Radek udeřil dlaní do stolu tak silně, že se šálky zachvěly. „Ty ses mi dostala do pracovních věcí! “ vyštěkl na Veroniku, která seděla naproti němu s rukama v klíně. „Nemáš do nich co mluvit!
“ Veronika položila ruce do klína a mlčela. Do pracovních věcí se dostal audit, ale ona to neřekla nahlas. Jenom se tiše zvedla, odnesla mísu do kuchyně a zabalila zbytky do papíru, který pak vyhodila. Tentokrát si ho do žádného seznamu nepřidala.
Celá ta situace začala o několik měsíců dřív, když Radek pracoval v menší obchodní firmě a snažil se dostat do společnosti patřící do skupiny Jaroslava Bartoše. Veronika tehdy ještě nosila Matčin prsten, který sundávala před vstupem do tohoto domu, aby se po návratu k Radkovi nezapomněla přepnout do menší verze sebe sama. Jediný hovor by změnil způsob, jakým do domu vstoupí, ale ona ho neuskutečnila. Jednoho večera Radek odešel do pracovny a zavřel za sebou dveře.
Veronika otevřela dveře do předsíně, vzala složku a odešla do ložnice. Před vstupem do bytu ji obvykle schovávala, aby nevyvolávala otázky. Přesto zůstala sedět až do své zastávky. Druhý den ráno se Radek pokusil přihlásit do pracovního emailu, ale bez úspěchu.
„Může to počkat do rána, ale myslím, že bys to měla vidět,“ řekl a podal Veronice účtenku. Veronika se opřela do židle a přečetla text. Pak telefon odložila a prošla do ložnice, kde vložila obálku do krabice. Andrea, její sestra, psala zprávu, ale zavřela ji bez odeslání.
Odpoledne se rozpadlo do telefonátů. Majetková správa přišla do bytu a Andrea pustila pracovníky do předsíně, ale požádala je, aby počkali. Pracovnici majetkové zprávy pustila do společných prostor. Zabavili pracovní techniku, obraz zapůjčený do bytu, část nábytku a elektroniku.
„Uvedete to do záznamu bez závěru, kdo počítač použil,“ řekla Andrea pracovníkům, kteří přikyvovali. Radek mezitím seděl v pronajaté kanceláři, protože do původní už neměl přístup. Text už tehdy popisoval Radka jako jediného původce a Andreu jako člověka bez znalostí. „Ona mě do toho zatáhla,“ řekl Radek Jaroslavovi, který ho pozval do pracovny.
Jaroslav text přečetl a zavolal Veroniku. „Známe ho 20 let,“ řekl Jaroslav a odmlčel se. „Tak ji dáme do kanceláře fondu. “ Veronika mlčela, ale později vstoupila do dozorčích struktur dalších společností.
Její advokátka ji po výslechu zavolala do kanceláře. „Radek mě do toho dostal,“ řekla Veronika tiše. Uložila dokument do desek a mluvila o něm jen tam, kde patřil do dokazování. Radek proto neodcházel do výkonu trestu přímo ze soudní síně.
Veronice se nelíbilo, že u cizí nouze slyší slova limit, kapacita a vyhodnocení. Ale mlčela. Jaroslav Vzal obálku do ruky a řekl: „Do přání jsem se snažil být snesitelný. “ Veronika namítla, že adresa by se dostala do médií.
„Napíšu to do výroční zprávy, pak dar stáhnu,“ odpověděl Jaroslav. Večer Veronika položila složený svetr do krabice a nechala dveře do obývacího pokoje otevřené. „Jen potřebuji vědět, kdy dát kuře do trouby,“ řekla tiše do telefonu. Nikdo neodpověděl.
Později si nechala jeden klíč do konce týdne, ale majetková zpráva dovolila stěhování rozdělit do dvou dnů. Seděla v prázdné koupelně a dívala se na zeď. Vytáhla lístek ze zásuvky a znovu si přečetla slova, která popisovala Radka jako jediného původce. Pak lístek uložila zpět.
Radek se pokusil zavolat, ale Veronika nezvedla telefon. Seděla u okna s šálkem čaje, který jí přinesl Jaroslav, a dívala se na ulici. Věděla, že jediný hovor by změnil způsob, jakým do domu vstoupí. Ale nezvedla to.
Druhý den ráno Radek přijel do sídla skupiny služebním vozem, ale nesedl si do čela, ani nepřevzal slovo. Jenom se postavil k oknu a mlčel. Veronika stála ve dveřích a sledovala ho.
Včera jste mě vítala do bytu, který není jeho, pomyslela si a tiše zavřela dveře.
