Soudní zřízenec se postavil a jeho hlas zaburácel do ticha sítě. Ten zvuk mi přejel po zádech jako studený nůž, ale nedovolila jsem si ucuknout. Stála jsem tam, napřímená, a dívala se přímo před sebe, zatímco se přede mnou odehrávala scéna, na kterou nikdy nezapomenu. Musím vás vzít zpátky do dne, kdy můj život skutečně začal.
Do dne, kdy mi bylo sedm let a stála jsem uprostřed letištního terminálu s tvrdým plastovým uchem tašky zařezávajícím se do stehna. Arnošt se zastavil pár metrů ode mě, aby mě netlačil do kouta, a pak řekl slova, která mi navždy vryla do paměti: „Napočítej do tisíce. “
Poslechla jsem. Počítala jsem jedna, dva, tři, a s každým číslem umírala naděje, že se Arnošt vrátí.
Ale on nenastoupil do letadla. Místo toho sáhl do kapsy saka, vytáhl čistý bílý kapesník a řekl mi, že už nastoupili do taxíku před velmi dlouhou dobou. Ta slova mě zasáhla jako rána do břicha. Vzala jsem si preclík, kousla do něj a snažila se polykat suché těsto i svůj vztek zároveň.
Nemusel se do toho vkládat. Mohl prostě nastoupit do letadla a vrátit se ke svému pohodlnému, klidnému životu. Ale on zůstal. A o pár desítek let později jsem seděla v kanceláři jeho právníka, pana Hájka, který si upravil brýle a podíval se do tlusté složky.
Řekl mi, že Arnošt v sedmdesátých letech investoval do malých technologických startupů. „No, Alexandro, z těch firem se staly velmi, velmi velké korporace. “ Do očí mi vhrkly slzy. Šla jsem domů do našeho domu, který byl teď děsivě tichý a prázdný.
Vrazil mi do rukou tlustou obálku a srdce mi začalo bušit do žeber, když jsem četla, že doktor Arnošt Svoboda protiprávně převzal dítě do péče a záměrně tajil místo jejího pobytu před její milující rodinou. Udělala jsem si silnou kávu a vzpomněla si na tu holčičku počítající do tisíce, jejíž naděje s každým číslem pomalu umírala. Pracoval tři dny v kuse, utábořený v mé jídelně od úsvitu do pozdního večera. Já jsem mezitím chodila do práce, oblékala si talár a zasedala v soudní síni, abych rozhodovala o životech jiných lidí.
Čtvrtý den jsem se vrátila z budovy soudu do tichého domu a dívala se do zdi, nevidíc nic. Byla jsem výherní tiket do loterie, který si Arnošt vytáhl před lety, a teď jsem držela v ruce prohlášení, které mělo změnit všechno. Zuzana se zhluboka nadechla, sáhla do kabelky a vytáhla svazek zažloutlých, drolících se papírů. „Mám i deníky,“ skočila jí do řeči a její hlas byl chladný.
Marek se zoufale podíval na svého právníka, který ale zíral do stolu a odmítal se setkat s pohledem svého klienta. Ta si schovala obličej do dlaní, zatímco Lukáš se naklonil blíž a jeho hlas klesl do tichého, hrozivého zavrčení. „Tímto beru oba žalobce do vazby pro pohrdání soudem. “ Podívala jsem se mu přímo do očí a v tu chvíli jsem věděla, že některé dluhy se penězi splatit nedají.
Šli do vězení ne na doživotí, ale na dost dlouho, aby pochopili, co udělali. Mohla bys odejít do důchodu a cestovat po světě, řekl mi někdo později. Ale já jsem jen omotala šálu kolem krku, zabořila obličej do měkké vlny a nechala všechny ty roky ticha, aby konečně promluvily.
