„Devět set devětadvacet,“ řekl tiše, «není dost na pojištění? » Sundal si brýle a promnul si kořen nosu. „Jestli je to takhle, nebude na ně mít ani koblinu. Zvlášť když je nikdo jiný nechce.
Ani já,“ dodal ještě tišeji a odložil je vedle svého talíře. Codex sis jeho slova nevěděl rady. „Když je nikdo nechce… je to jako… trest? “ vyhrkl.
„Za co? “
„Za nic za nic,“ odpověděla Marta lhostejně a najednou se znovu začala usmívat. „Za to, že ho tu nechali. Za to, že byl na špatném, a to se nám v tomhle městě neodpouští příliš snadno.
“
Codex potřásl hlavou, vnímal slova, ale nějak mu nezapadala do sebe. „Takže… není to škoda. Je to… logika? “ zeptal se zmateně a opřel se lokty o stůl.
„Pan Drozda mi vždycky říkal, že když je člověk na špatném, tak je to proto, že sám chtěl. Že si za to může sám. “ Ztišil hlas, až byl sotva slyšitelný. „Pan Drozda mi říkal… že jsem na špatném já.
“
Marta na okamžik přestala žvýkat. Pak odložila vidličku, sepnula ruce a upřela na Codexe svůj zvláštní, mírně žlutý pohled. „A tys mu to věřil? “
„Já… já nevím.
Já mu věřím. On je v pohodě, řekl mi, že si mě nechá jednou v týdnu,“ přiznal tichounce. „A jestli ne, tak to nevadí… zvyknu si na ulici. Už jsem si zvykal.
“
Marta na to dlouho neslyšela. Jen se na něj dívala a v jejích očích bylo něco, co Codex neznal – možná zkoumání, možná představivost. Nakonec se zvedla a zamířila ke skříni. Ze dna vytáhla starý kožený batoh, uvnitř vypadal jako na výstavě pro ty, co nemají nic.
„Tak počkej, jestli si cestou vzpomeneš na někoho, kdo si uvědomí, že dozor není to samé jako péče. “
„To je celý? “ zeptal se a měl pocit, že mu něco uniká. „To je celý.
Ale to je celý svět, kdybys věděl, jak se na to dívat. “ Ušklíbla se a mrkla. „A když ti to nepůjde, můžeš si říct, že tě sem poslala šílená cikánka, co bydlí v zámku a mluví s vázami. To snad zabere ještě líp.
“ Zasmála se, vzala si zpět svou polévku a zamíchala v ní lžící. „A ještě jedna věc. U třetího přechodu za městem, tam se zastav a přečti si ceduli. Možná ti řekne víc než celý Drozda a jeho týdenní háj.
Běž, ať tam dojdeš, než zhasne slunce. “
Codex sbalil batoh, dal si ho na záda a cítil, jak ho tíží skoro stejně jako slova, která si nesl s sebou. V předsíni ho zarazila velká, napůl zakrytá zrcadla. Chvíli tam stál a díval se do toho špinavého řezu, který se v nich odrážel.
Myslel přitom na Miltu. „Cikánka,“ řekl si pro sebe tiše, „snad to stihnu. “
