Slíbily si kdysi, že mezi nimi už nikdy nebude stát žádný muž. Ten slib držel nejpevněji ve dnech, kdy po člověku nikdo nic nechce. Teprve pokušení ukáže, jestli za ním stojí věrnost nebo jen úleva z odpuštění. Renata se s Alešem začala scházet pomalu.
Jezdil z Prahy, chodili do kaváren, do kina, kde Renata půl filmu přemýšlela, jestli je příliš brzy opřít se o jeho rameno. Když to udělala, Aleš se ani nepohnul, jen položil ruku na opěrku, aby ji mohla vzít, kdyby chtěla. S dětmi se seznámil tiše. Ne jako nový tatínek, ne jako zachránce.
Poprvé přinesl bábovku od své mámy. „Bábovka je neutrální,“ řekl ve dveřích. Vojta se zeptal, jestli je s rozinkami. Bez, tak mohl dál.
Eliška si ho měřila déle. „Byl jste manžel tety Lenky,“ řekla. Aleš přiznal, že ano. „A teď chcete chodit s mámou?
“ „Ano. “ „To je divné. “ „Vím. Proto nechci spěchat.
“
Rozvod proběhl tišeji, než Renata čekala. Před budovou soudu jí Milan popřál štěstí. „Děkuju, že mě před nimi neničíš. “ Renata věděla, že to nedělá kvůli němu.
Večer jí přišla zpráva od Aleše: „Jsem tady, kdybys chtěla mluvit, a nejsem uražený, kdybys nechtěla. “
Půl roku po návratu z Bulharska řekla Alešovi ano. Stáli v předsíni, on opravoval poličku na klíče. Vojta podával šroubky, Eliška čekala na brusle.
Renata to řekla obyčejně, až ji to rozesmálo. „Platí ještě ta tvoje šílená nabídka? “ Aleš položil vrtačku. „Ano.
“ „Tak já ano. “ Vojta vypískl, Eliška si zakryla pusu a pak protočila oči: „No konečně. To bylo napínavější než seriál. “
Vzali se na matrice, v malém sále s umělými květinami, které voněly skutečně.
Přišly děti, Renatina máma, Milanovi rodiče. Milan poslal SMS, že si přeje, aby byla Renata šťastná. Po obřadu neodjeli hned. Balili věci, domlouvali školu, byt, práci.
Poslední den doma Renata prošla prázdné pokoje. Na lince ležel svazek klíčů pro Milanovy rodiče a krátký dopis. Už byli připraveni odjet, když zazvonil zvonek. Za dveřmi stála Lenka.
Dokonalý kabát, namalované rty, ale oči nateklé. „Takže je to pravda. Ty si ho bereš. Mého Aleše.
“
Renata se opřela o rám dveří. „Nebyl tvůj už hodně dlouho. “
Lenka se zasmála ošklivě. „Ty sis to naplánovala.
Hrála sis na tu hodnou, ublíženou Renatku a nakonec si mi vzala jediného muže, kterého jsem opravdu milovala. “
Renata zavřela dveře za sebou a vyšla na chodbu. „Chceš pravdu? Kterou z nich?
Tu, že sis vzala Viktora? Tu, že jsi přišla do mé kuchyně a chtěla, abych ti přenechala Milana? Nebo tu, že jsi měla Aleše, ale stejně ti nestačil? “
Lenka zbledla.
„Ty nevíš, jaké to je být mnou. “
Renata si všimla prasklinky u koutku úst, zapomenuté halenky u krku. Kdysi by k ní natáhla ruku. Dnes ne.
„Nevím. A už to ani nepotřebuju vědět. “
Lenka se rozplakala. „Ty jsi byla jediná, kdo mi vždycky odpustil.
“
Renata ucítila starou bolest. Třicet let přátelství nevymaže jednou větou. Ale Lenka se vždycky vracela jen tam, kde jí bylo odpuštěno, nikdy tam, kde někoho zranila. „Právě proto jsi nepřestala.
Věděla jsi, že nakonec přijdu, obejmu tě. Udělala jsem to tolikrát, že sis začala myslet, že se mi nemůže nic stát. Ale stalo se. “
„Takže jsme si kvit.
“
Renata se podívala dolů po schodech. U auta stál Aleš, vedle něj Vojta s batohem a Eliška s krabicí. Všichni čekali. „Mstít se ti mě ani nenapadlo.
Ale jestli to někdo nahoře poskládal takhle, pak ano. Jen si nepleť následek s krádeží. Tohle sis nezpůsobila tím, že jsem byla šťastná. Způsobila sis to tím, že ti nikdy nestačilo, co bylo tvoje.
“
„Sbohem, Lenko. “
Obrátila se a sešla po schodech. Za zády slyšela ještě něco, ale neobrátila se. Věděla, že kdyby se otočila, zvedl by se v ní starý zvyk zachraňovat.
A už se zachraňovat nenaučila proto, aby nesla někoho, kdo jí celou cestu tlačil pod vodu. V autě chvíli nikdo nemluvil. Pak Vojta zezadu řekl: „Stavíme se cestou pro něco k jídlu? “ Eliška ho šťouchla loktem.
„Fakt teď? “ „Co? Já mám hlad vždycky, když se děje něco zásadního. “
Renata se zasmála.
Napřed tiše, pak nahlas. Auto se rozjelo. Panelový dům mizel v zrcátku. Před ní byla Praha, nový byt, děti, které se bály a těšily, muž, kterému se rozhodla věřit pomalu.
Svědomí měla čisté. Někdy člověk nevyhraje tím, že druhému vrátí ránu, ale tím, že si nenechá vzít vlastní tvář.
