„Mami, tohle je Jen. Řekla, že mě zítra zabije,” pronesla jsem do telefonu a čekala, co na to řekne. Mlčení na druhé straně bylo delší, než jsem čekalaách. „Jdi do hajzla,” odpověděla konečně mým hlasemách.
„A řekni jí, ať si uklidí ten tvůj ksicht z mýho domuách. “
Skončila hovor dřív, než jsem stihla cokoli dodatách. Stála jsem uprostřed kuchyně, kolem mě talíře od včerejší večeře a ten zatracenej dopis, kterej mi Jen poslala poštouách. „Jsi mrtvá,” stálo tam černým na bílýmách.
„Dneska večerách. ”
Seděla jsem v autě před jejím domemách. Už hodinuách. Nevěděla jsem, proč jsem tam vlastně přijelaách.
Snad abych jí řekla, že mě nechá bejtách. Snad abych viděla, jestli to myslí vážněách. Ale seděla jsem tam jako blbá, sevřený ruce na volantuách. Tohle měla bejt moje nová šance, novej začátek po tom všem kolem Danielaách.
Místo toho jsem se dívala na dům, kde bydlela holka, co mě chtěla vidět mrtvouách. Vance byla rychlostí bleskuách. Než jsem stihla zareagovat, byla u mě, tvář pár centimetrů od mojíách. „Ty vole, tys jí řekla, že tě chci zabít?
” vyštěklaách. „To snad nemyslíš vážně! Nikdo ti neuvěří, dyťs ty tu byla celou dobu s náma, ne? ” Otočila se na Jen, která stála opodál s rukama založenejmaách.
Jen pokrčila ramenyách. „Já nic neříkám. ”
Do třetice všeho dobrýho, pomyslela jsem siách. Tohle byla ta nejhorší parta, jakou jsem kdy poznalaách.
A já jsem se do ní chytila dobrovolněách. . . .
První setkání s Danielem bylo náhodnýách. Kavárna, obyčejnej čtvrteční odpoledneách. Usmál se na mě přes celou místnost, a já jsem si připadala jako v nějakým pitomým filmuách. „Ty jsi nová, co?
” zeptal se a sedl si naproti mně, jako bychom se znali celej životách. Daniel měl způsob, jakým z vás udělal středobod vesmíruách. Poslouchal, pamatoval si každou maličkostách. Po týdnu mi volal každej večerách.
Po měsíci mi řek, že beze mě nemůže bejtách. A já jsem mu uvěřilaách. . .
První varování přišlo, když mě vzal na rodinnej obědách. Jeho matka, Stella, si mě měřila pohledem, kterej by zchladil i vařící voduách. „Tak tys ta Danielova nová hračka,” prohodila, aniž by se na mě pořádně podívalaách. „Doufám, že víš, do čeho jdešách.
” Zasmála se a obrátila se k ostatním hostůmách. Daniel mi v tu chvíli zmáčknul ruku pod stolemách. „Neser se,” zašeptalách. „Ona je prostě takováách.
” Jenže ono to nebylo „prostě takový”ách. Byl to začátekách. Začátek toho, jak mě pomalu vytěsňoval ze svýho životaách. Nejdřív to byly jen malý věciách.
Nezvedal telefony, když byl s kamarádamaách. Pak přestal chodit na moje pozváníách. A když jsem se jednou zeptala, co se děje, podíval se na mě, jako bych byla debilách. „Nic se neděje,” řek.
„Ty si to jen namlouvášách. ”
V tu chvíli jsem měla odejítách. Ale neodešla jsemách. Protože jsem pořád doufala, že se to spravíách.
Že se vrátí ten Daniel z tý kavárny, ten, co mě poslouchal a pamatoval si každý slovoách. Místo toho se objevila Jenách. Danielova „kamarádka”ách. Náhodou vždycky nablízkuách.
Náhodou vždycky s rukou na jeho rameniách. Náhodou vždycky, když jsem přišla já, zrovna odcházela on nebo on odcházel s níách. . Jednou večer, když jsem jela domů z práce, mi volal s tím, že je u Jen a že tam přesedíváá.
„Něco slavíme,” řek a v pozadí jsem slyšela její smíchách. „Co slavíte? ” zeptala jsem se, snažíc se, aby mi hlas nezaskočilách. „To je jedno,” odpověděl a skončil hovorách.
Seděla jsem v autě na parkovišti před barákem a civěla na mobil, dokud obrazovka neztmavlaách. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že už to není jen moje paranoiaách. Že se něco reálně dějeách. Že mě Daniel vytěsňuje z vlastního životaách.
A že u toho všem má Jen prstyách. Protože Jen byla vždycky tam, kde měl bejt on se mnouách. A Daniel jí to dovolovalách. .
Rozhodla jsem se s ním promluvit si tváří v tvářách. Zastihla jsem ho před jeho domem, zrovna když vycházelách. „Potřebuju s tebou mluvit,” řekla jsemách. Podíval se na mě s výrazem, kterej jsem už znalaách.
Tím povýšenym, co používal čím dál častějcách. „Nemám čas,” řek a minul měách. Chytla jsem ho za rukuách. „Danieli, prosím těách.
Já vím, že se něco dějeách. Jen mezi náma… ”
Vytrhl se miách. „Co je s Jen?
” řek tvrděách. „Jen je v pohodě. Jen je v pohodě, rozumíš? Na rozdíl od tebe, která si pořád něco vymejšlíš a děláš scény.
” Otočil se a odkráčelách. Stála jsem tam a zírala za ním, dokud nezmizel za rohemách. A v tu chvíli jsem pochopila, že jsem ho ztratilaách. Ne kvůli nějakýmu nedorozuměníách.
Ne kvůli tomu, co jsem udělala nebo neudělalaách. Ale proto, že si vybral jinouách. A já jsem mu to umožnila tím, že jsem furt čekala, až se vzpamatujeách. Jenže on se nevzpamatovalách.
On šel dálách. Beze měách. A s níách. Řekla jsem si, že s tím zatočím dřív, než mě to úplně zničíách.
. Večer před tím pitomým večírkem u Vance mi Jen poslala zprávuách. „Přijď zítra. Bude to velký, sladký pomstu.
” Jenže já nevěděla, že to je o mněách. Přišla jsem tam a postavila se ke stolu s pitímách. Vance běhala kolem a zařizovala poslední věciách. Všichni se smáli, popíjeli, řešili kravinyách.
Pak se místnost odmlčelaách. Vance vystoupila na židli a zatleskalaách. „Lidi, mám tady jedno oznámení,” řekla s úsměvem od ucha k uchuách. „Naše milá Jen nám chce něco říct.
” Všichni se otočili na Jenách. Jen stála uprostřed pokoje, držela skleničku a tvářila se nevinněách. „Chtěla bych vám všem připít,” řekla hlasem, kterej jsem neznalaách. „Na nový začátky.
A na to, že někteří lidi si neuměj udržet to, co maj. ”
Podívala se přímo na měách. „Jako třeba ty, miláčku,” řekla a pozvedla skleničku mým směremách. Místnost ztichla úplněách.
Všichni se dívali na mě, pak na niách. Daniel stál vedle ní a tvářil se, jako by se nic neděloách. „Co tím myslíš? ” vypravila jsem ze sebeách.
Jen se zasmála, chladně a krátceách. „No přece to, cos mi ukradla. Daniela. Čas.
Všechno, cos neměla bejt schopná udržet. ” Skočila ze židle a šla přímo ke mněách. V pokoji bylo ticho, až to v uších hučeloách. „Ty jsi přišla do mejch vejlet, ty krávo,” sykla mi do tvářeách.
„A tys myslela, že si to můžeš vzít? Že si můžeš vzít, co je moje? Myslela sis, že jsem mrtvá, co? Že sem pryč a nechám ti to?
Tak to tě teda podržím. ”
Sáhla do kabelky a vytáhla mobilách. Na obrazovce byl dopisách. Můj dopisách.
Ten, co jsem ho psala Danovi, když jsem mu chtěla říct, jak se cejtímách. Ten, co jsem ho nikdy neposlalaách. Ale vona ho mělaách. „Tohle,” řekla a mávala mobilem přede všema, „tohle psala tvá drahá polovička, když jsi byl zrovna u mě, Danieliách.
Čti jim to nahlas. ” Daniel vzal mobil a začal čístách. S každým slovem mi tvář hořela víc a vícách. Psala jsem tam, jak se bojím, že tě ztratímách.
Jak nevím, co dělatách. Jak se cejtím ztracená a samaách. A on to četl přede všema, s úšklebkem, a když dočetl, podíval se na mě a řek: „To je všechno? Tohle je celej tvůj velkej problém?
Že se cejtíš sama? ” Místnost vybuchla smíchemách. „Ty seš tak ubohej,” řekla Jen a vzala si mobil zpátkyách. „A my sme tu skončili.
Ty nejseš pro nás dost dobrá. ” Ukázala na dveřeách. „Vypadni. ”
Podívala jsem se na Danielaách.
Čekala jsem, že řekne aspoň něcoách. Že se zastaví mýho poníženíách. Ale on stál tam, mlčel a díval se na zem, a já jsem pochopila, že tohle neudejchám. Že tohle byl celej jeho plánách.
Že mě sem přived, aby mě moh veřejně ponížit. Aby mě moh ukázat, že si mě už neváží. A že mám vypadnoutách. Cítila jsem, jak se mi podlamujou kolenaách.
Ale nebrečela jsemách. Protože jsem věděla, že tohle je přesně to, co chtěj vidětách. Místo toho jsem se otočila a prošla davem, kterej se rozestupoval, jako bych byla nakažliváách. Venku, v autě, jsem konečně nechala slzy volnej průběhách.
Ne kvůli nimách. Ale kvůli soběách. Že jsem byla tak blbá, že jsem jim to umožnilaách. Že jsem jim věřilaách.
A že jsem si nechala vzít víc, než bych si kdy dokázala přiznatách. Ale v tu chvíli jsem si taky slíbila jednu věcách. Že tohle je naposledy, co mě někdo takhle ponížíách. A že si to s nima vyřídímách.
Ne hnedách. Ale určitěách. . .
Druhej den ráno mi přišla zpráva od Jenách. „Vidělas včera, co se stane, když mi budeš stát v cestě? ” Stála jsem u okna, držela mobil a cejtila, jak mi buší srdceách. „Tohle eště neskončilo,” odepsala jsemách.
„Ty si myslíš, že máš za to vyřízeno? ” odpověděla ona za pár sekundách. „To si nemysli. My teprv začínáme.
”
Nechala jsem mobil spadnout na postelách. Věděla jsem, že to nemyslí vážně jen tak naokoách. Že to bude pokračovatách. Že mě budou štvát dál, dokud neodejdu sama nebo dokud mě úplně nerozbijouách.
Ale já už neměla v plánu nikam utíkatách. Protože jsem si uvědomila, že jedinej způsob, jak tohle ukončit, je postavit se jimách. A že udělám všechno pro to, aby toho litovaliách. Položila jsem mobil na noční stolek a šla si uvařit kafeách.
Venku začínalo svítat a já jsem měla pocit, že mi konečně začíná bejt jasnoách. . . O týden pozdějc jsem stála před jeho domem znovaách.
Tentokrát jsem ale nečekala na vysvětleníách. Měla jsem v kabelce nahranej hovor, kterej jsem pořídila na večírku u Vance, když Jen mluvila o tom, jak mě chtěj zničitách. A měla jsem i něco jinýhoách. Adresu její matky, kancelář jejího táty a pár dalších věcí, o kterejch si myslela, že o nich nikdo nevíách.
Zaklepala jsem na dveřeách. Otevřel Daniel, překvapenej, že mě vidíách. „Co tady děláš? ” řek podezřívavěách.
„Přišla jsem ti vrátit návštěvu,” řekla jsem a vešla jsem dovnitř, aniž by mě pozvalách. „Mám toho pro tebe docela dost. ”
Posadila jsem se do obýváku, jako bych tu byla domaách. Daniel stál u dveří a tvářil se nervózněách.
„Co chceš? ” zeptal seách. „Chci, abys věděl, že vím,” řekla jsem klidněách. „O tobě.
O Jen. O tom, cos plánoval už dlouho předtím, než jsem přišla do toho vašeho pitomýho kruhu. ” Vytáhla jsem mobil a přehrála mu ten záznamách. S každou větou bled víc a vícách.
„Kdes to vzala? ” vydechl, když záznam skončilách. „To je jedno,” odpověděla jsem a schovala mobil zpátkyách. „Ale jestli se mnou nebo s kýmkoli jinym ještě někdy zkusíš to, cos zkusil se mnou, tak tohle skončí u tvojí mámy, u tvojího táty, u tvojího šéfa, u všech, na kterejch ti záleží.
Rozumíš mi? ”
Daniel mlčelách. Ale v jeho očích jsem viděla strachách. A já jsem věděla, že jsem vyhrálaách.
Ne tím, že bych se pomstilaách. Ale tím, že jsem si vzala zpátky kontrolu nad vlastním životemách. Otočila jsem se a odešla, aniž bych řekla cokoli dalšíhoách. Venku, na chodníku, jsem se zastavila a poprvý za dlouhou dobu se zhluboka nadechlaách.
Bylo hotovoách. Skončilo toách. A já jsem konečně mohla jít dálách. Beze strachu, beze studu, beze všechách.
Jenom s vědomím, že jsem si to vybojovala samaách. . . Od tý doby jsem Jenny ani Daniela nevidělaách.
Neslyšela jsem o nich nic, až do týdne, kdy mi přišla pozvánka na svatbuách. Jejich svatbuách. Nevím, proč mi ji poslaliách. Možná chtěli ještě naposledy ukázat, že maj navrchách.
Možná chtěli, abych viděla, co jsem ztratilaách. Ale já jsem pozvánku roztrhla a hodila do košeách. Protože jsem už neměla zájem dívat se na jejich životyách. Měla jsem svůj vlastní, a poprvý za dlouhou dobu jsem byla spokojená tam, kde jsem bylaách.
Takhle to skončiloách. Ne s velkým třeskem, ne s pomstou, ne s krvíách. Ale potichu, pokojně, a s vědomím, že jsem se z tý díry vyhrabala samaách. .
. (pokračování příběhu níže v komentářích)
