Sen se vracel z doby, kam její vlastní paměť skoro nedosáhla. Dvě stejné holčičky běhaly vedle sebe, držely se za ruce, jako by kromě nich nikdo neexistoval. Pak se objevila žena celá v černém. Nikdy nic nevysvětlovala.
Prostě přišla, sáhla po jedné z nich a odváděla ji pryč. Linda zůstávala na místě a dívala se za ní, dokud nezmizela. Budila se se slzami na tvářích. Věděla, že obě holčičky jsou ona.
Jedna, která zůstala, i ta, kterou nikdo odvedl. S babičkou Kateřinou žila od dětství. Rodiče, geologové Tamara Prouzová a Norbert Nečas, zahynuli při sesuvu během horské výpravy, když byly Lindě dva roky. Kateřina se o ni postarala, odstěhovala se s ní do většího města.
Byla přísná, náročná. Známky kontrolovala hned, jak Linda přišla domů. „Nestačí být dobrá, musíš být nejlepší. „ Když se něco nepovedlo, spustila kárání.
Občas dodala, že je Linda přesně po svém nezodpovědném otci. Linda se nehádala, plakala až za zavřenými dveřmi. Naučila se být nenápadná, mluvit málo a před každou odpovědí přemýšlet, jestli může někoho rozčílit. Kamarádky neměla téměř žádné.
Výjimkou byla Jitka Doubková ze sousedního domu. Kateřina její rodiče považovala za obyčejné lidi bez úrovně, dívkám to bylo jedno. Kolem dvanácti let Linda Jitce poprvé popsala sen. Jitka se zarazila.
„A co když jsi měla sestru? Třeba se ti zdá ona. „ „Kdybych měla sestru, tak kde je? „ namítla Linda.
Otázka se jí ale usadila v hlavě. Doma se na to zeptala. Kateřina vytřeštila oči. „Sestra?
To bych snad věděla. Tvoji rodiče měli jen tebe. „ Ukázala na fotografii v rámečku. Tři lidé, nikdo další.
Linda se nechala přesvědčit. Roky ubíhaly. Linda vystudovala pedagogickou fakultu, protože to Kateřina rozhodla. Když chtěla jít studovat design, babička dostala kolaps, skončila v nemocnici a po návratu Lindě oznámila, že to je z nervů a že ji Linda chce dostat do hrobu.
Linda ustoupila. Učila na stejné základní škole jako Kateřina. Ve volných chvílích tajně kreslila návrhy šatů, ale nikdy si to nedovolila rozvinout. Jitka šla na odborný obor oděvnictví.
Linda jí kreslila návrhy k úkolům a u Doubkových poprvé seděla u šicího stroje. Kateřina o tom nevěděla. Po roce učení se Linda poprvé zamilovala. Potkala Pavla Zemana, kriminalistu, v parku.
Začali spolu chodit. Pavel ji požádal o ruku. Linda byla šťastná a řekla ano. Když to oznámila doma, Kateřina ztuhla.
„Policista? Směny, násilníci, hospody, ženské kolem. Ty sis opravdu vybrala. „ Linda se ohradila.
Babička pokračovala: „Podívej se radši na Eduarda Neumana. Ten o tebe stojí už dlouho. „ Eduard byl ředitel školy, rozvedený muž přes čtyřicet. Linda ho odmítla.
Kateřina zuřila. Vzápětí zkolabovala. Linda zavolala záchranku, zdravotníci ale nenašli nic akutního. Kateřina znovu použila svou zbraň: „Je to z nervů.
Lékař mi zakázal rozčilovat se a ty mě nejspíš chceš dostat do hrobu. „
Linda si přála, aby Kateřina Pavla poznala. Jednoho dne ho pozvala domů na čaj. Kateřina byla slavnostní, milá.
Pak se obrátila k Pavlovi: „Jen mě napadá, jak to vezme Eduard. „ Pavel nechápal. Kateřina klidně dodala, že Linda měla s ředitelem školy vztah, že se pohádali, ale že ji Eduard pořád miluje. Linda oněměla.
Kateřina lhala bez zaváhání. Pavel vstal a odešel. Linda za ním volala, že si to babička vymyslela. Ani se neotočil.
Doma se Linda rozplakala. Zavolala mu, nezvvedl to. Druhý den za ním šla na služebnu. Pavel jí řekl, že mu večer volal Eduard Neuman a potvrdil, že spolu měli vztah.
Linda popírala. Pavel se zeptal: „Jak Eduard ví o tvém mateřském znaménku ve tvaru srdce? „ Lindě došlo, že mu to řekla Kateřina. Pavel jí nevěřil.
„Dost, už nic dalšího slyšet nechci. „ Linda odešla. Venku se jí rozmazal svět. Nechtěla jít domů.
Zavolala Jitce. Jitka jí řekla, ať přijede do dílny. Linda jí vše vypověděla. Jitka řekla: „Tvoje babička tentokrát překročila úplně všechno.
A hlavně ty se od ní musíš odstěhovat. „ Linda se bránila: „Nemůžu ji jen tak nechat. Má problémy se srdcem. „ Jitka odvětila: „Tvoje babička má neuvěřitelnou schopnost dostat srdeční potíže přesně ve chvíli, kdy jí řekneš ne.
„ Pak jí nabídla práci ve svém krejčovství a malý byt k pronájmu. Linda souhlasila. Odešla od Kateřiny. Nechala si vyměnit zámek, protože Kateřina měla klíč.
Kateřina křičela, plakala, znovu chytala se za hrudník. Linda zavolala záchranku. Zdravotníci řekli, že je stav stabilní. Pak se Linda jednoho z nich zeptala, jestli babička skutečně má vážné srdce.
Muž odpověděl: „Kolaps při silném stresu a potvrzené závažné srdeční onemocnění nejsou automaticky totéž. „ Lindě došlo, že babiččino srdce bylo nástrojem. Kateřina jí řekla: „Takže odcházíš. Ano.
Po všem, co jsem pro tebe udělala. „ Linda odešla. První dny v dílně nebyly snadné, ale práce jí začínala dávat smysl. S Jitkou vzali zakázku na svatební šaty, které musely předělat během pár dní.
Pracovali přes Silvestra. Šaty se povedly. Zákaznice plakala štěstím. Potom přišly další zakázky.
Krejčovství se začalo zvedat. Linda přestala kontrolovat telefon. Přestala čekat na Pavla. Jednou ho zahlédla na nábřeží s mladou ženou.
Bolelo to, ale řekla si, že má Jitka pravdu. Neozval sa. On se neozval. Kateřinu ze života nevyškrtla.
O víkendech za ní jezdila, nosila nákup. Kateřina byla na venek klidná, ale pořád opakovala: „Mohla by ses zvrátit domů? „ Linda pokaždé odpověděla klidně: „Ne. „
Pak přišel telefonát z nemocnice.
Kateřinu srazilo auto. Byla ve vážném stavu. Linda přijela. Kateřina ležela obklopená přístroji.
Vzala Lindinu ruku. „Musíš to vědět. Nejsi sama. „ Linda nechápala.
Kateřina zopakovala: „Nejsi sama. „ Pak se její dech změnil. Monitor začal pípat jinak. Kateřina zemřela.
Linda zůstala na chodbě sama. Jediný příbuzný, kterého znala, byl pryč. Na pohřbu byl i Eduard Neuman. Nabídl pomoc.
Linda se odtáhla. V hlavě jí pořád zněla babiččina věta: „Nejsi sama. „ Jenže právě tohle jí připadalo jako největší nesmysl. Pavla neznala.
Kateřinu ztratila. O jiné rodině nevěděla. Týdny po pohřbu jako z ní někdo vypnul pohon. Jitka jí zkoušela dostat mezi lidi.
Jednoho dne jí vytáhla na kafe. Seděly v kavárně u skla. Kolem prošel muž. Drahý kabát, upravené vlasy, jistý krok.
Podíval se dovnitř a na okamžik se jejich pohledy zachytily. Pak vešel dovnitř a oslovil Lindu. „Mám zvláštní pocit, že jsme se už někde viděli. „ Linda ho odbyla.
Když vyšly ven, mladík Lindu prudce narazil ramenem a vyrval jí kabelku. Muž z kavárny se rozběhl za ním. Vrátil se s kabelkou. Linda mu poděkovala.
Představil se jako David Nosek. Odvezl je domů. Nechal jí vizitku. Za pár dní stál před domem s kytkami.
Pozval jí na večeři. Linda s ním začala chodit. Byl pozorný, bohatý, sebejistý. Mluvil o tom, že by se měla přestěhovat do hlavního města, že má talent, který by se dal využít.
Linda se bránila, že nechce opustit Jitku. David měl řešení na všechno. Deset dní po seznámení ji požádal o ruku. Linda řekla ano.
Jitka byla opatrná: „Jen si dej pozor, abys neutekla z plánu, který ti napsala babička, rovnou do plánu, který napíše nikdo jiný. „ Linda to nechtěla slyšet. David jí dal náhradní klíče od bytu. Za pár dní měli odjet do hlavního města.
Dva dny před odjezdem Linda v dílně omdlela. Skončila v nemocnici. Lékaři našli nízký hemoglobin a podivné hodnoty v krvi. Linda zmínila vitamíny, které jí koupil David.
Lékař se zarazil. Požádal, aby lahvičku přinesla. Linda jí měla u postele. David jí mezitím nosil drobnosti.
Byl něžný, starostlivý. Linda mu začínala věřit víc než komukoli předtím. Jednou v noci se jí vrátil starý sen. Dvě holčičky.
Žena v černém. Jenže tentokrát se dívka, která odcházela, otočila. Už to nebylo dítě. Linda viděla dospělou tvář.
Byla téměř její vlastní. „Uteč od něj,„ zaslechla. Probrala se s bušícím srdcem. Ráno si jí zavolal lékař.
Chtěl zkontrolovat obsah tablet. Linda šla pro lahvičku. David už seděl u její postele. Když vyšla z pokoje, spolupacientka Alexandra jí řekla: „Tvůj snoubenec se ti hrabal v kabelce.
Vyměnil lahvičku za jinou, skoro stejnou. „ Linda se vrátila. David jí nabídl, že jí přinese kávu. Když odešel, Linda zkontrolovala lahvičku.
Chyběl drobný škrábanec, který si na etiketě udělala nehtem. Otevřela Davidovu tašku. Uvnitř našla svou původní lahvičku. A roh svatební fotografie.
David na ní stál ve svatebním oblečení. Vedle něj žena. Linda se podívala na její oči, nos, ústa. Žena vypadala jako ona.
Téměř přesně. Fotografie byla svatební. Linda jí schovala do své kabelky. Když se David vrátil, snažila se tvářit normálně.
Řekl jí, že večer přijde znovu. Odešel. Linda vzala skutečnou lahvičku a odnesla jí lékaři. Potom se rozhodla odejít z nemocnice proti doporučení.
Podepsala prohlášení a zavolala Jitce. Jitka pro ni přijela. Linda jí vše vypověděla. Ukázala jí fotografii.
Jitka zastavila u kraje silnice. „Tohle není obyčejná podobnost. „ Linda se nadechla. „Myslím, že je to moje sestra.
„ Jitka sebou trhla. Než vyrazily, Linda řekla, že potřebuje do Chebu, kde Kateřina dřív žila. Tam se snad najde někdo, kdo si pamatuje její rodinu. Jitka souhlasila.
Jely několik hodin. Linda měla slabé nohy, ale nedala se zastavit. V Chebu oslovily starší ženu s psem. Představila se jako Bohumila Cihlářová.
Když Linda řekla, že hledá rodinu Kateřiny Vaňkové, žena zbledla. Zeptala se: „A která jste? „ Linda nechápala. „Která z těch dvou?
„ Linda jen vydechla. Bohumila si přiložila ruku k ústům. „Vy o té druhé nevíte? „ Pak řekla jméno: „Ema.
„ Linda se opřela o auto. Nikdy to jméno neslyšela. Bohumila je pozvala k sobě domů. Vyprávěla: „Tamara si Norberta vzala navzdory matce.
Když se narodily dvojčata, Kateřina byla vzteky bez sebe. Po smrti rodičů se řešila péče. Kateřina byla nejbližší příbuzná. Opakovala, že dvě nezvládne.
Sociální pracovnice chtěli, aby sestry zůstaly spolu. Nikdo jiný z rodiny se nenašel. Ty jsi zůstala u Kateřiny. Ema byla umístěna do dětského domova, než se pro ni našlo jiné řešení.
„ Linda se zeptala: „Víte, proč si nechala zrovna mě? „ Bohumila sklopila pohled. „Zdravější, silnější. Ta druhá bývala nemocná častěji.
Lidé to tak chápali. „ Cestou zpátky Linda plakala. Měla sestru. A nevěděla, kde je.
Nevěděla, jestli vůbec žije. Telefon zazvonil. Volal lékař. Řekl jí, že v tabletách bylo léčivo, které v běžném vitamínovém přípravku nemá co dělat.
A že to vypadá, že jí někdo podával lék bez vědomí. Doporučil, aby se věcí zabývala policie. Linda souhlasila. Jitka zastavila.
„Zavolej Pavlovi,„ řekla. Linda se zarazila. „Potom všem? „ „Ano, potom všem.
Je kriminalista. „ Linda zavolala. Pavel zvedl. Řekla mu všechno.
V jeho hlase nebylo nic osobního. Řekl: „Nejezděte domů. Přijeďte ke mně. „ U Pavla se znovu posadili.
Pavel chtěl všechno slyšet pomalu, ptal sa na pořadí událostí. Řekl, že případ předá kolegům, protože je osobně zainteresovaný. Linda souhlasila. Nesla trestní oznámení.
Kriminalista v hlavním městě mezitím vyslýchal Davida. David tvrdil, že si Ema našla milence a odešla. Jenže Emin adoptivní dědeček Bedřich Malý přijel dřív, než David čekal. A nevěřil mu.
Kriminalista postupně položil na stůl důkazy. Fotografii Lindy. Tabletky. Popis výměny lahviček.
David se zhroutil. Přiznal, že Emu během hádky strčil, že upadla a zemřela. Že jí schoval. A že když zjistil, že Ema měla dvojče, našel si Lindu, aby jí vydával za Emu.
Plánoval, že Bedřichovi řekne, že se Ema psychicky zhroutila. Linda měla být nemocná, zmatená, závislá. Proto jí podával lék, aby vypadala unaveně a zmateně. Proto zařídil, aby jí ukradli kabelku, aby mohl zasáhnout a stát se jejím zachráncem.
David byl zadržen. V suterénu domu našli Eminy ostatky. Linda se dozvěděla, že David je ženatý s Emmou. A že Ema je mrtvá.
Našla sestru a přesto příliš pozdě. Nikdy neslyšela její hlas. Nemohly se obejmout. Ema byla pryč.
Linda na její pohřeb přijela. Pavel nabídl, že pojede s ní. Seděla vedle něj. Potkala Bedřicha.
Sedli si spolu. Linda mu vyprávěla o snu, o Kateřině, o babiččiných posledních slovech. Bedřich řekl: „Vy dvě jste za nic nemohli. A stejně jste za cizí rozhodnutí zaplatili celý život.
„ Linda řekla: „Ema aspoň vyrůstala s lidmi, kteří ji chtěli. Tak to měla. Není to málo. „ Bedřich se jí zeptal, jestli může zůstat v jejím životě.
Linda souhlasila. S Pavlem se začali vídat pomalu. Mluvili o tom, co se stalo. Pavel řekl: „Tehdy jsem ti nevěřil.
„ Linda odpověděla: „Já zase čekala, že stačí vyslovit, že babička lže. „ Naučili se ptát dřív, než si z ticha sestavili vlastní verzi. Vzali se. Později se jim narodily dvě dcery.
Dvojčata. Když je Linda poprvé uviděla vedle sebe, nemohla několik vteřin mluvit. Věděla, že její dcery nikdo nerozdělí. Nikdo nebude vybírat, která je zdravější.
Budou vyrůstat spolu. Starý sen se jí občas vrací, ale už není stejný. Dvě holčičky v něm nepláčou. Nikdo po nich nesahá.
Obě spolu běhají, smějí se. Linda neví, koho v nich vidí. Možná sebe a Emu. Možná svoje dcery.
Odpověď netřeba. Po takovém snu se už nebudí s bušícím srdcem. Sen pro ni přestal být znamením neštěstí. Zůstal místem, kde už nikdo nerozhoduje, která holčička smí zůstat.
A kde se dvě malé ruce konečně nemusí pustit. Někdy není nejtěžší odpustit druhým, ale přestat si namlouvat, že důvěra bez otázek vydrží všechno.
