Vyrůstala jsem ve stínu své starší sestry Olivie. Byla to ta zlatá, ta dokonalá, ta, která nemohla udělat nic špatně. Já byla jen ta druhá, se kterou se nikdo nepočítal. Když Olivie přinesla samé jedničky, rodiče jí uspořádali oslavu a koupili kolo.
Když jsem je přinesla já o dva roky později, máma jen řekla, že se to čekalo. Jediné místo, kde jsem se cítila skutečně milovaná a viděná, byl dům mých prarodičů u jezera. Babička Markéta a děda Vilém mi naslouchali, věšeli si moje kresby na zeď a nikdy mě nesrovnávali s Olivií. U nich jsem byla prostě já.
Když jsem se dostala na vysokou školu, požádala jsem rodiče o pomoc s náklady na studium. Odmítli mě s tím, že si to nemohou dovolit. Potřebovali peníze na Olivinu svatbu. Najednou jim nevadilo utrácet za luxusní hotel, drahé šaty a ledové sochy.
Musela jsem si vzít studentské půjčky a začít pracovat v kavárně, abych přežila. Pak přišla rána, která mě zničila. Děda zemřel na infarkt. O pět týdnů později ho následovala babička.
Ztratila jsem jediné dva lidi, kteří mi kdy dali pocit, že na mě záleží. U advokáta, který spravoval jejich záležitosti, se ukázalo, že mi prarodiče odkázali celý dům u jezera a hotovost tři a půl milionu korun. A vzkaz pro rodiče byl ještě zničující: už jim dali čtyři a půl milionu korun na Olivinu svatbu, a proto jim neodkazují nic. Peníze, které mi rodiče odpírali na vzdělání, utratili za jeden jediný den.
Seděla jsem tam v šoku, zatímco máma vstala a začala řvát. Tvrdila, že to není spravedlivé. Na parkovišti mě dostihli. Najednou byli milí a chtěli si „promluvit“.
V kavárně mi začali radit, ať dům prodám. Máma mi vzala ruku a řekla: „Jsme rodina, miláčku. Rodina si pomáhá. “
Vytáhla jsem ruku.
„Nemám v úmyslu ten dům prodat,“ řekla jsem pevně. Mámin výraz ztvrdl. „Jsi sobecká a hloupá,“ řekl táta. Vstala jsem a odešla.
Uplynuly dva roky. Dokončila jsem školu, našla jsem si práci v marketingové firmě, pronajala si byt v Praze. Chatu jsem neprodala. Pronajímala jsem ji turistům, aby pokryla náklady na údržbu.
S rodinou jsem téměř nemluvila. Pak jednou zavolala máma, že chtějí, abych přišla na večeři. Zněla normálně. Souhlasila jsem.
Když jsem přijela k rodičům, všimla jsem si, že dům vypadá zanedbaně. Okapy visely, trávník byl zarostlý. Uvnitř to nebylo o moc lepší. Večeře byla příjemná.
Mluvili o mém životě v Praze. Pak přišel dezert a táta se zeptal, jestli bych jim nepůjčila dům u jezera na den díkůvzdání. Chtěli tam pozvat příbuzné. Vzpomněla jsem si na prarodiče a na to, jak milovali rodinné srazy.
Souhlasila jsem. Dohodli jsme se na čase. Den před oslavou jsem se rozhodla přijet dřív. Když jsem odemkla dveře, okamžitě jsem věděla, že něco neni v pořádku.
Všude bylo špinavé nádobí, talíře ve dřezu, skvrny od jídla na ubruse. Na dřevěném stole byly spálené stopy od cigaret. Drahý koberec mé babičky měl tmavé skvrny. Procházela jsem domem v šoku.
Z obývacího pokoje se ozýval smích. Tiše jsem přišla ke dveřím. Moji rodiče a Olívie tam seděli se skleničkamí. „Je dobře, že tu Penelopa nebyla,“ řekla máma se smíchem.
„Stejně tady není potřeba. Tohle je vlastně dům mých rodičů. Ale aspoň sì teď může zahrát na hostitelku a uklidit všěchen ten nepořádek. “Táta se smál.
„Ta holka se potřebuje naučit trochu pokory. Teď, když nám dovolila dům použít, můžeme sem klidně jezdit dál. Koneckonců nám dala svolení. “
Cinkli sì skleničkamí.
Vstoupila jsem do místnostì. Leklì se. „Překvapení,“ řekl táta falešně. „Myslela jsem, že přijedeš pozdějì.
“„Slyšela jsem všecho,“ řekla jsem. „Dali jste mi schválně špatný čas. “„Och, Penelopo, ty jsi vždycky tak dramatická,“ zasténala máma. „Vypadněte,“ řekla jsem.
„Vypadněte z mého domu. “„Počkej chvíli, jsme rodina,“ řekla máma a vstala. „Máme právo tenhle dům používat. “Táta se zasmál.
„Tohle je náš rodinný dům, Penelopo. Zůstáváme a ty můžeš začít uklízet kuchyň. “Už jsem nic neřekla. Otočila jsem se a práskla za sebou dveřmi.
Druhý den ráno jsem zavolala panu Jonášovi, právníkovi mých prarodičů. Řekla jsem mu všechno. „I když jsou to vaši rodiče, vaše vlastnická práva musí být chráněna. Podáme žalobu.
“
Příprava na soud trvala nějaký čas. Posbírala jsem důkazy – fotky spáleného stolu, zničeného koberce, zprávy o čase. Den soudu přišel. Svědčila jsem klidně a jasně.
Řekla jsem, že jsem dala rodičům svolení je n kůli jednomu dnu. Soudce přečetl záviť a řekl, že je jasná a legální. Máma se rozevzřela a obvínila mě z manipulace. Soudce jí řekl, že bez důkazů to nepřipustí.
Po vyhlášení rozsudku, který byl zcela v můj prospěch, mi rodiče začali psát zprávy. Proslý omluvy. Prosby o setkání. Smazala jsem je.
Jednoho večera jsem našla matku přede dveřmi mého bytu. Vypadala hrozně. „Moc nás to mrzí,“ řekla. „Prosím, odpusť nám.
Jsme rodina. “„Nemůžu vám odpustit,“ řekla jsem. „V té rodině jsem trpěla celé dětství. Už mě nebaví být považována za rodinu jen tehdy, když se vám to hodí.
“„Firma tvého otce zkrachovala,“ řekla tiše. „Jsme po ušì v dluzích. Potřebujeme pomoc, Penelopo. Prosím.
“Podívala jsem se jí do očí. „Nemůžu vám pomocí a už vás nepovažuji za svou rodinu. “Beze slova odešla. Podala jsem žádost o soudní zákaz přiblížení.
Soud jí schválil. Rodiče vyprávěli všem příbuzným, jáká jsem zlá, ale od některých jsem se dozvěděla pravdu. Tátova firma zkracho vala. Máma se psychicky hroutila.
Olivie se topila ve výdajích na dvojčata. Necítila jsem se provinile. Cítila jsem se svobodná. Vrhla jsem se do práce.
Našla jsem si opravdové přátele. O víkendech jsem jezdila k chatě u jezera. Sedávala jsem na verandě a dívala se na vodu. Dívala jsem se na dědovy zarámované kresby.
Vzpomínala jsem na babiččiny sušenky. Ten dům pro mě nebyl jen majetek. Byl to důkaz, že se o mě někdo staral. Že si někdo myslel, že si zasloužím dobré věci.
A teď jsem konečně žila život, jaký si pro mě přáli. Byla jsem šťastná, a dokázala jsem to všecho podle svých vlastních pravidel.
