Ráno, které mělo být jen dalším dnem podpisu smlouvy za čtyřicet dva milionů, se změnilo ve chvíli, kdy pokojská otevřela dveře a řekla: „Musíte si hned sbalit věci a jít se mnou.“ Nepřinesla…

Z toho rána si později pamatoval dvě věci naprosto přesně. Mizernou kávu a pokojskou, která přišla s prázdnýma rukama. V sedm třicet existovala ještě jen ta káva. Stál u okna hotelu Imperiál, košili vytaženou z kalhot, a díval se dolů na běžce podél Vltavy.

V dlani držel hrnek s nápojem, který by podle něj neměl mít právo nazývat se kávou. Hotel posílal na pokoje kapsle a Rostislav tuhle drobnou urážku nedokázal odpustit ani místům s pěti hvězdičkami. Pražské hotely ostatně neměl rád obecně. Po letech služebních cest mu splývaly do jediné dokonale uklizené kulisy.

V hotelových pokojích trávil dohromady zhruba čtyři měsíce ročně a dávno zjistil, že luxus se okouká stejně rychle jako výhled z kanceláře. Za několik dní člověk přestane vnímat materiály, značky i cenu. Zůstane jen pokoj, ve kterém dočasně spí. Imperiál byl jiný, ne nutně lepší.

Jen měl méně věcí, které se snažily vypadat draze. Křeslo bylo potažené skutečnou kůží, parkety pod nohama nevrzaly. Za devadesát minut měl Rostislav uzavřít obchod. Čtyřicet dva milionů korun za podíl v regionálním telekomunikačním operátorovi.

Nebyl to podnik, do kterého by se člověk zamiloval při prvním pohledu. Stará smluvní zátěž, složitá vlastnická historie, administrativa nabobtnalá za roky provozu. Tři měsíce jeho právníci rozebírali firmu vrstvu po vrstvě, až pod vším zůstalo to, co mělo skutečnou cenu. Infrastruktura, zákazníci a majetek, z něhož se dal postavit budoucí zisk.

Rostislav jejich závěru věřil. Téměř. Hrnek nechal na parapetu a sáhl po telefonu. Jonáš Dušek se ozval už v šest.

Všechno je připravené, právníci čekají, Miroslav Straka má dobrou náladu. Jonáš vedl provoz firmy jako výkonný ředitel a patřil k lidem, kteří dokážou sledovat čtyřicet věcí současně, aniž by jim jedna jediná vypadla z hlavy. Rostislav se na něj spoléhal. Kdysi se podobně spoléhal na Františka Bureše.

Jenže vzpomínka na Františka patřila k jinému problému a Rostislav si ji po ránu nechtěl pouštět k tělu. František Bureš. Finanční ředitel. Šest let seděli u stejného stolu při poradách nad stejnými rozpočty a krizovými plány.

Znal nejen čísla firmy. Věděl i to, kam Rostislav ukládá náhradní klíč od kanceláře a po jaké whisky sáhne, když si jednou za čas dovolí sklenku. Před šesti měsíci našel Rostislav v účetních podkladech drobnou odchylku. Nic, co by na první pohled křičelo podvod.

Právě proto požádal externí auditory, aby se do čísel ponořili hlouběji. František tehdy mávl rukou a řekl, že Rostislav začíná vidět nebezpečí i tam, kde není. Odpověď nedostal. Rostislav místo hádky počkal.

Audit skončil před třemi týdny. Závěry zatím zůstávaly mezi právníky, vedené jako interní prověřování. Ven se nedostalo nic. Ještě ne.

Pravou polovinu tváře měl hotovou a přejížděl strojkem po levé, když někdo zaklepal. Ne hlasitě, ale tak, že zaklepání nešlo přeslechnout. Minutu, zavolal ke dveřím. Ručníkem setřel vodu z tváře, přes neupravenou košili si natáhl sako a otevřel.

Na chodbě stála mladá pokojská. Mohlo jí být pětadvacet, možná o rok méně. Vlasy měla stažené, přes halenku tmavě šedou uniformní vestu a ruce úplně prázdné. To bylo první, co mu nesedělo.

Pokojská s vozíkem, ručníky nebo alespoň lahvičkami vody by nikoho nepřekvapila. Tahle nepřinesla vůbec nic, ani služební úsměv. Podívala se mu rovnou do očí. Musíte si hned sbalit věci a jít se mnou.

Nevysvětlovala, proč ho ruší. Nepřidala pozdrav ani omluvu. Vyslovila jen tohle, klidně, ale s tónem, v němž skoro nebyl prostor k odmítnutí. Rostislav mlčel a pozoroval ji.

Nebyl to žádný šestý smysl. Po letech vyjednávání jen poznal, když někdo něco předstírá. Tahle žena nepředstírala. Neznal její jméno a neměl tušení, co se odehrává za dveřmi pokoje.

Přesto ho napjatá ramena a způsob, jakým čekala připravená k okamžitému pohybu, přesvědčili, že otázky mohou počkat. Kolik času? Tři minuty. Stačilo.

Zabouchl dveře, sako hodil stranou a otevřel kufr. Košile do něj tentokrát nelétaly složené. Přihodil notebook, nabíječku a dokumenty vytažené ze sejfu. Pas, telefon.

Mrkl na baterii. Sedmdesát čtyři procent. Vystačí. Telefon strčil do kapsy a sako, které při balení shodil, si znovu přetáhl přes ramena.

Po dvou a půl minutách už znovu stál na chodbě. Kufr v jedné ruce a koženou tašku v druhé. Pokojská už šla pryč. Rostislav ji následoval.

K výtahu ani nezahnula. Místo toho otevřela zaměstnaneckou kartou dveře na služební schodiště. Dolů šli beze slova. O podlaží níž, pak o další.

S každým schodišťovým ramenem k nim přes stěny doléhal silnější šum hlasů. Kdesi cvakla závěrka fotoaparátu. Pak znovu a ještě jednou. Na jedné z nižších podest se pokojská zastavila u úzkého servisního okna.

„Odtud je vidět do haly. “

Sklo bylo zašlé prachem, ale výhled přes něj byl dost dobrý. V lobby se tísnilo nejméně dvacet lidí. Kamery a reportéři.

Mezi nimi několik mužů v tmavém civilním oblečení. Jeden držel složku s dokumenty, druhý na okamžik ukázal u recepce služební průkaz. U recepce přecházel sem a tam provozní. Rostislav si ho zapamatoval už včera, hlavně kvůli nápadně holé hlavě a zvyku třít si dlaně.

Teď je o sebe drhl, až vypadal, že si je chce zahřát. Jeden z novinářů zvedl telefon a displej se na okamžik natočil směrem k oknu. Rostislav na něm zahlédl vlastní fotografii. Barva z tváře mu nezmizela.

Nebyl ten typ. Místo paniky přišlo ostré soustředění. Tohle se nestalo náhodou a nebyla to ani administrativní chyba. Někdo připravil mediální scénu předem a počítal s tím, že Rostislav bude v hotelu.

O krok ustoupil. Kdo jste? Dominika Daňková. Pokojská.

Na okamžik zaváhala. „Nevím, co jste udělal, ale myslím si, že jste nevinný. “

Rostislav si ji prohlédl pozorněji. Z čeho to soudíte?

Člověk, který ví, že je vinný, se po schodech nechová jako vy. Buď začne panikařit, nebo si už cestou vyrábí první lež. Vy jste se jen zeptal, kolik máte času, a šel jste. Nebyl to důkaz, ani zvlášť vědecká metoda.

Přesto její odhad nebyl úplně nahodilý. Nemám teď kam jít, řekl. Konstatoval fakt, nežádal o pomoc. Dominika sevřela služební kartu mezi prsty a krátce kývla ke dveřím.

Já vím. A na kamerových záznamech už nejspíš bude vidět, že jsem vás odvedla. Zůstat tady pro mě stejně nemá moc smysl. Otevřela dveře služebního východu.

Studený ranní vzduch jim mrazil do tváře. Půjdete ke mně? Za dveřmi vedla úzká zaslepená ulička, betonová zeď s olupující se barvou, kontejnery a jedna dodávka bez označení. Novináři tam nebyli, ani muži se složkami.

Rostislav pevněji chytil kufr a vyrazil za Dominikou. Taxi si nevolala přes žádnou aplikaci. Došla na roh, rozhlédla se po proudu aut a rukou zastavila projíždějící vůz se střešní značkou. Přebrzdila starší Škoda Octavia.

Kufr skončil v zavazadlovém prostoru, Rostislav se posadil dozadu, Dominika dopředu. U průhonu sedmnáct, řekla. Řidič se ani neotočil. Přikývl, zapnul rádio a rozjel se.

Z reproduktorů zněla ranní dopravní situace na magistrále. Rostislav sledoval Prahu za sklem. Centrum se postupně ztrácelo. Upravené fasády vystřídaly širší ulice, panelové domy, malé obchody s vybledlými nápisy a starší zástavba kolem hřišť, kde pořád stály kovové houpačky vyrobené v době, kdy se věci neměnily jen proto, že už nebyly nové.

Telefon držel obrácený displejem k dlani. Nechtěl se podívat, nemusel. Věděl, co na něm najde. Jonáš, právníci, možná Miroslav Straka, který právě čekal v zasedací místnosti a nedokázal pochopit, kam se jeho kupující ztratil.

Čtyřicet dva milionů korun zůstalo viset ve vzduchu. Dnes se smlouva nepodepíše. Dominika nepromluvila ani jednou. Seděla rovně, ruce klidně položené na kolenou.

Nevšímala si řidiče ani okolí. Prostě se nechala vést. Rostislav ji sledoval koutkem oka. Ne proto, že byla hezká, ačkoli toho si všimnout nešlo.

Zajímalo ho, co je to za člověka. Riskovala práci a možná i mnohem víc kvůli muži, kterého před dnešním ránem prakticky neznala. Za pár hodin o něm budou mluvit všechna hlavní média a ona působila, jako by jen pomohla sousedovi odnést těžkou tašku. Cesta trvala přibližně dvacet minut.

Dům, před kterým vystoupili, nevynikal vůbec ničím. Starší bytový dům v Průhonu, jeden z běžných vchodů. Dveře otevíral číselný kód. Trojka na klávesnici zlobila a Dominika ji musela přitlačit nehtem.

Kombinaci zadala bez přemýšlení. K výtahu nezamířila. Do svého patra vedla Rostislava po úzkém schodišti. Kufr zabral skoro celou šířku schodů a oba po několika ramenech raději šetřili dech než slova.

Její byt byl stejně nenápadný jako dům. V předsíni se se zavazadly téměř nemohli vyhnout. Kuchyň měla sotva šest metrů čtverečních a za ní byl jediný hlavní pokoj. Rostislav zahlédl pohovku, stůl u okna, knihovny vytažené až ke stropu, tablet a neuspořádaný balíček papírů.

Místnost voněla dřevem z polic a kávou. Boty dolů, řekla Dominika a zmizela v kuchyni. Rostislav se zul. Teprve potom se po bytě skutečně rozhlédl.

Na věšáku byly tři různě obnošené bundy. Na nízké polici tenisky, jedny společenské boty a gumáky. Na stěně visela malá fotografie hor bez jediného člověka v záběru. Vešel do pokoje a bez ptaní se posadil na pohovku.

Telefon položil na stůl, tentokrát displejem nahoru. Dvanáct zmeškaných hovorů od Jonáše. Tři ze správního oddělení. Jeden z neznámého čísla a jeden od Františka Bureše.

Čas: osm minut před osmou. Právě ten hovor mu nedal přejít očima dál. František volal osm minut před osmou. Rostislav se podíval na čas znovu, jako by se čísla mohla při druhém čtení změnit.

Nemohla to být reakce na zprávy. V tu chvíli ještě žádné zprávy nebyly. Dominika se vrátila se dvěma hrnky a jeden mu podala. Normální káva, řekla.

Žádná kapsle. Koutek úst mu mimoděk ujel nahoru. Díky. Usadila se naproti do křesla a otevřela tablet.

Už se to objevilo na webu. Natočila displej k němu. Zpravodajský server měl nahoře výrazný titulek. Majitel technologické společnosti Tech Drive Rostislav Kopečný byl zadržen kvůli podezření z přijetí úplatku ve výši dvě stě milionů korun.

Pod titulkem použili fotografii z loňské konference. Rostislav na ní stál v obleku a díval se mimo objektiv. Pro trestní kauzu ideální výběr. Stačilo pár slov pod snímkem a odvrácený pohled už vypadal jako vina.

Byl zadržen, přečetl nahlas. Podíval se na Dominiku. Přitom sedím tady. Ještě nejspíš nezjistili, že jste odešel.

Nebo zjistili a zatím to nepustili ven. Pokračoval ve čtení. Podle zdrojů z bezpečnostních složek měl Kopečný po dobu tří let přijímat peníze od dodavatelských firem a na oplátku jim zajišťovat výhodné subdodávky na veřejně financovaných projektech Tech Drive. Tři roky.

Bezpečnostní zdroje. Formulace působila, jako by už někdo vynesl rozsudek a zbývalo jen doplnit datum. A těch dvě stě milionů korun. Nejdřív nechápal, proč právě tahle suma.

Pak se mu spojily dvě věci. Před rokem Tech Drive získal veřejnou zakázku pro jeden státní úřad. Měl vyvinout systém pro správu a oběh dokumentů. Celá procedura byla čistá.

Otevřené zadávací řízení, smlouvy kontrolované právníky, větu po větě. Hodnota zakázky byla dvě stě milionů korun. Nic víc. V titulku se ale stejná suma změnila v údajný úplatek.

Rostislav odsunul tablet. Žádný úplatek jsem nevzal. Vlastně to neříkal Dominice. Potřeboval tu větu slyšet nahlas.

Slyším vás. Dominika se napila a dál ho pozorovala. Nebyla v jejím pohledu ani lítost, ani předběžné odsouzení. Spíš soustředění člověka, který si před sebou rozloží porouchaný přístroj a nejdřív chce zjistit, která součástka přestala fungovat.

Dochází vám, co vám kvůli mně může hrozit? zeptal se Rostislav. Vyhodí mě a nejspíš mě budou chtít vyslechnout. Minimálně.

A přesto jste mě vyvedla ven. Dominika položila hrnek na stůl. Udělala jsem to, protože mi to v té chvíli připadalo správné. Rozhodla jsem se sama.

Pak si srovnala hrnek přesně doprostřed podtácku. Ale jednu věc si ujasníme. Jestli mě policie oficiálně vyzve, nebudu lhát. Pomohla jsem vám odejít z hotelu dřív, než jsem věděla, co se děje.

Nechci vám pomáhat skrývat se před trestním řízením. Potřebujete advokáta a potřebujete postup, který se dá obhájit. Rostislav chvíli mlčel. To je fér.

Teprve potom vzal telefon. Jonášovi poslal jediné slovo: Žiju. Odpověď vyskočila za necelou půl minutu. Díky bohu.

Kde jsi? Rostislav napsal: Ne po telefonu. Musíme se vidět dnes večer. Místo určím já.

Ne kancelář, ne můj byt. Jonáš se ozval téměř okamžitě. Rozumím. Přesně v šest ti napíšu.

Telefon znovu položil. Za oknem měl výhled jen na stěnu protějšího domu a proužek oblohy sevřený mezi střechami. Káva byla překvapivě výborná, silná, bez nakyslé pachuti. Přesně jeho styl.

Máte skládací postel? zeptal se. Mám. Za tohle vám zaplatím.

Řekněte si částku. Dominika si ho chvíli prohlížela. O penězích se pobavíme později. Teď máme jiné starosti.

Pro mě to důležité je. Nechci u někoho bydlet jen proto, že se zachoval slušně. Dominika pokrčila rameny. Tak toho nezneužívejte.

Prostě tu nějakou dobu zůstaňte. Rostislav nenašel odpověď, která by nezněla hloupě. Dopil kávu. V sousedním bytě něco spadlo na podlahu a ještě chvíli se to kutálelo.

Dominika na okamžik zvedla oči ke stěně a Rostislav automaticky ztišil hlas, i když právě nic tajného neříkal. Někde v Praze ho právě hledali lidé, kteří přijeli do Imperiálu přesvědčení, že ho odvezou. A jemu se v hlavě pořád vracela stejná myšlenka. František Bureš volal osm minut před osmou a nezanechal ani vzkaz.

Večer Jonáš vybral malou kavárnu nedaleko metra. Podnik bez lesku, kam lidé v drahých oblecích obvykle nezacházeli a kde nikoho nezajímalo, co si šeptá dvojice u vedlejšího stolu. Rostislav se tam vydal metrem. Po kolika letech, to by nedokázal říct.

Rozhodně po mnoha. Sešel do stanice, u automatu koupil jízdenku a u vstupu ji označil jako kterýkoli jiný cestující. Ve vagónu po něm nikdo ani nepohlédl. Ten pocit byl nezvyklý.

Ne nepříjemný, jen cizí. Za poslední roky si zvykl, že jeho tvář lidé někde znají. Na konferencích, v restauracích, občas i na chodníku. Teď seděl v pomačkané košili mezi ostatními cestujícími.

Přijel z druhého konce města a byl pro všechny stejně bezvýznamný jako muž naproti s igelitovou taškou. Jonáš už čekal u okna. Na stole měl čaj a před sebou zavřený notebook. Byl o tři roky mladší než Rostislav, podsaditý, s krátce střiženými vlasy.

Když se na někoho díval, nechával pohled o malou chvíli déle, než bývalo lidem příjemné. Jakmile Rostislav vstoupil, Jonáš se zvedl, ruku mu nenabídl, pouze krátce kývl a znovu si sedl. Držíš se? zeptal se Jonáš.

Jo. Tak pojďme na to. Notebook se otevřel a během několika vteřin byl otočený směrem k Rostislavovi. Na obrazovce byla tabulka, data, částky, názvy firem.

Začal jsem to rozebírat už v únoru, řekl Jonáš. Když jsi zadával externí audit, prošel jsem si stranou několik starších plateb. Podívej na tenhle řádek. Únor minulého roku.

Stav Invest Group, osm milionů korun. V účetnictví je to vedené jako záloha na serverové vybavení. Rostislav přejel pohledem řádek. Tu smlouvu jsem podepsal.

Ano, ale se Systek Solutions. Tohle je jiná společnost. Název zní podobně. Identifikační číslo je jiné.

Rostislav se naklonil k monitoru. Jonáš přejel kurzorem níž. Stav Invest Group je normálně zapsaná firma. V obchodním rejstříku má sídlo na Sokolovské osm v Praze.

Z veřejných podkladů ale není vidět běžné provozní zázemí, které by odpovídalo dodavateli serverového vybavení. A na stejné adrese je vedeno víc společností. To samo o sobě není nic nezákonného. Jen je to důvod dívat se dál.

Rostislav chvíli četl. Kolik plateb? Kolik jsem našel? Jedenáct.

Za jak dlouho? Dva a půl roku. Součet? Jonáš se nadechl.

Přibližně sto osmdesát milionů korun. Na několik vteřin mezi nimi zůstalo jen hučení kavárny. U vedlejšího stolku se žena rozesmála do telefonu. Za barem někdo pomalu utíral pracovní desku.

František, řekl Rostislav. Nevyslovil to jako otázku. Jonáš přikývl k obrazovce. Každá z těch transakcí má jeho elektronický podpis.

Ale ještě zajímavější je časování. Posunul tabulku doprava. Poslední platba odešla třináctého ledna, tři týdny předtím, než externí audit skončil. Rostislav od monitoru nezvedl oči.

O auditu věděl. Samozřejmě. Takže poslední věci stihl zavřít před dokončením. Přesně.

Jonáš otevřel další řádek. A poslední dvě transakce jsou vedené přes účty, které se dají technicky spojit s tebou. Ne přímo, je tam několik článků. Jenže kdo to projede rychle a nebude vědět, co hledá, může dojít k závěru, že konečným příjemcem jsi ty.

Rostislav se opřel do židle. Pohled mu utekl ven. Po chodníku proudili lidé. Takže mě udělal příjemcem.

Systémově, dlouho dopředu. Tohle nebyla akce vymyšlená během několika dnů. Někdo ji stavěl nejméně rok. Policie musela dostat něco konkrétního, řekl.

Bez podkladů by do hotelu nepřijeli s médii v zádech. Jonáš zavrtěl hlavou. Nevím, co mají, a nevím, kdo jim to donesl. František mohl něco poslat sám.

Mohl použít prostředníka nebo některý ze svých kontaktů. Na to měl lidí dost. Rostislavovi znovu naskočil ranní hovor. Volal pár minut předtím, než dorazili.

Jonáš tentokrát přikývl pomaleji. Možná si kontroloval, že jsi opravdu na pokoji. A možná chtěl slyšet tvůj hlas naposledy předtím, než to spustí. To už je spekulace.

Vím. Je v kanceláři? zeptal se Rostislav po chvíli. Ráno byl.

Potom odjel prý na jednání s partnery. Zatím se nevrátil. Rostislav si promnul obličej dlaní, mlčel tři vteřiny, pak se posunul blíž ke stolu. Potřebuju, abys pokračoval.

Ale žádné hrdinství. Jen to, k čemu máš oprávnění. Každý nález si ulož a poznamenej, odkud je. Prázdné firmy, podpisy, převody.

Jestli existuje bankovní podklad, ke kterému se můžeš legálně dostat, zajisti ho. A nic z toho neposílej přes běžné kancelářské cesty. Poslední větu řekl pomaleji než zbytek. Právě ona mohla rozhodnout, jestli z podkladů zůstane důkaz nebo problém.

Jasně. Jestli František pochopí, co děláš, stáhne tě to se mnou. Počítám s tím. Jonáš notebook zavřel.

Když jsi mě před sedmi lety nabral, měl jsem diplom a nic moc dalšího. Dal jsi mi šanci. To se nezapomíná. Neznělo to jako projev loajality.

Spíš jako prosté vysvětlení. Rostislav zmínil advokáta. Už ho mám. Volal jsem Oldřichu Noskovi.

Hospodářské kauzy dělá roky a souhlasil, že tě zastoupí. Potřebuju ho vidět. On tebe taky osobně. Dobře.

Jen žádná moje adresa a žádná jeho kancelář. Zařídím. Jonáš chvíli mlčel. Rostislave.

Hm. Kde spíš? Na místě, o kterém nikdo neví. Na jak dlouho?

Nemám představu. Jonáš dál nepátral. Byla to jedna z vlastností, pro které mu Rostislav věřil. Uměl poznat otázku, jejíž odpověď mu v danou chvíli nepomůže.

V kavárně zůstali ještě asi dvacet minut. Jonáš mu popsal, co se děje kolem Miroslava Straky. Straka byl rozzuřený, ale obchod definitivně nezrušil. Zatím čekal na vysvětlení a nechával dveře pootevřené.

Pokud se situace rychle vyčistí, pořád bylo možné transakci zachránit. Rostislav ho vnímal jen napůl. Ještě ráno by pro něj ta informace byla zásadní. Teď byla druhá v pořadí.

Nejdřív musel zjistit, kdo a jak ho postavil do role pachatele. K Dominice dorazil kolem půl deváté. Seděla u stolu s papírovou knihou. Když se otevřely dveře, zvedla hlavu.

Jedl jste? Ne. Knihu zavřela, vstala a zmizela v kuchyni. Rostislav ji nechal, sedl si na pohovku a natáhl nohy.

Od sousedů se znovu ozvala rána, jako by tam něco spadlo. Rok, možná ještě víc. Tak dlouho mohl František připravovat celé schéma a přitom každý týden seděl na poradách naproti němu, mluvil o kvartálních číslech a chodil ke stejnému kávovaru. Rostislav si o sobě vždycky myslel, že lidi odhadnout umí.

Teď si tím jistý nebyl. Z kuchyně přišla vůně smažené cibule a koření. Normální domácí vůně. Důkaz života, který pokračuje, i když někomu jinému právě spadne svět na hlavu.

Dominika později vytáhla z komory skládací postel. Byla starší, ale držela pevně. Takový kus nábytku, který vznikl v době, kdy se automaticky předpokládalo, že má sloužit desítky let. Přehodila přes ni dvě přikrývky a přidala polštář bez řečí.

Děkuju. Jen kývla a odešla do svého pokoje. Rostislav usnout nedokázal. Do dvou hodin ležel na zádech a zíral na strop.

Po starém zatékání na něm zůstala skvrna. Někdo ji kdysi přetřel stejnou barvou, ale obrys pořád prosvítal. Nejdřív myslel na Františka, pak se snažil myslet na cokoli jiného. Nakonec mu hlavou běžel Miroslav Straka.

Nedokončený obchod a představa vlastního obličeje v celostátních médiích. Zítra budou fotografie všude. Pozítří začnou komentáře, rozbory a texty, které budou vysvětlovat, co jeho případ znamená. Někdo napíše o pádu mladého technologického milionáře.

Jiný autor bude opatrnější a nechá si zadní vrátka. Pravdu nebude mít nikdo. Tu zatím znali jen Rostislav, Jonáš a jedenáct transakcí, které ještě potřebovaly dostat do podoby použitelné pro vyšetřování. Metro ve tři ráno vzdal.

Vstal a šel do kuchyně pro vodu. Na stole ležel Dominičin tablet. Nevzal ho do ruky. Místo toho se postavil k oknu.

Ulice pod domem byla prázdná. Jedna lampa svítila bez přerušení, druhá blikala v pravidelném rytmu. Zhasnout, rozsvítit, jednou za čtyři vteřiny. Rostislav to spočítal, ani nevěděl proč.

Pak se vrátil na skládací postel. Usnul až někdy kolem třetí. Ráno ho vytáhla ze spánku vůně kávy. První vteřiny netušil, kde se nachází.

Ležel a díval se na strop se známou přetřenou skvrnou. Pak se mu vrátil celý předchozí den. Dominika už byla vzhůru a oblečená. Hotelovou uniformu nahradily džíny a šedý svetr.

Seděla v kuchyni, obě ruce kolem hrnku, telefon položený před sebou. Dobré ráno, řekl. Káva je ještě teplá. Nalil si a sedl si naproti.

Dominika odsunula telefon. Vyhodili vás? V osm přišel email od vedení. Stáhli mě ze směn a oznámili, že se mnou chtějí pracovní poměr okamžitě ukončit kvůli porušení bezpečnostních pravidel a pomoci člověku, kterého hledá policie.

Formální písemnost mi mají doručit zvlášť. Do hotelu už nemám chodit. Tón měla téměř úřední. Takže bez odstupného.

Rostislav odložil hrnek o něco tvrději, než zamýšlel. To mě mrzí. Najdu si něco jiného. Zaplatím vám to.

Co přesně? Ušlou výplatu. To, o co jste přišla. Všechno, co vám můj pobyt způsobil.

Dominika si ho chvíli měřila. Rostislav ráno otevřel bankovní aplikaci. U jednoho z účtů se objevilo omezení dispozice s částí prostředků s odkazem na rozhodnutí v trestním řízení. Ostatní účty zatím fungovaly.

Ta krátká systémová věta byla první věc toho rána, která nebyla titulek, domněnka ani cizí interpretace. Máte část peněz zajištěnou, řekla. A pořád nevíte, co všechno se ještě stane. Ano.

Ale nejde o to, že bych měl nějaký účet schovaný před úřady. To, co zajištěné není, můžu zatím normálně používat. Pokud přijde další rozhodnutí, budu ho řešit přes Oldřicha. Dominika si jeho vysvětlení nechala chvíli projít hlavou a tentokrát nic nerozporovala.

Dobře. Rozhovor na chvíli ustal. Za oknem projelo jedno auto a krátce po něm další. Rostislav se napil.

Řekněte mi něco o sobě. Ta práce v hotelu byla přechodná. Dominika obemkla hrnek dlaněmi. Před čtyřmi lety jsem dokončila žurnalistiku, pak jsem nastoupila do internetového magazínu.

Psala jsem hlavně o městském prostoru a architektuře. Občas jsem dostala i menší investigativní věc. Před rokem a půl redakce skončila ze dne na den. V pátek zavolal šéfredaktor a oznámil, že v pondělí už nemáme chodit.

Nájem se ale platit nepřestal. Do Imperiálu jsem nastoupila s tím, že tam budu tři měsíce. Vydržela jsem rok a půl. Takže novinářka.

Bývalá. To vysvětluje váš pohled. Dominika povytáhla obočí. Jaký pohled?

Takový, který si během pár vteřin udělá pracovní verzi situace a stejně jí úplně nevěří. Na okamžik přimhouřila oči. Ne kvůli světlu, spíš zvažovala, jestli ji Rostislav právě chválí. Nakonec usoudila, že to nebylo důležité.

Možná. Rostislav se znovu napil kávy. Můžu vás o něco požádat? Bude to normální prosba?

Spíš ne. Tak povídejte. Rostislav položil hrnek. Potřebuju rozebrat, jak to na mě připravili.

Finanční ředitel František Bureš je pro mě hlavní podezřelý. Jenže podezření není důkaz. Chci vědět všechno, co se o něm dá zjistit legálně a z otevřených zdrojů. Firmy, vazby, starší články, zmínky, dokumenty.

Lidé uklidí kancelář, ale často zapomenou, co po nich zůstalo ve veřejných databázích. Dominika se na něj několik vteřin dívala. Takže po mně chcete investigativní práci. Chci, abyste použila to, co umíte.

Já dodám firemní kontext. Do neveřejných databází se nedostanu. Ani to nechci. Jonáš má oprávněný přístup k věcem uvnitř společnosti.

Potřebuju někoho, kdo umí spojovat stopy, které jsou venku. Dominika vstala a odnesla hrnek ke dřezu. Chvíli zůstala otočená zády. Dobře, řekla nakonec.

Ukažte mi všechno, co máte. Další dvě hodiny seděli vedle sebe u stolu. Rostislav jí diktoval data, názvy společností, částky a podrobnosti transakcí, které mu Jonáš večer ukázal. Dominika psala ručně do bloku, ne do telefonu.

Psala rychle, bez zbytečných poznámek. Jen občas ho zastavila, aby zopakoval datum nebo přesný název společnosti. Když měli základní kostru hotovou, otevřela notebook. Rostislav se posunul blíž a sledoval první kroky její práce.

Dominika pracovala s veřejnými zdroji s jistotou člověka, který ví, kam sáhnout dřív, než začne hledat. Nejdřív obchodní rejstřík, potom insolvenční rejstřík a veřejně dostupné informace o soudních řízeních. Nakonec archivy ekonomických médií. Některé stránky jen otevřela, přelétla očima a zavřela.

Jiné si ukládala. Na klávesnici nebouchala. Prsty se pohybovaly pravidelně a klidně. Po zhruba čtyřiceti minutách se zastavila.

Podívejte. Notebook otočila směrem k Rostislavovi. Stav Invest Group vznikla v březnu předminulého roku. Jediným společníkem je Kamil Nečas s trvalým pobytem v Hradci Králové.

Ale důležitější je sídlo. Sokolovská osm, Praha. Před třemi lety tam měla zapsané sídlo i Fortis Consult. Ta už neexistuje.

Dominika zvedla oči od monitoru. Hádejte, kdo Fortis Consult založil. Přesunula počítač ještě o kousek. Rostislav jméno přečetl sám.

Alice Šindelářová. Františkova manželka, která i po sňatku používala své vlastní příjmení. Několik vteřin na něj jen hleděl. Na té adrese sídlí víc firem, upozornila Dominika.

Takže samotné číslo domu nikoho neusvědčuje. Jenže ta posloupnost je zvláštně čistá. Stejné místo, dva roky mezi společnostmi a ve starší z nich manželka vašeho finančního ředitele. Máme stopu.

Máme něco, co stojí za další ověřování. Už znovu klikala mezi dokumenty. Ještě hodinu. Rostislav jí nepřekážel.

Odešel do pokoje a napsal Jonášovi: Prověř Kamila Nečase z Hradce Králové. Hledej vazbu na Františka Bureše. Za dvě minuty telefon zablikal. Už hledám.

Za oknem pokračoval obyčejný den, který s Rostislavovým problémem neměl nic společného. Ve dvoře se někdo snažil naučit dítě jezdit na kole. Dítě nahlas protestovalo, že ho dospělý pořád drží za sedlo. Rostislav se posadil na pohovku.

Čekání trvalo jen několik minut, než se Dominika objevila ve dveřích s čistým listem. Třemi svislými čarami ho rozdělila na sloupce. Nahoru napsala tři hesla. Ověřeno, pravděpodobné, nevíme.

Bez toho se zamotáme, řekla. Nestačí nám schéma? Právě schéma je nebezpečné. Člověk do něj rád dokreslí čáru jen proto, že se mu hodí.

Tady oddělíme to, co skutečně víme, od toho, co si zatím myslíme. Do prvního sloupce zapsala vznik Stav Invest Group, její adresu a Kamila Nečase. Do druhého přejala starou společnost Alice Šindelářové a možnou vazbu k Františkovi. Sloupec nevíme nechala prázdný.

Ta adresa přece Františka spojuje s Kamilem, řekl Rostislav. Dominika posunula list zpátky k němu a špičkou tužky oddělila adresu od jména. Spojuje dvě firmy na jednom místě. To není totéž jako důkaz, že Bureš Kamila řídil.

Alice tam měla společnost. Ano. Proto to nepouštíme. Ale jestli každou zajímavou shodu rovnou povýšíme na důkaz, začneme si případ vyrábět sami.

Rostislav chvíli neodpovídal. Jeho práce celý život stála na rozhodování dřív, než má člověk k dispozici všechno. Tabulky, několik hovorů, odhad trhu, termín. Jistotu vám nikdo nedá a termín se kvůli tomu neposune.

Jenže tentokrát stejný instinkt mohl být nebezpečný. Co tedy prověříme jako první? Dominika položila tužku na papír. Časovou osu sídla.

Jestli Fortis Consult skutečně fungovala ve stejné době jako Stav Invest Group. Podíváme se na veřejné přílohy, kontaktní údaje a změny v rejstříku. A každý výpis uložíme tak, aby bylo jasné, kdy jsme ho získali. Myslíte, že by někdo měnil rejstřík?

Historie zápisů se jen tak nevypaří. Ale webové stránky ano. Přílohy se přesunou, soubor zmizí, odkaz přestane fungovat. Nejhorší, co můžete při dokazování říct, je ještě včera to tam bylo.

Vrátila se k notebooku. Rostislav zůstal stát vedle ní. Znovu otevřela výpis Fortis Consult. Tentokrát pomalu, aniž přeskočila jedinou změnu.

Jména jí zajímala méně než data. Datum zápisu, přesun sídla, změny statutárů, konec faktické činnosti. Najednou se zastavila. Tady máme problém.

Rostislav se naklonil. Jaký? Časově se ty firmy nepřekrývají tak, jak jsem si myslela. Fortis už prakticky nefungovala, když vznikla Stav Invest Group.

Rostislavovi stvrdl výraz. Takže naše verze je slabší. Jedna její část. A to je dobře.

Tohle považujete za dobrou zprávu? Když hypotéza přežije jen proto, že ignorujeme nepohodlné údaje, nemá cenu. Když ji opravíme a pořád dává smysl, je mnohem použitelnější. Do sloupce pravděpodobné připsala krátkou poznámku.

Pak znovu ukázala na sídlo obou společností. Adresa nezmizela. Alice Šindelářová také ne. Kamil Nečas taky ne.

Jen nebudeme předstírat, že už víme, co mezi nimi probíhalo. Rostislav přejel palcem po okraji papíru a nechal její rozdělení faktů beze sporu. Celé ráno chtěl všechno urychlovat. Dominika jako první udělala pravý opak a právě tím se jejich pracovní verze poprvé oddělila od přání.

Jonáš zavolal až o tři hodiny později. Rostislav mezitím znovu seděl u stolu. Před ním a Dominikou ležel velký list popsaný obdélníky, daty a šipkami. Připomínal síť.

Nějaký střed v ní už byl vidět. Jen se zatím opíral víc o pracovní hypotézy než o tvrdé podklady. Mám ho, začal Jonáš bez pozdravu. Kamil Nečas, dvaačtyřicet, Hradec Králové.

Oficiálně pracuje ve středním managementu stavební firmy. Tři auta jsou vedená na příbuzné a před dvěma lety koupil byt na Evropské třídě za čtrnáct milionů korun. Jeho oficiální mzda se pohybuje kolem osmdesáti tisíc měsíčně. Dominika si už během hovoru psala, pak zvedla hlavu.

Samotný byt nic nedokazuje. Nevíme, kolik dal z vlastních peněz, jestli měl hypotéku, dědictví nebo jiný legální zdroj. Souhlas, řekl Jonáš. Beru to jako důvod ověřovat, ne jako důkaz.

Rostislav si tu výhradu zapamatoval. V poznámkách nechal údaj o bytu jen jako okolnost, ne jako důkaz. A František? Zeptal se.

Znají se od dětství. Chodili na stejnou základní školu v Hradci Králové. Našel jsem starou třídní fotku v archivu místních novin. Jsou na ní vedle sebe.

Rostislav krátce pohlédl na Dominiku. Ani nezvedla hlavu. Tohle je dobrý začátek, řekl do telefonu. Ale potřebujeme tok peněz po odchodu z Tech Drive.

Co se dělo s platbami po připsání na účet Stav Invest Group? Tam končím. Bankovní tajemství. Bez policie nebo zákonného procesního postupu se za ten účet legálně nedostanu.

Dobře. Půjdeme právní cestou. Co Oldřich Nosek? Zítra v poledne má čas.

Vybral jsem neutrální místo. Přijde sám. Adresu mi pošli až hodinu před schůzkou. Ne přes Messenger.

Na starý email z vysoké. Máš ho pořád? Pamatuju si ho. Jonáš se na druhém konci na okamžik odmlčel.

Ještě něco. František byl ráno normálně v kanceláři. Vedl poradu, jako by se nic nedělo. Odpoledne mi zavolal a ptal se, jestli o tobě něco nevím.

Cos mu řekl? Že netuším, kde jsi. Že mám strach stejně jako ostatní a sleduju média. A František jen řekl: Rozumím.

A zavěsil. Rostislav sevřel prsty hranu židle. Testoval tě. Taky si myslím.

Budu si dávat pozor. Ve sluchátku krátce cvaklo. Jonáš zavěsil. Rostislav položil telefon mezi papíry.

Dominika řekla jen: Spolužáci. Do schématu přidala další obdélník. Do něj napsala jméno Kamil Nečas a spojila ho čárou se Stav Invest Group. Rostislav pokračoval nahlas v úvaze.

František svoje jméno použít nemohl. Alice se objevila u Fortis Consult a pak z řetězce zmizela. Kamil mohl být další vrstva. Starý známý, kterému věří a který drží ústa zavřená, protože z toho něco má.

Dominika nepřestala kreslit. A nebo je drží zavřená ze strachu. Ve výsledku to může vypadat stejně. Neuběhla ani půl hodiny a telefon se ozval znovu.

Tentokrát to nebyl hovor. Jonáš poslal krátkou zprávu. Na chvíli končím. František se začal zajímat o přístupy k archivním složkám.

Rostislav si ji přečetl jednou. Pak podruhé. Nakonec telefon posunul do kapsy. To netrvalo dlouho.

Může to být rutinní kontrola. Rostislav odpověděl bez váhání. František si rutinní přístupy nikdy nekontroluje osobně. Dominika se opřela.

V tom případě Jonáš nesmí hledat nic, co není součástí jeho běžné práce. Oprávnění má téměř ke všemu. Právní oprávnění a nenápadnost jsou dvě různé věci. Rostislav se chystal odpovědět, když displej znovu zablikal.

Jonáš volal místo zprávy. Dominika vzhlédla od papíru ještě dřív, než Rostislav hovor přijal. Jsem na schodišti, mám jen pár minut, řekl tlumeně. Co se děje?

Zatím nic velkého. Jeden člověk z financí se mě ptal, proč někdo znovu otevíral staré dodavatelské složky. František prý chce vědět, kdo tam chodil. Je tam vidět tvoje jméno?

Ne, v historii jsem já. A přístup mám z titulu funkce úplně legitimní. Jen nechci, aby si František začal skládat obraz z jednotlivostí. Rostislav vstal ze židle.

Tak s tím přestaň. Jonáš několik vteřin neodpověděl. Ještě mi chybí pár věcí. Ne.

Co už máš, zachovej v původní podobě. Nepřejmenovávej soubory. Nic nedoplňuj, nic nemaž. Se zbytkem počkáme na Oldřicha.

Dobře. A žádné kopírování na soukromý flash disk. Z telefonu se ozval suchý krátký smích. To mě ani nenapadlo.

Já vím. Potřeboval jsem to slyšet. Jonáš zavěsil dřív, než Rostislav stihl něco dodat. Dominika poklepala hrotem tužky na slovo ověřeno.

Teď vidíte následek. Čeho přesně? Toho, že jste otevřeli minulost firmy. Do dneška mohl František věřit, že má náskok, protože nevíte, co se děje.

Jakmile začne kontrolovat přístupy, může pochopit, že se někdo dívá zpátky. Rostislav přišel k oknu. Ve dvoře dítě konečně vyrazilo bez ruky na sedle, ujelo několik metrů, zakácelo se a zastavilo až u obrubníku. Jonáš se nemůže úplně stáhnout.

Nemusí, řekla Dominika. Jen má být výkonný ředitel, ne váš soukromý vyšetřovatel. Co potřebuje k práci, to udělá. Co nemá pracovní důvod otevřít, nechá na policii a právnících.

Vám se to řekne. Ano. Dominika na něj pohlédla bez obrany. Protože nejsem člověk, kterému se někdo pokouší vzít firmu.

Neřekla to ostře. A právě proto Rostislav přestal argumentovat. Vrátil se ke stolu. Jonášovi napsal: Odteď jen běžný pracovní přístup.

U každého souboru si poznamenej pracovní důvod. Odpověď přišla téměř hned. Rozumím. Rostislav telefon odsunul.

Od té chvíle měli méně možností, jak získávat nové informace. Na druhou stranu to, co už získali, mělo větší šanci obstát, až se někdo zeptá, odkud to pochází. Znovu se postavil k oknu. Plán v hlavě ještě nebyl hotový, spíš série bodů.

Zítra Oldřich. Jonáš zůstane uvnitř firmy a nebude riskovat. Dominika bude pokračovat ve veřejných zdrojích. Za jediný den našla souvislost, která Rostislavovi během šesti let unikala.

Nebyla to příjemná skutečnost, ale byla užitečná. Dominiko, ozval se, aniž by se otočil. Když jste říkala, že jste dělala investigaci, co přesně? Nic velkého.

Konkrétně. Chvíli přemýšlela. Jedna byla o developerovi ve Středočeském kraji. Boural památkově chráněné objekty a papírově tomu říkal rekonstrukce.

Druhá se týkala zakázek v městské dopravě, kde byly podmínky nastavené předem pro určité firmy. A třetí věc jsem nedotáhla, protože redakce mezitím skončila. O čem byla? Dominika se odmlčela.

Peníze v sektoru informačních technologií. Technické dodavatelské firmy, přes které se z firem vytahovaly prostředky. Rostislav se otočil. Dominika ale dál hleděla do bloku.

Věděla jste už před dneškem, co dělám? Viděla jsem vás v Imperiálu asi před půl rokem. Přijel jste na konferenci. Ze zvyku jsem si vás potom vyhledala.

Když se dnes ráno hotel začal plnit novináři a policií, došlo mi, kdo jste. A stejně jsem zaklepala. Přitom jste tvrdila, že jste mě odvedla, protože jsem šel po schodech moc klidně. To byl jen jeden důvod.

Teprve teď zvedla hlavu. Člověk, který tři roky bere úplatky a kolem sebe staví podobný systém, většinou v okamžiku průšvihu začne sám sebe vysvětlovat. Přesvědčovat, obhajovat se, hledat příběh. Vy jste na chodbě neřekl skoro nic.

Zeptal jste se na čas a šel jste pro kufr. To nesedělo na někoho, komu se právě rozpadá pečlivě udržovaná lež. Mohl jsem být jen dobrý herec. Viděla jsem pár dobrých herců.

A vy takový nejste. Rostislav se rozhodl, že tenhle spor nemá cenu. Posadil se zpátky ke stolu. Zůstalo vám něco z té třetí investigace?

Něco ano. Mám starý externí disk. Vezměte ho. Ty postupy z informačních technologií můžou být přesně to, co hledáme.

František nemusel nic vymýšlet od nuly. Stačilo vzít existující model a přizpůsobit ho Tech Drive. Dominika beze slova odešla do předsíně. Za chvíli se vrátila s malým modrým diskem.

Hrany měl odřené a v jednom rohu škrábanec. Jsou tam koncepty, poznámky a podklady od zdrojů. Část jsem tehdy zašifrovala. Už jsem začínala být opatrnější.

Dostanete se do toho? Ano. Disk držela ještě chvíli v ruce. Ale předtím chci, abyste si ujasnil jednu věc.

Jestli se nám podaří dát dohromady něco použitelného, stejně se budete muset objevit. Nemůžete zůstat schovaný na skládací posteli donekonečna. To vím. A František určitě nečeká, až si pro něj někdo přijde.

Kdo podobné schéma stavěl měsíce, nezačne sedět se založenýma rukama jen proto, že se mu plán zkomplikoval. Rostislav už tentokrát nepolemizoval. Takže nesmíme ztrácet čas. Dominika připojila disk k notebooku.

Heslo bylo dlouhé. Napsala ho z paměti, plynule a bez jediné opravy. Adresáře se otevřely. Do práce se ale nepustila hned.

Nejdřív zkopírovala celý pracovní adresář a originál nechala bokem. Rostislav sledoval, jak originál odkládá stranou a pracuje jen s kopií. Proč děláte kopii ještě před čtením? Protože za několik hodin si nikdo nebude jistý, co bylo na disku od začátku a co jsme otevřeli, přejmenovali nebo upravili.

Jednou mi stačilo udělat podobnou chybu. Jakou? U jedné staré investigace jsem měla tři verze jedné tabulky. Dva dny jsem potom rozlišovala, kterou poslal zdroj a kterou jsem si přepracovala pro článek.

Od té doby se chovám paranoidně. Rostislav se pousmál bez veselí. Tohle slovo dnes slyším podruhé. Dnes na něj máme docela vhodné okolnosti.

Na stůl položila malý papírek a napsala čas otevření disku. Neodsunula ho stranou. Zůstal vedle počítače jako jednoduchá připomínka, že u každého nálezu bude stejně důležité i to, odkud a kdy pochází. Teprve potom začala otevírat složky.

Nešla podle názvu, seřadila je podle data. Rostislav chvíli zůstal stát za ní, potom si přisunul druhou židli. Na disku byly staré faktury, výpisky z rozhovorů, veřejné výpisy, rozepsané články a tabulky, které bez vysvětlení působily jako cizí jazyk. Po několika minutách Dominika ukázala na jednu z nich.

Tahle je důležitá. Otevřela ji přes celou obrazovku. Firmy byly rozdělené podle role. Dodavatel, mezičlánek, konzultant.

U konečného příjemce nebylo žádné jméno, jen otazník. Dominika ukázala na sloupec s popisem služeb. Čtěte tohle. Rostislav přečetl několik řádků.

Technická podpora, licenční služby, analýza infrastruktury, konzultace při nasazení. Na papíře to znělo odborně. Současně byly formulace dost široké, aby pod nimi šlo vykázat skoro cokoli. V našich smlouvách vidím stejný jazyk, řekl.

Podobný jazyk, opravila ho. Ne stejný. Zase mě brzdíte. A budu.

Vedle staré tabulky otevřela výpis transakcí Tech Drive. Tady jsou technicky znějící služby. Tady zálohy. Tady několik různých lidí mezi smlouvou a platbou.

Ale nedívejte se na slovíčka. Hledejte pořadí. Následující hodinu se na obrazovce neobjevilo žádné nové jméno. Přesto se jim ukázalo něco podstatnějšího.

Vzorec. Nejdřív vznikne nenápadná firma, pak přes ni projde menší plnění, které nevzbudí otázky. Teprve když první transakce projde bez povšimnutí, začnou částky růst. Rostislav posunul prst o několik řádků níž a poprvé viděl stejný pohyb i ve vlastní firmě.

A po několika opakováních začne interní kontrola dodavatele vnímat jako známou položku, nikoli jako nové riziko. Rostislav prstem zastavil jeden řádek. Tady je to. Dominika si ten řádek označila malou tečkou u okraje papíru.

První platba byla malá. Právě proto ji nikdo neřešil. Ani já. Dominika se na něj podívala přes roh notebooku.

Ředitel firmy nemá osobně prověřovat každou fakturu. Ale finančního ředitele prověřit měl. Rostislav si odpověď nechal pro sebe. Když hodiny ukazovaly něco kolem deváté, Dominika notebook zavřela.

Pauza. Ještě jsme to nedokončili. Proto děláme pauzu. Otevřela lednici.

Uvnitř skoro nic nebylo. Vyndala sýr, máslo a několik rohlíků. Rostislav se podíval na skromnou sestavu. Tohle budeme jíst?

Ano. Protože jsem dnes místo nákupu řešila člověka, kterého hledá policie. Zní to skoro, jako byste mi to dávala za vinu. Jen popisuju příčinu.

Sedli si k odsunutým papírům a jedli bez talířů přímo u stolu. Po několika soustech si Rostislav uvědomil dvě věci. Za prvé, od rána kromě kávy nic neměl. Za druhé se mu přestaly třást ruce.

To, že se třásly, zaregistroval až ve chvíli, kdy přestaly. Dominika to viděla také. Neřekla nic. O deset minut později byly papíry znovu rozložené.

Začneme znovu, řekla, od úplně první malé platby. A tentokrát nebudeme nic předbíhat. Šli transakci po transakci. Rostislav se tentokrát nutil nevyslovit závěr dřív, než k němu dospěli na základě podkladů.

K poslednímu souboru se dostali těsně před jedenáctou a tehdy už podobnost mezi starým schématem a pohyby peněz v Tech Drive nepůsobila jako intuice. Měla strukturu, opakující se pořadí a směr. Poslední minuty před jedenáctou ještě pracovali. Dominika četla nahlas úryvky ze starých konceptů a porovnávala je s tím, co našel Jonáš.

Firmy byly jiné, lidé také. Mechanika ale seděla. Účelově založená společnost dostane zálohu za zařízení nebo službu, které ve skutečnosti neexistují nebo jejichž plnění nejde rozumně ověřit. Peníze projdou přes několik dalších článků a na konci se ztratí v zahraniční struktuře nebo skončí vybrané v hotovosti.

Rostislav zavřel poslední soubor. František tenhle systém nevymyslel. Nevymyslel, souhlasila Dominika. Je starý.

Jen ho někdo velmi čistě vložil do vašich procesů. Buď Františkovi někdo ukázal, jak přesně postupovat, nebo ho k tomu někdo najal. Dominika odlepila pohled od monitoru. Myslíte, že pracuje pro někoho dalšího?

Sto osmdesát milionů korun je na obyčejnou chamtivost jednoho finančního ředitele příliš velké sousto. Lidé bývají chamtiví překvapivě. Ano. Ale stejně tak bývají užiteční někomu jinému.

Za okny už nebylo nic než tma. V místnosti svítila jediná lampa nad stolem. První papír se schématem byl popsaný až k okrajům. Dominika proto vytáhla nový list a přiložila ho vedle.

Rostislav se na oba podíval. Zítra Oldřich. Půjdete se mnou? Dominika neodpověděla okamžitě.

Nejdřív si prohlédla pavučinu čar. Pak Rostislava. Ano. Oldřich Nosek zvolil pro první schůzku knihovnu.

Žádná kancelářská zasedačka, žádná kavárna. Pobočku městské knihovny v Praze na Břevnově. Jonáš poslal adresu až hodinu před setkáním, přesně podle dohody. Rostislav si neuměl vybavit, kdy byl naposled v knihovně.

Patnáct let, možná ještě víc. Uvnitř byl vzduch prosycený papírem a teplem. U stolů sedělo několik lidí, každý ponořený do vlastní práce. Oldřich vybral klidné místo stranou od hlavního průchodu.

Oldřich už čekal. Rostislav ho před dvěma lety zahlédl na právnickém fóru, ale jen z dálky. Zblízka byl ještě nenápadnější. Menší muž kolem pětapadesáti.

Sako opotřebované na loktech, bezobroučkové brýle. Obličej, který by člověk po cestě domů nedokázal popsat. Pro advokáta docela praktická vlastnost. Když Rostislav s Dominikou přišli, Oldřich zvedl oči a ukázal na dvě židle.

Sedněte si. Hlas držel automaticky nízko, jako člověk zvyklý respektovat místnost. Pohledem se zastavil u Dominiky. A paní je?

Dominika Daňková. Pomáhá mi s analýzou veřejných podkladů. Oldřich si ji krátce prohlédl, pak se obrátil k Rostislavovi. Dobře.

Začněte od úplného začátku a nic nepřeskakujte. Rostislav mluvil přibližně dvacet minut. Oldřich ani jednou nevstoupil do věty. Ruce měl složené před sebou a poslouchal způsobem, který nebyl pasivní.

Jako by už během vyprávění třídil každou informaci do jiné zásuvky. Tu a tam si do malého zápisníku napsal dvě slova. Když Rostislav skončil, advokát nechal několik vteřin ticho. Nedíval se přitom na něj, ale na hromádku podkladů mezi nimi.

Jako by už rozhodoval, co z nich obstojí a co zůstane jen podezřením. Potom si zápisník přisunul. Místo otázky ale vytrhl tři čisté listy. Jeden položil před Rostislava, druhý před Dominiku, třetí nechal u sebe.

Teď ještě jednou. Rostislav se podíval na tři čisté listy. Právě jsem vám to vyprávěl dvacet minut. Vyprávěl jste souvislý příběh.

Já potřebuji chronologii, u které se dá každý bod zkontrolovat. Na vlastní list napsal tři výrazy. Fakt, zdroj, riziko. První platba, o níž víte s jistotou.

Rostislav uvedl období. Oldřich hned zvedl tužku. Odkud to víte? Z firemních dokumentů, ke kterým má Jonáš oprávněný přístup.

Takže ne ze vzpomínky. Ne. Advokát udělal krátkou čárku. Další bod.

Šli pomalu. U každého údaje chtěl Oldřich slyšet, kdo ho viděl, odkud přišel a v jaké podobě existuje. Originál, výpis, kopie, poznámka, vzpomínka. Když Rostislav dvakrát začal vysvětlovat Františkův možný motiv, Oldřich pokaždé zvedl prst.

Motivy necháme stranou. Jsou užitečné, až když máte fakta. Když je případ postavený špatně, motiv funguje jako lepidlo. Člověk jím zalepí díry a přestane vidět, že tam pořád jsou.

Dominika se nepatrně usmála. Rostislav to zachytil. Vy jste se na tom domluvili? Ne, řekla.

Jen se vám dva lidé snaží vysvětlit stejnou věc. Oldřichovi cukl koutek úst, pak se vrátil k papírům. Ještě technická věc. Snímky obrazovky vám pomůžou orientovat se.

Nechci na nich ale stavět dokumentaci. Pokud Jonáš může oprávněně předat originální soubory, potřebuji je. A potřebuji vědět, z jakého systému jsou, kdy je získal a jestli po stažení někdo něco měnil. Rostislav kývl k Dominice.

Ona si dělá pracovní kopie. Oldřich se na ni podíval. To je správně. Jen udržujte svoje poznámky oddělené od firemních dokumentů.

Veřejné zdroje ukládejte zvlášť, včetně odkazu a času získání. Tak už to dělám. Výborně. Obrátil papír.

Teď nepříjemnější otázky. Koho jste kontaktoval od chvíle, kdy jste odešel z Imperiálu? Rostislav vyjmenoval Jonáše a další lidi, o kterých už Oldřich věděl. Miroslav Straka, ne.

František Bureš, ne. Rudolf Šebek, ne. Ať to tak zůstane. Rostislav se okamžitě ohradil.

Miroslav má právo vědět, proč jsem zmizel před podpisem. Má. Jen mu to tak nesmíte vysvětlovat vy. Kvůli tomu můžu přijít o obchod.

Ano. A vaše rada je sedět a čekat? Oldřich nehnul výrazem. Moje rada je nevytvářet nový problém jen proto, že ten stávající nesnášíte.

Když z úkrytu zavoláte obchodnímu partnerovi a začnete mu líčit svou verzi trestní věci, vznikne komunikace, kterou pak budeme vysvětlovat. Obchodu tím nemusíte pomoct a sobě už vůbec ne. Miroslav není vyšetřovatel. Právě proto nevíte, komu váš rozhovor zopakuje.

Rostislav sevřel čelist. Dominika mlčela a dívala se na svůj papír. Oldřich nechal pauzu chvíli trvat. Chápu, že chcete zachraňovat firmu, obchod i vlastní jméno současně, pokračoval.

Jenže právě teď máte omezený počet bezpečných kroků. Když je utratíte za pocit pohybu, nezbudou vám na chvíli, kdy budou opravdu potřeba. Rostislav sjel palcem po hraně telefonu, který ležel na stole. Právě v té chvíli měl největší chuť někomu zavolat, vynutit si odpověď a mít aspoň na okamžik pocit, že zase určuje tempo.

Oldřich mu právě vysvětloval, proč by takový krok mohl být dražší než samotné čekání. Oldřich posunul svůj list ke středu stolu a zakryl dlaní Rostislavův telefon. Nebyl to výhrůžný pohyb, právě naopak. Udělal to téměř unaveně.

Takže teď jasná pravidla, řekl. Jonáš zachová firemní materiály v původní podobě. Dominika oddělí veřejné podklady od pracovních hypotéz. Vy nebudete kontaktovat lidi na druhé straně téhle věci.

A všechno, co má jít policii, půjde nejdřív přes mě. Rostislav instinktivně přitáhl ruku k telefonu, ale Oldřichova dlaň zůstala na místě. Co když František mezitím něco smaže? Pak budeme pracovat s tím, co už existuje, a s tím, co si policie může vyžádat zákonnou cestou.

To může být pozdě. Oldřich ruku z telefonu nesundal. Možná. Ale jestli mi přinesete materiál získaný způsobem, který nebudu umět obhájit, nechám ho stranou.

I kdyby na něm bylo napsané přesně to, co chcete dokázat. Rostislav k němu zvedl oči. Takže když Jonáš něco najde, vy to klidně nepoužijete. Když to najde v rámci svého oprávnění, použiju.

Když začne obcházet přístupy, mazat stopy po vlastní práci nebo vytahovat věci, ke kterým nemá důvod chodit, nepomůže vám. A já nebudu dělat, že to nevidím. V hlase nebyla tvrdost pro efekt. Byla v něm hranice.

Dominika se na advokáta krátce podívala a pak zase sklopila oči k papíru. Oldřich pokračoval. Chápu, že chcete současně zachránit firmu, obchod i vlastní jméno. Jenže teď máte omezený počet bezpečných kroků.

Když je utratíte za pocit pohybu, nezbudou vám na chvíli, kdy budou opravdu potřeba. To Rostislava zasáhlo víc než všechny předchozí právní termíny. Poslední dny se téměř nezastavil. Jakmile se zastavil, vracel se hotelový pokoj, policejní auta a Františkovo jméno na displeji.

Miroslav má právo vědět, proč jsem zmizel před podpisem, řekl ještě jednou. Má, odpověděl Oldřich. Ale pokud mu zavoláte z úkrytu a budete mu vysvětlovat vlastní verzi trestní věci, vznikne další komunikace, kterou nemáte pod kontrolou. A jestli to uděláte proti mé radě, budu pak část práce věnovat tomu, abych vysvětloval váš vlastní krok.

Rostislav sevřel čelist. Oldřich konečně zvedl dlaň z telefonu. Klient s problémem se zastupovat dá. Klient, který se rozhodne být rychlejší než zákon, už podstatně hůř.

Rostislav si poslední větu zapsal pod svoje poznámky. Ta hranice se mu nelíbila. Tentokrát ji ale přijal bez další námitky. Na svůj list si napsal jediné slovo.

Nevolat. Oldřich potom znovu otevřel původní téma. Jonáš Dušek ví opravdu, jak velké riziko na sebe bere? Ví.

Oldřich navázal tam, kde skončili. Dobře. Potřebuju ale přesně znát Jonášovu pozici. Jestli by materiály vytahoval mimo svoje oprávnění nebo proti interním pravidlům.

Může to později způsobit víc škody než užitku. Rostislav odpověděl bez zaváhání. Je výkonný ředitel. K finančním dokumentům má přístup z titulu funkce.

To je důležité. Oldřich si to zapsal. Stav Invest Group a Kamil Nečas. To jste dali dohromady během jednoho dne.

Rostislav kývl k Dominice. Ona. Advokát se na ni tentokrát podíval pozorněji. Dělala jste novinařinu?

Dřív. A všechno, co jste našla, je veřejné? Obchodní rejstřík, insolvenční rejstřík, veřejně dostupné informace o soudních řízeních a archiv místního tisku. Žádný neveřejný přístup.

Žádný. Oldřich přikývl. Dobře. To je čistá práce.

Pak se znovu soustředil na Rostislava. Teď poslouchejte. Situace je vážná, ale není ztracená. Vypadá to, že existuje transakční řetězec, který při povrchním čtení končí u vás.

Zatím ale nevidím nic, co by dokazovalo, že jste peníze osobně převzal nebo ovládal. Kdyby takový přímý podklad měli, průběh rána by nejspíš vypadal jinak. Rostislav mlčel. Oldřich pokračoval.

Přišli do hotelu s cílem vás zadržet a vyslechnout. Vy jste tam nebyl. Z toho, jak byla věc připravená, mám pocit, že se někdo snažil proces urychlit dřív, než jsou všechny podklady hotové. František.

Možná. Ale jestli se informace opravdu dostávají ven tak rychle, samotný finanční ředitel mi nestačí. Někdo může mít přístup i k informacím z vyšetřovacího prostředí. Oldřich položil tužku na stůl.

Tohle nejspíš není příběh jednoho člověka, pane Kopečný. Je to řetězec lidí. Dominika se s Rostislavem krátce setkali pohledem. Stejný výraz použili doma už předchozí večer.

Co tedy uděláme? zeptal se Rostislav. Oldřich zvedl ukazováček. Za prvé, přestanete působit jako člověk, který se schovává před policií.

Přes ně oficiálně oznámíme, že jste připraven spolupracovat a dostavit se k úkonům zákonnou cestou. Přidal druhý prst. Za druhé, půjdou všechny firemní materiály přes mou kancelář. U každého ověřím původ, způsob získání a připravím je k řádnému předání.

Pak třetí. A za třetí, Kamil Nečas. Prověří ho legálními cestami, které mám k dispozici. Jestli se už někdy objevil u podobného schématu, bude to pro spojení s Františkem mnohem hodnotnější než fotografie ze základní školy.

Rostislav přejel očima tři body, které si Oldřich seřadil před sebe. Jak dlouho? Oldřich si sundal brýle, skla přeleštil okrajem košile a znovu si je nasadil. Když bude Jonáš rychlý a materiály budou použitelné, dva týdny, možná tři.

Jenže vyšetřování se může rozběhnout dřív. Státní zástupce může podat návrh na vzetí do vazby. Takže se nesmíme loudat. Dva týdny, zopakoval Rostislav.

Nebyla v tom otázka, spíš snaha přijmout číslo, které mu připadalo příliš dlouhé. Oldřich přikývl. Je to optimistická varianta. Ale pořád možná, pokud nám do toho nevstoupí něco dalšího.

Ještě zhruba půl hodiny pokračovali. Oldřich postupoval po jednotlivostech. Smlouva se státním úřadem, průběh veřejné zakázky, kdo podepisoval, které dokumenty. Rostislav odpovídal a Dominika občas doplnila údaj, který našla v předchozích hodinách.

Oldřich její vstupy nepřerušoval, jen po nich krátce přikývl, jako by si v hlavě potvrzoval obraz, který se mu už skládal. Nakonec zavřel zápisník. Ještě jedna věc. Počkal, až oba zvednou oči.

František je pořád na svobodě. Chodí do práce, vede porady a podle všeho se chová, jako by měl všechno pod kontrolou. Nasadil si brýle pevněji. Právě takoví lidé začnou chybovat.

Nepřestanou používat známé cesty. Setkávají se s lidmi, kterým věří, opakují svoje návyky. Potřebuju proto jeho kontakty mimo firmu. Ne ty z obchodního adresáře.

Osobní. Rostislav chvíli přemýšlel. Několik jmen znám, odmlčel se. Matouš Pokorný.

S Františkem se znali dobře a scházeli se i mimo práci. Matouš dělá poradenství, hlavně finance. Oldřich si jméno zopakoval. Matouš Pokorný.

To zatím stačí. Vstal a zápisník zastrčil do vnitřní kapsy saka. Jonáš může zkontrolovat, jestli měl František v posledních dvou týdnech schůzky s Matoušem, pokud jsou normálně vedené v podnikovém kalendáři. Nic dalšího.

Žádné obcházení systému. Řeknu mu to. Oldřich jim krátce kývl. O několik vteřin později zmizel mezi regály stejně nenápadně, jako tam seděl.

Rostislav s Dominikou odešli odděleně. Mezi jejich odchody nechali pět minut, jak si předem domluvili. Venku se sešli o kus dál. Dominika se ohlédla směrem ke knihovně.

Je dobrý. Na tenhle typ věcí jeden z nejlepších. Použil slovo řetězec. Slyšel jsem.

Dominika chvíli kráčela mlčky. Celou noc mi to leželo v hlavě. Jestli František opravdu má někoho uvnitř vyšetřování, pak už nejde o finančního ředitele, který si chtěl stranou vydělat. Pak ho někdo používá.

Napadlo mě to samé. Jenže proč právě vy? Proč Tech Drive a proč v tuhle chvíli? Rostislav se zastavil u kraje chodníku.

Dominika se otočila k němu. Miroslav Straka, řekl po chvíli. Podíl? Čtyřicet dva milionů korun.

Pokud mě vyřadí před podpisem, transakce se rozpadne, podíl se vrátí na trh a někdo jiný ho koupí. Přesně. Kdo? Rostislav vytáhl telefon.

To zjistíme. Jonášovi napsal jedinou otázku. Kdo byl druhý zájemce o Straky v podíl? Odpověď přišla za sedm minut.

Regiontel. Majitel Rudolf Šebek. Nabídku stáhl před dvěma týdny. Zpráva tím končila.

Žádné vysvětlení za jménem nebylo. Rostislav podal telefon Dominice. Přečetla zprávu a nepohnula se. Pak řekla: Šebek.

To jméno už jsem někde měla. Rostislav schoval telefon do kapsy a vykročili. Znáte ho osobně? zeptala se Dominika.

Dvakrát jsme spolu byli v jedné místnosti. To není odpověď. Rostislav se pousmál bez humoru. Poprvé oborová konference, podruhé obchodní večeře přes společné kontakty.

Šebek je v technologiích a telekomunikacích známé jméno. Ale když po vás někdo chce konkrétní větu o něm, zjistíte, že ji moc nemáte. Jak působí? Rostislav si ho vybavil překvapivě snadno.

Střední postava, vždycky dobře padnoucí oblek, tichý hlas. Věty nedokončí. Nechá druhého, aby si význam doplnil sám. A Regiontel působí ve stejném segmentu jako firma, jejíž podíl Miroslav prodává.

Jen v jiných částech Česka. Dominika zpomalila. Takže koupě Strakova podílu by mu obchodně dávala smysl. Ano.

Získal by podíl, mohl propojit infrastrukturu a rozšířit území. O ten obchod stál. A pak odešel. Dva týdny předtím, než se moje jméno objevilo v trestní kauze.

Pak už několik minut nemluvili. Rostislav stále držel telefon. Jonášova zpráva svítila na displeji. V kontaktech měl Miroslava Straku hned nahoře.

Stačilo se dotknout jména. Dominika ten pohyb zachytila. Oldřich vám řekl, abyste nevolal. Pamatuju si to.

Tak proč už máte otevřené kontakty? Miroslav by mohl říct, jestli na něj Šebek v posledních dnech tlačil. A pak může zavolat někomu dalšímu a během deseti minut se Šebek dozví, že ho řešíte. Rostislav telefon zamkl.

Nesnáším nečinnost. Nečinnost vám nevadí. Vadí vám ztráta kontroly. Podíval se na ni.

Je mezi tím takový rozdíl? Obrovský. Doma Dominika nešla rovnou k archivům. Nejdřív znovu otevřela veřejně dostupné údaje o Strakově podílu a Regiontelu.

Rostislav odložil sako na opěradlo. Co teď hledáte? Něco, co naši teorii vyvrátí. Povzbuzující.

Levnější než zjistit před vyšetřovatelem, že jsme se zamilovali do špatného vysvětlení. Na stůl položila dvě časové osy. Jedna patřila Strakově transakci, druhá veřejným krokům Regiontelu. Rudolf mohl z nabídky vystoupit z úplně normálního důvodu.

Cena, financování, změna strategie, vlastní problém ve firmě. To, že odešel dva týdny před vaším průšvihem, není samo o sobě důkaz. Jenže termín je až moc přesný. Proto to zkoumáme.

Rostislav si promnul čelo. Slovo stopa začíná být nesnesitelné. Dominika se poprvé lehce usmála. To je dobré znamení.

Našla archivovaný program jedné starší oborové konference. Seznam partnerů, hostů a společností byl dlouhý. Rudolfovo jméno v něm nepůsobilo nijak zvláštně. Prostě další člověk z oboru mezi desítkami jiných.

Dominika ukázala na obrazovku. Tady přesně je problém. Kdybychom chtěli, uděláme z každé konference tajnou schůzku. V tomhle sektoru se stejná jména potkávají pořád.

Rostislav si přitáhl časovou osu blíž. Potřebujeme Františka, Šebka a čas první platby na jednom průsečíku. Ano. Opřel se dlaněmi o stůl.

Teorie s Rudolfem byla najednou méně příjemná. Už neposkytovala rychlé vysvětlení všeho. Přitom v jediném bodě zůstávala pevná. Motiv.

Šebek chtěl Strakův podíl. To bylo ověřené. Všechno ostatní zatím čekalo. A když zjistíme, že se s Františkem nikdy nepotkal?

zeptal se Rostislav. Přestaneme ho tlačit do schématu a budeme hledat jiný směr. Když se potkali, pořád to nebude znamenat, že plánovali trestný čin. Rostislav se na ni podíval s náznakem pobavení.

Vy dokážete znehodnotit každý nový objev během půl minuty. Za to mi dřív platili. Tentokrát se Rostislav opravdu krátce zasmál. Telefon položil na stůl displejem dolů.

Miroslavu Strakovi nezavolal. Asi dvacet minut po příchodu Dominika konečně otevřela starý novinářský archiv. Soubory řadila podle data a u každého si nejdřív ověřila, z jaké fáze nedokončené práce pochází. Ten koncept vznikal asi před rokem, řekla.

Ještě předtím, než redakce skončila. Na obrazovce se objevily tři samostatné případy. Dominika mezi nimi přepínala. Tři různé společnosti, tři skoro stejné způsoby, jak dostat peníze z běžného provozu jinam.

Rostislav ukázal na třetí složku. A Šebek? Nikde jako přímý účastník. Tak proč jste si vzpomněla na jeho jméno?

Dominika otevřela své staré poznámky. Protože se objevovalo v okolí dvou struktur. Vždycky o krok vedle. Tehdy jsem to nemohla použít jako důkaz a nemůžu ani teď.

Ale opakovaná blízkost je důvod otevřít ten případ znovu. Rostislav si přisunul židli. Dominika otevřela příslušný koncept. Tady ve třetím případu jsem řešila Technoconsult.

Administrativně zpracovávala dvě veřejné zakázky. Obě vyhrál dodavatel z okruhu napojeného na Šebka. Technoconsult fungoval jako finanční prostředník a potom zmizel. Posunula se v dokumentu níž.

Ale tohle je zajímavější. Otočila notebook Rostislavovi. Sídlo. Sokolovská osm.

Rostislav se naklonil až k displeji. Stav Invest Group Kamila Nečase měla stejnou adresu. Kdysi tam byla Fortis Consult s Alicí Šindelářovou. V jiném období tam měla sídlo Technoconsult.

Dominika ale tužku nepoložila na papír hned. Nejdřív nechala tři názvy ležet vedle sebe bez čáry, která by z náhody udělala závěr. Tři firmy, tři časová období, jedno místo. Rostislav si prstem spojil tři záznamy, které ležely na papíře pod sebou.

Tři firmy po sobě na stejné adrese už stojí za vysvětlení. Přesně. Jen pořád nevíme, proč se tam ta adresa opakuje. Dominika se opřela do židle.

Někdo ten model používá opakovaně. Mění firmy a lidi, kteří jsou vidět navenek, ale infrastruktura kolem zůstává. Rudolf. Možná.

Nebo člověk, který pro něj pracuje. Pořád nemáme přímou čáru k němu. Vždycky je mezi jeho jménem a konkrétní firmou někdo další. Rostislav vstal a začal přecházet po pokoji.

Tentokrát si ale nenechal myšlenky jen v hlavě. Vzal prázdný list a napsal nahoru: Rudolf Šebek. Pod něj Miroslavův podíl, vedle František Bureš. Šebek chtěl ten podíl, řekl.

To víme. Dominika nechala hrot tužky stát u Šebkova jména, ale další spojení zatím nenakreslila. Rostislav nakreslil první čáru. Jestli chtěl odstranit kupujícího, potřeboval někoho uvnitř Tech Drive.

To už je hypotéza, upozornila. Rostislav nechal čáru přerušovanou. Dobře. František by pro takovou roli byl ideální.

Nebo by mohl jednat sám za sebe. Ano. Pod Františkovo jméno Rostislav napsal: Zpronevěřené peníze. A ještě jedna možnost.

Ty peníze nemusely být jen odměna. Mohly fungovat jako pojistka. Nechat ho brát tak dlouho, až se sám dostane do bodu, odkud se těžko couvá. Dominika se opřela o stůl.

To už je psychologický model, ne finanční stopa. Vím. Tak ho tak označte. Rostislav květem připsal otazník.

Buď spolupracovali dlouho, nebo si Rudolf našel Františka později a ukázal mu systém, který už znal. A obě varianty musíme umět vyvrátit. Rostislav položil pero. Teprve potom vytáhl telefon a vytočil Jonáše.

Poslouchám, ozvalo se. Potřebuju spojení mezi Františkem a Rudolfem Šebkem za poslední dva roky. Osobní schůzky, hovory, akce, konference, cokoli, co je v normálních firemních záznamech. Jonáš si povzdechl.

Dva roky neprojdu za hodinu. Ale můžu začít jeho kalendářem a cestovními výkazy. Na konferencích byl často. Když tam najdu i Šebka, dostaneme místa, kde se mohli potkat.

To udělej. A Matouš Pokorný? Díval ses, jestli je ve Františkově kalendáři? Ano.

Za poslední tři týdny jsou v kalendáři dvě schůzky, odpověděl Jonáš. Jedna u Františka v kanceláři, označená jako pracovní konzultace. Druhá mimo firmu, jen oběd. Časově by seděla na restauraci v centru, kam František občas chodí.

Byl jsem tam s ním jednou. Rostislav se podíval na Dominiku. Matouš může být spojka. Přes něj se František dostává k někomu, koho nechce mít napsaného v kalendáři, řekl Jonáš.

Taky mi to tak vychází. Rostislav chvíli mlčel, pak změnil tón. A ty? Jak moc na tebe František tlačí?

Na druhé straně vznikla krátká pauza. Stačila, aby si ji Rostislav všiml. Dnes ráno se zastavil u mě, řekl Jonáš. Jen tak se zeptal, jestli mi nepřipadá divné, že audit skončil před třemi týdny a já pořád neviděl závěry.

Jak jsi reagoval? Řekl jsem, že to mají právníci a že proces běží standardně. Zkouší, co víš. Já vím.

Ještě pár dní zvládneš? Zvládnu. Rostislav sevřel telefon. Pak už by se to mělo pohnout.

Spojení se přerušilo a displej zhasl. Dominika ho sledovala. Je nervózní. Nedává to najevo.

Ale František už kolem sebe kontroluje prostor. Takže nemá pocit úplné jistoty. To je současně dobrá i špatná zpráva. Dominika se podívala na rozpracované schéma místo na Rostislava.

Špatná je, že může začít dělat rychlé kroky. Přesně. Zaklapla notebook a vstala. V kuchyni pustila vodu a postavila konvici.

Rostislav za ní přišel bez konkrétního důvodu. Pokoj byl najednou příliš těsný na všechno, co mu běhalo hlavou. V kuchyni se sotva dva lidé postavili vedle sebe. Stáli proto blízko, aniž by to plánovali.

Rostislav se opřel o linku. Je zvláštní, že se mě na nic osobního neptáte. Dominika se otočila. Měla bych?

Většina lidí by chtěla vědět aspoň základ. Jestli jste ženatý nebo jestli na vás někdo čeká. Třeba. Dominika vzala čistý hrnek.

Jestli to není důležité pro to, co řešíme, nepotřebuju to vědět jen ze zvědavosti. Rostislav se lehce pousmál. Tak vám to řeknu dobrovolně. Ženatý nejsem.

Před skoro třemi lety jsem k tomu měl blízko, ale svatba nebyla. Od té doby jsem většinu času trávil prací. Dominika si nalila horkou vodu. Proč mi to říkáte?

Rostislav odpověď chvíli hledal. Možná proto, že jste jediný člověk v mém okolí, kterému poslední dny nemusím pořád dokola vysvětlovat firmu, převody a právní postup. Bylo by příjemné deset minut mluvit o něčem, co s tím nemá nic společného. Dominika sklopila oči k hrnku.

V té krátké pauze bylo spíš pobavení než rozpaky. Tak o čem? Rostislav kývl směrem k předsíni. Ta fotografie hor.

Krkonoše. Před třemi lety. S někým? Sama.

Celou dobu osm dní. Rostislav povytáhl obočí. Sama osm dní? Ano.

Chodit sama mi nevadí. Tomu věřím. Vzdal další otázky, vzal konvici a zalil si čaj. Tak mi místo toho povězte, jaké to bylo.

Dominika mluvila asi deset minut. Nevyprávěla o výhledech, ani o tom, jak jsou hory krásné. Mluvila prakticky o váze batohu, která po několika hodinách přestane být číslem a začne být součástí zad. O odřené noze třetí den.

O chvíli, kdy sešla ze správné trasy a zjistila, že první impulz je pokračovat rychleji jen proto, aby nemusela přiznat, že neví, kde je. Takže jste šla dál? zeptal se Rostislav. Ne.

To by byla nejhorší možnost. Co jste udělala? Zastavila jsem se. Řekla to tak samozřejmě, až se Rostislav pousmál.

Dominika si toho všimla. Vážně? Když nevíte, kde jste, rychlost není výhoda. Najdete poslední bod, kterým jste si jistý.

Pak teprve pokračujete. Cestu tehdy znovu našla podle potoka a vrstevnic v mapě. Rostislav poslouchal a po chvíli si uvědomil, že už několik minut nedělá nic jiného. Nekontroluje telefon, nevymýšlí variantu, co udělá František, nevrací se v duchu k dokumentům.

Jen poslouchá ženu, která před třemi lety zabloudila v Krkonoších a místo dalšího kroku se rozhodla zastavit. Ta věta v něm zůstala déle než popis cesty. Když nevíte, kde jste, rychlost není výhoda. Nevzpomínal si, kdy naposled dokázal někoho poslouchat bez toho, aby současně plánoval další tah.

Pak zavibroval telefon. Jonáš. Našel jsem průsečík. Rudolf Šebek a František Bureš.

Konference Telekom Česko v listopadu předminulého roku. Oba v seznamu účastníků. A ve stejném listopadu odešla první platba na Stav Invest Group. Rostislav ukázal zprávu Dominice.

Listopad předminulého roku. Stejný měsíc. Konference i první převod. Dominika četla displej znovu.

Mohli se tam poprvé domluvit. A krátce potom se rozběhlo schéma. Ještě chvíli se na zprávu dívala. Tohle je zatím nejpevnější spojnice.

Následující ráno dorazila Jonášova zpráva v šest čtyřicet sedm. František Bureš má dnes neschopenku. Poprvé za pět let. Rostislav se po druhé větě posadil.

Pět let znal Františkův pracovní režim. Chodil do kanceláře s horečkou, rušil dovolenou kvůli uzávěrce a na porady se připojoval i ve dnech, kdy by jiný člověk telefon vypnul. Neschopenka tady mohla znamenat nemoc. Jenže právě dnes.

Rostislav si na displeji znovu otevřel zprávu z předchozího večera. Konference, Rudolf Šebek, první platba ve stejném měsíci. Pak Jonášovi poslal informaci o nalezeném průsečíku. Odpověď přišla za čtyři minuty.

Oldřich Nosek včera oficiálně oznámil, že jsi připraven spolupracovat s policií. Vědělo se o tom už včera po osmnácté hodině. Myslím, že František dostal informaci. Rostislav četl poslední větu dvakrát.

Oldřich oznámil spolupráci oficiální cestou. O několik hodin později František nenastoupil do práce poprvé za pět let. Byla to pořád jen souvislost, ale tentokrát souvislost, kvůli které se nedalo čekat v klidu. Neschopenka znamenala, že František není na očích v kanceláři.

Může se pohybovat, scházet se, zjišťovat, co se změnilo, uklízet. A jestli se informace o Oldřichově kroku dostala ven tak rychle, neputovala přes mnoho mezičlánků. Času měli méně, než si ještě včera připouštěli. Rostislav vstal, oblékl se a přešel do kuchyně.

Dominika už byla vzhůru. Telefonovala tiše, skoro šeptem, a věty držela krátké. Jakmile ho uviděla, hovor ukončila. Kdo to byl?

zeptal se. Bývalý kolega z redakce. Teď je v ekonomickém médiu. Telefon položila na stůl.

Poprosila jsem ho, aby se podíval do starých archivů kolem Rudolfa Šebka. Nic neveřejného, jen věci, které už někdy byly publikované. Řekl, že to zkusí. Rostislav chvíli sledoval telefon položený mezi nimi.

Můžete mu věřit? Jednou jsem mu pomohla, když to potřeboval. A umí držet jazyk za zuby. Rostislav shrnul zprávu o neschopence, Oldřichovo oznámení i podezření na únik z vyšetřovacího týmu.

Dominika poslouchala až do konce, pak odsunula hrnek. Jestli František ví, že se hlásíte přes advokáta, začne uklízet. Co první? Kamila.

Ten je teď nejzranitelnější. František přes něj může přesunout peníze. Může ho někam poslat nebo mu říct, ať zmizí. Rostislav položil telefon na dlaň, jako by si srovnával pořadí dalších kroků.

Kamil je člověk, který svou roli nemůže vysvětlit jen tabulkou. Může popsat vlastními slovy, řekla Dominika. Dokud máme jen převody a smlouvy, pořád je někdo může vykládat jinak. Jeho výpověď by změnila váhu všeho ostatního.

My ho hledat nemůžeme. Nemusíme. Musíme informaci předat těm, kteří můžou. Přes Oldřicha.

Rostislav už vytáčel advokáta. Oldřich se ozval po třetím zazvonění. Čekal jsem váš telefon. Víte, že se informace dostala ven?

Ano. Příliš rychle. Z právního hlediska je to problém. Ale pro naši orientaci zároveň potvrzení, že kanál existuje.

Rostislav přešel rovnou k věci. Kamil Nečas. Myslím na něj od včerejška. Podnět můžu podat oficiální cestou tak, aby se dostal k útvaru mimo původní tým.

Tam si prověří, co je zákonně možné. A pokud najdou důvod k zásahu, bude to jejich rozhodnutí. Jak rychle? Když to odešlu dopoledne, může se tím někdo začít zabývat ještě dnes.

Jak rychle udělají další kroky, vám slíbit nemůžu. Udělejte to dnes. Na druhém konci zůstalo krátké ticho. Oldřich ukončil hovor bez další poznámky.

Rostislav se otočil k Dominice. Potřebuju Jonášův kompletní balík. Transakce, podpisy, původní soubory, popis, odkud jsou. Oldřich to musí mít večer.

Stihne to Jonáš? Ano. To zní spíš jako přání. Je rychlý.

Rostislav mu poslal dlouhou zprávu s přesným seznamem toho, co chce, a termínem. Od té chvíle se jejich práce přestala měřit podle množství nalezených souborů a začala se měřit podle jediné hranice. Do šesti. Jonáš odpověděl jedinou větou.

Do šesti to bude. Krátce po desáté přišla další zpráva. Tentokrát hlasová. Měla sotva půl minuty.

Rostislav ztlumil zvuk a pustil ji. Jonášův hlas byl klidný. František je pořád v kanceláři. Před chvílí se mě mimochodem zeptal, jestli jsem nechával připravovat starší finanční podklady.

Řekl jsem, že ano, kvůli návaznosti na audit. To je pravda. Nic víc. Do šesti to zvládnu.

Ale od teď beru jen soubory, které mám přímo v pracovní agendě. Dominika přestala psát. Už ví. Rostislav položil pero.

Ví, že se něco děje. Neví, co. Pro něj to může být dost. Rostislav si hlasovou zprávu pustil ještě jednou.

Jonáš mluvil až příliš vyrovnaně. Zavolám mu. Ne. Dominika ho zastavila dřív, než odemkl displej.

Palec mu zůstal na hraně telefonu. Displej zůstal zhasnutý. Proč ne? Jestli František sleduje jeho chování, soukromý hovor během pracovní doby je přesně to, co nepotřebuje.

Tak mám jen čekat, co se mu stane? Máte dodržet vlastní plán. Do šesti jen pracovní přístup. Potom konec.

Telefon mu zůstal v ruce. Rostislav měl skoro fyzický pocit bezmoci. Jonáš byl uvnitř budovy, pár kanceláří od člověka, který ho možná právě začal prověřovat. A Rostislav nesměl nic uspěchat.

Dominika mezitím otevřela seznam očekávaných souborů. Až začnou chodit, rozdělíme si kontrolu. Vy obchodní souvislosti, já názvy, data a časovou návaznost. Oldřich dostane jen materiál, u kterého umíme popsat původ.

Musí dostat všechno. Musí dostat všechno, co je použitelné. Rostislav se ušklíbl. To je právnická slovní hra, ne?

Je to rozdíl mezi hromadou souborů a materiálem, který se dá obhájit. Rostislav přešel k oknu. Na okamžik mu napadlo zavolat do Tech Drive z cizího čísla, nechat si přepojit Františka a neříct nic. Jen slyšet jeho první reakci.

Neudělal to. Místo telefonu vzal papír. Sepisoval transakce, které znal natolik dobře, že si pamatoval schvalovací postup i místo v interních archivech. Když se po půl hodině vrátil, Dominika měla připravenou čistou tabulku.

Zdroj, datum, soubor, souvislost. Žádný sloupec nazvaný závěr. Tohle půjde Oldřichovi spolu s archivem. Rostislav se zadíval na její práci.

Jste si jistá, že jste s novinařinou skončila? Momentálně jsem bez zaměstnání. To je jiná věc. Dominika mu věnovala krátký pohled.

V té chvíli notebook pípnul. Dorazila první část Jonášových materiálů, jen pár souborů. Rostislav otevřel první. Františkův podpis.

Datum, Stav Invest Group. Informace, kterou už znal. Přesto ten dokument působil jinak než předchozí den. Teď už za ním viděl nejen obsah, ale i pravidla, která musel Jonáš dodržet, aby ho vůbec mohl bezpečně předat.

Dopoledne pokračovalo ve dvou paralelních proudech. Dominika skládala chronologii Rudolfa Šebka, veřejné vazby, adresy firem, časové průsečíky. Rostislav znovu četl všechno, co za poslední tři dny dostali. Snažil se nehledat jen potvrzení vlastních teorií.

Jednou se zastavil. V přehledu byla platba, která mu předtím unikla. Devět set tisíc korun. Ve srovnání s ostatními nic obrovského.

Příjemce: MediaVis. Ukázal řádek Dominice. Podívala se na něj jednou a řekla: Tohle není technická firma. Co může dělat?

Podle názvu cokoli. Od vztahů s veřejností po monitoring nebo informační servis. Rostislavovi hlavou probleskla možnost. Placení článků.

Možná. Nebo komunikační příprava. Někdo, kdo měl předem vytvořit prostředí, ve kterém vaše kauza bude působit uvěřitelně. Rostislav si vybavil krátkou zprávu, kterou zahlédl asi týden před událostmi v Imperiálu.

Menší zpravodajský web, text o neprůhledných vazbách technologických dodavatelů na veřejné zakázky. Žádné jméno, žádná přímá obvinění. Tehdy mu nepřipadal důležitý. Takže nezačali minulý týden, řekl.

Dominika si přitáhla tabulku. Jestli to spolu souvisí, připravovali si prostředí celé měsíce. Otevřela detail platby, četla ho déle než ostatní. Popis služby je prakticky prázdný.

Rostislav se naklonil. Co tam napsali? Komunikační podpora a monitoring. To může znamenat skoro cokoli.

Stačí to jako problém? Ne. Neurčitá faktura je špatný signál, ne důkaz trestného činu. Tak zjistěme, co MediaVis tehdy nabízel.

Dominika otevřela prohlížeč. Současný web už měl jinou strukturu. Některé starší podstránky zmizely. U jednoho prázdného odkazu Dominika na okamžik přestala pohybovat myší, ale nic nekomentovala.

Teprve potom otevřela archivovanou verzi. Přes archivované verze se ale dostala do období, kdy platba proběhla. Seznam služeb byl široký. Monitoring médií, strategická komunikace, krizové poradenství, obsahové prostředí.

Rostislav si odfrkl. A tím pádem skoro nic. Pak začala hledat článek, na který si Rostislav vzpomněl. Na hlavní stránce už nebyl dohledatelný.

Prošla starší index, pak několik archivovaných odkazů. Nakonec text otevřela. Rostislav se přisunul. Článek byl krátký a obecný.

Varoval před neprůhlednými vztahy mezi technologickými dodavateli a veřejnými zakázkami. Tech Drive v něm nebyl. V článku nebylo ani Rostislavovo jméno. Kdy to publikovali?

zeptal se. Dominika mu ukázala datum. Platba MediaVisu přišla dřív. Článek později.

A teprve potom přišlo ráno v Imperiálu. Rostislav si přitáhl časovou osu blíž k sobě. Časově to sedí. Jen časově, připomněla.

Zase jsme u toho. Ano. Rozklikla údaje o autorovi a redakci. Nic.

Žádná viditelná vazba na Rudolfa, Františka ani Zdeňka. Dominika zavřela jeden panel a nechala otevřený jen archiv. Může to být náhoda? Ano.

Může to být úplně běžný text, který vznikl kvůli jiné kauze. Ano. A může to být i součást přípravy. Rostislav k ní otočil hlavu.

Tentokrát jste tu možnost vyslovila vy. Protože tak máme tři verze. To je něco jiného než jedna verze, kterou si chceme potvrdit. Stránku uložila do složky s veřejnými zdroji, ne do složky důkazy.

Do souvislosti. Když Oldřichovi napíšeme, že MediaVis dostal zaplaceno za mediální manipulaci, okamžitě nás zastaví. Když mu předáme platbu a článek, který vyšel krátce potom a pracuje se stejným tématem, může sám posoudit, jestli mezi tím něco je. Rostislav znovu pohlédl na časovou osu.

Platba, článek, hotel. Tři body. Najednou nepůsobili úplně odděleně. Jenže spojovací čáru mezi nimi pořád nebylo možné nakreslit bez otazníku.

Rostislav ho tam nechal. Tentokrát bez protestu. Ve tři odpoledne zazvonil Dominice telefon. Bývalý kolega z redakce.

Zapnula hlasitý odposlech. Našel jsem něco k Šebkovi, začal rovnou. Před třemi lety vedla jeho firma spor s menším regionálním telekomunikačním poskytovatelem. Jeho firma vyhrála.

Druhá firma potom zkrachovala. Na první pohled normální obchodní věc. Na okamžik se odmlčel. Jenže Šebkovu stranu tehdy zastupoval Zdeněk Kovář.

Dnes působí jako poradce jednoho odborného orgánu při ministerstvu průmyslu a obchodu. Rostislav přestal psát. Takže působí ve státním prostředí. Ano.

A před dvěma měsíci byl v pracovní skupině, která dělala následné odborné posouzení plnění té veřejné zakázky. Kolem níž teď vzniklo podezření. Dominika se přiblížila k telefonu. Následné posouzení, ne původní výběr dodavatele?

Přesně. O vítězi před rokem nerozhodoval. Ale při tom pozdějším přezkumu měl přístup k neveřejným podkladům o plnění projektu. Když hovor skončil, Dominika hlasitý odposlech vypnula.

Takže opatrně, řekla. Rostislav chvíli hleděl na zhasnutý reproduktor telefonu. Propojuje Šebka se státním prostředím. Ano.

Ale nedělá to z něj člověka uvnitř policie. Přitáhla k sobě list se schématem. K Rudolfovu jménu dopsala Zdeněk Kovář. K němu pracovní skupina a následný přezkum zakázky.

Mezi Zdeňkem a vyšetřovacím týmem ale čáru nenakreslila. Jestli přes něj unikla informace o Oldřichově oznámení, potřeboval by ještě další kontakt, který měl k té informaci skutečný přístup. Ten zatím nemáme. Rostislav nechal prázdné místo mezi Zdeňkovým jménem a vyšetřovacím týmem tak, jak bylo.

Takže doložitelný je Šebek, starý právní vztah a státní pracovní skupina. A přístup k neveřejným podkladům o projektu, doplnila Dominika. Všechno ostatní zůstává hypotézou. Rostislav sepsal Jonášovi několik bodů.

Potřebuju za poslední tři roky jakoukoli oficiální vazbu Zdeňka Kováře na Rudolfa Šebka. Veřejnou, doložitelnou. Jonáš se ozval za čtyřicet minut. Našel jsem ji.

Zdeněk Kovář byl v dozorčí radě jedné z prvních Šebkových společností. Je to v historickém veřejném rejstříku. Všechno oficiální. Jen se nikdo nedíval tak daleko zpátky.

V šest večer už měl Oldřich od Jonáše zašifrovaný archiv. Soubor přišel emailem. Heslo mu Rostislav nadiktoval telefonicky, aby necestovalo stejnou cestou. Chvíli nebylo slyšet nic než klikání myši a šustění papíru.

Pak Oldřich řekl: Františkovy podpisy vypadají jednoznačně. Tok transakcí drží pohromadě. Ale teď mě neposlouchejte jako člověka, který vám chce potvrdit teorii. Rostislav odložil hrnek a soustředil se na Oldřichův tón.

U Zdeňka máme zatím hlavně starou vazbu. To je relevantní, ale samo o sobě nedokazuje, že se podílel na tomhle konkrétním schématu. Máme přece i veřejnou zakázku. Máme průsečíky, ne hotový závěr.

Oldřich se odmlčel a jeden z dokumentů otočil lícem dolů. Teprve pak pokračoval. A jestli u některého souboru nedokážu bezpečně popsat původ, do hlavního balíku ho nedám. Radši předám méně materiálu, který obstojí, než větší hromadu, kterou někdo rozebere kvůli jedné špinavé hraně.

Rostislav sevřel hrnek v ruce. Kolik tím ztratíme? Možná nic. Možná jeden den.

Ale jestli chcete, aby se pozornost opravdu přesunula od vás k lidem, kteří za tím stojí, nesmíme vyšetřovateli předat naši potřebu. Musíme mu přidat podklady. To byla Oldřichova vlastní pozice. Ne uklidnění klienta, ne automatické potvrzení toho, co chtěl Rostislav slyšet.

Co tedy uděláte? Potřebuju den. U každého souboru srovnám původ, význam a vazbu na ostatní. Zítra to předám vyšetřovateli z jiného útvaru.

Ne člověku z týmu, který původně prověřoval vás. Proč právě jiný útvar? Protože v tom, co máme, zatím nic nespojuje Zdeňka s tímhle útvarem. To je něco jiného než tvrdit, že tam nemůže mít žádný kontakt.

I s touhle možností budu počítat. Rostislav se zeptal na Kamila. Podnět odešel kolem poledne, odpověděl Oldřich. Řekli mi jen, že ho prověřují.

Po hovoru Rostislav zůstal sedět na pohovce. Za tři dny se jejich obraz úplně proměnil. Na začátku to vypadalo jako podraz finančního ředitele proti majiteli firmy. Teď před sebou měli možnou organizovanou strukturu, která sahala mimo Tech Drive a dotýkala se člověka napojeného na státní orgán.

Rostislav odsunul oba hrnky, aby mezi nimi udělal místo pro papíry, které ještě ráno vypadaly jako několik nesouvisejících stop. A tím byla celá věc ještě nebezpečnější. Dominika přinesla dva hrnky, jeden položila před něj. Zítra se může všechno rozhodnout.

Rostislav vzal hrnek. Nebo až pozítří. Oldřich má důvod, proč nechce nic uspěchat. Jste nervózní?

Rostislav se nad odpovědí skutečně zamyslel. Ne. Jsem vzteklý. Dominika zvedla hrnek, ale nenapila se.

Jeho odpovědí zjevně dávala větší smysl než předchozí pokusy o klid. S tím se pracuje líp. Venku se jedna po druhé rozsvěcovala světla. Druhý den přišla Jonášova zpráva v sedm dvacet tři.

František ukončil neschopenku. V sedm ráno byl v kanceláři. Sedí u sebe, nikoho si nevolá. Rostislav si přečetl poslední větu několikrát.

Čím déle na ni hleděl, tím méně mu připadala jako popis klidného rána v kanceláři. Muž, který se po neschopence vrátí do práce v sedm a zavře se v kanceláři, obvykle na něco čeká. Nebo se k něčemu chystá. Ani jedna možnost se Rostislavovi nelíbila.

V devět přesně zavolal Oldřich. Kamila Nečase zadrželi včera pozdě večer v pražském bytě. Rostislav se posadil rovněji. Odpor?

Žádný. Vím jen, že začal s policií spolupracovat. Co přesně vypovídá, nevím. A v téhle fázi to ani vědět nemám.

To nám pomůže. Výrazně. Víte, co říká? Detaily neznám.

Podstatné je, že policie už nemá jen dokumenty a tabulky. Má k dispozici člověka, který zná schéma zevnitř. Rostislav položil loket na koleno. Dozví se to František?

Jestli už to neví, brzy bude. Zadržení se veřejně neoznamovalo. Ale zainteresovaní lidé si podobné informace najdou. Počítejte s několika hodinami.

A co potom udělá? Oldřich chvíli mlčel. Pokusí se zjistit, jestli ho Kamil potopil. Bude hledat svého člověka.

Zdeňka. Pravděpodobně. Jenže pokud Zdeněk vyhodnotí Františka jako riziko, odstřihne ho. A František to musí vědět.

Takže buď volá jemu, nebo se pokusí dostat přímo k Rudolfovi. Rostislav vstal. Může ho někdo sledovat? Já samozřejmě ne.

A operativní detaily mi policie sdělovat nebude. Vím jen, že Františkův pohyb prověřují zákonnými prostředky. A pro úkony, které vyžadují povolení, si ho musí zajistit sami. Rostislav začal chodit po pokoji.

Dominika seděla u stolu. Už dávno nepředstírala, že se soustředí na něco jiného. Kdy dostane vyšetřovatel kompletní balík? zeptal se Rostislav.

Dnes v poledne. Předám mu ho osobně. Chci být u toho. Na druhém konci se na několik vteřin rozhostilo ticho.

Pořád je tu riziko, že vás policie řeší v původním případu. Sám jste říkal, že zatím nemají podklad pro moje trestní stíhání. A přes vás jsme oznámili spolupráci. Když přijdu dobrovolně s advokátem a materiály, je to jiná situace, než kdyby mě příští týden našli v metru.

Oldřich jeho větu nechal chvíli doznít. Souhlasím. V jedenáct třicet před mou kanceláří. Adresu vám pošlu.

Pak přidal. A oblečte si něco, v čem nevypadáte, že jste několik nocí spal na skládací posteli. Rostislav hovor ukončil. Pohlédl na Dominiku.

Potřebuju vyžehlit košili. Žehlička je ve skříni. Žehlicí prkno neměla. Rostislav proto rozložil košili na kuchyňském stole.

Přejížděl žehličkou po rukávu a v jednu chvíli ho napadlo, jak absurdně scéna působí. V malé kuchyni u cizí ženy žehlí košili, aby vypadal upraveně ve chvíli, kdy se dobrovolně dostaví k vyšetřovateli s dokumenty proti vlastnímu finančnímu řediteli. Dominika se opírala o dveře a držela hrnek. Teď už jste nervózní.

Rostislav nezvedl oči. Včera jste se ptala na totéž. Včera jste tvrdil, že jste jen naštvaný. Jaký je rozdíl?

Vztek vás tlačí dopředu. Nervozita přijde ve chvíli, kdy už další krok nemáte pod kontrolou. Rostislav se chvíli díval na hladký rukáv. Nemám pod kontrolou, co bude.

To teď nemá nikdo. Dominika se narovnala. Ale máte materiály, kvůli kterým jste poslední dny nespal. Rostislav zvedl hlavu.

Půjdete se mnou? Ne, odpověděla bez váhání. Proč? Protože tohle je mezi vámi, vaším advokátem a policií.

Já zůstanu tady. Dominika tu větu neřekla jako odmítnutí. Spíš jako hranici, kterou teď musí každý z nich respektovat. V jedenáct třicet už Rostislav stál před domem, kde měl Oldřich kancelář.

Boční ulice nedaleko centra Prahy. Žádná velká tabule ani skleněná recepce, jen číslo domu a malá cedulka se jménem kanceláře. Jonáš tam byl dřív. Od kavárny se několik dní neviděli.

Na Jonášovi ty dny zůstaly. Ne tak, že by vypadal úplně jinak. Spíš jako by zestárl o několik týdnů. Krátce se objali.

Jak se držíš? Pořád stojím. Jonáš se rozhlédl ulicí. František odešel z kanceláře asi před dvěma hodinami.

Telefon má vypnutý. Oldřich to ví? Napsal jsem mu cestou. O minutu později vyšel advokát.

Kývl na oba. Na místo jeli odděleně. Oldřich svým autem, Rostislav s Jonášem jeli společně jiným autem. Budova, kam dorazili, neměla nic společného s policejními sídly z televizních záběrů.

Vedlejší služební objekt policie ČR. Obyčejné dveře, bezpečnostní sklo, chodba, kde byl cítit suchý vzduch z přetopených místností a papír. Pracoval tam útvar hospodářské kriminality. Rostislav prošel služebním vchodem a poprvé od rána si naplno uvědomil, že přichází dobrovolně na místo, kam se ještě před několika dny bál, že ho přivezou v poutech.

Oldřich šel půlkroku před ním. Jonáš zůstal těsně za nimi. Vyšetřovatel, který na ně čekal, se jmenoval Igor Kadlec. Kolem pětačtyřiceti.

Řídnoucí vlasy, obyčejná tmavá košile, žádné gesto navíc. Jeho výraz nebyl přátelský ani nepřátelský, spíš pracovní. Nejdřív se podíval na Jonáše. S vámi kolega zvlášť.

Naplánuje se předání firemních podkladů a podle potřeby i vaše vysvětlení. Nechci míchat jednotlivé výpovědi v jedné místnosti. Jonáš přikývl. Jiný kriminalista ho odvedl do vedlejší kanceláře.

Teprve potom Igor ukázal Rostislavovi a Oldřichovi na židle. Než začneme. Nejste zadržený. Přišel jste dobrovolně.

U každého procesního úkonu vás poučíme o právech podle vašeho konkrétního procesního postavení. Oldřich krátce přikývl, pak položil na stůl složku. Můj klient je připraven podat vysvětlení a podle potřeby i následnou výpověď. Současně předáváme dokumentaci, která ukazuje na další možné organizátory finančního schématu.

Igor otevřel složku, listoval bez spěchu. Rostislav si všiml jeho rukou. Velké. Pohybovaly se klidně.

Žádné rychlé přeskakování stránek, žádná snaha předvést autoritu. František Bureš. přečetl Igor zpod obočí. Váš finanční ředitel?

Formálně ano. Prakticky je pro mě v tuhle chvíli bývalý. Protože mu už nevěřím. Igor otočil další list.

Jedenáct transakcí. Stav Invest Group, Kamil Nečas. Pak se podíval přímo na Rostislava. Můžu vám říct jen rámec toho, co už je pro váš postup podstatné.

Kamil začal vypovídat. A Františka označil přímo. Rostislav neuhnul pohledem. Takže to sedí.

To teprve prověřujeme, opravil ho Igor. Výpověď je důležitá, ale sama nikoho neusvědčuje. Igor se obrátil k Oldřichovi. Vaše podklady ukazují stejným směrem.

Ano. Směr sedí. Závěr nechávám na vás. V té chvíli zavibroval Igorův telefon.

Zvedl ho, jen poslouchal, neřekl ani slovo. Po několika vteřinách telefon položil. Můžu vám sdělit jednu věc, protože další krok už proběhl. Rostislav se nepohnul.

František Bureš a Rudolf Šebek se dnes setkali v restauraci v centru Prahy. Oba byli před chvílí zadrženi. Nikdo u stolu se nepohnul. Ze schodů za dveřmi dolehl krátký zvuk zavíraných dveří a zase bylo slyšet jen tiché šustění papíru.

Rostislav si v tom tichu uvědomil, že čekal na pocit vítězství. A místo něj přišel jen prostor pro další otázku. Rostislav necítil radost ani okamžitou úlevu. Spíš povolilo něco, co mu poslední dny svíralo hrudník, aniž si uvědomoval, jak silně.

Pocit podobný návratu krve do ruky, kterou člověk příliš dlouho držel v jedné poloze. Zdeněk Kovář, řekl. Ten patří do další části případu. Igor složku zavřel.

Prověřujeme i jeho roli. Potom se naklonil o něco blíž. Pane Kopečný. Z toho, co máme v tuto chvíli k dispozici, nevyplývá důvod zahájit proti vám trestní stíhání.

To ale není věta, která by telefonátem uzavřela všechny související úkony. O dalším procesním postupu bude váš advokát vyrozuměn písemně. Rostislav pomalu přikývl. Igor ještě dodal.

Nemám teď právní důvod vám zakazovat odjet z Prahy. Potřebujeme ale, abyste byl dostupný. Pokud budete mimo město nebo mimo dosah, dejte nám přes advokáta vědět. Nikam neodjíždím.

Když se úkon chýlil ke konci, Jonáš už čekal na chodbě se svým potvrzením o předání materiálů. Asi za půl hodiny byli venku. Jonáš se na chodníku zastavil, zaklonil hlavu a dlouze vydechl. Jako by teprve teď pustil vzduch, který držel několik dní.

Rostislav stál vedle. Tak konec, řekl Jonáš. Rostislav se podíval ke dveřím budovy, ze které právě vyšli. Ne úplně.

Zdeněk je pořád venku. A Rudolfovi musí všechno prokázat. Jonáš k němu otočil hlavu. Ale ty už nejsi ten, koho chtějí zavřít.

Rostislav chvíli neodpovídal. Ano. Pak vytáhl telefon. Otevřel zprávy a napsal Dominice.

Františka právě zadrželi. Odpověď přišla skoro okamžitě. Žádná věta, jen tečka. Dominika tím nepřidala nic, co už oba nevěděli.

A právě proto jediná značka stačila. Rostislav přesně věděl, co znamená. O čtyři dny později zadrželi i Zdeňka Kováře. Ve středu ráno zavolal Igor Kadlec Oldřichu Noskovi.

Nezdržoval ho podrobnostmi. Zdeněk je zadržený. V jeho části věci bylo zahájeno trestní stíhání v souvislosti s účastenstvím na podvodu a s nakládáním s neveřejnými informacemi. Přesnou právní kvalifikaci bude dál řešit státní zástupce a soud.

Oldřich pak zavolal Rostislavovi. Rostislav stál zrovna u Dominiky v kuchyni a pil kávu. Po vyslechnutí zprávy položil hrnek na stůl. Rozumím.

Děkuju. Dominika zvedla oči. Rostislav řekl jen: Zdeněk. Přikývla.

Žádné objetí, žádná slavnostní věta. Jen si dolila kávu a vrátila se ke stolu. Právě to mu vyhovovalo. Rostislav nikdy nevěděl, co si počít s velkými závěry.

Ale tenhle konec jedné etapy mu seděl tichý, bez potlesku. Dalších deset dní bylo vyčerpávajících hlavně svou obyčejnou byrokracií. Po tom, co se stalo v hotelu, čekal Rostislav skoro cokoli. Nečekal, kolik času dokáže spotřebovat papír, a kolik věcí se nevrátí do normálu jen proto, že se směr vyšetřování změnil.

Jednoho rána seděl v Oldřichově kanceláři a podepisoval potvrzení o převzetí dalšího dokumentu. O hodinu později vysvětloval stejnou časovou osu jinému člověku. Odpoledne mu Jonáš poslal seznam provozních rozhodnutí, která ve firmě několik dní nikdo nechtěl udělat bez jeho souhlasu. Případ se z dramatických titulků rozpadl na přesné kroky.

Výpověď, protokol, vyrozumění, kontrola, další telefonát. Policie nakonec písemně potvrdila, že podle aktuálního stavu věci nejsou důvody k zahájení trestního stíhání Rostislava pro původně prověřovaný skutek. Když Oldřich položil vyrozumění před něj, Rostislav ho přečetl celé. Nejen první odstavec, každou větu.

Stačí? zeptal se advokát. Rostislav papír vrátil do složky. Pro tuhle část ano.

Ani banka ale nereagovala na jednu větu v policejním spise. Omezení části prostředků na účtu skončilo až poté, co příslušný orgán vydal formální rozhodnutí o zrušení zajištění a banka ho dostala. Do té doby s těmi penězi Rostislav nenakládal. Ve firmě zůstala jiná cena.

Několik obchodních partnerů chtělo písemné vysvětlení. Právní oddělení trávilo čas odpověďmi místo běžné práce. Jonáš s Rostislavem zavedli u neobvyklých dodavatelů dvojí kontrolu a oddělili schválení smlouvy od schválení platby, tak aby jeden člověk nemohl znovu držet celý řetězec v ruce. Tohle jsme měli mít dávno, řekl Jonáš, když spolu procházeli nový postup.

Rostislav neodporoval. Ano. Nebyla to věta o Františkovi. Byla o něm.

Pak přišla tisková konference. Oldřich ji omezil na krátké vystoupení a ještě před vstupem před kamery Rostislavovi připomněl: Fakta. Nic o motivech, které ještě nejsou prokázané. Vím.

Říkám to právě proto, že si myslíte, že víte. Rostislav na něj pohlédl. Oldřich tentokrát neuhnul. Před kamerami pak Rostislav držel přesně tu hranici.

Data, jména, která už bylo možné vyslovit, ověřené události. Ani jedno přídavné jméno navíc jen proto, aby vypadal přesvědčivěji. Novináři se ho snažili dostat k větě o zradě, pomstě, zničené pověsti. Nedal jim ji.

Každá redakce pak příběh napsala po svém. Některé přesně, jiné si ponechaly prostor pro náznaky. Původní chybný titulek nezmizel z internetu jen proto, že policie změnila směr. Tentokrát už Rostislav neotevíral každý článek.

Poprvé přijal, že existuje část příběhu, kterou nemůže řídit, aniž by jí tím znovu poškodil. Třetí den po tiskové konferenci se ozval Miroslav Straka. Rostislave. Všechno jsem sledoval.

Rostislav mlčel a čekal, co přijde dál. Jestli jste pořád připravený, obchod platí. V pátek. Podmínky zůstávají stejné.

V pátek se znovu sešli nad smlouvami. Čtyřicet dva milionů korun, podíl v regionálním telekomunikačním operátorovi. Právníci po obou stranách stolu, jedna stránka za druhou. Rostislav podepsal poslední list a pero nechal ještě chvíli mezi prsty.

Před týdnem si neuměl představit, že se k těm dokumentům vůbec vrátí. Teď před ním ležely jako běžná administrativní práce. A právě to ho překvapovalo. Něco, co člověk v jednu chvíli vnímá jako konec celého života, se po pár dnech může proměnit ve složku papírů, několik podpisů a krátké konstatování, že je hotovo.

Ještě téhož dne oznámil Rostislav Jonášovo povýšení oficiálně před celým týmem. Když ostatní odešli, Jonáš za ním přišel. Tohle sis dělat nemusel. V hlase se snažil držet neutrální tón, ale bylo vidět, že ho rozhodnutí těší.

Rostislav odpověděl hned, bez obvyklého přeměřování slov. Musel. Nic dalšího nebylo potřeba. František Bureš čelil obvinění z několika trestných činů spojených s finančním schématem.

Rudolf Šebek si obstaral drahé advokáty a přestal mluvit. Kamil Nečas spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení. Popisoval, co dělal, komu předával informace a přes které mezičlánky se peníze pohybovaly. Zdeněk Kovář měl svou vlastní část případu.

Od té chvíle už události postupovaly tempem, které nemohl Rostislav řídit. Jednou večer zavřel složku s novými podklady dřív, než dočetl poslední stránku. Poprvé si vědomě nechal pokračování na další den. Výpovědi, posudky, dokumenty, rozhodnutí, která musela přijít ve správném procesním pořadí.

Pomalu, bez ohledu na to, že on už znal podstatu příběhu. Rostislav po čase přestal každý den zjišťovat, kdo byl vyslechnutý a co se změnilo. První den, kdy Oldřichovi nezavolal vůbec, si toho všiml až večer. Oldřich měl přehled.

Byla to jeho práce. Dominika si našla novou práci druhý týden po formálním uzavření Rostislavovy části případu. Ozvalo se jí ekonomické médium. Nebyla to největší redakce v zemi.

Měla ale dobrou pověst a brala fakta vážně. Nabídli Dominice pravidelný sloupek o firemních kauzách a interních vyšetřováních. Součástí dohody byla jednoduchá podmínka. Případ Tech Drive sama pokrývat nebude.

Byla jeho účastnicí a redakce nechtěla předstírat odstup, který neměla. Dominice to vyhovovalo. Přijala. Rostislavovi to řekla večer bez úvodu, tónem, kterým by mu oznámila, že došla káva a cestou koupila novou.

Gratuluju. Děkuju. Rostislav se na ni zadíval. Tohle jste chtěla dělat?

Dominika si opřela předloktí o stůl a odpověděla bez okolků. Tohle umím dělat. Rostislav chvíli přemýšlel. To není stejná věc.

Není. Dominika se usmála. Ale občas se ty dvě věci potkají. Rostislav už tehdy znovu bydlel ve svém bytě, velkém, k centru Prahy, s výhledem, který kdysi vybíral skoro stejně pečlivě jako kancelář.

Najednou mu připadal cizí. Ne proto, že by se v něm něco změnilo. Změnil se on. Dva a půl týdne strávil v jednom pokoji, kde knihovny sahaly ke stropu a večer se rozkládala stará skládací postel.

A teď mu Dominikina malá kuchyň, konvice i přetřená skvrna po zatékání připadaly skutečnější než všechna velká okna a metry prostoru, za které kdysi platil právě kvůli pocitu soukromí a klidu. S Dominikou se začali vídat téměř denně. Nikdo z nich nenavrhl žádné pravidlo. Rostislav se prostě cestou z kanceláře zastavil u ní.

Někdy přinesl rohlíky nebo něco k večeři. Jindy přišel s prázdnýma rukama a Dominika jen otevřela dveře, ustoupila stranou a řekla, ať si dá boty ke zdi. První dny ještě automaticky kontroloval telefon pokaždé, když se displej rozsvítil. Pak jednou zjistil, že mu leží dvacet minut obrácený na stole a on si toho nevšiml.

Dominika pracovala u notebooku. Rostislav četl. Občas se jeden z nich na něco zeptal. Druhý odpověděl a zase bylo ticho.

Nebyla to prázdnota, kterou je potřeba vyplnit. Spíš prostor, ve kterém po něm nikdo nechtěl rozhodnutí. Jednou Dominika postavila před sebe kávu a beze slova odnesla jeho hrnek, protože si všimla, že vystydl. Jindy Rostislav při odchodu automaticky složil skládací postel, přestože už na ní dávno nespal.

Oba se tomu krátce zasmáli. Právě takové drobnosti změnily jejich vztah dřív, než jakákoli věta o tom, co mezi nimi je. Když Rostislav seděl ve svém velkém bytě v centru Prahy, měl ticho. U Dominiky měl klid.

A až po několika dnech mu došlo, že to nejsou stejné věci. Nový rytmus se stal samozřejmostí dřív, než ho kdokoli z nich pojmenoval. Jednou večer Rostislav knihu odložil. Nelitujete toho?

Dominika zvedla oči ze svého čtení. Čeho přesně? Toho rána v Imperiálu. Chvíli na něj hleděla.

Že jsem zaklepala na dveře? Ano. Ne. Rostislav se nechtěl spokojit s jedním slovem.

Kvůli mně jste přišla o práci. A potom jsem našla jinou. Policie vás vyslýchala. A pořád jsem tady.

Rostislav se pousmál. Dva a půl týdne vám doma bydlel člověk, kterého jste předtím skoro neznala. Dominika ten popis opravila okamžitě. Ne.

Cizí člověk. Rostislav k ní zvedl oči. Po dvou dnech už ne. Dívali se na sebe.

Dominika bez hry, bez koketního úsměvu, bez snahy proměnit chvíli v něco slavnostního. Právě tím měla váhu. Dominiko. V sobotu vám chci něco ukázat.

Co? Neřeknu. Dominika si ho změřila. Nemám ráda překvapení.

Tohle snad přežijete. V sobotu pro ni přijel v deset ráno. Cestou spolu skoro nemluvili. Nebyla v tom nervozita.

Oba uměli být potichu, aniž by cítili povinnost ticho zaplnit. Rostislav si té vlastnosti u Dominiky všiml už během prvních dnů. Auto zastavilo před Imperiálem. Dominika si přečetla známý nápis a potom se podívala na Rostislava.

Vy mě vedete sem? Ano. Vážně? Pojďte.

Prošli hlavním vchodem. Recepční Rostislava poznal okamžitě. Na zlomek vteřiny mu strnula tvář, pak nasadil profesionální výraz a přikývl. Rostislav tu nepatrnou pauzu zaznamenal.

Hotel si jejich první setkání pamatoval po svém. Rostislav vysvětlil, že má s provozem předem domluvený krátký vstup na střechu. Recepční nic nevydával z ruky. Zavolal zaměstnance provozu, který si souhlas ověřil.

Doprovodil je k technickému vstupu na střechu a dveře odemkl vlastním klíčem. Držte se v bezpečné části a nechoďte k hraně, upozornil je. Zůstanu poblíž. Až budete chtít zpátky, zaklepejte na dveře.

Klíč si nechal u sebe. Pak už pokračovali k samotnému výstupu. Za technickými dveřmi se otevřel prostor střechy. Dominika vyšla první.

Rostislav šel za ní s malou taškou. Zůstali v části střechy dál od hrany, jak je zaměstnanec upozornil. Kolem nich se rozprostírala Praha. Hustá směs střech, věží, jeřábů a světla odrážejícího se od oken.

Z ulic stoupal nepřetržitý městský zvuk. Nikdy úplně nemizel, jen měnil intenzitu. Dominika popošla směrem k okraji, ale zůstala v bezpečné vzdálenosti. Chvíli se dívala dolů.

Tady to začalo. Rostislav se postavil vedle ní, technicky uvnitř hotelu, pořád dost blízko. Položil tašku na zem, vytáhl termosku a dva kelímky, nalil kávu. Jeden podal jí.

Dominika se podívala nejdřív na kelímek, potom na něj. Vy jste sem vážně přinesl vlastní kávu? Poučil jsem se. Kapslovou už neriskuji.

Usmála se. Kelímek přijala. Nějakou chvíli jen stáli vedle sebe. Z ulice se ozvalo zatroubení.

V dálce se pohyboval stavební jeřáb a vydával stále stejný mechanický zvuk. Rostislav se nadechl. Dominiko. Hm.

Ještě cestou jsem si myslel, že budu mít připravenou první větu. Neměl. V hlavě mu zůstala jen nečekaně přesná vzpomínka na její kuchyň. Křeslo, papíry přes půl stolu, hrnek, který mu jednou bez ptaní vyměnila za teplý.

Přemýšlel jsem, jestli tohle nemá přijít později. Dominika nic neřekla. Rostislav se podíval na město a zase na ni. Kdybych to počítal podle kalendáře, řekl bych, že je to brzo.

To byste řekl správně. Jenže podle kalendáře nedává smysl skoro nic z toho, co se stalo. Dominika se tentokrát usmála otevřeněji, neodvrátila přitom pohled. Rostislav pokračoval.

Nejde o to, že jste mě vytáhla z hotelu. Ani o to, že jste mi pomohla najít, co ostatní přehlédli. Na okamžik se odmlčel. Jde o to, že když jsem u vás seděl a nevěděl, co bude za hodinu, nemusel jsem předstírat, že to vím.

Dominika přestala zvedat kelímek k ústům. Rostislav sáhl do kapsy saka. Neumím hezké projevy. To už jsem zjistila.

Tak žádný nebude. Vytáhl malou krabičku, otevřel ji. Uvnitř byl jednoduchý prsten z bílého zlata s jediným kamenem. Bez ozdob, které by se snažily nahradit význam.

Rostislav se jí podíval přímo do očí. Chci, abyste byla se mnou. Ne jako člověk, u kterého jsem nouzově spal. Ne jako někdo, komu dlužím nájem a kávu.

Dominika se ani nepohnula. Rostislav držel krabičku v dlani. Vezmete si mě? Odpověď nepřišla hned.

Dominika se rozhlédla po střeše, podívala se ke dveřím, kterými vyšli, pak na práh pod nimi, nakonec zpátky na Rostislava. Vy jste mě požádal o ruku na střeše hotelu, odkud jste se tehdy musel utéct před policií. Přišlo mi to symbolické. Dominika pomalu zavrtěla hlavou.

Je to absurdní. To taky. Mlčela asi deset vteřin. Rostislav čekal.

Čekání mu nešlo vždycky. V těch chvílích, na kterých opravdu záleželo, to ale dokázal. Dominika nakonec řekla: Ano. Bez slz, bez hlasité reakce.

Jedno slovo. Pak se na něj podívala ještě jednou. Ale nic dalšího nebudeme uspěchávat, jen proto, že všechno kolem nás bylo rychlé. Rostislav přikývl.

To nechci. Teprve potom jí navlékl prsten. Dominika si chvíli prohlížela vlastní ruku, potom zvedla oči. Naše káva mezitím chladne.

Rostislav se rozesmál. Ne opatrně, ne zdvořile. Nahlas a bez kontroly. Poprvé po dlouhé době nemusel přemýšlet, jak jeho reakce působí.

Na střeše Imperiálu pak stáli ještě chvíli a pili kávu. Pod nimi šuměla Praha. Město o nich nic nevědělo a nic od nich nepotřebovalo. Bylo to tak správně.

Ne každá věc potřebuje publikum. Některé stačí sdílet ve dvou.