„Teď už to víš. Miluju tě. Ne jako bratra, ani jako kamaráda. Milovala jsem tě tehdy a nejspíš jsem tě milovat nepřestala.
“ Adéla stála u knihovny v obýváku svého nového bytu, v ruce zmačkaný povlak na polštář, a dívala se na Matěje, který se nepřiblížil ani o krok. Bylo to poprvé, co to řekla nahlas. Celé roky si to nechávala pro sebe, schovávala to za přátelství, za tiché pohledy a za kroky, které udělal vždycky jako první. Ale teď už nemohla dál.
„Prosím, odejdi,“ zašeptala. Neuslyšela kliku. Kroky se přiblížily. Matěj jí opatrně stáhl ruce z obličeje.
„Řekni to znovu. “
„Co? “
„Že mě miluješ. “
Adéla se zasmála, spíš zoufale než pobaveně.
„Proč? Aby sis byl jistý, že jsem se úplně znemožnila? “
Matěj z ní nespustil oči. „Protože netušíš, jak dlouho jsem na tu větu čekal.
“
V místnosti bylo ticho, jen hodiny na stěně odtikávaly vteřiny, které oba považovali za ztracené. Adéla cítila, jak se jí v hrudi zadrhl dech. Matěj se k ní naklonil, pomalu, aby měla čas ustoupit. Neustoupila.
Když se od sebe odtáhli, opřela si čelo o jeho. „To není možné,“ řekla. „Co Karolína? “
Matěj krátce zavrtěl hlavou.
„Karolína byla moje hloupé řešení. Myslel jsem, že když začnu chodit s někým jiným, přestanu myslet na tebe. “
Adéla se odtáhla a podívala se na něj. „Proč jsi mi to neřekl?
“
„Protože jsem si myslel, že mě bereš jen jako kamaráda. Bál jsem se, že když řeknu víc, ztratím i to. “ Nadechl se. „Pak jsi nepřišla na nádraží.
A po přestěhování jsi neodpověděla na dopisy. “
„Jaké dopisy? “
„Poslal jsem dva na adresu školy, kde Radka učila. Oba se vrátily jako nedoručitelné.
Změnili jste číslo a nikdo nevěděl, kam přesně jste odešli. “
Adéla pomalu zavrtěla hlavou. „Já čekala, že zavoláš. “
„Já čekal, že se ozveš ty.
“
Dva vrácené dopisy, nové telefonní číslo a jejich vlastní hrdost – to všechno najednou vysvětlovalo roky mlčení, které oba považovali za důkaz nezájmu. „Byli jsme hloupí,“ řekla Adéla. „Pořád jsme. “ Matěj se usmál a setřel jí slzu z tváře.
„A ta dívka z obchodního centra, kvůli které ses rozhodla, že mi nemůžeš napsat? To byla Kristýna. Moje sestřenice. Je jí sedmnáct, studuje v Pardubicích a pomáhal jsem jí vybrat notebook.
“
Adéla si zakryla oči. „Jsem strašně hloupá. “
„To jsme uzavřeli oba. “
Seděli spolu v kuchyni, když se Radka vrátila z nákupu.
Zastavila se v předsíni, pověsila kabát a podívala se na ně. Neřekla nic, jen přikývla a zmizela v kuchyni, odkud za chvíli zacinkal hrnek o podšálek. Matěj vzal Adélu za ruku. „Nechci, abychom se zase ztratili.
Ale potřebuju vědět, jestli mě ve svém životě chceš. “
Stiskla jeho prsty. „Chci. “
Za dva roky stáli vedle sebe v obřadní síni pardubické radnice.
Radka seděla v první řadě a svírala kapesník, který nakonec ani nepoužila. Když oddávající položila otázku, Adéla si všimla, že Matěj čeká na její vlastní ano, než řekne to své. Nikam nespěchal. Adéla dokončila školu, získala výuční list a nastoupila jako cukrářka do rodinné restaurace.
Matějova dílna mezitím získala stálé zakázky. Plánovali svatbu, kupovali byt, dohadovali se o rozpočtu. Pak se jim narodil Michal. Když ho Matěj držel poprvé v náručí, nepohnul zápěstím ani o centimetr.
„Nerozbije se,“ řekla Adéla. „To nemůžeš vědět. Je strašně malý. “
O čtyři roky později přišel na svět Jan.
Na křest přijela Radka dřív než ostatní a přinesla tolik jídla, jako by chtěla pohostit celou farnost. Adéla držela Michala za ruku, když muž na nízké zídce u kostela zvedl hlavu. Měl špinavou bundu, několikadenní strniště a vypadal mnohem starší, než si ho pamatovala. U nohou stál pomačkaný kelímek.
Adéla ho poznala podle očí. Patrik. Cítila, jak jí ztěžkla ruka, v níž držela Michalovu dlaň. Vrátily se dveře auta, bolest v zápěstí, hrozba vůči Radce.
Ale tentokrát její tělo nehledalo únikovou cestu. Pořád vnímala dítě po svém boku, otevřené dveře kostela a muže, který ji miloval, před sebou. Adéla našla v peněžence stokorunu a položila ji do kelímku. Nedávala mu ji proto, že by mu odpustila.
Dávala mu ji proto, že před ní seděl člověk, který přišel téměř o všechno. „Díky,“ zamumlal Patrik, aniž zvedl oči. Adéla sevřela Michalovu ruku a odešla. Nezeptala se, co se mu stalo.
Poprvé mohla jednoduše odejít a nechat jeho život tam, kam patřil – mimo svůj vlastní. Matěj čekal u dveří s Janem v náručí. Všiml si jejího výrazu. „Co je?
Jsi bledá. “
Adéla se ohlédla. Patrik pořád hleděl do země. Pak se podívala na Radku, která Michalovi upravovala límec, na malého Jana a na muže, kterého kdysi ztratila jen proto, že oba mlčeli.
Dotkla se Matějovy ruky. „Nic, co by nám mělo zkazit dnešní den. Jen jsem si znovu uvědomila, jak moc tě miluju. “
Matěj se usmál.
„To je vážné. “
Adéla zamrkala, ale slzy se jí přesto přelily přes víčka. „Tebe i naše kluky. “
Matěj se k ní naklonil, aniž přestal opatrně držet Jana.
„Večer mi to řekneš znovu. “
Adéla mu položila dlaň na tvář. Nikdy člověk nezíská zpět ztracené roky.
Ale může získat odvahu přestat za ně trestat sebe i druhé.
