Déšť bičoval vysoká lomená okna Redcliff Hall tak prudce, že se stará skla v olověných rámech občas zachvěla. V rozlehlé pracovně bylo navzdory časnému večeru skoro šero, které narušoval jen oheň v jediném krbu. Jeho načervenalé světlo klouzalo po tmavém dubovém obložení a po nekonečných řadách knih v kožených vazbách. Pán domu, třicetiletý hrabě Adrien Vens, seděl v hlubokém křesle obráceném ke krbu.
Nedíval se na rozevřenou knihu ani na dopisy čekající na odpověď. Pomalu otáčel těžkým rodovým prstenem na levé ruce a kov občas tiše zaskřípal o kloub. Služebnictvo ten zvyk znalo. Když se prstenu dotýkal takhle dlouho, bylo lépe nepřicházet s maličkostmi.
Adrien si právě kvůli takovým večerům Redcliff Hall oblíbil. Ticho, déšť, zavřené dveře a žádné návštěvy. V posledních týdnech zůstával na panství častěji než v Londýně. Unavovaly ho salóny, uhlazené komplimenty a dopisy jeho matky, která mu s rostoucí naléhavostí připomínala, že rod potřebuje dědice.
Adrien však na výhodné sňatky už dávno nevěřil. Před několika lety stačily první pověsti o jeho finančních potížích a jeho tehdejší snoubenka změnila tón dopisů. Za několik týdnů zmizela s mužem, který byl bohatší. Adrien si z té zkušenosti nevzal žádné vznešené ponaučení.
Prostě přestal věřit lidem, kteří se o něj začali příliš ochotně zajímat. Do ticha pracovny zaznělo zaklepání. Starý komorník, který dokázal přijmout zprávu o prasklém potrubí i o příjezdu biskupa se stejným výrazem, teď působil neobvykle rozpačitě. Milorde, omlouvám se za vyrušení.
U brány zastavil cestovní kočár. Sir Thomas Kendle žádá o okamžité přijetí. Tvrdí, že jde o jeho dluh vůči vám. Komorník na okamžik zaváhal.
Nepřijel sám, milorde. Je s ním mladá dáma. Adrien se zamračil. Jméno sira Thomase Kendla už několik měsíců neznamenalo v londýnských klubech nic dobrého.
Dluhy, prodané cennosti, stále vyšší sázky. Jeho karetní dluh vůči Adrianovi představoval značnou částku a Thomas se pod čestným slovem zavázal, že jej splatí už před měsícem. Nepodařilo se mu to. Přijet však do Redcliff Hall uprostřed noci v takové bouři a ještě s mladou ženou bylo podivné i na člověka, kterému hazard už dávno vzal zdravý úsudek.
Adrien vstal. Pusťte je dovnitř. A řekněte v kuchyni, ať připraví horký čaj. Jestli přijeli v tomhle počasí, budou promočení až na kost.
O několik minut později se dveře pracovny rozevřely. Do místnosti pronikl chladný závan, pach mokré vlny, bláta a syrové podzimní země. Jako první vstoupil sir Thomas. Jeho drahý cestovní plášť byl potřísněný blátem téměř ke kolenům, jeden cíp měl natržený a z okraje klobouku mu ještě kapala voda.
Bledou tvář měl lesklou potem i deštěm a ruce se mu třásly natolik, že špinavý hedvábný kapesník mezi prsty poskakoval. Za ním vešla mladá žena. Adrian čekal plačící příbuznou, možná dceru některého věřitele. Dívka však neplakala a netiskla se ke svému společníkovi.
Její jednoduché cestovní šaty z tmavozeleného sukna byly na ramenou a kolem lemu téměř černé od vody. Zpod promáčeného kloboučku se uvolnily těžké kaštanové vlasy a ve vlhkých pramenech se lepily ke krku. Přesto stála vzpřímeně tak rovně, že její promočené šaty na okamžik působily skoro jako slavnostní róba, kterou se snaží důstojně unést. Když si všimla Adrianova pohledu, stáhla oči k rukávu a rychlým, zřejmě dlouho naučeným pohybem si narovnala mokrou manžetu.
To gesto bylo malé a marné. Právě proto si ho Adrian zapamatoval. Adriane, můj drahý příteli, vyhrkl Thomas a vykročil k němu s roztaženýma rukama. Odpusťte mi tuhle noční návštěvu, ale okolnosti mě donutily jednat bez prodlení.
Skoro jsem to považoval za znamení osudu. Adrian zůstal u krbu. Přijel jste kvůli svému dluhu, Kendale. Thomasovy ruce zůstaly několik vteřin na prázdno a pak bezradně klesly.
Ano, samozřejmě, právě proto. Lhůta ke splatnosti vašich směnek vypršela před třemi týdny. Moji londýnští právní zástupci už připravili dokumenty k předání věci soudu. Nemá smysl předstírat, že je situace jiná.
Jste na mizině a víte to. Sir Thomas zbledl ještě víc. Kapesník se mu v dlani smrskl na mokrý chuchvalec. Krátce pohlédl přes rameno na dívku a pak znovu na Adriana.
Dokumenty, právníci. Ano, ale právě proto jsem přijel osobně. Chci to nedorozumění vyřešit mezi gentlemanem a gentlemanem. Nemám hotovost, mé účty jsou zablokované.
To všechno je pravda. Ale mám něco jiného, něco cennějšího, něco, co více než dostatečně pokryje všechny mé závazky vůči vaší rodině. Dívka, která do té chvíle stála bez hnutí, prudce otočila hlavu. Strýčku.
Bylo to první slovo, které pronesla. V jejich hnědých očích se objevil výraz, který Adrian nedokázal zaměnit za obyčejné překvapení. Něco jí právě došlo. Thomas se na ni nepodíval.
Místo toho natáhl ruku a pevně ji sevřel za loket. Dívka sebou trhla. Dovolte mi představit vám svou neteř, Klaru Kendelovou. Dceru mého zesnulého bratra, profesora.
Dostalo se jí vynikajícího vychování. Zná jazyky, ovládá společenské způsoby a je naprosto poslušná. Klara zírala na jeho profil. Adrian si všiml, jak se její výraz mění.
Strýc ji tedy nepřivezl s jejím vědomím. Nemá věno, pokračoval Thomas rychle, ale její původ je bez poskvrny. Dávám vám ji, Adriane, jako náhradu za svůj dluh. Můžete z ní udělat svou pomocnici nebo cokoli budete chtít.
Výměnou mi vrátíte směnky a podepíšete, že se vzdáváte všech dalších nároků. Tentokrát nikdo neodpověděl. V pracovně bylo slyšet pouze praskání dřeva v krbu a prudké rány deště do oken. Z lemu Klářiných šatů kapala voda na koberec.
Jedna kapka, druhá, třetí. Kolem jejich nohou se pomalu zvětšovala tmavá skvrna. Klara se nepohnula. Jen prsty se vpila do okraje pláště tak silně, až jí zbělely klouby.
Pak pohlédla na strýce. Po smrti jejího otce to byl jediný příbuzný, který slíbil, že se o ni postará. Teď ji držel za paži a nabízel ji muži, kterého nikdy neviděla, stejně samozřejmě, jako by předkládal další zástavu. Pusťte mě, řekla.
Thomas stisk zesílil. Kláro, teď není vhodná chvíle. Řekla jsem, pusťte mě. Adrian přesunul pohled z Thomasovy ruky na Klářinu tvář.
Čekal pláč nebo prosbu. Klara však nic z toho neudělala. Zvedla bradu a podívala se přímo na něj. V jejich očích nebyla poddajnost.
Byla tam zuřivost člověka, kterému právě vzali poslední jistotu, a také něco, co se Adrianovi nelíbilo ještě víc. Pohrdání. Nejen Thomasem, jím také. Jako by oba muže předem řadila na stejnou stranu stolu.
Adrian ucítil, jak mu ztuhla čelist. Udělala dobře. V této chvíli neměla jediný důvod považovat ho za lepšího. Vykročil k nim a zastavil se asi dva kroky před Klárou.
Teprve zblízka ucítil slabou levandulovou vůni promísenou s mokrou vlnou a deštěm. Přivezl jste svou neteř v noci do mého domu, řekl a díval se na Thomase. Bez společnice, bez jejího souhlasu, a chcete jí splatit karetní dluh. Thomas konečně pustil Klářinu paži.
Na tmavém suknu zůstaly otisky jeho prstů. Adriene, nechápete situaci? Je to pro ni jediné východisko. Nemám prostředky, abych ji živil.
Co s ní mám podle vás dělat? Dost, Kendale. Thomas se nadechl, zjevně připravený pokračovat, ale Adrian se už od něj odvrátil a zamířil k psacímu stolu. Klara si třela bolavý loket.
Ramena se jí pod mokrou látkou drobně třásla zimou, ale neuhnula pohledem. Adrien se posadil za stůl, odemkl zásuvku, vytáhl dřevěnou kazetu a z ní svazek papírů převázaných černou stuhou. Thomas okamžitě poznal své směnky a naklonil se vpřed. Klara zadržela dech.
Adrien vytáhl list s hlavičkou své soukromé banky, vzal husí brk a namočil jej do kalamáře. Napsal několik řádků rychlým jistým rukopisem. Pak položil brk, vzal čerstvě napsaný list i Thomasovy směnky, vstal a došel ke krbu. Bez jediného slova hodil svazek dlužních úpisů do plamenů.
Černá stuha se stáhla horkem. Okraje papíru zčernaly a během několika vteřin se oheň rozběhl po podpisu sira Thomase. Co to děláte? vyrazil ze sebe Thomas a natáhl ruku ke krbu, jako by ještě mohl něco zachránit.
Adrien se postavil mezi něj a oheň. Ničím váš dluh. Od této chvíle mi nedlužíte nic. Podal Thomasovi nový list.
Tohle je bankovní šek na částku odpovídající vašemu dluhu. Neberte to jako odměnu ani jako laskavost. Chci jen, aby po dnešní noci nemohl nikdo tvrdit, že slečna Kendalová byla součástí nějakého vyrovnání mezi námi. Vezměte si ho.
Thomas popadl šek oběma rukama a četl částku jednou, pak znovu. Milorde, vydechl. To je velkorysost, jakou člověk nezažije ani jednou za život. Klára vaši důvěru ospravedlní.
Přísahám vám. Je poslušná a stačí. Thomas přestal uprostřed věty. Adrian ukázal ke dveřím.
Můj kočár vás odveze na nejbližší poštovní stanici. Odjedete okamžitě, sám. A Klára zůstane jen tehdy, pokud sama bude chtít. O tom už nerozhodujete vy.
Thomas sevřel šek na prsou. Na Kláru se nepodíval. Rychle se uklonil, téměř zakopl o vlastní plášť a vyšel z pracovny. Na chodbě bylo slyšet jeho uspěchané kroky a pak těžké zavření dveří.
Klara zůstala stát tam, kde ji nechal. Voda jí stále kapala z lemu šatů. Několik okamžiků se dívala do ohně, kde se poslední kousky směnek měnily v popel. Pak se otočila k Adrianovi.
Proč jste to udělal? Její hlas byl tichý, ale pevný. Dal jste mu peníze, zničil jste dluh a poslal jste ho pryč. Vy jste mě koupil.
Ať tomu říkáte jakkoli. Ten šek byl platba za to, že jsem zůstala tady. Adrien si ji chvíli prohlížel. Potom si unaveně promnul čelo.
Slečno Kendalová, lidi nekupuji. Ty peníze dostal proto, aby mezi vámi a jeho dluhem nezůstala žádná vazba. To se snadno řekne člověku, který vlastní ten dům, ten krb i kočár před dveřmi. Adrien na okamžik zmlkl.
Ta věta ho zasáhla přesněji, než by čekal. Máte pravdu, řekl nakonec. V tuto chvíli mám na výběr mnohem víc než vy. Ale jedno vám říct mohu.
Nejste můj majetek. Pokud chcete odejít, nebudu vás zadržovat. Klara se podívala k oknu. Vítr hnal déšť vodorovně přes černou zahradu.
Krátce, bez radosti, se usmála. Odejít teď bez jediného groše, bez střechy nad hlavou, v noci a v téhle bouři. Vy přece dobře víte, že má svoboda skončí v prvním příkopu u cesty. Adrien neodpověděl hned.
Podíval se na její mokré boty, na třesoucí se prsty a na tmavé kruhy pod očima. Právě proto vás prosím, abyste dnes zůstala. Dnes a zítra, pokud budete potřebovat čas. Klara k němu znovu zvedla oči.
V jakém postavení? Jako můj host. To je právě to, čeho se bojím. Adrien přikývl, jako by tu odpověď přijal.
Ne jako služebná, ne jako rukojmí a už vůbec ne v roli, o které mluvil váš strýc. Redcliff Hall má pokojů víc, než dokážu spočítat. Paní Greyová se postará, abyste měla suché oblečení, teplou postel a jídlo. Zítra můžete začít přemýšlet, co uděláte dál.
Klara ho pozorovala s nedůvěrou člověka, který už jednou přijal pomoc od příbuzného a právě zjistil její cenu. A co za to chcete? Adrien se palcem opřel o okraj prstenu, ale nechal ruku nehybně spočívat podél těla. Nic.
Takové odpovědi bývají drahé až později. Adrien sevřel rty. Pak si připomněl červené otisky na jejím lokti. Jen souhlas, že dnes v noci nezmrznete někde na cestě kvůli tomu, že nechcete přijmout přikrývku v mém domě.
Nic víc. Dveře pracovny se tiše otevřely. Vešla paní Greyová, starší hospodyně v přísných tmavých šatech, a nesla podnos s čajem a přes paži složenou silnou vlněnou přikrývku. Stačil jí jediný pohled na Kláru.
Ach, dítě. Odložila podnos a přistoupila k ní. Pojďte, jste úplně promrzlá. Přehodila Kláře přikrývku přes ramena a její vrásčité ruce jí na okamžik přidržely u krku, aby teplo neunikalo.
Milorde, pokoj ve druhém patře je připravený. V krbu je zatopeno a našla jsem i suché šaty. Klara sevřela okraje přikrývky. Teplo pronikalo skrz mokré sukno pomalu, skoro bolestivě.
Podívala se na paní Greyovou, potom na Adriana. Odjet v tuto chvíli opravdu nemohla. Zůstat však znamenalo nocleh neprovdané ženy v domě svobodného hraběte. Dobře, řekla nakonec.
Zůstanu. Ale jen do té doby, než bouře ustane a já najdu způsob, jak odjet. Adrien se nepohnul. Dohodnuto.
Na jeho tváři se objevil sotva znatelný úsměv. Paní Greyová, doprovoďte slečnu Kendalovou. Když se dveře za oběma ženami zavřely, Adrien zůstal stát uprostřed pracovny. Potom došel ke krbu a kleštěmi rozhrnul ohořelé zbytky směnek.
Jeden úzký proužek papíru s Thomasovým podpisem ještě doutnal. Adrian ho sledoval, dokud se nerozpadl na popel. Ráno vtrhlo do Klářina pokoje prudkým slunečním světlem. Po noční bouři byla obloha téměř bez mraků a na listech dřevin za oknem se třpytily kapky vody.
Paní Greyová našla v truhlách na panství jednoduché šaty ze šedé vlny a časně ráno je narychlo upravila podle její postavy. Byly čisté, suché a kvalitní. Klara si pomalu zapnula poslední knoflíček na manžetě. Včera večer přijela do Redcliff Hall jako člověk, o jehož budoucnosti chtěl rozhodovat někdo jiný.
Dnes musela sejít dolů a říct hraběti, že takhle žít nebude. Narovnala ramena a vyšla z pokoje. V malé jídelně už Adrian seděl u stolu. Před sebou měl šálek kávy a svazek ranní pošty.
Za denního světla působil jinak než během nočního střetu se sirem Thomasem. Černé vlasy měl uhlazené dozadu, tmavomodrý redingot dokonale zapnutý a jeho tvář byla opět klidná, téměř nepřístupná. Když Klara vstoupila, okamžitě vstal. Dobré ráno, slečno Kendalová.
Doufám, že jste alespoň trochu spala. Ano, děkuji. Odsunul jí židli. Klara se posadila a sluhové před ní začali stavět snídani.
Čerstvý chléb, máslo, džem, teplé jídlo a voňavý čaj. Teprve když ucítila vůni chleba, uvědomila si, že od předchozího dne téměř nejedla. Ruce však nechala v klíně. Ložnice byla nádherná, řekla.
A paní Greyová se o mě postarala víc, než jsem mohla očekávat. Ale musíme si promluvit o mém pobytu zde. Adrien odložil dopisy. Samozřejmě.
Nemohu zde zůstat jako váš host, protože bouře skončila. A já pořád nemám kam jít. Vím, ale to neznamená, že mohu sedět u vašeho stolu a čekat, až se rozhodnu, co se sebou. Jsem neprovdaná žena a vy jste svobodný hrabě.
Pokud budu bez oficiálního postavení žít pod vaší střechou, začne se mluvit. A nebudu žít na vaše náklady. Adrien se opřel do křesla. Co tedy navrhujete?
Klara se lehce předklonila. Včera večer mě paní Greyová vedla kolem vaší knihovny. Vaše knihovna je v hrozném stavu. Knihy leží na hromadách, katalogy jsou zastaralé.
Můj otec byl vědec a archivář. Naučil mě latinsky, starořecky a také zásadám třídění vzácných vydání. Umím pracovat s rukopisy i starými tisky. Chci se stát vaší knihovnicí.
Udělám pořádek ve sbírce, sestavím nový katalog. Vy mi na oplátku poskytnete ubytování, stravu a skromný plat. Adrian jí pozoroval. Takže nechcete být host.
Chcete být zaměstnankyně. Urozená mladá dáma jako placená správkyně knihovny. Ano. Jestli zde budu pracovat, budu mít v domě jasné postavení.
Nebudu příživnice ani něčí tajná společnice a nebudu vám nic dlužit. Adrian několik vteřin neodpovídal. Představa reakce jeho matky ho téměř pobavila. Pak se podíval na Kláru.
Seděla proti němu s pevně sevřenými rty a tak napjatými rameny, jako by čekala odmítnutí. Adrian sáhl po konvici a dolil jí čaj. Jste velmi tvrdohlavá, slečno Kendalová. To mi říkal i otec.
Zřejmě vás znal dobře. Na okamžik se mezi nimi objevilo něco téměř lehkého. Adrian si vzal šálek kávy. Dobře, souhlasím.
Ode dneška jste oficiálně správkyní knihovny Redcliff Hall. Plat vám bude vyplácen měsíčně. Klara se poprvé toho rána opravdu usmála. Děkuji vám.
Nebudete toho litovat. Adrian se na ni chvíli díval. Když nebudeme před služebnictvem, můžete mi říkat Adriane. Klara lehce zčervenala.
To se na zaměstnavatele příliš nehodí. Pak tomu říkejme obchodní partnerství. Poprvé od včerejšího večera vzala do ruky krajíc chleba a skutečně se najedla. Knihovna Redcliff Hall byla ještě zanedbanější, než si Klara myslela.
Vysoké dubové skříně sahaly téměř ke stropu. Vzduch voněl starým papírem, prachem a sušenou levandulí. Klara pracovala několik hodin bez přestávky. Přes šedé šaty si uvázala plátěnou zástěru, vyhrnula rukávy k loktům a nakonec skončila přímo na podlaze před hromadou fólií.
Na tváři měla malou šmouhu od sazí a z jednoduchého uzlu na zátylku jí uniklo několik pramenů vlasů. Knihy byly první věcí od otcovy smrti, u níž nemusela přemýšlet, komu něco dluží, co o ní kdo řekne a kam půjde příští týden. Tiché kroky u dveří ji přiměly zvednout hlavu. Stál tam Adrian.
Kabátec odložil, měl jen bílou košili s rozepnutým límečkem a vestu. V ruce držel starý svícen, přestože okny proudilo dost denního světla. Vidím, že pojem správkyně knihovny chápete velmi doslovně. Klara se rychle zvedla a oprášila si zástěru.
Čas nečeká. Knihy ve východním křídle začínají vlhnout. Jestli je neroztřídíme a část nepřemístíme, do zimy můžete přijít o polovinu vzácnějších vydání. Vzala ze země těžký svazek v popraskané hnědé vazbě.
Například tohle. Senekův traktát o milosrdenství. Váš dědeček tvrdil, že jde o benátské vydání ze šestnáctého století. Ale mýlil se.
Není to benátské vydání. Je to lýonský padělek, přibližně o třicet let mladší. Někdo ho později nechal zasadit do drahé kůže, aby působil starší a vzácnější. Adrian sevřel hřbet knihy o něco pevněji.
Na základě čeho jste k tomuto rozsudku došla? Klara nalistovala přibližně prostřední část svazku. Ve třetí kapitole překladatel nahradil latinské slovo clementia slovem potestas. U benátského tisku Alda Manutia by taková chyba v této podobě nebyla.
Adrian se naklonil nad stránku. Klara ucítila lehkou vůni cedru a tabáku. Několik vteřin se oba dívali na zažloutlé řádky. Pak Adrian obrátil hlavu k ní.
Byli si blíž, než očekávala. Klara neustoupila. Takže chlouba knihovny Vensových je padělek. Historická pravda má jednu nepříjemnou vlastnost.
Nezajímá ji, čí rodina se urazí. Adrian přimhouřil oči. Klara teprve v té chvíli začala přemýšlet, jestli nezašla příliš daleko. Pokud jste mě zaměstnal jako odbornici, dodala už klidněji, musíte počítat s tím, že vám občas řeknu něco, co se vám nebude líbit.
Několik vteřin bylo ticho. Pak Adrianovi zacukaly koutky úst. Krátce se zasmál. Klara překvapeně zamrkala.
Jeho smích nebyl hlasitý, ale proměnil mu tvář. Přísné rysy náhle působily mladší a vrásky kolem očí změkly. Jste pozoruhodná žena, slečno Kendalová. To není odpověď.
Přijedete do mého domu bez jediného groše, druhý den se necháte zaměstnat a několik hodin na to mi vysvětlíte, že můj dědeček naletěl lýonským podvodníkům. Moje odvaha stojí na poměrně dobré znalosti latiny. To je možná ještě horší. Adrian knihu položil zpět.
Dobře, vyhrála jste. Budeme ho evidovat jako lýonský padělek s poznámkou o pozdější vazbě. Teprve teď si Klara všimla, že ji stále pozoruje. Co je?
Adrian zvedl ruku a palcem jí krátce setřel z tváře skvrnu od sazí. Dotek trval sotva okamžik. Klara ztuhla. Adrian ruku ihned stáhl.
Měla jste tu něco. Děkuji. Hlas jí zněl tišejí, než chtěla. A ještě jednu věc.
Oběd. Paní Greyová tvrdí, že jste ho málem vynechala. Nechci, aby má správkyně knihovny omdlela hlady mezi svými lýonskými objevy. U dveří se ještě otočil.
Pokračujte, Kláro. Poprvé ji oslovil jen jménem. Klara zůstala stát s rukou položenou na otevřeném Senekovi. Až když se za Adrianem zavřely dveře, zjistila, že už několik vteřin vůbec nečte řádek před sebou.
Později odpoledne slunce kleslo nízko a jeho světlo barvilo hřbety knih do měděných a zlatých odstínů. Z chodby se ozvalo známé cinknutí klíčů. Vešla paní Greyová s podnosem. Přinesla šálek horkého heřmánkového čaje a talířek ovesných sušenek.
Pracujete bez odpočinku, slečno Kláro. Člověk může být vzdělaný, jak chce, ale s prázdným žaludkem mu to dlouho nevydrží. Položila podnos. Tentokrát však neodešla.
Uhladila si dlaněmi zástěru a ohlédla se ke dveřím. Musím vám něco říct. Co se stalo? Nic v domě.
Ale lidé mají uši a ve vesnici zase mají jazyky. Včera šla naše pomocnice v kuchyni ke kupci pro sůl. V obchodě se nemluvilo o ničem jiném než o Redcliff Hall. Říká se, že vás sir Thomas přivezl lordovi místo splacení karetního dluhu a že jeho milost vašemu strýci vrátil peníze, ale vás si ponechal.
Klaře vystoupilo horko do tváře. To je lež. Já vím. Ale lidé v tom obchodě to vědět nechtějí.
Někdo dokonce tvrdil, že vás jeho milost drží v uzamčeném křídle a že jste se stala jeho novou hračkou. Klara sklopila oči k popsané kartičce. Co mám tedy dělat? Odjet teď by bylo ještě horší.
Buďte opatrná. Držte si odstup od jeho milosti. Žádné dlouhé procházky o samotě, žádné důvěrné rozhovory za zavřenými dveřmi. Ať služebnictvo vidí, že mezi vámi není nic než práce.
Klara se hořce pousmála. Takže mám být chladná. Pro vlastní dobro, ano. Paní Greyová stiskla její rameno a odešla.
Klíče na jejím opasku zacinkaly a zvuk pomalu zmizel v chodbě. Čaj na stole chladl. Klára hleděla na hladinu v šálku a vzpomněla si na Adrianův smích, na krátký dotek jeho prstů na své tváři a na to, jak ji před několika hodinami poprvé oslovil jménem. Pak kartičku s nedokončeným latinským názvem otočila popsanou stranou dolů.
Dveře knihovny se otevřely. Adrian vešel s malou starožitnou kazetou z tmavého dřeva v rukou. Na tváři měl nezvykle otevřený úsměv. Kláro, podívejte, co jsem našel v otcově pracovně.
Korespondence jednoho z našich předků s francouzskými filozofy. Napadlo mě, že by vás mohla zajímat. Klara prudce vstala. Úsměv jí trochu povadl.
Neopětovala ho. Místo toho ustoupila o krok dozadu. Dobrý večer, lorde Redcliffe. Adrian znehybněl.
Lorde Redcliffe? Vážím si vaší pozornosti, ale právě dokončuji katalog východního křídla. Nechte, prosím, kazetu na stole. Prohlédnu si ji, až se k ní dostanu.
Adrian ji několik vteřin sledoval. Potom kazetu pomalu položil. Ještě včera jsme se dohodli, že budeme méně formální, když budeme sami. Co se stalo, Kláro?
Zapomněli jsme na slušnost. Jsem vaše zaměstnankyně, placená pracovnice ve vašem domě. V zájmu mé pověsti i klidu vašeho panství bude lepší, když zachováme odstup. Aha.
Takže slečna Kendalová, milorde. Prosím, abyste si to pamatoval. Tentokrát se jeho výraz změnil téměř okamžitě. Klara viděla, jak se tvář, která se ještě před chvílí usmívala, uzavřela.
Adrianova dávná nedůvěra pracovala rychleji než rozum. V jejím chladu slyšel odmítnutí, možná i pohrdání. Jak si přejete, slečno Kendalová. Nebudu vám vnucovat svou společnost.
To jsem neřekla. Nemusíte. Otočil se. Pokračujte v práci.
Vyšel z knihovny a dveře za ním se zavřely hlasitěji, než bylo třeba. Klara zůstala několik vteřin stát. Pak pomalu klesla na židli. Její čaj už byl studený.
Natáhla ruku ke kazetě, kterou Adrian přinesl, ale těsně před víkem ji zase stáhla. Tři následující dny dodržovala své rozhodnutí skoro úzkostlivě. K obědu scházela v doprovodu paní Greyové. Na chodbách, pokud zaslechla Adrianovy kroky, si našla práci u nejbližšího stolu.
Když s hrabětem musela mluvit, držela se katalogů, vlhkosti ve východním křídle, stavu vazeb a seznamu knih určených k opravě. Adrian odpovídal stejným způsobem: zdvořile, stručně, chladně. Při jejich rozhovorech však stále častěji přejížděl palcem po hraně prstenu, aniž si to zřejmě uvědomoval. Čtvrtého rána Klara rozložila na knihovním stole sešity a připravila čisté kartičky.
Dveře se bez zaklepání otevřely. Vešel Adrian. Měl vysoké kožené boty, pevný cestovní kabátec a jezdecké rukavice. V jedné ruce držel elegantní dámský jezdecký bičík, v druhé teplou vlněnou štólu.
Nechte toho, slečno Kendalová. Klara se narovnala. Prosím. Venku je nádherné počasí a vy jste bledá jako přízrak.
Nechal jsem vám osedlat Vlaštovku. Je to nejklidnější klisna v mých stájích. Položil štólu na stůl. Jedeme na projížďku.
Klara vstala. Děkuji vám, ale mám příliš mnoho práce. A už jsem vám říkala, že bychom měli zachovávat odstup. Pamatuji si to velmi dobře.
Ale jako váš zaměstnavatel mám právo starat se o zdraví svých zaměstnanců. Jestli tady omdlíte vyčerpáním, katalog nedokončíte. Klara na něj nevěřícně pohlédla. To je váš obchodní argument?
Ano. Je příšerný. Přesto platí. Za deset minut u schodiště.
Dnes fouká studený vítr. Odešel dřív, než mu stačila odpovědět. Klara hleděla na zavřené dveře, pak na štólu. Nesnesitelný člověk, zamumlala.
O deset minut později scházela ke stájím právě s tou štólou kolem ramen. Vzduch byl čistý a chladný. Podkoní držel za uzdu elegantní hnědou klisnu s klidnýma očima. Vedle ní stál Adrianův mohutný černý hřebec a netrpělivě hrabal kopytem do země.
Tak přece jen. Klara si přitáhla štólu blíž. Jen proto, že nechci mít na svědomí váš nedokončený katalog. Samozřejmě.
Adrian přistoupil k ní. Klara čekala, že podkoní přinese stupínek, ale Adrian ji bez dalšího slova uchopil kolem pasu a zvedl do sedla. Přes silnou látku šatů cítila teplo jeho dlaní. Na okamžik se ocitla tak blízko jeho tváře, že v šedých očích rozeznala drobné zlatavé skvrnky.
Odvrátila pohled jako první. Adrian jí upravil třmen a podal otěže. Jeho prsty se krátce dotkly její dlaně. Dejte jí jistě.
Vlaštovka je klidná, ale citlivá. Vyjeli z parku širokou alejí ke starému lesu. Zpočátku mluvili jen o koních a cestě. Po několika minutách však Klara zjistila, že se jí v sedle dýchá snáz než poslední tři dny v knihovně.
Podzimní les byl zbarvený zlatem, mědí a tmavě červenými listy. V sedle se držíte dobře. To je pochvala? Nezneužívejte toho.
Učil vás otec? Ano. Když jsem byla dítě, měli jsme malého koníka. Otec říkal, že urozená dívka má umět ovládat koně stejně dobře jako gentleman.
Rozumný muž. Byly to klidnější časy. Její hlas zeslábl. Nemuseli jsme pořád počítat, co můžeme prodat, komu něco dlužíme nebo co bude příští měsíc.
Adrian se chvíli díval na cestu. Povězte mi o něm. Klara chvíli váhala, pak začala vyprávět o jejich malém sídle, o otcově pracovně, o knihách, které četli společně, o tom, jak sbíral herbáře a ke každé rostlině zapisoval latinský název drobným nečitelným písmem. Adrian ji nepřerušoval, jen občas položil otázku.
Klára si teprve po nějaké době uvědomila, že spolu nemluví jako hrabě a jeho zaměstnankyně. Odbočili na úzkou stezku zasypanou suchým listím. V tom se z hustého šípkového keře ozvalo prudké zašustění. Velký bažant vyrazil přímo před Vlaštovkou a s hlasitým pleskáním křídel přeletěl přes cestu.
Klisna odfrkla a uskočila stranou. Klara stáhla otěže příliš prudce. Levá noha jí vyklouzla ze třmenu. Kláro!
Svět se naklonil. Klara se pokusila zachytit hřívy, ale tělo jí už sklouzlo ze sedla. Adrian seskočil ze svého koně ještě předtím, než se hřebec úplně zastavil. Dopadl na zem, udělal dva kroky a zachytil Kláru ve chvíli, kdy padala.
Náraz ho srazil také. Oba se skutáleli do trávy a suchého listí na kraji stezky. Klara na několik vteřin nevěděla, co je nahoře a co dole. Pak ucítila Adrianovu paži kolem ramen.
Ležel částečně pod ní a druhou rukou ji chránil před kamenitou hranou cesty. Kláro. Jeho dech byl prudký. Podívejte se na mě.
Klara otevřela oči. Jsem v pořádku. Jste si jistá? Nebouchla jste se do hlavy?
Ne. Ruka, rameno, nic mě nebolí. Až teď si Klara všimla, jak vyděšeně vypadá. Adrian, který před výhrůžkami sira Thomase ani nemrkl, teď dýchal příliš rychle a několik vteřin se díval na její čelo, jako by čekal, že na něm objeví krev.
Díky bohu. Vydechl a sklopil na okamžik hlavu. Pak se jejich čela na okamžik dotkla. Klara přestala dýchat.
Když jsem viděl, jak padáte… Nedokončil větu. Místo toho ji opatrně přidržel za ramena. Proč jste se těch otěží držela tak křečovitě?
Měla jste je pustit. Klara se navzdory šoku téměř urazila. To mi říkáte teď? Ano.
Výborně. Jste hrozně tvrdohlavá. To už jste mi sdělil u snídaně. Adrian se krátce nervózně zasmál.
Teprve potom jí pomohl vstát. Klara se lehce zakymácela, okamžitě ji chytil kolem pasu. Pomalu. Jsem opravdu v pořádku.
Dovolte mi o tom pochybovat ještě alespoň pět minut. Setřásl jí suché listí z rukávu. Ke koním se vrátili pěšky a vedli zvířata za uzdu. Adrian šel těsně vedle Kláry.
Na kamenitějších místech ji přidržoval za loket a pokaždé se zeptal, jestli je v pořádku. Klara ho tentokrát neodmítala. Když vyšli z lesa a objevila se před nimi střecha Redcliff Hall, všimla si několika podkoních u stájí. Muži se jejich směrem podívali.
Vzpomněla si na slova paní Greyové a instinktivně udělala půl kroku od Adriana. On si toho všiml. Nic však neřekl. Jen u brány podal otěže Vlaštovky podkonímu a zůstal stát tak blízko, aby ji mohl zachytit, kdyby se jí znovu zatočila hlava.
Odpoledne byl salón Redcliff Hall zalitý měkkým podzimním světlem. Klara seděla u nízkého stolku a třídila kartičky s popisy knih. Adrian u vedlejšího psacího stolu procházel účty panství. Po pádu v lese mezi nimi zavládlo podivné příměří.
O formálním odstupu už ani jeden nemluvil. Klara ho stále před služebnictvem oslovovala lorde Redcliffe, ale když byli sami, občas jí Adrian uniklo dřív, než se stačila opravit. Každý takový okamžik oba zaznamenali. Nikdo ho nekomentoval.
Adrian právě podával Kláře účet, na jehož hrubou stranu si omylem poznamenala číslo katalogové police, když se jejich prsty krátce dotkly. Oba ruce stáhli téměř současně. V tom se ze schodů ozval hlas komorníka. Lady Blackwoodová.
Klara zvedla hlavu. Dveře salónu se otevřely a dovnitř vstoupila starší vdova po místním baronetovi. Těžké hedvábí jejích šatů v barvě přezrálé švestky hlasitě šustilo při každém kroku. Lady Blackwoodová si v okolí pamatovala návštěvy, zásnuby, rodinné spory i drobné změny v domácnostech s přesností, kterou mnozí považovali za obdivuhodnou a jiní za únavnou.
Její malé bystré oči přelétly salón. Nejdřív Adriana, pak Kláru. Adriane, drahý chlapče, natáhla ruku. Projížděla jsem kolem vaší odbočky a prostě jsem si nemohla odpustit zastávku na šálek čaje.
Redcliff Hall je poslední dobou neobyčejně štědrý na novinky. Adrian vstal a formálně políbil konečky jejích prstů. Klara si všimla, že mu palec zůstal několik vteřin opřený o pečetní prsten. Lady Blackwoodová, vaše návštěvy nás vždy potěší.
Dovolte mi představit vám svou hostku, slečnu Klaru Kendalovou. Lady Blackwoodová se k ní obrátila. Lorňon na zlatém řetízku zvedla spíš ze zvyku a její pohled se krátce zastavil na Klářiných šedých šatech a prstech potřísněných inkoustem. Ach.
Slečna Kendalová. Lorňon kleslo o několik centimetrů. Jak bych mohla nevědět. Jméno vašeho strýce sira Thomase má teď na rtech skoro celé hrabství.
Říká se, že odjel velmi narychlo do Londýna poté, co zcela splatil své příšerné dluhy. Klara sevřela prsty. Můj strýc skutečně odjel. A nechal vás tady.
Lady Blackwoodová naklonila hlavu. To je takové odloučení. Adrian se ani nepohnul. Klara cítila jeho pozornost, ale odpověděla sama.
Jsem zde na pozvání lorda Redcliffa. Pomáhám mu s katalogizací knihovny. Můj zesnulý otec byl učenec a archivář. Nemusíte mi dokazovat své vzdělání, slečno Kendalová.
O profesoru Kendalovi jsem slyšela. Jen se obávám, že společnost nezkoumá katalogy tak pečlivě jako vy. Lidé vidí mladou neprovdanou ženu pod střechou svobodného muže. A pak si zbytek doplní sami, zvlášť když je její rodina ve finančních potížích.
Práce knihovnice v takové domácnosti je zkrátka nezvyklá. Práce je práce. Pro vás ano. Jenže lidé v kraji budou mnohem dřív počítat společné večeře než svazky ve vašem katalogu.
Společnost bývá k podobným volnostem nemilosrdná. Obávám se, slečno Kendalová, že pokud budete ve své vědecké činnosti pokračovat za tak pochybných okolností, slušné domy našeho hrabství před vámi zavřou dveře. Klara cítila, jak jí hoří tváře. Mé postavení v tomto domě je zcela jasné.
Pro vás možná. Pro okolí je mladá dáma přivezená v noci mužem, který dlužil lordu Redcliffovi peníze, a ponechaná zde poté, co onen dluh záhadně zmizel. Klara narovnala ramena. Nic na tom nebylo záhadného.
Pak máte alespoň výhodu, že znáte celou pravdu. Většina hrabství zná jen její útržky. Klara sevřela pěsti. Na okamžik pomyslela na dveře.
Adrian však už vstal. Udělala sotva jeden krok a on se postavil mezi ni a Lady Blackwoodovou. Nechytil Kláru za ruku, neobjal ji. Jen se postavil tak, že vdovin pohled už nemohl pokračovat přímo k ní.
Lady Blackwoodová, zapomínáte se. V mém domě se s hostem takhle mluvit nebude. Ale Adriane, já se jen starám o pověst vašeho domu. Ne, lady Blackwoodová.
Tomuhle neříkejte péče o pověst. Slečna Kendalová je dcera profesora Kendala. Jeho práci znají vědecké kruhy po celé Evropě. A ona tu není jako služebná.
Je tu na mé pozvání. Pomáhá mi s knihovnou. Na okamžik se odmlčel. Klara viděla, jak sevřel čelist, jako další slova musel nejprve sám v sobě zvážit.
Je mi blízká jako přítelkyně. Lady Blackwoodová nepatrně pozvedla obočí. Adrian si toho všiml. Jestli vám to připadá dost zajímavé na zítřejší čaj, vyprávějte to.
Jen přesně. Nehodlám předstírat, že se za její přítomnost v Redcliff Hall stydím. Nestydím. Lady Blackwoodová zbledla.
Spíš vztekem než úlekem. Nečekala, že Adrien, který se obvykle ke klepům stavěl s chladnou lhostejností, kvůli dívce bez věna veřejně vymezí tak jasnou čáru. Nuže, lorde Redcliffe, pronesla po chvíli a začala si pečlivě přitahovat rukavici na zápěstí. Vidím, že mé dobré úmysly byly vyloženy nesprávně.
Ale pamatujte si jedno. Společnost nemá ráda, když se jí někdo vysmívá. A vy ji nebudete moci chránit před každým jazykem v kraji. Podívala se krátce na Kláru.
Sbohem. Prudce se otočila a odešla ze salónu, aniž se s Klarou rozloučila. Když za ní zaklaply dveře, zůstal v místnosti jen tichý tikot hodin na krbové římse. Klara stála u křesla a držela prsty tak pevně sepnuté, až jí bolely klouby.
Teprve teď si uvědomila, že se jí ruce třesou. Adrian se k ní pomalu otočil. Ve tváři měl ještě zbytky hněvu, ale když ji uviděl, výraz se mu změnil. Kláro.
Udělal k ní krok. Proč jste to udělal? zeptala se tiše. Musela polknout, než dokázala pokračovat.
Řekl jste před ní, že jsem vaše hostka a že jsem vám blízká. Postavil jste se kvůli mně ženě, která do zítřka poví každé své známé, co se tu stalo. Teď si budou všichni říkat, že mezi námi skutečně něco je, když mě takhle bráníte. Říkají si to už teď.
Vám se to snadno řekne. Adrian k ní přistoupil blíž a položil jí ruce na ramena. Tentokrát nebylo jeho gesto okázalé. Spíš jako by si nebyl jistý, zda ho neodmítne.
Nemohl jsem tam jen stát a nechat jí mluvit dál. Nejste služebná, Kláro, a nejste ani věc, kterou váš strýc přivezl místo peněz. Na okamžik se zarazil. Jste žena, které si velmi vážím.
Ta drobná oprava v jeho větě ji zasáhla víc než všechna předchozí ostrá slova. V jeho šedých očích nebyl jen hněv člověka, který brání hosta ve vlastním domě. Bylo tam něco, co už oba několik dní obcházeli mlčením. Právě proto Klara necítila úlevu.
Cítila strach. Adrian právě udělal jejich soukromou záležitost veřejnou. Návštěva vdovy nebyla poslední. Temné mraky přitáhly nad park nečekaně rychle.
Klara se právě vydala ke staré oranžerii na vzdáleném konci zahrad, protože v archivních záznamech našla zmínku o botanických ilustracích, které tam kdysi uložil Adrianův otec. Oranžerie byla postavena ještě v minulém století ze skla a tmavé litiny. Už léta se pořádně neopravovala. Klara našla složku s ilustracemi ve staré skříni pod oknem.
Právě ji opatrně otírala od prachu, když první kapka tvrdě udeřila do skleněné střechy. Pak druhá. Během několika minut déšť bubnoval do skla tak silně, že Klara téměř neslyšela vlastní kroky. Stačil jediný pohled ven, aby pochopila, že běžet k hlavnímu domu nemá smysl.
Pak se dveře oranžerie prudce otevřely. Dovnitř vrazil závan chladného vzduchu a s ním Adrian. Neměl klobouk. Tmavé vlasy měl mokré a voda mu stékala po spáncích.
V rukou však držel těžký vlněný plášť. Věděl jsem, že budete tady, řekl zadýchaně. Z okna pracovny jsem viděl, jak se nad parkem zatáhlo. Pak jsem si vzpomněl, že jste ráno mluvila o otcových botanických kresbách.
Přešel k ní a bez dalšího vysvětlování jí položil suchý plášť přes ramena. Adriene, vždyť vy jste celý mokrý. Vy ne. To není odpověď.
Je to jediná, kterou teď mám. Upravoval jí límec, aby jí plášť neklouzal. Jeho prsty se na okamžik dotkly pokožky u jejího krku a oba na vteřinu znehybněli. Adrian ruku stáhl první.
Děkuji, řekla Klara tiše. Ale neměl jste kvůli mně běžet přes celý park. Adrian se podíval ven. Teď už je to stejně jedno.
Než tohle přejde, budeme tu půl hodiny, možná déle. U zdi stála stará litinová lavička. Adrian z ní rukávem setřel suché listí a kývl na Kláru. Posaďte se.
Klara si sedla. Adrian zůstal chvíli stát opřený o ozdobenou podpěru a sledoval vodu, která tekla po tabulkách skla v širokých pruzích. Liják přehlušil vzdálené zvuky z panství. Nikdo ze služebnictva sem v takovém počasí nepřijde.
Nikdo nepůjde náhodou kolem. Pořád se zlobíte kvůli lady Blackwoodové? zeptala se Klara. Adrian se krátce pousmál, aniž se na ni podíval.
Levou rukou nahmatal těžký rodový prsten a pomalu jím otočil. Kvůli lady Blackwoodové ne. Podobných žen jsou v Londýně desítky. Řeknou cokoli, pokud se u čaje na deset minut stanou zajímavými.
Zlobím se spíš na svět, kde člověk může mít rozum, vzdělání i charakter, a přesto se u stolu nejdřív zkoumá, kolik zdědil půdy. Klara si všimla, že prstenem stále otáčí. Už několikrát ho viděla dělat totéž, když mluvil o něčem, co nechtěl pustit příliš blízko. Paní Greyová se jednou zmínila, že jste nebýval vždycky tak uzavřený.
Adrianova ruka se zastavila. Klara věděla, že může otázku ještě stáhnout. Neudělala to. Co se vám stalo, Adriane?
Proč čekáte od lidí vždycky to horší? Hrabě zůstal chvíli nehybný. Klara téměř viděla okamžik, kdy se rozhodoval, zda se schová za obvyklou chladnou zdvořilost. Nakonec se od podpěry odlepil a posadil se vedle ní.
Ne těsně, ale dost blízko, aby mezi nimi na lavičce zůstalo jen několik palců. Před šesti lety jsem byl jiný, začal. Jeho hlas byl v hluku deště tišší než obvykle. Mladší a hloupější.
Důvěřivější není totéž co hloupější. Adrian se na ni krátce podíval. Možná. Byl jsem zasnoubený.
Jmenovala se Cecílie. Byla první kráskou sezóny a já ji zbožňoval. Klara sklopila oči k vlastním rukám. Potom přišla krize.
Otcovy investice selhaly a panství se ocitlo na hraně bankrotu. Zpráva se v Londýně rozšířila dřív, než jsem měl čas pořádně pochopit naše účetní knihy. Jel jsem za Cecílií. Chtěl jsem jí všechno vysvětlit.
Řekl jsem si, že pokud se mnou nechce sdílet roky nejistoty, dám jí možnost zásnuby zrušit. Nechtěl jsem ji držet slibem, který vyslovila za jiných okolností. Podíval se na Kláru. Ani mě nenechala domluvit.
Vrátila mi prsten před svými rodiči. Řekla, že nemá v úmyslu spojit svůj život s mužem, který nedokáže zajistit postavení, na jaké je zvyklá. O tři týdny později noviny oznámily její zasnoubení s vikomtem, jehož majetek byl přibližně dvakrát větší než můj. Takže nešlo o strach z těžkostí.
Šlo o to, že jsem byl přijatelný, dokud jsem měl titul i peníze. V oranžerii chvíli mluvil jen déšť. Klara konečně pochopila, odkud se vzala jeho první podezíravost vůči ní, jeho chlad vůči strýci i téměř automatická nedůvěra ke každému, kdo se k němu přiblížil. To bylo kruté.
Adrian pokrčil ramenem. Bylo to už dávno. To ještě neznamená, že to přestalo bolet. Podíval se na ni.
Klara bez přemýšlení natáhla ruku a položila dlaň na jeho sevřenou pěst. Adrian sebou sotva znatelně trhl. Jeho pohled sklouzl k její ruce. Klara ji nestáhla.
Když vás váš strýc přivezl té noci, řekl po chvíli, myslel jsem si zpočátku, že jste součást jeho plánu. Že pláčete přesně tolik, kolik je třeba, že odmítnete přesně tolikrát, aby celé divadlo vypadalo přesvědčivě. To jste si o mně myslel? Ano.
Neuhnul pohledem. A nestydím se vám přiznat, že jsem se mýlil. Klara lehce sevřela jeho ruku. Pak jste chtěla odejít, pokračoval.
Do bídy, jak jste sama řekla. Raději jste byla ochotná nést následky strýcových dluhů sama, než přijmout obchod, který by vás ponížil. Pomalu rozevřel pěst. Jeho dlaň se pod její rukou obrátila vzhůru.
Vy nejste jako Cecílie, Kláro. Prsty se jim propletly. Nebyl v tom spěch ani okázalá vášeň, jen gesto, které působilo o to důvěrněji, že Adrien podobné věci nedělal lehce. Nejsem jako Cecílie, řekla Klara.
Hlas měla sotva slyšitelný. A nikdy bych neopustila člověka, který je mi drahý, jen proto, že se mu zmenšil účet. Adrian stiskl její ruku. Venku liják pozvolna slábl.
Jednotlivé údery do střechy se začínaly rozpadat v měkčí šum. Ani jeden z nich však nespěchal ke dveřím. Druhého rána se slunce sotva dotklo vrcholků stromů, když Klara přišla do knihovny. Po rozhovoru v oranžerii se nedokázala pořádně soustředit na práci.
Několikrát se přistihla, že vzhlédla ke dveřím pokaždé, když na chodbě zaslechla kroky. Nakonec skutečně někdo vstoupil. Nebyl to však Adrian. Komorník nesl stříbrný podnos a na něm pevnou obálku z levného šedého papíru.
Pečetní vosk byl tmavý a ušpiněný, bez erbu. Omlouvám se, slečno Kendalová. Doručil to chlapec z místní pošty. Tvrdil, že zásilka je určena přímo vám a má být přečtena okamžitě.
Klara si obálku vzala. Jakmile komorník odešel, zlomila pečeť. Stačil první pohled na nedbalý rozmáchlý rukopis. Sir Thomas.
Má drahá neteři. Doufám, že sis z Redcliff Hall zařídila veškeré možné pohodlí. Náš urozený hrabě se ukázal být neobyčejně štědrý. Jenže peníze mají tu nepříjemnou vlastnost, že v londýnských klubech rychle docházejí.
Doslechl jsem se, že místní společnost se velmi živě zajímá o tvůj pobyt na panství. Zamysli se, jaký skandál by vypukl, kdyby se podrobnosti naší noční dohody dostaly do londýnských novin. Hrabě z Redcliffu, který přijímá nevinnou dívku výměnou za odpuštění dluhů. Výborný titulek pro společenskou rubriku.
Jsem ochoten toto tajemství zachovat a ušetřit tvého ochránce ostudy. Cena mého mlčení je dalších pět tisíc liber. Vyřiď hraběti, že pokud nebudou peníze doručeny mému člověku v Londýně do konce příštího týdne, celý příběh, samozřejmě i s tvým jménem, se objeví v ranních listech. Tvůj milující strýc.
Klara dopis položila na stůl. Strýc ji nejen přivezl do Redcliff Hall jako náhradu za vlastní dluh. Teď z ní udělal způsob, jak z Adriana dostat další peníze. Pět tisíc liber.
I pro hraběte to byla vysoká částka. Klara však okamžitě věděla, že nejde jen o peníze. Kdyby noviny otiskly příběh v podobě, jakou sir Thomas sliboval, nikdo nebude dlouze vysvětlovat, že Adrian směnky spálil a obchod odmítl. Titulek bude jednodušší.
Hrabě, dluh, dívka přivezená v noci. Dveře knihovny se otevřely. Adrian vstoupil v lehkém domácím kabátci a v jedné ruce nesl několik nových katalogů. Když Kláru uviděl, na okamžik se usmál.
Dobré ráno. Přinesl jsem vám ty katalogy, o kterých jsem… Zarazil se. Položil knihy na nejbližší stolek.
Co se stalo? Klara měla ruce položené na hraně stolu. Teprve z jeho pohledu pochopila, jak bledě asi vypadá. Adrian si všiml šedého dopisu a udělal krok k ní.
Kláro. Když se jí pokusil dotknout, ustoupila. Nechoďte blíž, prosím. Proč?
Hlas se mu změnil. Klara ukázala na dopis. Přečtěte si to. Adrian jej vzal a četl rychle.
U třetího odstavce se mu sevřela čelist. U částky pět tisíc liber se papír v jeho ruce zlomil v ostrém záhybu. Když dočetl, chvíli jen stál. Ten mizera.
Vyslovil to tiše. On mě vydírá v mém vlastním domě. Adriane, on to opravdu udělá. To nevíte.
Já ho znám. Přišel o peníze, o úvěr, o většinu známých. Když bude mít pocit, že může získat dalších pět tisíc, udělá cokoli. Adrian položil dopis na stůl.
Mám v Londýně právníky. Právník nezabrání novinám vytisknout skandál dřív, než se stačíte bránit. Pak budu muset zjistit, co se dá udělat dřív, než něco vytisknou. Jak?
Adrian neodpověděl hned. To Kláru vyděsilo ještě víc. Vaše pověst bude zničena. Lidé nebudou zkoumat, co se skutečně stalo.
Nezajímá je, že jste spálil směnky. Uvidí jen hraběte, dlužníka a jeho neteř ve vašem domě. Moje pověst není váš dluh. Ale já jsem důvod, proč vás může vydírat.
Adrian k ní přistoupil a tentokrát ji chytil za ramena dřív, než stačila znovu ustoupit. Počkejte. Neutíkejte s tím sama. Nejdřív zjistím, co skutečně mohou udělat právníci a co si Thomas může dovolit.
Až zaplatíte pět tisíc, napíše si o dalších pět. Adrianova ruka na jejím rameni se napjala a potom povolila. Nebo přijde s jiným příběhem. Každé vaše gesto vůči mně bude dokazovat, že vám na mně záleží, a on bude mít čím tlačit.
Kláro, jediný způsob, jak mu ten nástroj vzít, je, když odjedu. Adrian ztuhl. Ne. Když nebudu v Redcliff Hall, nebude mít co ukazovat jako důkaz trvajícího skandálu.
Ne, tohle ne, Adriene. Prosím, ani na to nemyslete. Sevřel její ramena silněji, než zamýšlel, a okamžitě tlak zmírnil. V jeho tváři už nebyl jen hněv.
Byl tam strach. Nechci, abyste se vracela do té bídy, odkud jste přišla. A nechci vás nechat odejít jen proto, že váš strýc poslal odporný dopis. Jestli chcete odjet, nemůžu vás zamknout v domě.
Ale neříkejte mi, že je to jediná možnost. Klara se na něj dlouze podívala. To není vaše rozhodnutí. Adrian mlčel.
Je to můj život. Vyprostila se z jeho rukou. Pak si narovnala manžety šatů, jako by jí obyčejný známý pohyb pomáhal udržet hlas klidný. Nebudu příčinou toho, že přijdete o jméno nebo o postavení.
A nenechám svého strýce, aby mě používal proti vám. Otočila se. Kláro! Nezastavila se.
Vyšla z knihovny a zavřela za sebou dveře. Adrian zůstal stát u stolu. V ruce měl zmačkaný dopis. Věděl, že v jedné věci má Klara pravdu.
Pokud Thomas zjistí, že jeho vydírání funguje, pět tisíc nebude posledních. Přesto ho při představě, že Klara skutečně odejde, napadlo jediné. Musí jí v tom zabránit. Před úsvitem ležela nad parkem Redcliff Hall hustá studená mlha.
V domě bylo ticho. Klara pootevřela těžké dubové dveře zadního vchodu tak pomalu, aby nezavrzaly. Na sobě měla skromný cestovní plášť a přes hlavu přetaženou kápi. V ruce držela malý vak s nejnutnějšími věcmi.
Nevzala si nic, co pro ni bylo koupeno z Adrianových peněz. Dokonce i teplé šedé šaty nechala složené na toaletním stolku. Pod pláštěm měla stejné tmavozelené šaty, ve kterých ji sir Thomas přivezl oné bouřlivé noci. Klara se vydala po štěrkové cestě k bráně parku.
Chtěla dojít na venkovskou silnici a zastavit ranní poštovní dostavník mířící na jih. Mlha tlumila její kroky. Byla už téměř u cesty, když se před ní v šedém oparu pohnul stín. Klara sebou trhla.
Před ní stál Adrian. Neměl kabát ani klobouk, jen bílou košili s rozepnutým límečkem a cestovní kalhoty. Tmavé vlasy měl vlhké od mlhy a pod očima se mu rýsovaly stíny. Vypadal, jako by ani on nespal.
Opravdu jste si myslela, že odejdete a já si toho nevšimnu. Jeho hlas byl chraplavý. Klara sevřela držadlo vaku. Nechte mě jít.
Pokusila se ho obejít. Adrian udělal krok stranou. Ne. Prosím, ne.
Klara se zastavila. Takhle to bude lepší. Pro koho? Pro vás?
Pro váš dům? Pro vaše jméno? Neodpověděla. Když odjedu, řekla rychle, můj strýc nebude mít nic nového, co by mohl použít.
Budete moci říct pravdu, že jsem byla hostka, že jsem odjela, že vše ostatní jsou jeho lži. Takže jste rozhodla za nás oba. Někdo musel. Adrian ji chytil za zápěstí.
Klara se lekla prudkosti toho pohybu. Vak jí vyklouzl z ruky a spadl do mokré trávy. Vy jste rozhodla, že moje pověst je pro mě důležitější než vy? Ano.
Ani jste se mě nezeptala. Protože vím, co jste a co jsem. Klara zvedla bradu. Jste hrabě z Redcliffu, člen Sněmovny lordů, hlava starého rodu.
Máte panství, lidi, kteří jsou na vás závislí, rodové jméno. Hlas se jí začal třást. A já jsem dívka bez věna, neteř hazardního hráče, žena, kterou k vám přivezli místo peněz. Přestaňte.
To je pravda. Není to celá pravda. Pro společnost to bude jediná pravda, kterou bude chtít slyšet. Adrian pustil její zápěstí.
Na okamžik se otočil stranou a přejel si dlaní přes obličej. Když se k ní znovu obrátil, už nekřičel. Před šesti lety jsem ztratil Cecílii, protože jsem podle ní neměl dost peněz. Myslel jsem tehdy, že mě nic horšího nepotká.
Včera večer jsem si šel lehnout s tím, že ráno znovu probereme ten dopis. Pak jsem se probudil před svítáním. Šel jsem do knihovny. Vaše křeslo bylo prázdné.
A já jsem v tu chvíli věděl, co děláte. Adrian se nadechl. Nemám připravenou chytrou řeč, Kláro. Jen vám říkám, že jestli odejdete proto, abyste mě údajně chránila, bude to horší než všechny londýnské noviny dohromady.
Přistoupil ještě blíž. Tenhle dům byl šest let místo, kde jsem jen spal, jedl a pracoval. Pak jste sem přišla vy. Hádáte se se mnou o knihy, přesouváte mi poznámky.
Smějete se věcem, které jsem považoval za dávno mrtvé. Na okamžik se mu zlomil hlas. A já nechci, aby to zase zmizelo. Miluji vás.
Klara se ani nepohnula. Vždycky si představovala, že podobné vyznání bude znít jinak. V nádherném salónu, při hudbě, možná u svíček. Místo toho stáli v mokré trávě.
Adrien byl bez kabátu a její cestovní vak ležel u jeho nohou. Právě proto mu věřila. Adriene, řekla. Zvedla ruku a dotkla se jeho tváře.
Byla studená. Také vás miluji. Adrian zavřel oči jen na krátkou vteřinu. Pak ji objal.
Ne tak, aby ji sevřel a rozhodl za ni. Spíš jako člověk, který čeká, zda ho obejme zpátky. Klara mu položila ruce kolem krku a přitiskla tvář k jeho rameni. Cítila na košili ranní vlhkost a známou vůni cedru.
Stáli tam, dokud mlha nezačala řídnout. Nakonec Adrian ustoupil a podíval se na vak v trávě. Takže dnes neodjedu? Klara se také podívala dolů.
Takže dnes neodjedu. Adrian zvedl vak. To mi pro dnešek stačí. Podali si ruce a společně se vydali zpátky k domu.
Jejich problém tím nezmizel. Sir Thomas stále čekal na peníze a lidé v hrabství stále mluvili. Ale Klara se tentokrát vracela z vlastní vůle.