Večer jsem si sedla na zem a začala třídit věci. Paty mě pálily, měla jsem je rozedřené do krve. Každý kousek, co jsem držela v ruce, jsem ukládala do psí misky, jako by to byl jediný způsob, jak udržet pořádek. Byt byl tichý, ale uvnitř mě to vřelo.
„Jenže jídlo tu nebude čekat do noci,“ řekla jsem nahlas, i když jsem věděla, že mi nikdo neodpoví. Chodím do práce, platím jídlo, elektřinu i vodu. A co dělá on? František.
Přítel, který mi sliboval budoucnost, ale nakonec mi zanechal jen dluhy a ponižení. Vzpomněla jsem si na ten den, kdy za mnou přišla Andrea s jeho matkou Olgou. Obě vstoupily do mého bytu bez ostychu, jako by to byl jejich byt. Přesně tak to i braly.
„Ať si František vezme kupní smlouvu a list vlastnictví k advokátovi,“ řekla jsem jim tehdy. „Dostane méně pohodlnou odpověď, než jakou jste mu právě nabídla vy. “ Andrea se jen usmála. „Do zítřejšího rána máte možnost odejít dobrovolně,“ dodala.
Chtěla mě zastrašit. Ale já jsem věděla, co mám v trezoru. Kupní smlouvu, list vlastnictví se jménem Nikola Čechová a svazek potvrzení o převodech. Všechno jsem měla připravené.
Desky jsem zaklapla a vrátila do trezoru. „Hlupačko,“ vydechla jsem do ticha. Možná jsem tím myslela ji, možná sebe. Ale pak mě vyrušily rány na dveře.
Najednou do sebe zapadlo příliš mnoho drobností. Andrea jí před týdnem poslala 150 000 Kč na cestu do Turecka s kamarádkami. Peníze, které měly být údajně na léčení její matky. Ale já věděla, že jsou na útěk.
Zapnula jsem iPad a našla videozáznam. Na obrazovce se objevila smlouva o úvěru od nebankovní společnosti na 1 milion 200 000 Kč. Podepsaná Františkem. Za ten úvěr jsem ručila a splácela jsem ho.
Záznam ukázal, jak Andrea a Olga vstupují do bytu promočená a vyčerpaná. Otevřely skříň, vzaly šperky po mé babičce. Pak se podívaly na sebe a beze slova zmizely. To byl důkaz, který jsem potřebovala.
iPad jsem vypnula a vrátila do zásuvky. Druhý den jsem vzala všechny dokumenty a jela do kanceláře. Ve výtahu jsem se zadívala do zrcadla. „Tahle bitva bude moje,“ řekla jsem si.
V kanceláři už čekala Andrea. Předsedkyně správní rady, žena, která si myslela, že může všechno. Položila jsem před ni kupní smlouvu, list vlastnictví a bankovní výpisy. „Tady je list vlastnictví na mé jméno,“ řekla jsem a ukázala na papír.
„A tady je další list. “ Položila jsem před ni smlouvu o úvěru na 1 milion 200 000 Kč od nebankovní společnosti. „Za tenhle úvěr jsem ručila a splácela jsem ho. Váš František do rekonstrukce nevložil jedinou korunu.
Naopak mi kvůli hazardním investicím dluží přes milion. “
Andrea udeřila dlaní do stolu. „František tvrdí, že do bytu investoval,“ vyštěkla. „Ověř list vlastnictví přímo v katastru,“ odpověděla jsem klidně.
„A pokud máš pocit, že tvé peníze změní list vlastnictví, budeš to muset obhájit písemně. “ Nechala jsem ji chvíli mlčet. Pak jsem vytáhla telefon a přehrála jí záznam z bytu. Zvukový záznam se uložil do spisu.
Viděla jsem, jak jí dochází, že prohrála. „Všechno zapište do předávacího protokolu,“ řekla jsem a podala jí formulář. Podepsané dokumenty jsem uložila do složky. Venku před kanceláří stáli sousedé a lidé odcházející do práce.
Zpomalovali a koukali. Ponížení měli vpsané do obličejů. Andrea s Olgou se vrátily do malého města, odkud přišly. František se mi vyhýbal.
Já jsem stála před domem a cítila, jak mi spadl kámen ze srdce. „Konec,“ řekla jsem si. „Konec. “
Večer jsem znovu seděla na zemi.
Paty už nebyly tak bolavé. Vzala jsem misku, kde ležely všechny ty střepy, a hodila ji do koše. Byt byl můj. Jenom můj.
A já jsem věděla, že už nikdy nedovolím, aby mi někdo vzal to, co jsem si poctivě vybudovala.
