Otevřela jsem jim dveře dokorán a mlčela. Kousala jsem se do jazyka ve jménu rodinného klidu, zatímco Agneška vcházela do kuchyně a podpatky tloukla do starého linolea, které kdysi pokládal Janek. Ten chladný, hladký povrch mi podivně vracel mysl do rovnováhy. Agneska mi minulý měsíc nesmlouvavě oznámila, že Janekovy hrníčky zabalila do šedých kartonů a odnesla je do sklepa, aby uvolnila místo pro své moderní, tlusté a strohé kousky.
Vítr mi tehdy udeřil do tváře, ale necítila jsem chlad. Už jsem věděla, že mě záměrně dostává do dluhů. Dveře od bytu tiše povolily a vpustily mě do světa, který už nebyl můj. Pevný papír mi tlačil do žebra.
Přitáhla jsem ústa do úzké linie. Nájem byl zaplacený do posledního haléře. Vložila jsem aktovku do zpevněné tašky, pečlivě zapnula zip a vyšla ven. Chladný, svěží vzduch mě udeřil do tváře, když jsem nastupovala do staré tramvaje do centra.
Vešla jsem do prostorné kanceláře, kde se moderní prvky střetávaly s historií. Notář mluvil o tom, že přítomnost rodinných příslušníků bez právního titulu snižuje tržní hodnotu asi o dvacet procent. Dvacet procent ztráty hodnoty bylo cenou, kterou bych s radostí zaplatila za svou konečnou svobodu a za bolestnou lekci, kterou jsem chtěla dát svému synovi. Návrat na staré sídliště proběhl v jakémsi transu.
Když jsem vstoupila do jídelny, stůl už byl prostřený. Tomaš mi neposílal do odvocku pro mé zdraví. Řekla jsem jasně, že nepodepisuji žádné dokumenty o vystěhování a nepřesunu se do odvocku. Vstala jsem od stolu, ignorujíc tlak v kolenou, a odnesla talíř do dřezu.
Notář mi dal čas do úterý. Každý schod vedoucí dolů do betonových základů bloku přinášel prudký pokles teploty. Moje prsty třepotaly, když jsem zasouvala rezavý klíč do silného zámku. Vnikl mi do plic chlad a způsobil mírnou nevolnost.
Podívala jsem se přímo, bez mrknutí, do tmavých očí své snoubenky. Pondělní ráno se brutálně vetřelo do mého pokoje. Agnieška stála uprostřed předsíně v krátkém saténovém županu. Prošla jsem kolem ní beze slova do koupelny.
Usmál se s jasnou úlevou, poklepal mě po rameni a šel do kuchyně. Tomaš odjel do kanceláře a Agněška na schůzku s klientem. Každý předmět, který jsem vědomě nechávala na polici, mě fyzicky i psychicky zlehčoval. Nasypala jsem dvě lžičky černého sypaného čaje do sklenice a vložila ji do tradičního kovového košíku.
Po návratu do bytu jsem šla rovnou do kuchyně a pak do svého pokoje. Dveře se prudce otevřely a do předsíně vpadla Agnieška. Sáhla jsem do hluboké kapsy kabátu a vytáhla těžký balíček klíčů. Řekla jsem krátce, nastupujíc do zadního sedadla.
Posadila jsem se do hlubokého sametového křesla u okna. Lapa po vzduchu přímo do mikrofonu. Agněška se rozjela do hysterie. Vešla jsem do malého úzkého stánku na rohu a vsunula minci do měděných kontaktů.
Zapsala jsem si zprávu. Poslední zpráva odeslaná před dvaceti minutami nesla titulek velkými písmeny: „Prosím, zvedni, jsme na dlažbě. ” Zůstalo mi dost úspor, abych se nemusela starat o zítřek.
Konečně jsem mohla jet do Lázní do Cchocinka.
