnulého otce barona Venea, sepsaná v Londýně týden před jeho smrtí. Rozvinul list.

Podle této závěti byl Blackwood Grench zastaven jako záruka za dluhy barona Venea vůči rodině jeho manželky. Protože závazek nebyl ve stanovené době splacen, vlastnické právo k panství a všem přilehlým pozemkům přechází na Lady Augustu. Pohlédl na Adelínu přes úzké brýle. Darovací listina, o niž opíráte své nároky, již nemá právní účinek.

Adelině stuhly prsty. Na papíru viděla otcovo jméno, správné datum i pečeť. Listina byla připravena bezchybně. Právě proto byla tak nebezpečná.

Sterling a Augusta se museli dozvědět, že se pod kopci nachází něco cenného. Možná zaslechli zmínku o starém grantu, možná uplatili některého dělníka. Po požáru už Adelína nepochybovala, že chtějí jednat dřív, než stačí prokázat hodnotu naleziště. Je to lež, řekla panu Grimstoneovi.

Ani nemrkl. Můj otec by takový dokument nikdy nepodepsal. Pokračovala Adelína. Věděl, co jste naší rodině způsobila, Augusto, a věděl, že jste panství přivedla téměř ke krachu.

Ukázala na listinu. Tohle je padělek. Obvinění z padělání je velmi vážné, poznamenal Grimstone. Budete je muset doložit před královským kanclerským soudem v Londýně.

Sterling vykročil dopředu, vytáhl z kapsy zlaté hodinky, cvakl víčkem a zkontroloval čas, jako by odpočítával minuty do jejího pádu. Soudní proces v Londýně, protáhl. To není záležitost jednoho měsíce, možná ani jednoho roku. Zavřel hodinky.

A co asi řekne společnost, až se dozví, že snoubenka hraběte z Ravenshurstu drží cizí panství na základě pochybné listiny? Budou vás nazývat podvodnicí dřív, než soudce vůbec otevře spis. Žádný slušný člověk s vámi nebude chtít jednat. Otočil se ke Kristianovi.

A vy, Ravenshurstu, opravdu zatáhnete své starobylé jméno do dalšího skandálu? Sotva jste se očistil od toho předchozího. Kristian položil pravou ruku bez rukavice na Adelinino rameno. Bylo to prosté dotknutí, ale strach, který od Grimstoneových slov stoupal do hrdla, ustoupil.

Kristian se zadíval na Sterlinga. Zapomínáte se. Mluvil tiše. Právě proto zněl jeho hlas v rozlehlé hale hrozivěji než křik.

Slečnu Veneovou jsem společnosti představil jako svou snoubenku. Jakoukoli žalobu namířenou proti ní budu považovat za osobní útok. Jeho prsty se na Adelinině rameni lehce sevřely. Moji právníci rozeberou vaši falešnou závěť.

Řádky k pořádku. Budu vás vláčet po soudech tak dlouho, dokud nezapomenete, jak vypadá denní světlo, a zruinuji vás dříve, než se váš případ dostane k prvnímu jednání. Grimstone polkl a ustoupil o půl kroku. Augusta však zvedla vějíř.

O vašem bohatství nikdo nepochybuje, Ravenshurstu. Zákon je ale zákon. Dokud řízení neskončí, bude na Blackwood Grench uvalena zástava. Veškeré práce musí být zastaveny.

Dělníci panství ještě dnes opustí. Otočila se k Adelině. A vy zde nemáte právo zůstávat. Jestli neodejdete dobrovolně, soudní vykonovatel vás vyvede.

Na okamžik se odmlčela, aby každé další slovo dopadlo zvlášť. Dáváme vám tři dny. Paní Gabblová u schodiště zalapala po dechu. Tři dny na vyklizení domu a podpis dobrovolného vzdání se všech nároků na Blackwood Grench.

Výměnou vám z milosrdenství poskytnu skromné zaopatření. Vaše milosrdenství jsem poznala už jako dítě, řekla Adelína. Nechci je. Augusta sevřela vějíř.

Ve čtvrtek se tedy soudní vykonavatel vrátí, zapečetí dveře a pan Grimstone zahájí řízení v Londýně. Vyberte si tichý odchod nebo skandál, který zničí vás i vašeho ochránce. Prudce se otočila. Její sukně zašustily po kamenné podlaze.

Sterling a Grimstone spěchali za ní. Když se za nimi zavřely dubové dveře, v hale zavládlo ticho přerušované jen praskáním ohořelých trámů na nádvoří. Paní Gabblová si přitiskla zástěru k obličeji a tiše se rozplakala. Adelína se otočila ke Kristianovi.

Jeho tvář byla šedá vyčerpáním. V očích měl boj, který nedokázal skrýt. Byl připraven jí bránit, ale oba věděli, co by veřejný proces znamenal. Pamflety, šeptání v salónech, otázky, proč neprovdaná žena pobývala na Ravenshurstu, staré vyprávění o Cecílii znovu vytažené před celou společností.

Adelína položila ušpiněné prsty na jeho zdravou ruku. Jejich láska přežila oheň. Teď měli tři dny na to, aby rozhodli, zda kvůli ní nechají shořet všechno ostatní. Pracovna lorda Ravenshurstu tonula v přítmí, přestože venku zářilo poledne.

Zelené sametové závěsy byly zatažené a na mahagónovém stole hořelo několik svíček ve stříbrných svícnech. Kristian seděl v hlubokém křesle. Levé rameno měl pevně ovázané a přes bílou košili přehozený domácí plášť z tmavého hedvábí. Lékař mu nařídil klid na lůžku, ale Kristian odmítl strávit jedinou hodinu nečinností.

Před ním ležely hromady zažloutlých směnek, dlužních úpisů a dopisů z londýnských bank. Pan Blackwood, jeho osobní právní zástupce, stál u stolu v přísném šedém kabátě. Byl to postarší dokonale upravený muž, který si při každé nepříjemné větě posunul brýle výš na nose. Právě to udělal i nyní.

To je šílenství, milorde, řekl. Požadujete, abych odkoupil všechny dluhy lorda Juliana Sterlinga a Lady Augusty Veneové za poslední tři roky? Zvedl jednu směnku. Sterling prohrál v londýnských klubech celé jmění.

Dluží lichvářům, obchodníkům, majitelům stájí i několika mužům, kteří své pohledávky obvykle nevymáhají prostřednictvím soudu. Položil list zpět. Lady Augusta zastavila šperky i městský dům, jen aby si udržela zdání luxusu. Odkoupení všech jejich závazků bude stát značnou část vašeho volného kapitálu.

Kristian zvedl pravou ruku bez rukavice a sevřel ji v pěst. Klouby mu zbělely. Kapitál je mi ukradený, Blackwoode. Zapálili její stáj, přivezli falešnou závěť a vyhrožují ženě, kterou miluji, že ji vyhodí z vlastního domu.

Jeho hlas zůstal tichý, ale pan Blackwood přestal třídit papíry. Nedovolím, aby Adelína stanula před soudem jako podvodnice. Zničím je dřív, než se vykonavatel vrátí k bráně Blackwood Grench. Odkoupit směnky během dvou dnů bude velmi obtížné.

Proto vám neplatím za snadné věci. Pan Blackwood si znovu upravil brýle. Budeme muset nabídnout víc, než mají pohledávky cenu. Nabídněte dvojnásobek.

To může vyvolat podezření. Ať podezírají koho chtějí. Pošlete kurýry do Londýna ještě dnes. Najděte každého Sterlingova věřitele.

Chci všechny směnky. Naklonil se přes stůl. Do zítřejšího rána se chci stát jediným člověkem, kterému ti dva něco dluží. Až se vrátí s vykonavatelem, nebudou držet pod krkem Adelínu.

Budu pod krkem držet já je. Těžké dubové dveře se tiše otevřely. Adelína stála na prahu v jednoduchých cestovních šatech a se skromným šálem přes ramena. Tvář měla unavenou po bezesné noci u Christianova lůžka.

Rozlobeně odfoukla tmavý pramen vlasů z čela. Slyšela jeho poslední slova. Pohled jí sklouzl po hromadách směnek. Kristiáne, pronesla, přestaňte.

Kristian sebou při zvuku jejího hlasu trhl. Tvrdost v jeho tváři okamžitě polevila. Pokynul právníkovi. Nechte nás o samotě.

Pan Blackwood se uklonil, shromáždil část listin a zamířil ke dveřím. Pokyny platí? Zeptal se ještě. Do posledního slova.

Právník přikývl a pevně za sebou zavřel dveře. Adelína přistoupila ke křeslu. Klesla na kolena před Kristiana, stejně jako on před několika dny poklekl ve stáji, když jí ošetřoval poraněné ruce. Vzala jeho teplou dlaň bez rukavice do svých rukou.

V záhybu kůže stále zůstávaly slabé stopy sazí. Nemohu vám dovolit, abyste kvůli mně utratili jmění, řekla. Ty směnky představují obrovskou částku. Zroinujete se, když se pokusíte zachránit mé ruiny.

Kristian pohnul obočím. Vaše ruiny mají pod kopci naleziště, které vám jednou vydělá víc než polovina londýnských bank. Právě proto se můžeme soudit. Máme královský grant.

Máme otcovy dopisy. Pravda je na naší straně. Kristian zavrtěl hlavou. Zvedl ruku a hřbetem prstů jí přejel po tváři.

Uvolněný pramen vlasů jí zastačil za ucho s takovou opatrností, jako by šlo o něco křehkého. Soud v Londýně není jen místnost, soudce a důkazy, řekl. Je to rok šeptání, novinových listů a lidí, kteří si koupí pamflet za jedinou minci, aby se pobavili nad cizím neštěstím. Adelína sklopila oči.

Augusta zaplatí pisálkům, aby psali o vašem zámku, pokračoval tiše. Budou rozebírat, kolik nocí jsi u mě strávila. Kdo tě viděl v mém kočáře a proč jsem tě představil jako snoubenku tak náhle. Pravdu otisknou malým písmem na poslední straně.

Pokud vůbec, lež dají na titulní list. Jeho palec se dotkl její lícní kosti. Před pěti lety jsem tím prošel. Vím, jak rychle společnost zapomene na to, co se skutečně stalo, a začne si vychutnávat příběh, který je špinavější.

Naklonil se blíž. Nedovolím jim, aby to udělali tobě. Ale vaše peníze… Mé bohatství bez tebe nic neznamená.

Adelína k němu zvedla oči. Ravenshurst byl prázdný dům. Pokračoval. Měl jsem desítky místností, stovky akrů půdy a ani jeden důvod vracet se večer dřív.

Potom jsi vtrhla do mého života s kartáčem na podlahu, zablácenými botami a přesvědčením, že každou starou věc lze opravit, když se člověk přestane vymlouvat. Na okamžik se mu v očích objevil slabý úsměv. Vrátila jsi mě k životu. Jestli budu muset utratit poslední penci, abych ochránil tvé jméno a svobodu, udělám to.

Adelína sklonila hlavu a opřela si čelo o jeho koleno. Slzy jí stékaly po tváři na tmavé hedvábí jeho pláště. Kristian položil dlaň na její vlasy. Jeho plán mohl zachránit její pověst bez soudu.

Mohl však také selhat. Stačilo, aby Augusta zahájila řízení dřív, než pan Blackwood získá poslední směnku, nebo aby některý věřitel varoval Sterlinga. Pak by Blackwood Grench zůstal pod zástavou, Christian by přišel o značnou část kapitálu a jejich jména by stejně skončila v londýnských novinách. Adelína zvedla hlavu.

Jestli to uděláte, poneseme následky společně. Kristian ji pohladil po tváři. Právě s tím počítám. O dva dny později ležela na dubovém stole v provizorní pracovně Blackwood Grench stará palisandrová skříňka s královským grantem.

Vedle ní se tyčily svazky nových dokumentů, které pan Blackwood přivezl z Londýna sotva před hodinou. Za okny hučel studený podzimní vítr