Stála přede mnou s tím úsměvem, který jsem znala až příliš dobře. „Čtyřiadvacet hodin,” řekla Věra klidně. „Do zítřejšího večera si sbal věci a zmiz. Tímhle domem končí tvoje přítomnost.
”
Seděla jsem na posteli, ve které jsem spala sedm let. Rozvod byl pravomocný v pátek v poledne. V pátek ve čtyři přišla ona. Ne Ondřej, ne advokát.
Ona. Jeho sestra. Ta, která mi nikdy neodpustila, že jsem si vzala jejího bratra. Vzala jsem složku, kterou jsem měla připravenou celé týdny.
Věra se ušklíbla: „Co to je? Papíry? Myslíš, že papíry zachrání tvoje místo tady? ”
„Počkejte do rána,” odpověděla jsem tiše a odešla do obývacího pokoje.
Slyšela jsem za sebou její smích. Ráno přišlo rychleji, než jsem čekala. V devět hodin stála před domem doktorka práv Horáčková s další složkou. Věra stála ve dveřích s rukama založenýma, Ondřej za ní s pohledem zabořeným do země.
„Toto,” začala právnička, „je dokumentace finančních příspěvků paní Terezy Benešové, rozené Procházkové, do společného majetku za dobu sedmi let manželství. ”
Otevřela složku. „Celková výše prokázaných příspěvků činí tři miliony čtyři sta tisíc korun. Z toho záloha na nemovitost šest set tisíc, splátky hypotéky přes dva miliony, investice pět set tisíc a půjčka poskytnutá panu Benešovi v roce 2018 ve výši sto osmdesát tisíc korun.
”
Věřin úsměv pomalu mizel. „Notářsky ověřená smlouva o půjčce,” pokračovala právnička. „Všechny podílové fondy a spořicí účty rozdělené přesně v poměru, v jakém do nich paní Benešová investovala. Máte čas do pátku na kontaktování vašeho právního zástupce.
”
Věra otevřela ústa, ale nevyšlo z nich nic. Ondřej zbledl. A já jsem si vzpomněla na tatínkova slova, která mi opakoval od mých dvaceti: „Od prvního dne si schovávej každý příspěvek, každý výpis, každou smlouvu. A až přijde ten okamžik, řekni: počkejte do rána, a nech papíry mluvit za tebe.
”
Věra polkla. „Počkejte do rána,” opakovala teď ona, ale v hlase neměla jistotu. Měla strach. A já jsem se poprvé za sedm let usmála.
Ne na oko. Opravdu.
