Vešla do mé kanceláře přesně v 9:00, oblečená jako na obálku časopisu, ne na pohovor do technologické firmy. Moje sestra Šárka. Usmála se tím svým úsměvem, který vypadal spíš jako Grimasa, a posadila se naproti mně. Personální ředitelka Marie se na mě podívala a já jsem jí přikývla, ať začne.
„Děkujeme, že jste přišla, Šárko. Vaše žádost o pozici vedoucí sociálních médií nás zaujala,” řekla Marie. Šárka se posadila vzpřímeně a pohladila si vlasy. „Jsem přesvědčená, že jsem ideální kandidátka.
Jako expertka na sociální média mám skoro 75 000 sledujících. ”
Vzala jsem si doušek vody, abych si dala pauzu. Pak jsem se podívala přímo na ni. „To je působivé.
Ale potřebujeme měřit návratnost investic u významných reklamních výdajů. Jak přesně měříte konverze ze svého obsahu? ”
Šárka zamrkala a na okamžik se zarazila. „No, jistě…
Používám nástroj Instagram Insights, samozřejmě. ” Znělo to defenzivně, jako když se snaží uhájit pozici, kterou nikdy neměla. „Instagram Insights ukazuje dosah a engagement, ale ne konverze. Potřebujeme někoho, kdo umí spojit sociální kampaně s reálnými tržbami,” pokračovala jsem klidně.
„Je to pozice na seniorní úrovni, která vyžaduje správu měsíčního rozpočtu přesahujícího 350 000 Kč. Můžeš to zvládnout? ”
Místnost ztichla. Marie se dívala do svého notesu, jako by se chtěla propadnout do země.
Šárka se posunula v křesle a v očích se jí zablesklo něco, co jsem znala moc dobře – to napětí, které mezi námi bylo vytesané do kamene už od dětství. „No tak, Sašo, nemusíš si hrát na tvrdou generální ředitelku,” řekla s úsměvem, který nezakrýval jedovatost. „Všichni víme, jak to chodí. ”
Nechala jsem její slova doznít.
Pak jsem se otočila na Marii. „Tímto končím pracovní pohovor. Uvidíme se ve čtvrtek na poradě. ”
Šárka vstala, hodila po mně poslední pohled a vyšla z kanceláře.
Marie se na mě podívala s otázkou v očích. Jen jsem jí kývla na znamení, že to vyřeším sama. Trvalo to jen pár hodin, než mi začal telefon nepřetržitě zvonit. Moje matka volala pětkrát.
Otec poslal tři zprávy. A Šárka… ta poslala jednu jedinou SMS, která mi cestou do auta rozbušila srdce ještě rychleji než obvykle: **„To ti nedaruju, Sašo. S tím si zahrávat nebudeš.
“**
Seděla jsem v autě, své rozumné, spolehlivé Octavii, a držela telefon v ruce. Byla to hrozba. Nebo spíš hrozba v rukavičkách, která se v naší rodině používala léta. Nasedla jsem a zavřela dveře, odřízla se od hluku města, ale ne od toho, co se ve mně vařilo.
O dvě hodiny později jsem stála v kuchyni svého bytu. Tichého, klidného, splaceného bytu. Do večera úzkost vyprchala, nahrazená chladným, tvrdým odhodláním. Věděla jsem, že tahle válka teprve začíná.
V pondělí jsem vešla do kanceláře v 7:30 jako vždy. Sára na recepci mi zamávala, vzala jsem si kávu a zamířila do své kanceláře. Chtěla jsem se ponořit do práce, ale ve dveřích se objevil Dan, jeden z vedoucích projektu. Měl svoje „krátká a jasná” rána, kdy potřeboval odpovědi hned, bez obalu.
Zvedl obočí a rovnou na mě spustil. „Tak co, Sašo, kdy se konečně pustíme do toho cloud řešení? Ta prezentace za čtvrtletí je už za dveřmi,” řekl. Jeho hlas byl ostrý, místy arogantní.
„Nemůžeme věčně vařit z vody. ”
Nechala jsem ho domluvit a pak jsem se napila kávy. „Máš pravdu, Dane. A právě proto jsme tu ve středu měli jednání.
Pustíme se do toho hned, jakmile dokončíme analýzu zabezpečení. ”
Zavrtěl hlavou a naklonil se ke mně. „No, to zní pěkně, ale v praxi… vidím samé plány a žádnou akci.
”
„V praxi, Dane, potřebuji, abys dodal seznam klientů do pátku,” odpověděla jsem klidně. „Jinak se analýza protáhne a akce začne o dva týdny později, než jsme si řekli. Takže ano, plány tady jsou, ale bez tvých dat nepopojedeme. ”
Na okamžik ztuhl.
Pak se zasmál – ne vřele, spíš sám pro sebe. „Tak jo,” řekl a odešel. Vzala jsem si další doušek kávy a podívala se z okna na Pražský hrad. Tohle byla jen předehra.
Věděla jsem, že Dan si nenechá líbit, že jsem ho srazil na zem. Ale zároveň jsem věděla, že přesně tohle je můj způsob – věci pojmenovat, mít jasné hranice. Hranice, které jsem se naučila budovat roky. Dny se vlekly.
Šárka se ozvala jen jednou, chladně, že potřebuje „vyřešit osobní záležitosti”. Moje matka mi volala každý večer a opakovala stejnou větu jako po generace: „Šárko, nebuď zlá. Drž rodinu pohromadě. ”
Jednoho pátečního odpoledne jsem zvedla telefon, když volala Marie.
„Sašo, mám ti poslat ten balíček dokumentů od Šárky? Nechala ho tu na stole. ”
Seděla jsem u stolu a hleděla na ten soubor s jejím jménem. Přesto jsem věděla, že to není jen tak.
Otevřu ho a za tím něco bude – možná další hrozba, možná vysvětlení. A já budu muset zareagovat. Vzala jsem si čas. „Nech to u mě, Marie.
Vyřeším to. ”
Zavěsila jsem a pohlédla na obrazovku. Stála tam hláška, kterou jsem ignorovala celý týden: ráno mi přišel od Šárky e-mail, první od oběda u rodičů. Otevřela jsem ho.
„Sašo, vím, že jsi myslela, že tím pohovorem všechno skončí. Ale jenom začínám. A tentokrát – už na mě nebudeš mít navrch. ”
Přečetla jsem si to třikrát.
Oči mi přejely přes slova jako kamínky na dně řeky. Co tím myslela? Co chystala? Nechala jsem e-mail otevřený a opřela se do křesla.
Venku zapadalo slunce a rozpouštělo se do oranžova nad střechami města. V tu chvíli jsem věděla jediné – tahle válka teprve začala. A já jsem se jí nemínila vyhnout.
