Jsem sirotek a nemám kam jít. Ta věta mi zněla v hlavě, když jsem stála ve dveřích cizího domu a svírala okraj příliš tenkého kabátu. Byla jsem sotva dospělá, promoklá a unavená, ale ten přívěsek ve tvaru kočky na krku mi dodával odvahu. Když se dveře otevřely a stará žena se na mě podívala, viděla jsem, jak jí pohled sklouzl na můj řetízek.
Věděla jsem, že ho poznává. Jmenuji se Magda Kotrbová. Vyrostla jsem v dětském domově poté, co mí rodiče zemřeli při autonehodě, když mi byly čtyři roky. Celý život jsem věřila, že jsem na světě úplně sama, až do chvíle, kdy jsem v domě zděděném po rodičích našla krabici vzpomínek.
Moje matka Miluše do ní celé roky ukládala dopisy a fotografie, které mi měla předat v mých osmnáctých narozeninách. Z těch dopisů jsem se teprve dozvěděla, že moje matka utekla od svých rodičů, protože jí zakazovali žít s mým otcem Bedřichem. A že ti prarodiče, které jsem nikdy nepoznala, po nich celá léta marně pátrali. Když jsem jim s přívěskem od matky stála přede dveřmi, musela jsem vysvětlit, že jejich dcera i zeť už dávno nežijí.
Moje babička Marta mě pak pozvala dál a řekla, že k jistotě mi sice zajistí genetický test příbuznosti, ale že ho nepotřebuje k tomu, aby mi nabídla teplé jídlo a postel. Chtěla mi pomoct, ale už nikdy nerozhodovat za mě. Slíbila, že další kroky budou jen na mně, a že na ně už nikdy nebudu sama.
