V pondělí ráno vejde Emma Rileyová do Millertonské základní školy ve své bundě Steel Patriots. Osm z nich se natlačí do pokoje jako medvědi v kůži, naplní prostor pachem cigaret a motorového oleje. Tank už zařídil odtah a o nadcházející jízdě klubu do Nešvillu. Po 20 minutách vyklidí pokoj trhnutím hlavy.
Usadí se svou mohutnou postavou do plastové návštěvnické židle, která pod jeho vahou zasténá. Poté, co Carol odejde, se Tank podívá Jakovi do očí. Její oblečení do školy je připravené. Kopne ji do batohu, když prochází.
Devon Sedí za ní, cvrnká jí do ucha, když se pan Henderson nedívá, šeptá dostatečně nahlas. Bude prázdný do čtyř. Emma jí pomůže do postele, přitáhne deku, zašeptá miluji tě. Sára se dře do úmoru, aby je udržela nad vodou.
Uvnitř to páchne kůží, pivem a desetiletími cigaretového kouře nasáklého do zdí. Devon natáhne nohu do uličky. Jake se přihlásí do regionální sítě MC soukromého fóra, kde kluby zveřejňují jízdy a zprávy. Přijedeme, Emo, šeptá do tmy.
512 jezdců se zítra ráno sjíždí do Millertonu. Devon jí zezadu cvrnkne do ucha. První motorky přijíždějí v 6 hodin ráno, v 6:30 duní do města z východu. 512 motorek rozprostřených na třech místech formují se do kolon.
Jedeme, řekne do svého rádia. Musím do práce. Jede do práce. Za ní vyjíždí do Millertonu 512 motorek.
Ten zvuk, který slyšíte, říká do mikrofonu, je 500 motorek přijíždějících k naší škole. Kůže, barvy, motorky se řadí do formace kolem školy jako při obléhání. Jen do toho, zlatíčko. Všichni sledují vchod do tělocvičny.
Jake pomůže Emně do bundy. Devon se stáhl do sebe. Emma pláče do Jakovy kožené vesty a poprvé za dva roky to nejsou slzy bolesti. Ředitel Dobson mluví do mikrofonu.
Dunění vstupuje do Eminy hrudi, jejích kostí, její duše. Sáhne do své vesty, vytáhne obálku, bílou, tlustou, položí ji na Dobsonův stůl. 20 dětí ze školy běhá po parkovišti pod dohledem matek, které by před šesti měsíci přešly na druhou stranu ulice, aby se tomuto místu vyhnuli.
Opatrně ho odepne, vloží ho do Eminých malých rukou.
