Soudní síň byla chladná, i když na mramorovém obkladu ulpívalo polední světlo. Viktor Sokol seděl u stolu žalobce, lehce opřený o kožené opěradlo, s blahosklonným úsměvem muže, který si vítězství spočítal už předem. Vedle něj seděl jeho nový advokát, mladý, pečlivě upravený, každých pár vteřin srovnávající hranu dokonale vytištěných dokumentů, jako by i to bylo součástí předem nacvičené představení. Přišli si vzít poslední, co Aleně podle Viktorova přesvědčení ještě zbývalo.
U protějšího stolu seděla sama. Na sobě měla skromný, místy obnošený béžový trenčkot, tmavé vlasy stažené do jednoduchého uzlu. Žádný šperk, žádný výrazný make-up. Na stole před ní ležela jen obyčejná složka, propiska a sklenice vody, které se dosud nedotkla.
V očích všech působila přesně tak, jak potřebovala: jako zmatená, zlomená a bezmocná žena, kterou po pěti letech manželství vyhodili jako starý kus nábytku. Viktor byl přesvědčen, že o ní ví všechno. Seznámili se, když pracovala jako nenápadná archivářka v soukromém výzkumném fondu. Tichá, málomluvná, po nocích opravovala jeho zprávy a hledala chyby v tabulkách, které on ráno vydával za vlastní pečlivost.
Když manželství začalo praskat, přesněji ve chvíli, kdy Viktor usoudil, že muž jeho postavení si zaslouží společensky významnější partnerku, vyřadil ji ze svého života bez výčitek. Připravil ji o nárok na byt, převedl společná aktiva na nastrčené společnosti a nabídl jí odstupné, které by sotva pokrylo pár měsíců nájmu na okraji Prahy. Jeho právník vstal, upravil si manžetové knoflíčky a spustil hlasem člověka, který neočekává námitky: „Paní předsedkyně, můj klient projevil mimořádnou velkorysost. Žalovaná během manželství nepřispěla do rodinného rozpočtu žádnými vlastními prostředky.
Veškerý majetek vznikl výhradně díky finančnímu talentu pana Sokola. Navrhujeme zamítnout protinávrhy žalované a schválit smír za podmínek navržených naší stranou. “
Soudkyně, přísná žena středního věku s masivními brýlemi, se obrátila k Aleně: „Paní žalovaná, váš právní zástupce má zpoždění. Nebo hodláte své zájmy zastupovat sama?
“
Alena vydechla nosem, položila obě ruce na desku stolu a podívala se bývalému manželovi přímo do očí. „Můj zástupce už je tady, paní předsedkyně,“ řekla klidným hlasem. Poprvé za celé jednání v něm nezazněla ani stopa bázlivosti. V zadní části síně tiše cvakla klika.
Dovnitř vstoupil muž v dokonale padnoucím tmavomodrém obleku. Prošedivělé skráně, rovná záda, úsporné pohyby. Za ním kráčeli dva asistenti s masivními koženými aktovkami. Viktorův advokát přestal listovat papíry.
„Omlouvám se za nepatrné zpoždění, paní předsedkyně,“ řekl muž. Jeho jméno bylo v nejvyšších kruzích mezinárodní advokacie známé velmi dobře. Karel Horský, právník, jehož jediná hodina stála víc než roční příjem Viktorova advokáta. „Zastupuji paní Alenu Berkovou, kterou tento soud dosud zná pod příjmením Vorlová.
“
Viktor krátce odfrkl, ale tentokrát v tom nebyla stejná jistota. „Berková? Jděte k věci, Horský, a nedělejte z toho divadlo. Nemá peníze ani na vaši zálohu.
“
Horský se po něm ani neohlédl. Došel k řečnickému pultu, otevřel kožené desky a položil před sebe dokumenty opatřené úředními pečetěmi. „Strana žalobce tvrdí, že moje klientka nepřispěla do rodinného rozpočtu žádnými vlastními prostředky a je finančně nemajetná. Toto tvrzení může působit přesvědčivě pouze proto, že se moje klientka rozhodla podrobnosti o svém majetku ponechat v soukromí.
Vzhledem k jednání pana Sokola jsme nyní nuceni předložit úplnou vlastnickou strukturu. “
Vzal první dokument a předložil ho soudkyni. „Před třemi lety se holding pana Sokola ocitl na hranici úpadku kvůli neúspěšné investici. V té době neznámý investiční fond Bohemia Global odkoupil sedmdesát procent dluhových závazků společnosti a získal rozhodující kontrolní podíl.
Tímto sděluji, že jedinou konečnou vlastnicí fondu Bohemia Global a majitelkou kontrolního podílu v mezinárodním investičním konsorciu s hodnotou přibližně dvaapadesáti miliard korun je Alena Berková. “
Nikdo se několik vteřin nepohnul. Viktor stuhl s rukou položenou na opěradle. Jeho advokát zbledl tak rychle, že to bylo vidět i z druhé strany síně.
„To je absurdní inscenace! “ vyskočil Viktor ze židle. „Je to padělek! Vždyť pracovala za pár korun v archivu.
“
„V archivu se paní Berková zabývala dokumentací rodinného svěřenského fondu svého dědečka,“ řekl Horský věcně. „A k finanční situaci vašeho klienta máme další podklady. Z výpisů z účtů za minulý měsíc je zřejmé, že se pan Sokol pokusil převést na zahraniční účty pětasedmdesát milionů korun, které ve skutečnosti patří konsorciu mé klientky. “
Soudkyně si nasadila brýle pevněji ke kořeni nosu a začala dokumenty studovat.
Když zvedla oči k Viktorovi, únava z jejího výrazu zmizela. „Žalobce se posadí. Pane doktore Horský, pokračujte. Jaké jsou návrhy strany žalované?
“
„Naše návrhy jsou jednoduché. Zaprvé navrhujeme zneplatnění všech převodů majetku, které pan Sokol uskutečnil během posledních tří let. Zadruhé provedení úplného forenzního auditu jeho holdingu. A zatřetí, vzhledem ke zjištěným skutečnostem nasvědčujícím úmyslnému přivedení společnosti do úpadku a pokusu o zpronevěru mimořádně vysoké částky, předáváme podklady příslušným orgánům činným v trestním řízení.
“
Horský sáhl do desek a vytáhl další list. Tentokrát šlo o docela malý papír. „Hodláme uplatnit vlastnická práva k nemovitosti, v níž nyní pan Sokol žije se svou novou partnerkou. Pozemek pod tímto objektem patří výhradně mé klientce.
Byl zakoupen investiční skupinou Berka Reality už dva roky před uzavřením manželství. Pan Sokol na pozemku vybudoval stavbu bez právního titulu. Podáváme žalobu na vyklizení pozemku a odstranění neoprávněné stavby na náklady osoby, která ji vybudovala, bez nároku pana Sokola na jakoukoli kompenzaci. “
Vila v Průhonicích byla Viktorovou chloubou.
Každý kus kamene, výhled ze zahrady i světlo nad schodištěm měly návštěvníkům připomínat, jak vysoko se Viktor Sokol vyšplhal. Teď se mu na čele objevily první kapky potu. „Aleno,“ vydechl. Po mnoha letech v jeho hlase nebyla autorita.
„Co to znamená? Jaká Berková? Proč jsi mi nic neřekla? Vždyť jsme byli rodina.
“
Alena k němu otočila hlavu. V jejích očích nebyla samolibost vítěze, ani radost z jeho ponížení. Dívala se na něj skoro unaveně, jako na člověka, kterému něco vysvětlovala už dávno, jen tehdy neposlouchal. „Rodina, Viktore?
Když jsem odešla z fondu, nezeptal ses proč. Když jsi mi odpíral peníze pro vlastní potřebu, nikdy tě nezajímalo, z čeho platím své výdaje. A když ti moji právníci před svatbou poslali smlouvu, rozhodl ses, že ji číst nepotřebuješ, protože podle tebe stejně nebylo co dělit. Nemusela jsem před tebou nic skrývat.
Stačilo, že ses neptal. “
„Hrála sis na chudou sirotu! Využívala jsi mě! “
„Pane Sokole, držme se toho, co lze doložit,“ řekl Horský.
„Při uzavírání manželství jste odmítl podepsat předmanželskou smlouvu navrženou jejími právníky s tím, že ona stejně nemá co rozdělovat. Všechny dokumenty jste podepsal sám, aniž jste je četl. “
Soudkyně rázně zvedla ruku. „Dost.
Soud zakládá dokumenty předložené stranou žalované do spisu. S ohledem na nově předložené skutečnosti se dnešní jednání odročuje. Do dalšího rozhodnutí soudu se omezuje nakládání s majetkem a účty pana Sokola. “
Viktor slyšel jen význam toho opatření.
Pro jeho podnikání to znamenalo pohromu, která se nebude šířit týdny, ale hodiny. Partneři zjistí, že jsou účty zablokované. Věřitelé budou zítra ráno stát ve frontě. Celé roky budoval obraz muže, který má vždy řešení.
Teď mu stačila jedna soudní věta, aby pochopil, jak málo z toho skutečně ovládal. Soudkyně vstala a odešla. Viktorův advokát začal sbírat dokumenty tak neobratně, až se mu roh papíru zachytil o zip. Ani jednou se nepodíval na svého klienta.
Pak vyšel ze dveří tak rychle, že to připomínalo útěk. Alena se zvedla. Trenčkot si nechala na ramenou a zamířila k východu. Viktor udělal dva kroky za ní, ale dva vysocí členové její osobní ochranky se bez jediného slova posunuli mezi ně.
„Aleno, promluvme si. Můžeme to všechno vyřešit. Vždyť tě miluju. Už jsem všechno pochopil.
“
Alena se zastavila ve dveřích a ohlédla se přes rameno. Na rtech se jí objevil sotva patrný smutný úsměv. „Ještě před hodinou jsi chtěl, aby soud potvrdil, že jsem do našeho manželství nepřinesla nic. Teď víš o Bohemia Global a mluvíš o lásce.
To mi k tomu stačí. “
Sáhla ke kroužku s klíči a vytáhla z něj malý ocelový přívěsek. „Tvůj nový projekt luxusního rezidenčního komplexu na břehu Lipna, do kterého jsi vložil všechny vypůjčené prostředky svých nových investorů. Vzpomínáš si, kdo vytvořil architektonickou koncepci a technický plán?
Kdo po nocích seděl nad výkresy, zatímco ses bavil v restauracích? “
Viktor zbledl ještě víc. Kolena mu povolila a musel se zachytit o okraj stolu. Na chodbě už čekali novináři.
Když vyšel ze síně, zasypaly ho záblesky fotoaparátů. Prodíral se davem téměř naslepo. V hlavě se mu stále vracel Alenin klidný hlas a s ním dvě slova: Zablokováno. Neurčený původ finančních prostředků.
Na požárním schodišti byl cítit chlad, vlhký beton a prach. Rozepnul si horní knoflíček košile a vytočil Eleonoru, svou novou vyvolenou, instagramovou modelku, kvůli níž celé rozvodové řízení rozpoutal. Telefon vyzváněl dlouho. „Eli, poslouchej mě.
Máme problémy. Jeď okamžitě do domu v Průhonicích, otevři trezor v pracovně a vezmi všechnu hotovost a flash disky. Zbal si věci. Ještě dnes odlétáme.
“
Na druhé straně se několik vteřin nic neozvalo. „Viktore, ty ses vůbec podíval na zprávy? Před půl hodinou mi volali z bezpečnostní služby nějakého konsorcia. Řekli mi, že pozemek pod domem je předmětem soudního zajištění, a jestli do večera území neopustím, zavolají policii.
“
„Eli, to se vysvětlí. “
„Ty jsi na mizině, Viktore. Můj právník mi doporučil, abych s tebou vůbec nekomunikovala, aby mě někdo nezačal prověřovat jako možnou spolupachatelku. Sbohem.
“
Hovor skončil. Viktor ještě několik vteřin držel telefon u ucha, pak nechal ruku klesnout a opřel se zády o studenou betonovou stěnu. Když se jednání znovu rozjíždělo, soudkyně mluvila hlasitěji než předtím. „Kromě toho soud shledává v jednání žalobce skutečnosti nasvědčující závažným trestným činům, mimo jiné možnému praní peněz a úmyslnému přivedení společností do úpadku.
Příslušné podklady jsou předávány policii České republiky k prověření. Majetková žaloba pana Sokola se v plném rozsahu zamítá. “
V tu chvíli Horský náhle vstal. „Než dnešní jednání uzavřete, strana žalované by chtěla do spisu založit ještě jeden zásadní dokument.
Netýká se pouze finančních machinací holdingu, ale také přímého odcizení duševního vlastnictví, na němž, jak se nyní ukázalo, stojí celé jeho takzvané impérium. A tato skutečnost přímo zasahuje do bezpečnosti státu. “
Viktor k němu otočil hlavu tak pomalu, jako by mu krk ztuhl. Vltava 4.
Jeho největší chlouba. Technologický patent k šifrování dat, který získal za směšné peníze od zkrachovalého výzkumného ústavu. Tehdy se neptal víc, než potřeboval. „Paní předsedkyně, v roce 2023 si holding pana Sokola nechal zapsat patent k šifrovací technologii Vltava 4.
Skutečným autorem a jediným původním nositelem práv k tomuto matematickému modelu je otec mé klientky, akademik Alexander Berka. V archivním fondu, kde moje klientka údajně jen skromně pracovala, se nachází kompletní archiv původních algoritmů s jeho digitálními podpisy datovanými do konce devadesátých let. Ve zdrojovém kódu softwaru je zabudován skrytý digitální identifikátor. Každá transakce, která prošla vaším systémem, se zaznamenávala také na zabezpečeném serveru fondu mé klientky.
“
Viktor se podíval na Alenu. Seděla s lehce zvednutou bradou a dívala se na něj bez lítosti. Teprve teď si začal spojovat jednotlivé okamžiky. Archiv, do kterého mu kdysi umožnila přístup.
Její otázky, zda opravdu ví, co kupuje. Její mlčení, když se Vltavou chlubil jako vlastním triumfem. Celé roky si vykládal její mlčení jako slabost. Teď poprvé připustil jinou možnost.
Alena v manželství pouze neseděla a netrpěla. Viděla víc, než si myslel. „Smlouvy uzavřené holdingem pana Sokola během posledních tří let mohou být zásadně právně zpochybněny,“ pokračoval Horský. „A neoprávněné používání cizího patentu ve strategicky významných oblastech může naplňovat znaky závažného hospodářského trestného činu a rozsáhlého podvodu.
“
Viktorův mladý advokát sklopil oči, srovnal dokumenty a zasunul je do aktovky. Pak ustoupil o několik kroků k zadním řadám. Už se do jednání nechtěl aktivně zapojovat. „Aleno, prosím, můžeme si promluvit o samotě,“ zamumlal Viktor.
„Pět let jsi měl možnost se ptát. Ptala jsem se tě, jestli víš, co podepisuješ a co kupuješ. Většinou ses rozhodoval dřív, než jsem stačila větu dokončit. O samotě už ne.
Jestli budeš chtít něco vysvětlovat, půjde to přes právníky. “
Soudkyně rázně uzavřela další část jednání. „Soud rozhoduje o založení předložených materiálů do spisu. Majetek žalobce, movitý i nemovitý, a relevantní účty jeho blízkých osob budou zajištěny až do dalšího rozhodnutí.
Podklady budou bezodkladně postoupeny nejvyššímu státnímu zastupitelství a národní centrále proti organizovanému zločinu. “
Boční dveře se otevřely. Dovnitř vstoupili tři policisté s pouty na opascích. Mířili přímo ke stolu žalobce.
Viktor se pokusil vstát, ale kolena ho neposlechla. Alena už odcházela. Vyšla na dlouhou chodbu, kde proti ní právě vystupoval vysoký muž v tmavém kabátu se satelitním telefonem v ruce. „Paní Berková, volají z Brna.
Představenstvo se schází za hodinu. Mezinárodní partner Sokola se pokouší ukrýt zbytky aktiv přes zahraniční burzy. “
„Ať to zkusí,“ odpověděla klidně a vzala si od něj telefon. „Předejte asijské divizi pokyn, aby zablokovala všechny protisměrné příkazy.
Ani jediná koruna z této struktury nesmí do půlnoci opustit příslušnou jurisdikci. “
Sestoupila po širokém schodišti k čekající černé limuzíně. U paty schodů eskorta právě vyváděla Viktora. Elegantní sako už neměl, zůstalo přehozené přes opěradlo židle.
Na zápěstích mu cvakla ocelová pouta. Reportéři, kteří se k němu ráno tlačili, teď ustupovali pozpátku a zasypávali ho otázkami. Viktor neodpovídal. Hleděl před sebe nepřítomně, jako by stále čekal, že někdo přijde a vrátí mu jeho starý život.
Když Alena pokládala ruku na rám dveří limuzíny, jejich pohledy se na okamžik střetly. V jejích očích nebyla radost, jen chladný pragmatismus člověka, který právě uzavřel jednu dlouhou a vyčerpávající záležitost. Nastoupila. Dveře se tiše zavřely a odřízly hluk davu.
Těsně předtím, než zvuk zmizel úplně, zaslechla Viktorův zoufalý výkřik. Neotočila se. „Kam si přejete, paní Berková? “ zeptal se řidič.
„Do hlavního archivu fondu,“ odpověděla měkce. „A spojte se s restrukturalizačním týmem. Zítra ráno zahájíme proces úplné restrukturalizace stavebního holdingu. Všichni řadoví zaměstnanci si musí zachovat pracovní místa a dostat prémii za tento měsíc.
Účetní, stavbyvedoucí, řidiči, recepční. Ti Viktorovy podpisy nevymýšleli. Vyčistit je potřeba pouze nejvyšší vedení. Všechny, kteří Viktorovi pomáhali podepisovat fiktivní dokumenty.
“
V tu chvíli se na tabletu objevil šifrovaný příchozí hovor. Na displeji nebylo jméno, jen řada čísel známá pouze úzkému okruhu lidí v evropských finančních centrech. Alena přijala spojení a promluvila dokonalou francouzštinou. „Paní Berková, sledovali jsme pohyb Sokolových prostředků za poslední tři hodiny.
Měla jste pravdu. Byl jen malou figurkou na této šachovnici. Jeho dubajští partneři jsou pouze zástěrkou pro mnohem větší hráče. O technologii vašeho otce ve skutečnosti neusiloval on.
Za jeho zády stála investiční aliance Helvetic Nord. Právě oni mu dávali instrukce a financovali jeho právní tým. “
Alena lehce přimhouřila oči. Viktorovy finanční možnosti byly příliš velké na člověka, jehož vlastní společnosti balancovaly na hraně.
Jeho ambice, chamtivost a přesvědčení, že všechny přelstí, z něj udělaly vhodnou fasádu. „Takže Viktor skutečně věřil, že všechno vymyslel a řídil sám. “
„Přesně tak. Skuteční zadavatelé ho využívali, aniž by znal celý plán.
Teď, když jste jejich schéma odhalila, začala Helvetic Nord narychlo zahlazovat stopy. Už spustili výprodej akcí propojených struktur. Pokud nezasáhneme právě teď, odkloní stranou přibližně sto deset miliard korun a zablokují nám přístup k hlavnímu serveru v Ženevě. “
Alena se opřela do měkkého koženého opěradla.
Viktor byl poražen, jeho účty zablokované, on sám jel pod eskortou k výslechu. Lidé, kteří ho používali, však pořád seděli v luxusních kancelářích na břehu Ženevského jezera. „Karle, změňte trasu. Archiv teď nepotřebujeme.
Je naše soukromé letadlo připravené? Řekněte posádce, ať požádá o letový slot do Ženevy. Je na čase navštívit představenstvo Helvetic Nord. Mysleli si, že přes drobného podvodníka koupili vývoj mého otce.
Je čas jim vysvětlit, kolik jejich chyba ve skutečnosti stojí. “
Soukromý Gulfstream už stál na pojezdové dráze, když Alenin černý vůz vyjel do areálu terminálu. Jemný podzimní déšť zesílil. Motory proudového letounu tiše hučely.
Alena vystoupila bez zbytečného zdržení. Horský ji následoval s koženou aktovkou, za nimi dva specialisté na kybernetickou bezpečnost se zabezpečenými notebooky. Jakmile se dveře letadla hermeticky uzavřely, Gulfstream se dal do pohybu. Uvnitř kabiny obložené světlým mahágonem byly stoly pokryté tablety, výpisy a poznámkami.
Na obrazovkách pulzovaly grafy akcií, toky transakcí a šifrovaná schémata vlastnictví aktiv Helvetic Nord. Jeden ze specialistů si sundal sako a bez přestání přepínal mezi třemi okny s daty. Druhý tiše diktoval čísla někomu do Curychu. Horský si přečetl právě doručenou zprávu.
„Dostali jsme potvrzení od švýcarského finančního dohledu. Jakmile se objevila zpráva o zadržení Viktora Sokola, předseda představenstva Helvetic Nord Marek Dvořák svolal mimořádnou poradu. “
„Co dělají? “
„Pokoušejí se všechny operace svést na nepoctivého českého obchodního partnera.
Současně spustili proceduru zničení serverů s původní dokumentací. “
Alena se napila kávy a pohlédla na monitor, kde byla řídicí struktura Helvetic Nord zvýrazněna červeně. „Marek Dvořák byl vždy příliš zbabělý na přímý útok. Před dvaceti lety byl mladším partnerem ve společnosti mého otce.
O potenciálu matematického modelu věděl už tehdy, když existoval pouze na papíře. Neměl ale dost rozumu na to, aby pochopil jeho strukturu, ani dost odvahy, aby ho jednoduše ukradl. Potřeboval někoho, kdo se nebude moct ptát. Člověka s obrovským egem, kterému stačí namluvit, že je nejchytřejší v místnosti.
Viktor pro něj byl ideální. “
Jeden z expertů se otočil od monitoru. „Máme problém. Pokud jejich algoritmus dokončí mazání za čtyřicet minut, přijdeme o přímé digitální důkazy proti Dvořákovi.
“
Alena odsunula šálek, vstala a přešla k hlavnímu terminálu. „Kolik zbývá? “
Na displeji se pomalu zvyšovalo procento odstraněných dat. Alena položila prsty na klávesnici.
Bez zaváhání napsala třicetidvoumístný hlavní klíč, který znala z paměti už od dětství. Byl to ten samý kód, který její otec kdysi napsal na zadní stranu její dětské kresby. „Jste si jistá, že ho nezměnili? “ zeptal se Horský.
„Změní všechno kolem něj, ale ne tohle. Zapomněli, kdo ten kód napsal. “ Stiskla poslední klávesu. „Myslí si, že Vltava je obyčejná databáze?
Není. Je to samoučící se systém se zpětnou vazbou. Při pokusu o neoprávněné odstranění data nezničí. Přesměruje celý datový soubor na zrcadlový server v Curychu a zablokuje administrátorský přístup.
“
Na obrazovce problikl zelený stavový řádek. Mazací operace se zastavila. „Devět procent,“ řekl jeden ze specialistů. Číslo se už nepohnulo.
Po několika vteřinách se objevilo úplné převzetí řízení. Analytička si sundala sluchátko. „Máme přístup k hlavnímu serveru Helvetic Nord. Vidíme jejich skryté zahraniční účty.
Jsou tady i převody evropským úředníkům a nastrčeným strukturám Sokola. “
„Máte kopie? “
„Zrcadlíme všechno. “
Alena se vrátila ke křeslu.
„Výborně. Karle, spojte se se státním zastupitelstvím v kantonu Ženeva. Informujte je, že za půl hodiny přistaneme a budeme mít v rukou důkazy jednoho z největších finančních podvodů v evropském bankovním sektoru za posledních deset let. Ať připraví potřebné podklady k zadržení Dvořáka přímo během zasedání představenstva.
“
Letadlo začalo klesat a proráželo noční opar nad Ženevským jezerem. Pod nimi se rozprostírala světla města, známého soukromým bankovnictvím a uzavřenými kluby, v nichž se velká rozhodnutí dělala beze svědků. V kancelářích Helvetic Nord lidé, kteří ještě před několika hodinami považovali Alenu jen za bývalou manželku pražského podnikatele, sledovali obrazovky, na nichž přestávaly reagovat účty a mizel jejich přístup k vlastním serverům. Podvozek Gulfstreamu se měkce dotkl mokré přistávací dráhy.
Podle místního času bylo krátce po druhé hodině ráno. Ve skleněné věži Helvetic Nord se svítilo téměř celé patro. Uvnitř probíhala panická práce. Černý obrněný sedan se švýcarskou registrační značkou čekal přímo u schůdku.
Horský měl na kolenou ploché kožené pouzdro s tištěnými soudními příkazy a kopiemi elektronických přístupových klíčů. Automobil se tiše rozjel směrem k nábřeží Gustava Adora. V ulicích bylo téměř prázdno. Horskému zavibroval telefon.
„Ženevské státní zastupitelství obdrželo celý soubor dat. Před půl hodinou proběhlo mimořádné jednání. Příkazy k zadržení Marka Dvořáka a zajištění aktiv Helvetic Nord byly vydány. Policie kantonu Ženeva už míří k sídlu společnosti.
Státní zástupce souhlasil, že nám poskytne deset minut náskoku. “
Alena se zadívala na tmavou hladinu jezera. „Deset minut je víc než dost na to, aby Dvořák osobně slyšel, od koho přesně k němu přišla odplata. “
Skleněný mrakodrap se tyčil nad finanční čtvrtí jako výkladní skříň neotřesitelné moci.
Uvnitř bylo všechno jinak. Alena prošla téměř prázdnou vstupní halou. Horský ukázal noční recepční zvláštní přístupovou kartu a dokumenty. Přes podzemní parkoviště se dostali k soukromému výtahu.
Dveře se tiše rozestoupily ve čtyřicátém pátém patře. Před nimi se otevřela prostorná zasedací místnost s panoramatickými okny přes celou stěnu. Za dlouhým stolem z tmavého ořechu sedělo osm lidí. Špička evropského finančního establishmentu.
Po stole se povalovaly zmačkané papíry, otevřené desky, šálky s vychladlou kávou a tablety zobrazující padající grafy. V čele stolu stál Marek Dvořák, mohutný šedesátiletý muž s pečlivě zastřiženým šedivým plnovousem, a křičel německy do telefonu. „Zablokujte ty účty! “ uhodil pěstí do stolu.
„Je mi jedno, co rozhodl český soud. Je mi jedno, co se stalo tomu idiotovi Sokolovi. On byl jen…“
Zvuk podpatků o leštěnou podlahu ho přiměl větu nedokončit. Dvořák se otočil.
Ostatní členové představenstva udělali totéž. Alena kráčela pomalu středem místnosti. Sundala si lehké kožené rukavice. Za ní přicházel Horský a dva švýcarští právníci v přísných oblecích.
V místnosti se rozhostilo nepříjemné ticho lidí, kteří netuší, proč se někdo bez ohlášení dostal přes jejich zabezpečení. Alena se zastavila několik kroků od stolu a promluvila dokonalou francouzštinou. „Se zablokováním účtů jsi přišel asi o padesát minut pozdě, Marku. “
Dvořák pomalu spustil telefon.
Oči se mu rozšířily. Několik vteřin si Alenu prohlížel, jako by se snažil spojit její dnešní tvář s mnohem mladší dívkou, kterou před lety zahlédl na pohřbu akademika Alexandra Berky. „To není možné. Měla jsi být v Praze.
“
„Můj bývalý manžel právě vypovídá před vyšetřovateli,“ přerušila ho. „A první věc, kterou udělal, bylo, že podrobně popsal schůzku s tvým zmocněncem v Curychu, kde mu předávali první část peněz na získání technologie Vltava 4. Myslel sis, že se schováš za záda chamtivého a hloupého člověka? Myslel sis, že když po smrti otce tiše ustoupím do pozadí, nikdy nezjistím, kdo přesně pomohl přivést jeho laboratoř k bankrotu?
“
Jeden z členů představenstva, starší švýcarský bankéř, nervózně odstrčil židli. „Co se tady děje? Kdo je ta žena? Marku, vysvětli to.
“
Horský už udělal krok vpřed. „To je Alena Berková. “ Položil před členy představenstva silnou složku s úředním razítkem státního zastupitelství. „Prostřednictvím svěřenského fondu Bohemia Global je zákonnou vlastnicí sedmdesátiprocentního kontrolního podílu ve vaší řídicí společnosti a současně držitelkou práv ke všem technologickým patentům, na nichž jste vybudovali své obchodní algoritmy.
“
Dvořák se zapřel oběma rukama o stůl. „To jsi nemohla. Ten svěřenský fond byl zablokovaný. “
„Ty sám jsi ho odblokoval, Marku.
“ Usmála se jen nepatrně, bez triumfu, spíš s přesností člověka, který vyslovuje výsledek dlouhého výpočtu. „Když jsi dal Sokolovi příkaz zavést Vltavu do bankovního systému, algoritmus rozpoznal podpis svého tvůrce. Každá transakce, kterou jsi přes Sokola provedl, krok za krokem odstraňovala ochranné bariéry svěřenského fondu mého otce. Sám jsi mi vrátil celé mé dědictví.
Korunu po koruně, dokument po dokumentu. “
Za panoramatickými okny zablikala modrá světla. Jedno auto, pak druhé, pak další. K hlavnímu vchodu se sjížděla vozidla policie kantonu Ženeva a federálních vyšetřovacích orgánů.
Dvořák obešel roh stolu a udělal krok směrem k Aleně. „Tohle neuděláš, Aleno. Můžeme se dohodnout. Tvůj otec byl velký člověk, ale neuměl zacházet s penězi.
Já jsem vybudoval tohle impérium. Dám ti třicet procent. Ne, čtyřicet procent Helvetic Nord. Budeš dostávat miliardové dividendy.
Proč si špinit ruce tímhle soudním svinstvem? “
Alena ho několik vteřin pozorovala, neustoupila ani o krok. „Pořád jsi nic nepochopil, Marku. Můj otec tvoje miliardy nikdy nepočítal.
U něj se všechno vracelo k tomu, jestli výpočet obstojí, kdo za něj ručí a jestli se kvůli penězům nezačnou ohýbat pravidla. Ty jsi z toho udělal obchod a pak jsi našel Viktora, protože byl ochotný udělat to, co jsi potřeboval. A ještě si namlouval, že řídí celý plán. Ty jsi přesouval peníze, Viktor podpisy.
Mysleli jste, že když mezi tím necháte dost firem, účtů a prostředníků, nikdo neuvidí, co se skutečně děje? “
V tu chvíli se skleněné dveře prudce otevřely. Dovnitř vstoupili čtyři příslušníci švýcarských federálních vyšetřovacích orgánů. Za nimi kráčel zástupce ženevského státního zastupitelství s kovovými deskami v ruce.
Přešel přímo k Dvořákovi. „Marku Dvořáku, jste zadržen na základě příslušného příkazu pro podezření z průmyslové špionáže, rozsáhlého finančního podvodu a praní peněz prostřednictvím nastrčených struktur ve střední a východní Evropě. “
Dvořák udělal krok dozadu a křečovitě se chytil opěradla židle. „Tohle je nedorozumění.
“ Nikdo mu neodpověděl. Ocelová pouta mu zaklapla kolem zápěstí suchým cvaknutím. Stejný zvuk před několika hodinami zazněl u pražského soudu, když odváděli Viktora Sokola. „Aleno!
Mysli na pověst svého otce! Tohle zničí celé jeho dědictví! “
„Jeho dědictví není tahle firma. To, co mu patřilo, už je zajištěné.
“
Dveře se za Dvořákem zavřely. Alena přešla k panoramatickému oknu. Ze čtyřicátého pátého patra se otevíral pohled na Ženevu zahalenou předúsvitovou mlhou. Horský k ní přistoupil.
„Rozhodnutí o zajištění aktiv Helvetic Nord nabylo účinnosti. Obchodování s jejich akciemi na burze Six Swiss Exchange bylo pozastaveno. Během půl hodiny budou obdobná opatření přijata v Londýně a New Yorku. Převzali jsme plnou kontrolu nad vedením společnosti.
“
„A co Viktor? “
„Byl převezen do vazební věznice Praha Pankrác. Jeho advokát ukončil zastupování kvůli nezaplacenému honoráři. Všechny jeho platební karty byly zablokovány.
V bytě na Pařížské třídě skončil soupis majetku. Jeho bývalá přítelkyně Eleonora byla vyvedena z vily poté, co se pokusila odnést trezor a část sbírky šperků patřící vašemu fondu. Teď vypovídá jako svědkyně. “
Alena pomalu vydechla.
Soucit s lidmi, kteří pošlapali její důvěru, necítila. Zároveň nezažívala ani opojnou radost z jejich pádu. Příliš dlouho opravovala následky jejich rozhodnutí, aby v jejich neštěstí hledala zábavu. „Karle, připravte dokumenty k převedení algoritmů Vltava 4 do otevřeného mezinárodního vědeckého konsorcia nesoucího jméno mého otce.
Žádná komerční společnost, včetně Helvetic Nord nebo bývalého Sokolova holdingu, už nebude tuto technologii vlastnit výhradně. Odkaz akademika Alexandra Berky bude sloužit světu, ne chamtivosti podvodníků. “
Horský přikývl. „Rozumím.
A co váš program? Váš soukromý let do Singapuru je naplánovaný na deset hodin dopoledne. Schází se tam asijská finanční aliance, která stále kontroluje část Dvořákových poboček. “
Alena sáhla do kabelky a vytáhla svůj osobní telefon, vypnutý posledních dvanáct hodin.
Obrazovka se rozsvítila a začala se plnit oznámeními. Desítky zmeškaných hovorů, neznámá čísla, krachující Viktorovi partneři, novináři, bývalí známí. Lidé, kteří si jí na společenských večírcích před měsíci sotva všimli, jí teď posílali naléhavé žádosti o setkání. Uprostřed chaosu se objevilo krátké oznámení z neoficiálního čísla pocházejícího z vazební věznice v Praze.
Otevřela ho. Na obrazovce stálo jen několik slov: „Aleno, odpusť mi, prosím. “
Horský se díval jinam. Alena několik vteřin stála s telefonem v ruce.
Žádná odpověď jí nenapadla, kterou by potřebovala poslat. Otevřela nabídku kontaktu, číslo trvale zablokovala, potom oznámení odstranila a telefon schovala zpátky do kabelky. „Přesuňte odlet do Singapuru na osmou ráno, Karle. Máme příliš málo času na to, abychom ho plýtvali na duchy minulosti.
“
Tichý výtah vezl Alenu a její tým dolů do podzemního parkoviště. Nikdo nemluvil. Ještě než dojeli do přízemí, světové zpravodajské agentury už rozesílaly první mimořádné zprávy o pádu Helvetic Nord a zatčení Marka Dvořáka. Telefonní linky mezi Curychem, Londýnem, Frankfurtem, New Yorkem a Singapurem byly zalicené.
Horskému zavibroval telefon. Při čtení zprávy se zamračil. „Paní Berková. Asijské burzy reagovaly okamžitě.
Akcie společností spojených s Dvořákem během prvních dvaceti minut klesly o čtyřicet procent. Objevila se ale nečekaná komplikace. V Singapuru se řídicí partner jihoasijské pobočky Helvetic Nord Petr Černý pokusil aktivovat záložní protokol. Jakmile pochopil, že byl Dvořák zatčen, zablokoval regionální servery.
Právě teď se pokouší fyzicky odvézt servery s primárními klíči Vltavy 4 do uzavřené offshore zóny. “
„Kam? “
„Do přístavu Jurong. Pokud se mu podaří nahrát data na autonomní plavidlo ještě před naším příletem, bude obnovení úplné kontroly nad asijským blokem aktiv mimořádně obtížné.
“
Alena se posadila na zadní sedadlo a gestem ukázala Horskému místo vedle sebe. „Černý byl vždycky příliš sebejistý. Myslí si, že když je tisíc kilometrů od Ženevy, zákony digitálního světa se na něj nevztahují. Spojte se s hlavním operačním střediskem přístavu Jurong.
Singapurská pobočka fondu Bohemia Global drží třicet procent akcií přístavního terminálu. Pošlete řediteli přístavu formální výzvu. Pokud kontejnerová loď s Černého vybavením opustí molo dřív, než bude zásilka prověřena, ať naši právníci okamžitě uplatní zajišťovací ustanovení a pozastaví další čerpání úvěrové linky. A zapojte Police Coast Guard singapurské policie.
Informujte je, že se na palubě nachází nelegálně převážený neregistrovaný software dvojího užití. Žádné výrušky navíc, jen fakta, dokumentace a jméno společnosti. “
O několik vteřin později Horský mluvil rychlou přesnou angličtinou se zástupci v Asii, zatímco Alena na tabletu sledovala pohyb lodí kolem terminálu. Ve stejnou dobu seděl Viktor Sokol v Praze ve vlhké a ponuré cele vazební věznice Praha Pankrác.
Na úzké kovové posteli nebylo možné pořádně sedět ani ležet. Opřel se zády o studenou stěnu a zadíval se do šedého betonu naproti sobě. Drahý italský oblek mu vzali, místo něj dostal jednoduchý vězeňský oděv. Boty zůstaly nezašněrované.
Prsty, které byly zvyklé držet klíče od sportovních vozů, si mnul o sebe, jako by z nich mohl setřít nepříjemný chlad. Dveře se skřípěním otevřely. „Sokole, ven. Máte návštěvu právníka.
“
První myšlenka patřila Eleonoře. Možná si to rozmyslela. Možná zavolala někomu, kdo ještě dokázal něco zařídit. V malé návštěvní místnosti za odřeným dřevěným stolem však Eleonora neseděla, ani nikdo ze Ženevy.
Čekal tam neznámý muž středního věku v přísném šedém obleku, bez drahých hodinek, bez barevné kravaty. Před sebou měl jedinou složku z pevného papíru a černé pero položené přesně rovnoběžně s hranou stolu. „Kdo jste? Posílá vás Marek z Ženevy?
Řekněte jim, že jsem mlčel. O těch schématech jsem neřekl nic navíc. “
Muž zvedl oči. „Pan Dvořák byl před dvěma hodinami zadržen v Ženevě.
Společnost Helvetic Nord prochází nucenou restrukturalizací a likvidací problematických struktur. V Evropě už nemáte žádné partnery, pane Sokole. Zastupuji zájmy nového vlastníka všech vašich bývalých pohledávek, fondu Bohemia Global. Paní Alena Berková vám nařídila předat toto.
Jde o oficiální oznámení o uplatnění nároků na váš osobní majetek za účelem náhrady škod způsobených rodinnému svěřenskému fondu mé klientky. Váš dům, automobily, účty, dokonce i vaše osobní věci v bytě na Pařížské třídě budou v zákonném rozsahu použity k uspokojení pohledávek fondu. “
Viktor dokument nevzal. Pohledem sklouzl na první stránku, kde poznal své celé jméno a seznam majetku.
Dům, účty, automobily, byt na Pařížské třídě. Položky, které ještě včera považoval za samozřejmou součást života, teď stály pod sebou jako inventář ve skladu. „Ona mě chce nechat úplně bez ničeho? “
„Úplně bez ničeho?
Ne. “ Zástupce otevřel složku na další straně. „V soupisu je jedna nemovitost, na kterou se tyto nároky nevztahují. Malý byt vaší matky v Mostě.
Starší jednopokojový panelákový byt na okraji města. Náklady na bydlení jsou zaplacené na tři měsíce dopředu. Dostanete se k němu ale až poté, co si odpýkáte případný pravomocně uložený trest. Podle našeho předběžného odhadu a s ohledem na rozsah podezření ze závažných hospodářských trestných činů může jít přibližně o dvanáct let odnětí svobody.
“
„Dvanáct…“ Viktor větu nedokončil. Zástupce složku zavřel, vstal, zapnul si jediný knoflík saka a zkontroloval, jestli Viktor převzal oznámení. „Tím je dokument doručen. Další vyjádření může váš obhájce poslat přímo právnímu oddělení fondu.
Kontakty jsou na poslední straně. O trestní věci rozhodnou příslušné orgány. O majetkových nárocích soud a správci. Já vám dnes nic dalšího slibovat ani vysvětlovat nemohu.
“
Dveře za ním zapadly tlumeným kovovým úderem. Viktor zůstal sedět. Ještě chvíli držel prsty na listině, potom si položil lokty na stůl a skryl obličej v dlaních. V uších mu znělo jediné místo.
Most. Jednopokojový panelákový byt na okraji města. Byt, do kterého léta téměř nejezdil, protože se za něj před lidmi z vyšší společnosti styděl. Nad mraky ve výšce přibližně deseti tisíc metrů mířil Alenin sněhobílý soukromý letoun k Asii.
Ve VIP kabině svítilo měkké světlo. Na stole stála nedopitá voda, několik složek a otevřený notebook, na jehož obrazovce běžel přímý přenos z přístavu Jurong. Policejní čluny Police Coast Guard už obkličovaly kontejnerovou loď spojenou s Petrem Černým a blokovaly cestu z přístavu. Alena sledovala obraz bez komentáře.
Na východě se objevoval úzký purpurový pruh úsvitu. Na notebooku nechala otevřený seznam dosud neobjasněných převodů a přístupů k serverům. U několika položek stále svítilo označení neznámého příjemce. První paprsky vycházejícího slunce dopadly na křídlo Gulfstreamu právě ve chvíli, kdy letoun zahájil přiblížení na singapurské letiště Changi.
Alena zavřela notebook až poté, co přenos z Jurongu potvrdil konečný stav. Kontejnerová loď Petra Černého byla bezpečně zablokována u mola. Sám řídicí partner stál na palubě mezi policisty a držel dokumenty obsahující serverové klíče. Horský, který za celý let nezamhouřil oči, si povolil kravatu.
„Černý se pokusil převést servery na nastrčenou společnost v Mau. Díky včasné blokaci přístavu a převzetí řízení naším týmem v Curychu neopustil perimetr ani jediný gigabajt informací. Singapurské úřady už navíc obdržely oficiální žádost švýcarských orgánů o právní spolupráci. Černý bude vyslechnut jako možný spolupachatel Marka Dvořáka.
“
„Dvořák a Černý jsou jen vykonavatelé, Karle. Oba byli zvyklí žít z cizích nápadů. Mě teď ale nezajímá Černý. “ Alena si nasadila lehké sluneční brýle a zvedla se z křesla.
„Kdo měl být kupcem serverů v Mau? Kdo byl ochoten ve tři ráno zaplatit přes čtyři miliardy korun za nezašifrované zdrojové soubory Vltavy 4? “
Horský na okamžik zaváhal. „Nabídku podal Kronos Holding.
Je to uzavřený syndikát registrovaný v Hongkongu. Podle našich neveřejných informací je ale jeho hlavním skutečným vlastníkem člověk, kterého váš otec kdysi považoval za svého největšího vědeckého soupeře. Profesor Artur Wejnar. “
Alena se zastavila na horním stupni schůdků.
Vlhký tropický vzduch jí ovanul tvář. Jméno, které neslyšela nahlas celé roky, poznala okamžitě. Vyšly jí na mysl otcova pracovna zavalená výkresy, stůl s tužkami ořezanými skoro až ke konci a vzpomínka na chladný, přesný, téměř netrpělivý pohled muže, který zmizel z evropských akademických kruhů před deseti lety. Většina lidí si myslela, že odešel do ústraní.
Teď měl jeho syndikát zaplatit přes čtyři miliardy korun za soubory Vltavy 4, a přes Dvořáka, Černého a Viktora vedla stopa, která najednou dávala nepříjemně souvislý obraz. Na letištní ploše čekala kolona tří černých limuzín. Alenu přijel osobně přivítat vedoucí singapurské pobočky Bohemia Global, Jan Toman. „Vítejte v Singapuru, paní Berková.
Všechny vaše pokyny byly splněny. Přístav Jurong je pod plnou kontrolou a představenstvo asijské divize se za hodinu schází v Marina Bay. Objevila se ale neočekávaná okolnost. Profesor Wejnar poslal osobní zprávu.
Ví, že jste přiletěla, a nabízí vám schůzku před zahájením oficiálního zasedání. “
Vytáhl obálku z pevného rýžového papíru, zapečetěnou černým pečetním voskem. Alena ji převzala a nastoupila do limuzíny. „Na tu schůzku byste neměla chodit,“ řekl Horský, když kolona vyjela na rychlostní komunikaci.
„Wejnar není drobný podvodník jako Viktor, ani zbabělý bankéř jako Dvořák. Má obrovské vazby ve východní Asii a vlastní bezpečnostní struktury. Může to být provokace. “
Alena rozlomila pečeť.
V obálce byl jediný list. Úhledným kaligrafickým písmem na něm stálo: „Drahá Aleno, tvůj otec byl příliš sentimentální, než aby algoritmus dovedl k dokonalosti, a zaplatil za to životem. Rozdrtila jsi mé pěšce v Praze a Ženevě, ale hra teprve začíná. Čekám na tebe v národní orchidejové zahradě.
Sama. “
Přečetla zprávu podruhé, pomaleji. Ne kvůli výhrůžce, kvůli jedné větě. Zaplatil za to životem.
Papír složila přesně podle původního přehybu. „Wejnar si myslí, že jsem sem přijela pro peníze. Myslí si, že když jsem zlikvidovala Viktora a Dvořáka, vyčerpala jsem všechny možnosti a teď budu jednat jako obyčejný opatrný investor. Zapomíná, kdo dopisoval poslední kapitolu v denících mého otce.
“
„Jaký je váš příkaz? “ zeptal se Toman. „Předejte bezpečnostnímu týmu, aby během půl hodiny podnikl veškeré právní kroky k zablokování účtů Kronos Holdingu na asijských trzích. A vy, Karle, máte jiný úkol.
Připravte mimořádný podnět singapurským orgánům činným v trestním řízení k novému prověření okolností smrti mého otce před patnácti lety. Kvůli jedné formulaci v dopise. Ta věta je důvod znovu otevřít starý spis a porovnat ho s tím, co už máme z převodů Kronosu, Dvořákových struktur a dnešní zásilky. Do podnětu napište přesně, co víme, a stejně přesně, co zatím jen předpokládáme.
“
„Takže žádný závěr předem. “
„Žádný. Jestli je to jen provokace, musí to prověření ukázat. Jestli ne, chci, aby vyšetřovatelé měli dopis v originále a mohli ho spojit s ostatními materiály.
“
Horský obálku vložil do průhledného pouzdra na dokumenty a vytáhl telefon. Limuzína plynule odbočila směrem k Gardens by the Bay. Vzduch v národní orchidejové zahradě byl naplněný těžkou vůní tropických květin. Ze skrytých mlžicích systémů se zvedal jemný chladný opar.
Alena kráčela po klikaté cestě z přírodního kamene v bílých pouzdrových šatech. V bezpečné vzdálenosti za ní zůstávali dva členové bezpečnostního týmu. Wejnar psal „sama“, ale Alena neviděla důvod vykládat si jeho přání jako příkaz. Profesor Artur Wejnar čekal hluboko ve skleníku u malého mramorového fontánového jezírka.
Byl to shrbený starší muž v dokonale vyžehleném lněném obleku, šedivé vlasy hladce sčesané dozadu. Jednou rukou se opíral o vyřezávanou hůl, druhou měl za zády. Díval se na vzácný hybrid téměř černé orchideje. „Tvůj otec měl tyhle květiny také rád, Aleno.
“ Neotočil se. „Alexander vždy tvrdil, že krása přírody podléhá přísným matematickým zákonům. Jenže když přišlo na praktické využití jeho objevů, couvl před vlastní velikostí. “
Alena se zastavila tři kroky od něj.
„Můj otec se velikosti nebál. Jen chápal hranici mezi pokrokem a ničením. Hranici, kterou jsi překročil už před patnácti lety, když ses pokusil připravit ho o výsledky výzkumu Vltavy. “
Profesor se pomalu otočil a opřel obě ruce o hůl.
Oči zůstaly stejné jako kdysi: pozorné, vypočítavé. „Se Sokolem a Dvořákem ses vypořádala tvrdě. To jsem podcenil. Sokol uměl otevírat dveře tam, kam bych se dostával příliš nápadně, a Dvořák měl přístup k převodům, účtům a lidem, kteří uměli schovat transakce mezi běžný provoz.
Každý měl přesně tu slabinu, kvůli které byl ochoten riskovat víc, než měl. Chápeš ale, že pro mě nikdy nebyli konečným bodem? Potřeboval jsem, aby tvoje pozornost zůstala v Praze a Ženevě dost dlouho, abych získal čas. “
„Čas na co?
“ Alena lehce pozvedla obočí. „Abys přes Petra Černého zkusil dostat servery z přístavu Jurong? Tvoje servery jsou zajištěné, Arture. Kronos Holding je zablokovaný na asijských trzích a singapurské úřady právě teď zkoumají původní soubory, které ses snažil ukrýt.
“
Wejnar se tiše zasmál. Nebyl to smích člověka, kterého něco pobavilo. „Servery v přístavu? Vážně jsi myslela, že skutečný kód svěřím člověku, jako je Černý?
To, co zadrželi v přístavu, je jen návnada. Obyčejné kopie. Skutečný protokol, ten, který tvůj otec dopisoval ve své tajné laboratoři před svou takzvanou náhlou smrtí, je už nahraný do centrální distribuované výpočetní sítě. Za tři hodiny, až se otevře tokijská burza, spustím celý algoritmus.
Srazím měnové trhy tří kontinentů a donutím všechny světové banky, aby přede mnou padly na kolena. “
Při slovech „takzvanou náhlou smrtí“ Alena nepatrně sevřela rukojeť kabelky. Nechala větu doznít, potom vytáhla tenký tablet s emblémem svého fondu a otevřela diagnostický panel, který měla připravený už z vozu. Na obrazovce neběžel příkaz k zásahu, ale časový záznam systému, jenž se před několika minutami sám změnil z pohotovostního režimu na plný výpočetní cyklus.
„Nemusela jsem spouštět vůbec nic, Arture. Spustil jsi to ty. Skutečný protokol nikdy neopustil rodinný archiv. Algoritmus, který jsi si před patnácti lety ukradl z pracovního sešitu mého otce a který považuješ za úplnou verzi, byl záměrně opatřen kritickou chybou.
Otec věděl, že se k jeho zápisu může dostat někdo, komu nestačí jednotlivé rovnice. Proto do struktury kódu vložil takzvaný mrtvý uzel. V dílčích testech se neprojeví. Aktivuje se až ve chvíli, kdy někdo spojí všechny části do jednoho úplného cyklu a pokusí se systém použít v rozsahu, pro který jsi ho právě spustil.
Jakmile tvoje soustava dokončila aktivaci, mrtvý uzel začal obracet zápis proti úložištím, na kterých je kód rozdělený. Nezaútočí na vnější trhy. Metodicky, sektor po sektoru, poškozuje informace na serverech, na kterých je sám nainstalovaný. To, co vidíš na mém tabletu, je jen diagnostika procesu, který už běží v tvém datovém centru.
Právě teď, zatímco tady u fontány vykládáš o vlastní velikosti, prochází tvé uzavřené datové centrum v Mau procesem úplného sebezničení. “
Wejnar sáhl do kapsy saka a křečovitě vytáhl satelitní telefon. První červený indikátor, potom druhý. „Chyba datového pole.
Přístup odmítnut. Odstranění dat čtyřicet procent. “ Přejel prstem po displeji. „Ne, šedesát.
Osmdesát. To není možné! “ Telefon sevřel tak silně, až mu zbělely klouby. „Moje algoritmy.
Moje miliardy. “
„Nejsou to tvoje algoritmy, Arture. Je to dědictví akademika Alexandra Berky. A na rozdíl od tebe jsem sem nepřišla kvůli penězům.
“
Za keři orchidejí se ozvaly pravidelné kroky. Na cestě se objevilo šest příslušníků singapurské policie doprovázených zástupcem orgánů činných v trestním řízení. Vedoucí policista předložil služební průkaz. „Arture Wejnare, jste zadržen na základě místního příkazu vydaného po vyhodnocení materiálů předaných v rámci mezinárodní policejní spolupráce, dnešních zajištěných podkladů spojených s Kronos Holdingem a nově prověřovaných skutečností k úmrtí akademika Alexandra Berky.
Jste podezřelý z účasti na organizaci jeho vraždy před patnácti lety a z pokusu o rozsáhlý kybernetický útok. “
Wejnar se podíval nejdřív na policistu, potom na Alenu. Hůl mu vyklouzla z prstů a s tvrdým klapnutím dopadla na kamennou dlažbu. Dva policisté mu zajistili ruce za zády.
„Tys to věděla. Nalákala jsi mě sem. “
„Místo i čas schůzky jsi určil ty. Tvůj dopis jsme předali vyšetřovatelům.
O tom, co z něj a z ostatních materiálů lze prokázat, už nerozhodujeme ani ty, ani já. “
Otočila se a odešla ze skleníku. Venku ji udeřilo ostré sluneční světlo. Na displeji telefonu se objevilo videovolání od Horského.
Vypadal unaveněji než ráno, ale tentokrát se mu v hlase objevila úleva. „Paní Berková, aktiva Kronos Holdingu byla v zákonném rozsahu převedena pod správu vašeho fondu. Právě jsme navíc obdrželi naléhavou žádost o spojení od zástupců Mezinárodního měnového fondu. Chtějí, abyste se podílela na vedení mimořádného výboru pro finanční bezpečnost.
“
„Pošlete mi podklady do vozu. “
„Už je máte v zabezpečené složce. “
Když později černý vůz zastavil u hlavního vchodu do singapurského vládního komplexu, před budovou už čekaly desítky reportérů, ekonomičtí analytici a zástupci vlád tří kontinentů. Jakmile se otevřely dveře, ochranka vytvořila průchod.
Alena vystoupila a zamířila k mramorovým schodům. Otázky přicházely zleva i zprava. U třetí se zastavila. „Co se stane s technologií Vltava 4?
“
Na okamžik se otočila. „O tom budeme jednat uvnitř. “ Pak pokračovala. Dveře vládního komplexu se za ní zavřely.
Ve stejnou hodinu ležel Viktor Sokol v chladné šedé cele vazební věznice Praha Pankrác na železné posteli a hleděl na oprýskaný strop. Na oddílu byl k dispozici malý rozhlasový přijímač. Hlas moderátora byl tichý, ale v malé místnosti nebylo kam před ním uniknout. „Mezinárodní investiční fond vedený Alenou Berkovou oficiálně oznámil zahájení rozsáhlé restrukturalizace dotčených finančních struktur a aktiva zkrachovalého holdingu pana Sokola budou v souladu s rozhodnutími příslušných orgánů využita ve prospěch nezávislého vědeckého fondu.
“
Viktor zavřel oči a položil si dlaň přes obličej. Dům byl pryč. Účty byly pryč. Luxusní vily, auta, večírky i lidé, kteří ho vyhledávali hlavně proto, že dokázal zaplatit stůl pro deset osob, se najednou zdáli být z jiného života.
Zůstalo číslo trestního spisu a byt v Mostě. Jednopokojový panelákový byt na okraji města, o němž mu před několika hodinami řekl cizí muž v šedém obleku. Kdysi se před tím místem styděl. Teď nevěděl, jestli se do něj vůbec někdy vrátí.
Mezitím se v prostorném sále singapurského kongresového centra scházel mimořádný mezinárodní výbor pro finanční stabilitu. Za masivním stolem ze světlého dubu seděli ministři financí, představitelé technologických společností a vedoucí velkých světových bank. Když Alena vstoupila, část přítomných vstala téměř současně. Došla ke svému místu v čele stolu a položila před sebe tenký tablet.
Na velké obrazovce za ní se objevil graf obnovující se stability světových burzovních indexů. „Dámy a pánové,“ řekla, když hovor v sále ustal. „V posledních hodinách jsme viděli, co se stane, když se technologický výzkum, soukromé finance a osobní moc soustředí v rukou lidí, kteří nevnímají žádnou odpovědnost za ostatní. Technologie, která vznikla v práci mého otce, neměla být nástrojem vydírání, spekulací ani osobního obohacování.
A já nechci, aby se jím stala jen proto, že její vlastník bude mít od dnešního dne jiné jméno. Proto budou všechny patenty, včetně matematického modelu vytvořeného mým otcem, zpřístupněny otevřenému mezinárodnímu vědeckému konsorciu. Žádná banka ani žádný holding nebude mít výhradní právo monopolizovat tento výzkum. Jeho další využití bude podléhat společnému odbornému a právnímu dohledu.
Můj otec celý život tvrdil, že věda má sloužit lidem. Dnes uděláme vše pro to, aby jeho práce konečně sloužila právě tomu. “
Na několik vteřin bylo ticho. Potom se ozval potlesk.
Ne všichni vstali. Někteří zůstali sedět, protože už listovali v podmínkách budoucího konsorcia. Jiní se obrátili k právníkům. Alena se jen krátce usmála.
Nebylo co slavit dřív, než budou dokumenty skutečně podepsané. Další hodiny nebyly slavnostní. Byly plné připomínek, právních formulací, doplnění hlasování a telefonátů mezi Singapurem, Ženevou, Prahou a dalšími městy. Alena několikrát vrátila návrh dohody právníkům.
Jednou kvůli příliš široce formulovanému licenčnímu oprávnění, podruhé kvůli ustanovení, které by jednomu z členů konsorcia umožnilo blokovat zveřejnění výsledků. „Tohle vyškrtnout,“ řekla Horskému. „Banky budou protestovat, ať protestují. Otcovy patenty neměníme z jednoho soukromého monopolu na druhý.
“
Teprve později byly oficiální protokoly podepsané. Alena odložila pero. Chvíli hleděla na podpis pod svým jménem, pak zavřela desky. Jednání skončilo v době, kdy se světlo nad Singapurem začínalo měnit.
Alena vyšla sama na prostornou terasu na střeše mrakodrapu. Vítr foukal silněji než dole u ulice. Pod ní se rozprostíralo město plné světel, mezi budovami se rozsvěcovala další a další okna. Za celý den se sotva zastavila.
Viktor byl ve vazbě a jeho majetek se rozpadl pod pohledávkami, které si sám vytvořil. Dvořák byl zadržen v Ženevě. Petr Černý se místo útěku z Jurongu zodpovídal policii. Wejnar seděl v rukou singapurských orgánů a jeho datové centrum v Mau přišlo o systém, na jehož dokončení strávil patnáct let.
Otcovy patenty už nebyly předmětem tichého obchodování mezi lidmi, kteří je chtěli vlastnit sami. Alena necítila žádné vítězné opojení, spíš únavu, která se konečně přihlásila ve chvíli, kdy před ní neležel další dokument k podpisu. Sáhla do kabelky a vytáhla starý otcův zápisník, který si vzala s sebou už z Prahy. Kožený hřbet byl na rozích odřený.
Otevřela ho na poslední popsané stránce. Část zápisu byla otcovou rukou. Pod ní pokračovaly její vlastní poznámky, které kdysi doplnila podle jeho instrukcí a výpočtů. Na chvíli položila prst na místo, kde se obě písma setkávala.
Dveře se otevřely. Horský vyšel ven se dvěma šálky kávy. „Předpokládal jsem, že jste od oběda nic pořádného neměla. “ Jeden šálek postavil na malý stolek vedle ní.
Alena zavřela zápisník. „To jste předpokládal správně. “
Horský se opřel o zábradlí. „Z Prahy přišlo potvrzení.
Sokol zůstává ve vazbě. Ženeva poslala první protokol k Dvořákovi a singapurská policie chce zítra ráno doplnit vaše svědectví k Wejnarovu dopisu. “
„V kolik? “
„V devět.
“
„Dejte mi to do programu. “
„Už tam je. “
Alena vzala šálek do obou rukou. Káva byla ještě příliš horká, takže jí jen chvíli držela a dívala se dolů na světla města.
Potom položila otcův zápisník vedle podepsaného protokolu, otevřela kalendář v telefonu a u zítřejší deváté hodiny si přečetla novou položku. Výpověď. Artur Wejnar.
